Aimee vyrostla v domě, kde se všechno třpytilo na povrchu, ale uvnitř bylo ticho jako před bouří. Věci měly svá přesně určená místa, podlahy se leskly tak dokonale, že každý krok zněl jako výčitka, a jídelní stůl byl dlouhý, pečlivě prostřený a vždy nepřirozeně tichý. Otec si zakládal na pořádku, reputaci a poslušnosti – a o to samé žádal své děti. Ne slovy. Pohledem. Úsměv nikdy nepadl jen tak. Každá chyba měla cenu, a i když nebyla vždy vyřčena, byla zaplacena.

​

we chase misprinted lies, we face the path of time

​

A přesto v tom domě kdysi existovala i laskavost – drobná, tichá a křehká jako stíny pod zimními závěsy. Její matka, žena s jemným hlasem a dotekem tak lehkým, že připomínal peří, byla jejím prvním útočištěm. Když byla Aimee malá, matka jí šeptávala příběhy v polospánku, hladila jí vlasy a schovávala rozbité porcelánové šálky dřív, než je otec stihl spočítat. Její smích byl tichý, ale skutečný – když si byla jistá, že je otec pryč. Ještě teď si pamatuje ten večer, kdy ji matka vzala na klín a vyprávěla příběh o Lenoře Belcourt – válečné hrdince, která odmítla žít podle mužských pravidel a převzala velení po otci, když nikdo jiný neměl odvahu. Tehdy si to jméno Aimee zapsala hluboko do paměti. Netušila, že se v ní jednou usadí jako zárodek nové identity. Ale s každým rokem byla matka tišší. V přítomnosti otce přestala mluvit úplně, ruce jí často chvěly, oči uhýbaly. Aimee si všímala, jak postupně bledla – nejen v barvě pleti, ale i ve výrazu. Jako by se její život rozpouštěl mezi pravidly, která nikdy nebyla její. Vždy se snažila chránit děti, ale bez síly, bez možnosti. Když ji otec káravě oslovil, sklopila hlavu. A když přišly tresty, stála stranou – ne proto, že by nechtěla zasáhnout, ale protože věděla, že by to všechno jen zhoršila. To ticho bylo horší než křik. Aimee ho cítila jako ledovou ruku na zátylku. Vyrůstat v takové domácnosti znamenalo učit se mlčet dřív, než promluví. Znamenalo rozpoznat otcův krok podle zvuku podrážky, předvídat jeho nálady podle způsobu, jakým si odložil kladivo. Znamenalo bránit mladší sourozence i za cenu vlastního trestu – a občas ustoupit, když si člověk uvědomil, že další odpor nic nezmění. Aimee se stala tichým pozorovatelem vzorců. Dokázala poznat, kdy přijde rána, kdy pohled, kdy výsměch. A stejně jako matka se naučila uhýbat včas.

​

S příchodem Eldrica do rodiny se všechno změnilo – ne proto, že by se dům změnil, ale protože Aimee konečně cítila, že na ní záleží. Byla mu vším – starší sestrou, ochránkyní, učitelkou, stínem, který se vždy objevil, když byl svět příliš krutý. Nosila mu knížky z knihovny, učila ho vyslovovat první slova, četla mu potají pod peřinou, i když věděla, že za to může přijít trest. O to víc bolelo vědomí, že ho musí opustit. Ale bylo to nutné. Rozhodnutí odejít nepadlo náhle. Zrálo v ní léta, vyživované každým výpraskem, každým úsměvem, který v sobě musela spolknout. Den, kdy se sbalila, byl klidný. Vzala jen to, co unesla – pár šatů, otlučený notýsek s poznámkami a matčin starý přívěsek, který zůstal schovaný mezi knihami. A peníze, které patřily otci – ale jen podle jména. Podle života si je dávno vydělala bolestí. Odešla bez jediného slova, bez dopisu. Jméno Aimee nechala v tom domě. Stala se Lenorou Belcourt. Ne dívkou, která přežívá – ale ženou, která se rozhodla žít podle vlastních pravidel. Odešla tiše – tak, jak žila poslední roky. V dechu měla jméno, které už jí nepatřilo, a pod kůží pálila svoboda, která ještě bolela víc než pouta. Prvním krokem byla změna. Vlasy – kdysi dlouhé, tmavé a pod matčiným hřebenem vždy uhlazené – vzala nůžkami a ostříhala nahrubo před zrcadlem ve veřejné lázni. Poté přišla barva. Bledě blond, téměř stříbrná. Nová verze sebe sama. A když se poprvé uviděla, nespatřila Aimee. Spatřila někoho, kdo má šanci utéct. Calldyr nechala za zády ještě téhož večera. Vzala první nákladní vůz, který mířil směrem na jih – a nasedla mezi pytle obilí, vedle unavených žen a mužů, kteří se neptali. Zamířila do Deaconu – města v zeleném údolí, které slibovalo anonymitu a práci pro každého, kdo se nebál přiložit ruku k dílu.

