Leto se narodil v samotném srdci Navarry, do prominentní a zámožné měšťanské rodiny, jejíž vliv sahal daleko za hranice hlavního města. Byl třetím z pěti sourozenců, a již od raného dětství projevoval znepokojivé známky odlišnosti, která ho vyčleňovala od ostatních dětí. Jeho matka, křehká žena s citlivou povahou, zemřela při porodu nejmladší dcery. Tato událost, zdánlivě tragická, však nezanechala v Letově nitru žádnou stopu smutku či bolesti. Jeho srdce bylo už tehdy prázdné, schopné vnímat jen zvědavost vůči okolnímu světu – zvědavost, která se rychle změnila v něco mnohem temnějšího.

​

Od útlého věku projevoval krutost, kterou bylo obtížné přehlédnout, přesto však jeho rodina nejevila velký zájem o to, jak tráví své dny. Otec, věčně nepřítomný obchodník a politik, považoval své potomky za nutnou povinnost, kterou se zabýval jen tehdy, když bylo nezbytné. Letovi starší a silnější bratři mu byli lhostejní, mladší sourozenci se ho naopak obávali, a to mu dávalo zvláštní druh uspokojení. Zpočátku si krátil čas ubližováním zvířatům – ptákům, kočkám, psům – jež patřila jeho sourozencům nebo měšťanům. Nikdo se však příliš nezajímal o několik pohřešovaných domácích mazlíčků, dokud se Leto nezačal zaměřovat na lidské terče.

​

Nejprve to byly jen drobnosti – úmyslné zranění a drobné krutosti páchané na služebnictvu, které okolí omlouvalo jako dětskou nešikovnost. Letova fascinace lidskou bolestí však rychle překročila hranice dětské zvědavosti. Když poprvé jednoho ze sluhů „omylem“ připravil o život, nebyla to vina, ani lítost, co cítil. Bylo to vzrušení. Ten okamžik, kdy sledoval, jak život uniká z těla sluhy, probudil v něm neukojitelnou touhu po dalších zážitcích tohoto druhu.

​

Jeho kruté činy však nezůstaly bez povšimnutí, a přestože mu otec nevěnoval žádnou pozornost, ostatní členové domácnosti a služebnictvo si rychle uvědomili, že s Letem není něco v pořádku. Zjistil, že lidé v jeho okolí ho začínají podezírat a straní se ho, což představovalo vážnou překážku pro jeho další „experimenty“. A tak se naučil napodobovat city a emoce ostatních lidí – hodiny trávil před zrcadlem, trénoval výrazy radosti, smutku, soucitu, dokud nebyly zcela věrohodné. Naučil se zvládat umění přetvářky s děsivou dokonalostí.

​

Ve svých patnácti letech přišla chvíle, která v něm navždy upevnila prázdnotu, s níž nahlížel na svět. Během oslav pořádaných jeho rodinou potkal dívku z nižší měšťanské vrstvy. Byla krásná, naivní a především důvěřivá – přesně ten typ, který v něm probouzel fascinaci. Jednoho večera ji odlákal stranou a přestože se bránila, její odpor pro něj nebyl překážkou, nýbrž výzvou. Akt, který následoval, nebyl o touze ani o spojení – byl o moci. Vnímal její strach a bolest s chladnou, zvídavou fascinací a poprvé naplno okusil pocit absolutní kontroly nad jiným lidským bytím. Byl to jiný pocit, než když připravil o život svého sluhu – tam bylo všechno rychlé, konečné, prázdné. Teď to bylo jiné: agónie byla pomalá, vědomá, naplněná emocemi, které mohl pozorovat a vychutnat si je v celé jejich nahotě.

​

Jediným skutečným cílem, který kdy měl, byla válečná akademie Basgiath. Od okamžiku, kdy poprvé zaslechl vyprávění o tvrdých podmínkách a příležitostech akademie, propadl posedlosti představou, že právě toto místo mu poskytne nekonečný zdroj zážitků, které tak zoufale hledal. Nešlo mu o čest, prestiž ani kariéru – hnala ho touha po neustálém pobavení, po adrenalinovém opojení bolestí, smrtí a chaosem, které by tam mohl nejen pozorovat, ale aktivně vytvářet. Dennodenně trénoval s fanatickou oddaností, studoval válečné taktiky, bojové techniky a anatomii lidského těla, ne proto, aby byl lepší vojákem, aby přežil, ale aby se mohl s ještě větší grácií pohybovat na tenké hranici mezi životem a smrtí.

