Stalo se to jen tři roky po velkém převratu, kdy se velmi známému léčitelskému páru narodilo jejich první dítě. Malý zrzavý hoch, jehož díky složené přísaze a svým renomovaným zkušenostem mohli vychovávat přímo za zdmi královského paláce, i přes svou předchozí loajalitu vůči Agoranovi Krutovládci. Byl první z malé party palácových postrachů, který se narodil a druhý člen téhle skupinky na sebe nechal čekat dlouhé čtyři roky. Do té doby to byl jen on sám, následující své rodiče kamkoliv šli. Seděl na stolech, když připravovali bylinné směsi, schovával jim jehly, rozmotával nitě, utíkal s lahvičkami, do kterých později venku vkládal a zavíral žížaly. Byl to malý ďábel, rebel v rozpuku, a jakkoliv se mu v tom rodiče snažili bránit nebo soustředit onu energii do něčeho produktivního, akorát se to v něm víc a víc rozvíjelo. Nepomohlo tomu ani to, když se narodila jeho mladší sestra. Nebo královské děti. Dalo by se říct, že to nakonec způsobilo naprostý opak. Místo toho, aby se Lyonel nějakým způsobem klidnil, byl divočejší a společně s Lys a královskými dětmi se staly hrozbou každého palácového pracovníka. Těžko říct, jestli to byla náhoda nebo to všichni pochytali od Lyonela, ale stalo se. Rostli spolu, bavili se spolu, smáli se spolu a vymýšleli blbosti, které by jen tak nějakého dospělého člověka nenapadly.

Jakkoliv se ve skupině bavili často, byly chvíle, kdy se nacházel jen ve společnosti nejstaršího syna královské rodiny, který se stal jeho nejlepším přítelem. Oba to byli přeci jen kluci a tak často trávili chvíle jen spolu, bez otravných sester, povídáním si nebo hraním si na hrdiny. Společně mizeli v princově pokoji, kde si prohlíželi knihy o dracích, historické svitky o bitvách dračích jezdců, příběhy o navarrských hrdinech, povídali si o udatných bojovnících dlouhé noci a snili o tom, jaké by to bylo na takových dracích jezdit. Sám Lyonel se tou myšlenkou stával každým rokem víc zaujatý o to víc, ať už za to mohlo to, že byl každý den víc a víc odlučován od svého kamaráda, nebo že byl nucen učit se léčitelským dovednostem nebo snad to, že toužil po něčem víc než jen po bylinkách a neustálém zápřahu při spravování ran. V duši se chtěl osudu, jež neslo jeho jméno, vyhnout. Předepsané nutnosti, povinnosti spojené s tím, že se narodil do téhle rodiny, to prostě nebylo nic pro něj. Svým rodičům, ani Lysandře, svá nutkání nikdy neprozradil, stejně tak to, že byl rozhodnutý se v den branné povinnosti přidat k jezdcům. Věděl však, že jen co přejde lávku, tak jim to dřív nebo později dojde. A tak tajně po nocích trénoval v královských prostorách, v temných uličkách, spižírnách a všemožných místnostech, kde to jen šlo. Během dne se učil všemu, čemu ho chtěl jeho otec naučit, pomáhal, podával, poslouchal a stále svou rodinu držel svou přetvářkou při myšlence, že půjde v rodinných šlépějích.

Přišel den branné povinnosti a jakmile stál před svým výběrem, jeho srdce na drobnou chvíli volalo po kvadrantu, kam chodila celá jeho rodina. Mezigenerační tradice a očekávání se těžko překonávaly, obzvlášť když uvnitř sebe tušil, že mohlo tohle rozhodnutí zanechat na vztahu s jeho rodiči šrám. Dračí jezdci byli odsouzeníhodný, představovali absolutní protiklad toho, v co jeho rodina věřila a co zastávala. Stejně tak nevěděl, jak moc by to změnilo jeho vztah s Lys. Na druhou stranu, nikdy se neřídil pravidly a vyloženě toužil po adrenalinu v krvi, po boji, po dracích, po slávě. Trvalo to snad jen vteřinu nebo dvě, než se rozešel směrem k věži k lávce a započala jeho cesta kvadrantem jezdců. Byla trnitá, náročná, hořkosladká, plná sečných zranění, vybarvujících se modřin a podlitin, ale Lyonel to miloval každým coulem. Velmi rychle si udělal nové přátele a jeho letka se pro něj brzy stala skoro druhou rodinou, se kterou trávil všechen možný čas. Trénovali spolu, pomáhali si, společně se učili a sem tam pomáhali Lyonelovi tropit ty největší pakárny. V tu dobu tenhle zrzavý hoch ještě nevěděl, že tu svou první a pokrevní rodinu ztratil.