​

První týdny spala na půdě staré pekařky, výměnou za výpomoc s úklidem. Pak se přesunula do prádelny – celý den máčela ruce v horké vodě, prala cizí šaty, dokud si neodřela dlaně do krvava. Přes zimu si našla přístřeší u ševce, který ji nechal přespat v zadní dílně výměnou za roznášení balíků. Z práce do práce, z místa na místo. Nikde se příliš nezdržovala. Nechtěla, aby si někdo všiml, že někdy mluví až moc spisovně. Nebo že ví věci, které prostí lidé nevědí. A přestože to byl tvrdý život, byl její. Poprvé necítila, že by každé ráno mělo předem daný průběh. Každý nový východ slunce přinášel něco jiného. Jednou ji pozdravil voják na hlídce a neucítila strach. Jindy snědla chléb jen proto, že opravdu chtěla, ne protože dostala povolení. A někdy – vzácně – se smála. Občas jí hlavou problesklo, že se vrátí. Že se vplíží zpátky do Calldyru, najde sourozence, vezme je pryč. Ale pokaždé to potlačila. Otec by ji obvinil z únosu, zrada by se obrátila proti ní – a děti by mohly skončit hůř. Aimee by selhala. Lenora ale nemohla. Zatímco se pohybovala mezi lidmi, poznávala je i jinak. Zažívala vztahy. Nejen jednorázové, ale i ty, které voněly po stálosti – i když jen krátce. Někteří zůstali déle, jiní zmizeli dřív, než stihla zapamatovat barvu jejich očí. Ale díky nim si připomněla, že dotek nemusí bolet. A že někdy i jeden večer může být začátkem změny – nebo aspoň hezkou iluzí.

 

i am a little bit of loneliness, a little bit of disregard

​

Ve dvaceti letech, s dlaněmi ztvrdlými prací a pohledem, který už dávno nepatřil dívce z Calldyru, vykročila k bráně akademie. První dojem z Basgiathu byl jako rána do břicha – ne kvůli strachu, ale kvůli intenzitě. Lenora kráčela mezi kamennými budovami akademie s batohem přehozeným přes rameno, krokem jistým, i když v hlavě cítila tíhu všeho, co za sebou nechala. Prošla vstupní kontrolou beze slova, jen s přímým pohledem, který nevyzýval ke konverzaci. Věk dvaceti let nebyl na akademii výjimečný, ale zatímco většina ostatních vypadala, že teprve vyrostla z domova, Lenora působila, jako by už párkrát přežila vlastní konec světa. První týdny byly tvrdé – nejen fyzicky, ale hlavně v hlavě. Režim, přísnost, zkoušky, výcvik. Na to byla zvyklá. Ale ten hluk lidí, neustálé sdílení prostoru, postele v řadách a spolubydlící, kteří měli potřebu mluvit – to ji vyčerpávalo víc než ranní běhy nebo cvičné boje. Dlouho se držela stranou. Ne kvůli nadřazenosti. Ale protože měla pocit, že když začne mluvit, něco z toho, co drží hluboko uvnitř, by mohlo vyplout ven.