​

Když konečně úspěšně nastoupil do kvadrantu jezdců, nebyl zklamán. Akademie představovala dokonalou arénu pro jeho přirozené sklony. V soutěživé a brutální atmosféře rychle vynikl; před profesory a veliteli hrál roli dokonalého kadeta – disciplinovaného, poslušného a spolehlivého. Ale mimo dohled autorit jeho maska spadla a jeho pravá podstata se projevila v plné síle. Studenti, kteří se s ním střetli více než jednou, pochopili jeho nebezpečí, naučili se ho bát a vyhýbat se mu, pokud to šlo. Leto se nikdy nepokoušel o skutečné přátelství či spojenectví; byl příliš nestabilní, příliš chaotický, než aby dokázal navázat skutečný vztah. Ale nepotřeboval přátele – potřeboval jen oběti a publikum.

aros

Oranžový škorpiocasý || 3. kategorie - 16 metrů || Samec

Arosmordernach. Samec s mohutnou postavou a tělem protkaným světélkujícími žilami připomíná živoucí západ slunce. Je mladý podle měřítek draků, sotva v polovině své životnosti, a přesto kolem sebe šíří strach tak intenzivní, že se mu mnoho draků, včetně těch z jeho vlastní kategorie, raději vyhýbá.

Pověst oranžových draků jako nejnepředvídatelnějších naplňuje do posledního dechu. Je těkavý a proměnlivý jako doutnající požár: chvíli klidný, za sekundu výbušný bez varování. Přestože jeho šupiny nesou oranžovou barvu, jeho krutost často soupeří s modrými draky. Aros nevyhledává logiku ani vítězství – hledá napětí, rozvrat a surovou emoci. V bitvách je jako živel: někdy drtí nepřátele s brutální zuřivostí, jindy je jen tiše pozoruje, jako kdyby se sám rozhodoval, zda je dotyčný vůbec hoden jeho hněvu.

Nejvíce opovrhuje slabostí – ať už fyzickou, psychickou, či morální. Slabost v ostatních odmítá tolerovat a v sobě ji popírá. Nesnáší váhání, kompromisy a projevy slitování. Draky, kteří se řídí vyššími ideály, považuje za hlupáky, a jezdce, kteří se nedokáží prosadit, 

deptá opovržlivým mlčením nebo syčivým, téměř lhostejným výsměchem. Jeho minulost je poznamenaná krví. Za relativně krátký život vystřídal mnoho jezdců – a žádný z těch, kteří mu nedokázali stačit, dlouho nepřežil. Každý nový partner byl krutější než ten předchozí, jako kdyby Aros hledal stále vyšší úroveň brutality, s níž by se mohl sladit. V Letovi konečně (nebo alespoň dočasně) našel spřízněnou duši – někoho, kdo se nenechá brzdit svědomím, kdo chápe destrukci jako hru. Pro heliokineta je Aros dokonalým komplementem – ne hlasem rozumu, ale šepotem spalujícího pokušení. Kde jiní draci své jezdce varují, Aros Leta podněcuje. Jejich spojení je zvláštní symbiózou dvou chaotických sil, které se navzájem nespoutávají, ale rozněcují.

Heliokineze. Schopnost získaná prostřednictvím pouta s Arosem Letovi dává možnost manipulovat se sluneční energií, absorbovat ji, ukládat a následně přetvářet do různých forem, i když slunce zapadne. Při aktivaci signetu jeho kůže jemně září, zvláště na slunci, jako kdyby pod povrchem pulzovala samotná energie. Jeho duhovky zjasní – do odstínů zlaté, jantarové nebo téměř bílé. Při intenzivnějším využívání energie se vzduch kolem něj začne jemně chvět – podobně jako horký vzduch nad rozpáleným asfaltem – a z jeho těla vyzařuje teplo.

Ačkoliv má tato schopnost mnoho kreativních využití, Leto ji využívá primárně v následujících formách:

V boji na blízko:

​

• Exploze světla – Rychlá, prudká expanze světla přímo z jeho těla, která dokáže dezorientovat i oslepit protivníky, pokud jsou v těsné blízkosti a dívají se přímo na něj.

• Spalující dotek – Při přímém fyzickém kontaktu dokáže přenést nahromaděnou sluneční energii přímo na kůži jiné osoby, čímž způsobí těžké popáleniny, nebo na předmět a tím jej roztavit. Krátkodobě může tuto energii převést i do zbraně / čepele, čímž zvýší její žár a bolestivost úderů – ne však natolik, aby prosekla ocel.