Když přecházel lávku a hleděl na své nohy a kamenou cestu pod sebou, nikdy by si nemyslel, že on, rozený Lewis, předurčený k léčitelské kariéře, dosáhne při té největší zkoušce, které jsou primáni vystaveni, na něco tak nehmatatelného, jako byl modrý drak. A přesto, když proběhl s jedním škobrtnutím Gauntlet a přišla na řadu Prezentace, zahlédl mezi směsicí barev i tu, která se zdála skoro raritní. Obrovský azurový drak se vyhříval na slunci, jako by z něj sbíral skrz své šupiny horko, teplo, oheň, připravený spálit každého, kdo se mu nebude líbit. Žádný kadet v jeho letce se na něj ani nedovolil podívat, kdežto Lyonel si vyloženě s úsměvem prohlížel celou jeho maličkost. Snažil se zachytit každou šupinu, každý detail, který mohl, protože nevěřil, že se takovému úkazu objeví ještě někdy v životě takhle blízko. Modrý drak. Někde mezi třetí a čtvrtou velikostní kategorií. Byl z toho mimo. Ještě když si všimnul jeho zbarvených ostnů na hlavě. Dovolil si nad tím uchechtnout a snažil se ten moment zapamatovat natolik detailně, aby o tom mohl povědět Lysandře. Od Rozřazení nevěděl, co čekat. Nevěděl, jestli si ho nějaký drak vybral nebo jestli ne, jestli po něm někdo půjde nebo ne, ale všechny myšlenky zmizely, když v sobě ihned ze začátku pocítil něco, co nedokázal popsat. Táhlo ho to lesem, skrz křoviny a popadané stromy než se dostal na obrovskou mýtinu, kde na něj nečekal nikdo jiný než onen modrý, mečoocasý drak. Tehdy na něj poprvé promluvil svým hlubokým, chraplavým hlasem a Lyonel na něj poprvé usedl, čímž se stal tenhle moment jednou ze vzpomínek, ke kterým se s hrdostí v srdci často rád vrací.

S tak velkým drakem nosil Lyonel na zádech křiklavě azurový terč dostávající ho do nebezpečných potyček, často končících smrtí každého, kdo si pro něj a jeho draka šel. Eimhir byl žhavé zboží a každý ambiciózní kadet by byl hloupý, kdyby po Lyonelovi nešel. Zároveň bylo více než jasné, že to jsou hlupáci i když po něm jdou. Lyonel, pečlivě trénující, připravený na všechno, co proti němu jeho spolukadeti vymýšleli, v tomto období po Rozřazení zabil většinu svých obětí z Akademie. Eimhir nebyl jediné žhavé zboží, ale i jeho jezdec se blýsknul v oku jedné profesorce – hrozivé Gersonové. Ta z propojení s takhle mocným drakem velmi okatě očekávala velký signet. Jeden z takových, který by ho velmi rychle posunul do předních řad akademie a mezi budoucí velitele a generály. Signet se mu ale neprojevil hned, trvalo to nějakou chvíli než jeho schopnost vůbec dokázali určit, ale doteď Lyonel nezapomene na profesorčin výraz, když jí to docvaklo. Přišlo mu v tu chvíli skoro až komické, že se u něj projevil zrovna signet, jež má možnost život brát i dát, ale pozastavovat se nad tím nemělo vůbec smysl. S profesorkou ho totiž čekalo mnohem více tréninků jeho schopností než měli ostatní členové jeho letky a neměl absolutně čas myslet na cokoliv jiného než na magii, trénink a učení. Naštěstí pro něj věděla profesorka Gersonová co a jak přesně ho má učit. Moc dobře věděla, co všechno jeho signet dokáže, jelikož to nebylo tak dávno před tím než se narodil, kdy se po obloze na svém drakovi proháněl Agoranův generál s tím samým signetem. Spojitosti s jeho rodinou se objevovaly všude kolem aniž by po tom Lyonel sám nějak toužil, ale nejednou ho díky tomu napadalo, co by na jeho schopnost jeho rodiče řekli.