​

Zpočátku jí chyběla samota. Ticho. Volnost, kterou měla ve městech. Ale rychle pochopila, že tady může najít něco jiného – rytmus. Strukturu, která nebyla krutá, ale spravedlivá. Kde pravidla platila pro všechny, a kde se výkony měřily činy, ne jménem nebo původem. A v tom Lenora vynikala. V praxi, v disciplíně, v odhodlání. Byla silná, přesná, efektivní. Cvičitelé si jí začali všímat. Ne pro výstřednost, ale pro klid, se kterým řešila krizové situace. V testech na chování pod tlakem zůstávala stálá jako kámen. A v boji? Nezaváhala. Její styl byl hrubý, bez zbytečných okras – jako by do něj otiskla roky přežívání. V kvadrantu pěchoty rychle našla své místo. A když přišlo na volbu specializace, dělostřelectvo bylo jasné rozhodnutí. Ne proto, že by chtěla rozsévat zkázu. Ale proto, že těžké zbraně měly řád. Matematiku. Fyziku. Spravedlnost. Výstřel buď trefil, nebo ne. Žádné emoce, žádné dohady. Jen přesnost a výsledek. Milovala ty chvíle, kdy se celý svět zúžil do trajektorie výpočtu – kdy jediný správný úhel mohl rozhodnout o výsledku mise.

​

A přestože byla spíš samotář, nevyhnula se lidským vztahům. V druhém ročníku se sblížila s jedním z kadetů – byl chytrý, vtipný, a nebál se jejích mlčení. Nechával jí prostor, ale v pravý čas položil ruku na zátylek nebo jí podstrčil jídlo, když zapomněla jíst. Trvalo jí měsíce, než si přiznala, že ho má ráda. A ještě déle, než mu to dala najevo. Ale i ten vztah byl nakonec odsouzený – ne pro nedostatek citu, ale protože v ní pořád zůstávala část, která se odmítala úplně otevřít. Nešlo to. A možná ani nemělo. Začala chápat, že Basgiath ji nepřetváří – jen odkrývá to, co v ní bylo dávno. Sílu. Odolnost. Ale i zranitelnost, kterou se naučila nosit skrytě, jako dýku v botě.

 

i’m not the one who’s so far away when i feel the snake bite enter my veins

​

Její jméno se rovněž začalo objevovat v hodnocení jako jedno z nejstabilnějších, fyzicky i psychicky odolných, díky čemuž jí byla předložena nabídka, která se většině kadetů ani nepřiblížila: vstup do Čtvrtého praporu. Tajné sekce, o které se šeptalo v koutech kasáren. Jednu noc – studenou, vlhkou, únorovou – se prostě neprobudila ve své posteli. Když otevřela oči, nebyla si jistá, jestli sní. Ztuhlá záda, drsná kůra stromu, ruce svázané za zády, tváře zmrzlé. Dýchala jen ústy – nosem to bolelo. Byla v Shedrickém lese , jak zjistila později. U nohou jí ležel papír, rozmočený od rosy. Sedm cizích tváří v tmavých uniformách na ni hledělo beze slova. Jeden z nich, zřejmě velitel, k ní poklekl a bez jediného gesta řekl jen: „Dostaň se zpátky na akademii. A cestou nezapomeň toho druhého.“ Zmizeli stejně rychle, jako se objevili. Zůstala sama. S pocitem, že se vrátila zpátky do dětství – do ticha, chladu a strachu. První hodiny byly horší než celé roky výcviku. Tělo otupělé chladem, ruce necitlivé, hlava třeštila. Chtěla křičet, ale věděla, že v lese by to znamenalo jen jedno – že se jí někdo nebo něco ozve. Rozvázat se? Peklo. Používala vše, co bylo dostupné – kůru, kámen, málem si vykloubila ruce a zlomila kůstky v zápěstí. Svaly jí hořely bolestí, kůže na zápěstích krvácela, sedřená do masa. Až později zjistila, že si při tom zlomila malíček.

