Lyry minulost začíná již od její matky. Konkrétně ještě v den, kdy se rozhodla jí zničit život ještě dříve, než se zcela narodila. Lyřina matka byla zbloudilá a těhotná duše. Bez partnera, rodiny, bez jakékoliv opory. Patřila k jedné z nejhorších spodin. Sama se pohybovala na hranici života a smrti. A tak, když jí byla nabídnutá pomocná ruka, jí přijmula. Nevěděla, kam jde, do čeho jde, ani co jí tam čeká. Ale myslela si, že to stále bude lepší než broudit ulicemi a doufat v cokoliv. A i přesto se nesmírně mýlila. Jakmile se dostala za hranice zdí většího sídla, byla uvězněna. Držena bez světla, s jídlem jen aby jí a její dítě udrželo naživu. Dost dlouho na to, aby mohla porodit a zemřít. Byla obětována božstvu jako další její předchůdkyně a zcela zapomenuta. Jediné co po ní zbylo, byla malá holčička. Blonďaté vlásky, jemné rysy a vyhublé tvářičky.

Už od narození byl její život zpečetěn. Každý den byl stejný. Nejprve se učila o Bozích, poté se modlila, následně měla výuku o strašném světě venku. O nevěřících o konci, který je čekal. O rituálech, které se musí provádět a o poslušnosti. Hlavně o té. Lyra vyrůstávala v domě fanatických bláznů, kteří měli vlastní pravidla, vlastní hierarchii, vlastní zákony a tresty. Všichni chodili skromně oblečení, často i bez bot. Nic nevlastnili a nic neměli. Vše patřilo Malekovi, ještě za jejich života. Většina výše postavených v sektě měla i vyholené vlasy na důkaz věrnosti. Prakticky se nesmělo ani vědět, že existují. Neběhat, nemluvit dokud nejsou vyzvání a většinou v soukromí. Jediná chvíle, kdy se mohla sundat kápě, promluvit a vzhlédnout nahoru od podlahy bylo v době učení a obřadu. Všechny tyhle pravidla se ale Lyra musela naučit tou těžší cestou, přeci jen byla jen dítě. Chtěla běhat, být volná, mluvit, brečet, cítit. Za každou špatnou věc, za každou emoci a pocit byla potrestána. Záleželo pouze na tom, jak velkého hříchu se podle mistrů dočinila. Pokud se jednalo jen o prostý prohřešek, byla to rána do rukou, pokud o větší, sundání roucha a rána do těla a pokud měli špatnou náladu, byla zavřená mimo svůj pokoj do žaláře sídla. Méně jídla, méně pití, jen modlení a prosení. A přesto všechno jí to nikdy nepřišlo divné. Nepřipadala si zvláštně, obtěžovaná nebo zneužitá. Okradnuta o svobodu nebo jinak než ostatní. Dokonce již plánovala i ostříhání vlasů a složení zkoušky na povýšení v sektě. Jediné co jí přišlo špatné byla ona sama a její hříšné myšlenky. Celý její svět byl uzavřený v jedné budově, v několika patrech s těmi pár lidmi. Jenže vždy přišli nový, buď jako oběti, vězni, vzati na převýchovu nebo do sekty samotné. Zajímalo jí odkud se berou, proč naříkají a prosí. Proč se nemodlí v tichu a nešetří svá slova pro Amari nebo Hedeona.

Odpovědi na své otázky ale dostala až časem. Přesněji, když jí bylo devatenáct let. Starší se konečně rozhodli, že mohou Lyře věřit. Dostala novou práci, už nemusela jen přepisovat knihy a pravidla, nyní měla i poslání, úkol, který musela vykonat. A přestože se bral za nejnižší v celé sektě, pro ní to byla nová výzva i když osudová. Starala se o vězně. Dávala jim jídlo, pití, kontrolovala je a obměňovala kobky. Byl to pro ni test, zda se může dostat víc, zda si zaslouží místo mezi staršími, aspoň ho poznat. A to taky chtěla, k tomu byla vychovávána a vedena. Zasvětit svůj život Bohům. Věřila, že to je správná věc, ta jediná co existuje, dokud nepotkala Yoel. Vychrtlá, umazaná, poblázněná dívka, asi o pár let mladší než blondýnka v rouchu. Neustále naříkala, odmítala jíst a tvrdila, že má rodinu. Matku, otce co jí hledají. Že nechce zemřít, že Lyra je monstrum, nepřirozeně bledá, zničená, tajemná. Nechtěla s ní mít nic společného, ale přesto dívce přišla jistým způsobem zábavná. Vždy jí vyprávěla pohádky o tom co je venku, že tohle je vězení, fanatismus. Vyprávěla jí o Navaře, provinciích, životu za zdmi tohohle domu. Věci, kterým nevěřila a nechápala. A přesto jí po nějaké době začalo vrtat hlavou každé její slovo. Lyra začala Yoel nosit více jídla, posedávat po večerech a poslouchat její příběhy. Prakticky se z nich staly kamarádky. A když se přiblížil den Yoelina obětování a splnění jejího účelu v blondýnce se něco zlomilo. Přistihla se, jak vlastně nechce tu hubenou, maličko ošklivou a ubrečenou holku pustit a nechat jít. Možná, že by jí dokonce i chyběla. A tak noc předtím, než měla zemřít naplánovala útěk. Pokud tam venku, pokud nějaký je, opravdu jsou všechny ty věci, co říkala, jako draci, rodina, normální lidé, oblečení které může nosit podle svého uvážení a žádná bolest, chtěla to zkusit.