Roky pluly, Lyonel pečlivě trénoval své magické schopnosti, svou fyzickou schránku, boj, umění války, let, komunikaci s drakem a s Eimhirem stoupali velmi rychle žebříčkem až k postu velitele druhého křídla. Jeho povaha se velmi rychle měnila, nebo v případě Lyonela spíš jen eskalovala. Z rebela se stal pořádně arogantní hajzlík, pochytávající móresy svého vlastního draka, pro kterého byla hierarchie sprosté slovo. Vedení akademie mohlo jen děkovat, že nosil Lyonel na bundě odznak velitele křídla, jinak by Eimhira sotva dostali do latě, aby létal kdesi vzadu ve formaci. Ten věděl, že to nebylo místo pro něj a radši by celou formaci porušil, než aby se schovával za nějakého malého, zeleného draka. Z Lyonela se stal vlivem let v akademii pořádný muž, ač to u něj povahově pokulhávalo a jakmile dostal svůj první povolávací rozkaz do Tyrrendoru, vyrazil se po třech letech ukázat konečně své rodině. Calladyr se za ty roky nezměnil, kdežto on se změnil až moc a tak na město koukal úplně jinýma očima. Stejně jako na to, že se s ním přišla přivítat jen Lysandra. Už v sekundánu pochopil, že mu zůstala jen ona, když mu nepřišla odpověď na jeho dopis a jako ho to dřív mrzelo, teď už necítil nic. Nebylo to rozhodnutí, které by mohl vzít zpátky a ani by v tu chvíli nechtěl. Na to se mu to až moc líbilo, stejně jako se mu zamlouvalo překvapení v Lysandřiných očích, i jeho starého kamaráda prince Carina. Nejradši by jim oběma celý den držel oči jenom na jeho drakovi a pyšně ho s nimi obdivoval. Tolik času ale neměl a nechtěl ho tak trávit na nedůležitých věcech, než musel odletět na svou první základnu.

Jeho služba v Tyrrendoru byla tvrdá. Je spousta věcí, o kterých z období služby v Athebyne nemluví a těžko říct, jestli někdy bude. Arogantní, mladý jezdec, který si o sobě moc myslel dostal hned první týdny pořádně přes prdel a realita války na něj dopadla velmi brzo. Už to nebyly hry v akademii, ale živé bitvy, které nesly oběti. Nebylo to nic na co by si ale brzy nezvyknul, z čehož jeho duše zestárla o několik let. Netrvalo mu dlouho vrátit se ke své typické povaze, k arogantnímu chování, libování si v uznání ostatních i přes to, jakým hororům byl občas svědkem. Měl pro to dobrý důvod – patřil mezi dobré bojovníky, neustále se snažil zlepšovat a když nebojoval, tvrdě trénoval. Jeho signet posílal k zemi celé letky gryfů, vypomáhal léčitelům v nutných případech, dopomáhal svým nadřízeným mučit zajaté letce a všechno to převyšovalo zkušenosti, které by nejradši zapomněl. Zásluhy získané v bitvách i mimo ně mu dovolovaly rychle stoupat žebříčkem i zde. Z obyčejného poručíka se brzy stal nadporučík, následně kapitán a major, kterým byl až do posledních týdnů – tehdy totiž přišlo nové povýšení v podobě hodnosti podplukovníka za jeho zásluhy v předcházejících bitvách. S tímto postem přišlo i přeřazení na jinou základnu a to konkrétně do Samary – základnu v esbenských horách, která před rokem zažila krvavou bitvu a kde se měl s Eimhirem dát do větších bojů, aby ochránili navarrské hranice. Sám Lyonel byl nadšený nejen proto, že měl nový, lepší post, který ho dostal opět blíž pozicím, ke kterým s Eimhirem mířili, ale i proto, že mu to dávalo možnost být blíž Lysandře. Vidina více možností s ní trávit čas, než se po svých studiích přesune do jejich rodného města a přidá se k jejich rodičům, ho nutila se na tohle nové období těšit. V Calldyru on totiž vítaný není a ani nemá v plánu se tam z vlastní vůle vydávat, takže bude pak ještě těžší se s ní vídat.