​

Když konečně stála, nejistě, ale vzpřímeně, poprvé za celou tu dobu se jí v hlavě ozvalo: A já tohle vlastně dělám proč? Ale neřekla to nahlas. Ne protože by nemohla. Ale protože v tom okamžiku nebylo komu. V kapse jí zůstal jen kus mapy – polorozpadlý, sotva čitelný. Instrukce byly vágní, mlhavé. Najdi druhého. Přiveď ho zpět. Hlad přicházel rychle, žízeň ještě rychleji. Chodila hodiny v blátě a sněhu, uhýbala větvích, klouzala po mokrých kamenech. Byla celá odřená, několikrát upadla, jednou si vykloubila rameno, které si musela zpátky nahodit o strom. Když konečně našla druhého kadeta – sotva dýchal. Ležel v jámě, pokrytý listím, v bezvědomí. Vytáhnout ho? Tělem, tahem, zoufalstvím. V jednu chvíli už nevěděla, jestli brečí, nebo je to jen pot. Nebyl čas na přemýšlení. Jen instinkty. Ticho. A pak cesta zpátky – nekonečná, zamlžená, každý krok jako nový boj. Do Basgiathu se doplížila s tělem opřeným o její rameno, skoro v náručí. Pusu měla rozseknutou, kolena zedřená, noční košili od krve. Nevěděla, jak dlouho jim to trvalo. Tři dny? Čtyři? Možná jen dva a půl. Mozek to přestal sledovat. Vyhodnotili její výsledku, v tichosti, krátce. Malá kancelář, chladný pohled, jednoduchá věta: „Máš na to.“ Odmítla. Bez přemýšlení. Ne proto, že by nezvládla náročnost. Ale protože už kdysi žila v domě, kde musela přetvářet svou tvář, své chování, své pocity. A věděla, že pokud by se znovu měla stát někým jiným, ztratila by sama sebe. V dělostřelectvu byla svá. Přesná. Praktická. Nemusela si vymýšlet identity. Nemusela klamat, manipulovat, ani nosit cizí jména. Vzpomínky na zkoušku jí později částečně vymazali – řekli jí, že to tak bude lepší. Ale některé střípky přežily. Záblesky. Vůně deště na jehličí. Tíha cizího těla opřeného o její záda. Vlastní dech v hrudi, když šeptala druhému kadetovi, že už jsou skoro tam. Nevěděla, co všechno bylo skutečné. Ale věděla jediné – přežila.

 

i stand alone, inside i stand alone

​

Třetí ročník zahájila jako někdo, jehož jméno si ostatní už nešeptali jen mezi sebou – ale začali ho následovat. Po absolvování náročné výběrové zkoušky ve druhém ročníku se stala jednou z nejlépe hodnocených kadetek celého kvadrantu. Její výsledky byly přesné, konstantní a téměř bezchybné. Nešlo jen o sílu nebo vytrvalost – šlo o to, jak rychle dokázala vyhodnotit situaci, přizpůsobit se, a převzít odpovědnost, když jiní váhali. Právě díky těmto schopnostem jí byla automaticky přidělena role velitelky praporu. Jako terciánka vedla vlastní jednotku, a to nejen během akademického výcviku, ale i při každodenním tréninku – byla tváří, kterou kadeti následovali, když přišlo na rozhodování v terénu. Velitelé nad ní o ní často mluvili jako o „přesném stroji s lidským jádrem“ – protože neztrácela hlavu, ale nezapomínala na důstojnost. Přestože se nikdy nesnažila zaujmout nebo být oblíbená, její jednotka k ní cítila tichý respekt. Ne proto, že křičela. Ale protože nikdy nezklamala.

​

Tlak na ni ale rostl. S pozicí velitelky přišla nejen zodpovědnost, ale i výcvik mimo Basgiath. Každé dva měsíce byla vysílána na vnitrozemské základny – pozorovat, učit se, být součástí běžného armádního chodu. Strávila týden na každé z nich – v prostředí, kde se nebojovalo často, ale kde se každý rozkaz bral vážně. Tam se učila tichému velení. Strategii. Odměřenosti. A tomu, jak naslouchat, i když v ní všechno křičí, že už slyšela dost. Zatímco jiní terciáni bojovali sami se sebou, Lenora se snažila své vedení zušlechťovat. Velet pod tlakem. Dýchat klidně i tehdy, když jednotce docházel čas. Nezhroutit se pod očekáváním. Závěrečná zkouška přišla rychleji, než čekala. Fyzická zdatnost byla pro ni rutina. Test z taktiky zvládla se soustředěnou lehkostí. A i když si nebyla jistá u písemné zkoušky z politické situace a otázek o Poromielu – protože diplomacie nikdy nebyla její silná stránka – prošla s respektem. Její jméno se objevilo mezi prvními v seznamu těch, kdo byli hodnoceni jako „excelentní výkon napříč všemi oblastmi výcviku“. 
 