• Žhnoucí bariéra – Na pár okamžiků dokáže vytvořit energetickou bariéru, která extrémně pálí a znemožňuje průchod či útěk protivníků bez vážných zranění. Bariéra dokáže roztavit i projektily, například šípy.

Na dálku:

• Světelný projektil – Tenký, soustředěný paprsek, který vrhá pohybem ruky, podobný šípu vystřelenému ze samotného světla. Chová se jako plamen zkrocený do dokonalé přímky – v místě zásahu dokáže pálit s takovou intenzitou, že snadno proráží měkké tkáně, prořezává kůži, kosti i tenčí kovové překážky. Projektil má sice delší dosah, ale vyžaduje přesné míření, aby byl skutečně efektivní. Leto tuto schopnosti často využívá spíše pro zábavu a teatrální efekty než pro maximální efektivitu v boji.

• Lámání slunečního světla – Pouze při přítomnosti slunečních paprsků. Ohýbáním světla dokáže vytvářet optické klamy a světelné iluze – například se zdá, že stojí o pár metrů vedle svého skutečného místa, nebo vytváří falešné pohyby. Světlo může také rozptýlit do širokého kuželu, který oslní více osob najednou, aniž by způsobil vážná zranění. Tuto formu využívá většinou jen v kritických momentech k dezorientaci druhé osoby.

• „Výboj“ sluneční energie – Nejničivější forma jeho signetu. Jde o zhmotnění energie přímo ze slunce na obloze do jediného, smrtícího úderu v podobě oslepujícího sloupu světla. Sloup dopadá v jediném okamžiku a nenechává prostor pro únik. Při zásahu člověka okamžitě spálí jeho tělo – kůži, svaly i kosti – na popel, zanechávaje po sobě pouze černou, rozpraskanou stopu. Vše živé v bezprostředním okolí je usmaženo, struktury shoří či praskají žárem. Ti, kteří stojí několik metrů dál, jsou oslepeni, dezorientováni a mohou utrpět vážné popáleniny.

​

Použití této formy má přísné podmínky: Leto i cílové místo musí být plně vystaveny přímému slunečnímu světlu a Leto musí být schopný soustředit dostatek energie, což vyžaduje několik desítek sekund plného soustředění bez vyrušení. Jakékoliv narušení procesu způsobí vážné fyzické vyčerpání. Po prvním pokusu během Válečných her v druhém ročníku, kdy výboj úspěšně využil, byl Leto připoutaný k lůžku týden.

​

Pasivní aspekty: Letovo tělo si během tří let zvyklo přijímat sluneční energii tak přirozeně, jako jiní dýchají. Při pobytu na slunci se jeho fyzická odolnost a vytrvalost výrazně zvyšují – únava přichází později, zranění se hojí rychleji a jeho tělo vydrží podmínky, které by jiné dávno vyčerpaly. Zároveň je naprosto imunní vůči negativním účinkům slunečního záření – jeho kůže se nemůže spálit, netrpí úpalem ani dehydratací. Tato přirozená imunita rovněž poskytuje částečnou ochranu proti extrémnímu teplu, například při kontaktu s ohněm nebo v horkém prostředí, přestože plnou odolnost vůči přímému plameni nemá.

​

I přes širokou škálu možností využití má jeho signet předvídatelná omezení – je velmi závislý na přítomnosti slunce. Za zatažených podmínek je síla signetu značně snížena, zejména pokud Leto nemá dostatečné zásoby energie vytvořené předem absorpcí slunečního světla. V noci se tyto zásoby vyčerpávají samovolně. Období podzimu a zimy, kdy je sluneční světlo vzácné, pro něj představují největší slabinu.

Od okamžiku, kdy se u něj signet poprvé projevil, se Leto k heliokinezi upnul s fascinací a posedlostí, která neměla kořeny v disciplíně, ale v touze poznat své vlastní limity a pobavit se destrukcí, kterou mohl signet způsobit. Každou volnou chvíli trávil chaotickým a intuitivním zkoušením možností svého daru, experimentováním s tím, co dokáže. Jakmile vyšlo slunce, byl téměř vždy venku, aby nasával sluneční energii – a každý paprsek vnímal jako impuls k nové hře, k dalšímu pokusu posunout hranice, k okamžitému opojení mocí. Letův signet tvoří jakýsi paradox k jemu samotnému. Slunce, se svou přirozenou živostí, teplem a symbolikou naděje, ostře kontrastuje s jeho chaotickou a destruktivní podstatou. Zatímco paprsky slunce živí a podporují existenci, Leto jej přetváří v nástroj ničení – jako by zradil samotný princip života a proměnil jej ve zbraň proti těm, kdo se mu postaví.