love is a bat tlefield

​

Po akademii nešla tradiční cestou. Zatímco většina čerstvých absolventů směřovala na vnitrozemské základny, Lenora byla – díky svému výkonu i ochotě postavit se výzvám – přidělena rovnou na Keldavi. Pohraniční základna s výhledem na tvrdou krajinu a ještě tvrdší realitu – hranice s Braevickem. Útočiště i terč. Každý voják věděl, že Keldavi není pro slabé povahy. Byla neustále pod tlakem gryfích útoků, které se nikdy nepřestaly obnovovat. Zpočátku měla na starost evakuační trasy – zajišťovala, že vesničané z Altainu, Kernaku a Sylvisu byli při každém náznaku nebezpečí včas staženi do tunelů. Podzemní kryty znala brzy líp než většina zdejších veteránů. V noci je procházela s lampou a mapou, počítala zásoby, ověřovala východy, hledala slabá místa ve stěnách. Nechala se vést tichem – tam, kde bylo příliš dlouhé, bývalo nebezpečí. Postupem času ale přestala jen chránit. Když přišel další útok, zvedla zbraň. Nečekala rozkaz. Stála na zemi, kam dopadal stín křídel, a střílela. Ne zbrkle – cíleně, přesně, jako by ty nestvůry lovila celý život. A právě tam, v zápachu krve a hořícího peří, mezi výkřiky a výbuchy, začala být respektována jako někdo, kdo neuhne, ani když ví, že přežití není jisté.

​

V té době ještě netušila, že se má změnit víc než jen velení. Když dorazila na základnu, byl jí přidělen pokoj po jednom z vojáků pěchoty – jméno, které na seznamu dlouho svítilo jako "nezvěstný, pravděpodobně padlý". Po půl roce se ale dveře jejího pokoje otevřely. Bez klepání. Bez varování. Lenora byla připravená. Už ve chvíli, kdy se dveře pohnuly, měla pod polštářem dýku a další dvě zastrčené v rámu postele. Vetřelce považovala za špióna, možná poromilského zabijáka. Nečekala vysvětlení. Šla po něm – tvrdě, chladně, bez slitování. Jenže ten zatracenec s ní držel krok. A co víc – během několika vteřin ji připravil o všechny zbraně, které vytáhla. Jako by přesně věděl, kam sáhnout. Jako by to byl jeho pokoj. Taky že byl. Právoplatný vlastník, vyšší důstojník, který se vrátil z mise, o níž nikdo nevěděl, a kterou zřejmě neměl přežít. Ezra Bard. Lenora se na něj dívala s ledovým výrazem, zatímco jí z ramene kapala krev – její vlastní dýka skončila v jejím rameni, zatímco její pěst mu zlomila nos. V místnosti to vonělo po železe a napětí. A on? Jen se usmál, jako by právě přišel na večírek s překvapením. „Panáka?“ navrhl. Přikývla. Později se omluvila za nos. On jí za ránu, po které jí zůstala jizva – ne hluboká, ale tvrdohlavě přítomná. Stejně jako on. Byli každý jiný. Ona mlčela, on mluvil za dva. Ona počítala, on improvizoval. Ona přemýšlela pět kroků dopředu, on šel hlavou proti zdi a přesto vyhrával. Fungovali. Ne hned. Ne sladce. Ale padli si do rytmu – jako dva vojáci, co se místo rozkazu učí číst jeden v druhém. A i když si to tehdy ještě neuvědomovala, toho večera se něco změnilo. Někde hluboko, mezi tichem a bolestí, si našel místo někdo, kdo ji dokázal rozesmát v okamžiku, kdy si myslela, že už to zapomněla.

 

and in the end, the love you take is equal to the love you make

​

Z jejich prvního střetu mohla být jen nepříjemná vzpomínka. Místo toho se z něj stalo něco, co přerostlo do vztahu, který nedokázal pochopit nikdo jiný než oni dva. Nezamilovali se na první pohled. Vlastně si zpočátku šli navzájem na nervy. Lenora jeho uvolněnost považovala za nezodpovědnost, on její klid za chlad. Ale něco na tom, jak se hádali, jak se navzájem vyzývali, jak si nikdy nic neodpustili – fungovalo. Když byl na základně, hádali se prakticky o všechno. O směny, o taktické rozhodnutí, o to, kdo zabere místo blíž ke krbu. Někdy i o poslední lžíci sladké kaše. A když už to nešlo dál, jednoduše si to „vyříkali“ fyzicky. Tréninkový ring, prázdná místnost, někdy i vlastní pokoj. Nepadaly urážky – padaly rány, údery, bojové chvaty, které končily pádem na záda. Ale nikdy to nebyla nenávist, spíš jejich vlastní jazyk, forma důvěry. Věděli, že když proti sobě stojí, nikdo jiný mezi ně nevstoupí. Mezitím, co byl často vysílán na mise mimo základnu, se z jejich napětí postupně stávalo něco jiného. Byli si blíž. A přestože si nikdy nahlas neřekli, co jsou zač, noci strávené spolu začaly být pravidlem, ne výjimkou. Vášnivé, drsné, opravdové. Ráno se nikdo neptal, co to znamená. Jen se vstalo, ustlala postel, posbírala se výstroj a šlo se dál.

​

Když mu po nějaké době, co byli oficiálně spolu, oznámila, že je těhotná, podíval se na ni s tím svým typickým výrazem – napůl smích, napůl „do prdele“ – a bez přemýšlení se zeptal: „Tak se vezmeme?“ „V žádném případě,“ odpověděla. Upřímně. A beze stop ironie. Tahle „žádost“ se opakovala ještě několikrát. Zazněla po bitvě, jednou po dlouhé noci, jednou i mezi zuby při dalším tréninku. Vždycky s tím jeho zatraceným pohledem, který ji tak vytáčel – protože věděl, že v ní něco měkne, ale ještě ne dost. O rok a půl později přišlo druhé těhotenství. Tentokrát ho obvinila, že jí zničil kariéru. Mohla být major. Všechno směřovalo k tomu. Místo toho zůstala kapitánkou. Tvrdila, že je na něj naštvaná – ale pravda byla, že byla naštvaná na svět, že nedokáže mít všechno najednou. A taky trochu na sebe, že se jí při myšlence na jeho dlaně na jejím břiše sevřelo srdce a ne hrdlo. Jeho žádosti o ruku přestala počítat. Přišly různě – po noci plné vášně, po společném boji, někdy jen tak mezi řečí, s pobaveným výrazem ve tváři, jako by čekal, že jednou řekne „ano“ omylem. Vždycky odpověděla stejně. Ironií, tvrdostí, někdy i ránou. Až jednou se karta obrátila.

​

Keldavi zažila nejtvrdší útok gryfů za poslední desetiletí. Z nebe se sneslo hejno, které přetížilo všechny obranné linie. Poplachy řvaly napříč základnou, a třetina stanice se během několika hodin proměnila v hořící trosky. Všechno se hroutilo – velení, budovy, důvěra v přežití. Byli zrovna u hlavního východu, kde se hroutily stropy. Ona zajišťovala kryt pro evakuaci, on se vracel z předsunuté hlídky s raněnými. Když se k sobě v chaosu prodřeli, zakrvácení, zadýchaní, s očima plnýma prachu a adrenalinu, zůstali stát jen na chvíli. A právě tehdy, místo slibů, plánů a polibků, vyplivla otázku, kterou sama nečekala. „Vezmeš si mě, jestli to přežijeme?“ Zamračil se. Poprvé. „To se mě ptáš teď? Romantičtější místo sis vybrat nemohla?“ „Teď nebo nikdy,“ vyprskla. Místo souhlasu přišla netradiční hádka – uprostřed zkázy, s výbuchem v zádech a řevem gryfa kdesi nad jejich hlavami. Vzali se o celé tři roky později, se souhlasem generála, s požehnáním krále. Odehrálo se to v jejich stylu: bez předehry, bez plánování, s neochvějným vědomím, že je už nic nerozdělí.

 

welcome to the jungle, it gets worse here every day

​

Rodičovství přišlo bez návodu. Bez varování. A vlastně – bez pauzy. Josephine se narodila v klidu mezi dvěma přesuny. Příliš brzy na to, aby Lenora mohla říct, že je připravená, a příliš pozdě na to, aby mohla couvnout. Ezra u porodu nebyl – byl zrovna na misi, z které se vrátil o dva týdny později s jizvou na spánku a květinou, která mu dávno uvadla v batohu. Jo, přinesl květinu. Ten blázen, co ztratil přehled o tom, co dává smysl a co jen doufá, že bude fungovat. Rok a půl nato přišel Rafael. Klidnější dítě, ale náročnější z hlediska pozornosti. A pak, o řadu let později, drobná Evie – s očima, které pohltily celý svět, a otázkami, na které neexistovaly jednoduché odpovědi. Jenže než přišla Evie, přišlo i povýšení na majora. Lenora si hodnost vybojovala krví, potem a ztrátou – ne kvůli medailím, ale kvůli přesvědčení, že už nikdy nebude jen někdo v pozadí. Byla jmenována velitelkou celého batalionu dělostřelců. A s tím přišel i přesun – Chakir. Jedna z nejaktivnějších pohraničních základen. Místo, kde se nebojovalo jednou týdně, jako spíš každé ráno.

​

Ezra s nimi nešel. Zůstal v terénu – měl být pryč půl roku. To byl plán. Ale plány ve válce málokdy vydrží. Půl roku se změnilo v rok. Rok v osmnáct měsíců. Dvacet měsíců bez zpráv, bez dopisů, bez stínu naděje. Lenora trávila noci s jedním uchem nastraženým, jestli se ozve kroky – nebo oznámení o jeho smrti. Poprvé byla s dětmi úplně sama. S Jo, která už plnohodnotně vnímala svět, s Raffim, který se jí věšel na nohy, a s Evie, která se narodila do nejistoty. V Chakiru nebyl prostor pro rodinné večery. A přesto se snažila – naučila se řídit domácnost, výcvik i zabezpečení základny v jednom dechu. Přestala se odevzdávat Navaře – a začala být oddaná svým dětem. Ezra se nakonec vrátil. Hubenější, starší v očích, ale živý. A právě ten návrat – to ticho, kdy se navzájem jen pozorovali, jako by se znovu učili číst v pohybu druhého – je vedl k rozhodnutí. Potřebovali být spolu. Potřebovali být rodina. Požádali o převelení na méně aktivní základnu. Byli odmítnuti. Lenora byla příliš cenná – příliš efektivní. A Ezra? Ten měl aspoň jedno vítězství: bylo mu umožněno zůstat blíž. Přesunuli ho do Basgiathu, kde se stal součástí výběru kadetů do Čtvrtého praporu. Trénoval je, vedl, připravoval. Nebylo to ideální. Ale bylo to víc, než měli doteď. Byl častěji doma. Ne pořád – ale dost na to, aby děti přestaly zapomínat, jak voní jeho uniforma. Dost na to, aby Evie věděla, komu patří ten drsný hlas, který jí šeptá pohádky. Dost na to, aby Lenora konečně nemusela každý večer usínat s nožem pod polštářem a ne s vědomím, že na dveře může někdo zaklepat s tou nejhorší zprávou.

 

i'm not afraid to die, i'm afraid I'll survive and be alone

​

Začátek roku 599, bitva hořící hvězdy. Válka o její domov. Pro Lenoru to byl začátek konce její iluze o zvládnutelnosti války. Do Chakiru byla převelena jako čerstvě jmenovaná majorka, zodpovědná za celý batalion dělostřelců. Měla pod sebou zkušené vojáky, znala terén, věřila ve své velení. A přesto – nic z toho ji nepřipravilo na to, co přišlo. Útok začal pár minut před půlnocí. Vzduch byl hustý, mlha visela nad základnou jako těžká pokrývka a vítr rval sníh ze skal. Když začaly dopadat první střely, nikdo netušil, že jde o nástup jedné z nejkrvavějších bitev navarrské historie. Z jihozápadu, kryti tmou a natřeným peřím, se přihnali gryfí letci. První výbuch přišel nečekaně – sud s třaskavinou roztrhl zeď jako papír. Lenora byla jen pár metrů od místa dopadu, od epicentra. Tlaková vlna ji odhodila přes půl nádvoří. Ve vzduchu necítila nic, jen tlak, světlo a prázdno. Dopadla tvrdě, kolenem přímo na kámen, a pak – tma. Trosky. Kov. Dřevo. A bolest. Ostrá, pronikavá, tak silná, že jí na chvíli přestalo tlouct srdce. Celé její pravé koleno se zlomilo pod váhou sutin. Nemohla se hnout. Nemohla křičet. Dusila se prachem a vlastním strachem. A právě tehdy, když ležela zarytá do země, s tváří odřenou o štěrk a výkřiky všude kolem, zahlédla, jak mizí vše, co znala.

​

Část jejího batalionu, muži a ženy, kteří s ní trénovali měsíce, zmizeli ve výbuchu dalšího hněvivce. Vteřina a byli pryč – jen oheň a stíny, a pak už nic. Jinou skupinu smetl dračí plamen. Zůstala ležet. Bez pohybu. Bez velení. Bez naděje. Myslela si, že je to její konec. Že tam zůstane, že shoří nebo ji rozdrtí padající zdi. A byla smířená. Smířená s tím, že zemře mezi svými, na zemi, kterou chránila. Jen ji bolela ta myšlenka, že už nikdy neuvidí děti. Že ji Ezra už nikdy nepolíbí mezi dveřmi. Jediné, co ji udrželo při vědomí, byla zloba. Zloba, že neumřela. Že ještě dýchá a nemůže nic udělat. Nakonec ji vytáhli dva pěšáci, ti, které předtím poslala do méně ohrožené části základny. Našli ji. Vytáhli ji ven zpod trosek, táhli ji po kamení, přes krev a bláto. Byla těžká, bezvládná, ale živá. A oni ji neopustili. Byla evakuována do podzemí těsně před tím, než základnu znovu otřásl výbuch – jeden z hněvivců málem roznítil celý tunelový systém. Boje trvaly pět hodin a dvacet šest minut. Lenora z toho přímo zažila jen polovinu. Ale tu druhou nosí v sobě dodnes – v nočních můrách, kdy slyší křik, cítí prach a bolest v noze, která nikdy nepřestala bolet. Léčitelé jí koleno ošetřili. Postavili ho zpět, zesílili kost, přidali výztuhu. Ale při změně počasí, při prudkém pohybu – v ní znovu praská něco, co se nikdy nezahojilo správně. Přežila. Tisíc dvacet čtyři jejích spolubojovníků ne.

​

Zůstala. I po tom všem. I po tom, co jí koleno připomíná každé ráno, že by mohla sloužit někde jinde, klidněji. Zůstala na Chakiru. Ne proto, že by musela. Ale protože někdo musel. A ona neuměla odejít. Noci jsou nejhorší. Ticho, které tam visí po setmění, není pokojné. Je to to samé ticho, co padlo nad základnu před prvním výbuchem. Ticho těžké, dusivé, které voní po sněhu a dýmu. V těch chvílích se budí. Ne vždy křikem, spíš prudkým nádechem, potem na čele, dlaní sevřenou kolem čepele ukryté pod polštářem. Obrazy se střídají – výbuch, pád, křik jejích lidí, oheň. Vždycky ten oheň. Snaží se je zahnat. Chodí pozdě spát. Pracuje do noci. Když je s dětmi, směje se víc, než by musela. Učí Evie uzle na provazu, Josephine dává složitější úlohy, Rafaelovi kreslí plány základny a dělá z toho hru. Ale v hloubi ví, že to dělá i kvůli sobě. Protože jediné, co jí drží u země, nejsou kořeny – ale lidé, za které je zodpovědná. Nejvíc ji děsí čas. Ne rychlost, s jakou utíká. Ale směr, kterým se ubírá. Josephine už začíná mluvit o Basgiathu. O tom, co by mohla být. Dělostřelec? Jezdkyně? Nebo snad něco... jiného? A Lenora si přeje, aby to všechno bylo jen dětské fantazírování. Jenže ví, že není. Sledovat vlastní děti, jak rostou do světa, který sama nikdy nepochopila, je jiný druh bolesti. Pomalý, tichý. Takový, co se ti usadí v kostech jako stará zlomenina. A přestože je učí bránit se, číst mapy, zacházet se zbraněmi – v hloubi duše doufá, že je nikdy nebudou muset použít. Každý nový poplach na Chakiru – a je jich čím dál víc – ji znovu připomíná, že nic není jisté. Ani další ráno. Ani poslední polibek před odchodem na hlídku. Že útok může přijít kdykoliv, stejně jako tehdy. A že jednou nemusí být nikdo, kdo by ji vytáhl zpod sutin.