Vzala své náhradní roucho a ještě té stejné noci se vydala do podzemí. Všechny v domě znala a oni znali jí, takže její kroky a pohyb nebyl podezřelý. Yoel v tu dobu už spala, ale stačilo chvilku a vysvětlení situaci a byla na nohou. Neměla tolik síly, kolik by si normální člověk na tuto akci přál a na rozdíl od Lyry na to nebyla ani tolik zvyklá, ale rozhodla se spolupracovat. Vzala si na sebe to odporné oblečení, sundala si obuv a spolu se světlou dívkou se vydala z temného žaláře. Pohybovali se po známých chodbách, které Lyra znala nazpaměť. Brunetka byla na rozdíl od druhé dívky hlasitější, její kroky se rozléhali chodbou na rozdíl od duchů, kteří se po nich normálně pohybovali. Všechny okna byly zatarasená zevnitř a jediné světlo, které se chodbami neslo, bylo z pochodní. Obě už prakticky sledovali dveře ven, které stáli mohutně jako poslední překážka před svobodou, kterou jim nabízela. Poslední krok v pekle, o kterém ani nevěděla, že žije. Chtěla poznat co je za nimi, celý život o to tajně toužila, ale víra jí to nedovolila. Bolest a skutečnost z neznáma jí to nedovolili. Ale ona už se přeci nebojí, ničeho se nebojí. Bolesti, strachu, ani samotné smrti. A to si Malek nenechal líbit. Najednou jakoby hrom do oblohy udeřil se Yoel skácela na zem. Z jejího hrudníku trčela ven zdobná obětní dýka, konkrétně její špička, která projela skrz na skrz přes její záda. Nestihla ani vykřiknout, promluvit. Dokonce jí nestihla ani slza ukápnout. Jediné, na co se její tělo zmohlo, byl překvapený, utrápený pohled plný bolesti, který Lyře věnovala, než se sesunula na zem. Byly chycené, v pasti jako ovce. Jedna po druhé nyní měli zemřít rukou staršího člena sekty, který tento moment sledoval své dílo. Odříkával modlitbu a protáčel panenky až navrch hlavy. Normální, standartní postup, ale bez stolu, bez vřavy uctívačů a bez obřadního stolu. Jen tělo, krev a oběť. Yoel. Blonďatá dívka se na ní dívala, bez emocí a bez nářku a přesto jí něco malého uvnitř, to co v ní zbylo, rvalo vnitřnosti. Chtělo ven a poukázat, že to není jen tělo, ale její přítelkyně. Ta stejná opálená brunetka, která s ní celé večery sedávala a povídala si s ní. A pak se to stalo. Lyra to nevydržela. Nevydržela sledovat svou přítelkyni ležící na podlaze, nehybně jako kus masa. Natáhla se pro dýku, která ležela v jejích zádech a bez milosti s ní probodla staršího člena. Ten už ale na rozdíl od dívky na zemi zvuk udělal. Úděsný, hrdelní řev bolesti. Jenže to jí nezastavilo. Bodala dál a dál, dokud své ruce neměla od krve. A těma stejnýma rukama také otevřela zámek a utekla ven.

​

Byl to rok od toho, co se Lyra dostala na svobodu. Rok, co cestovala venku po svých nohou, v trávě, na ulicích, v lese i v řekách. Rok co ztratila svou kamarádku a rok co získala svou první zbraň. Lyra mezitím zjistila, co v životě bylo pravda, že celých dvacet let jí bylo lháno, týráno a mučeno v tajnosti. Všichni v té budově jsou blázni a tím byla i ona. Posedlá fanatička, kterou drželi na uzdě před pravdou. Prošla si ne jedním městem, vesnicí a loukou aby viděla krásy ale i rychlost života. Tušila, že jí stále hledají, že chtějí vrátit to, co ukradla. Že chtějí zpátky jí. Klenot, který si vychovali, který ukradli její matce a trýznili pro zábavu. A proto to je přesně rok, co se ukrývá, co na sebe pokaždé bere jiné jméno, co krade jiné oděvy a snaží se zakrývat i to malé co jí zbylo, její osobnost. Jenže dneškem to končí. Dnes, v den Odvodů, kdy stojí před lávkou, v ruce pouze svou obětní dýku a kusy hadrů, bez bot, které ukradla v posledním městě bude naposledy někým jiným. Jako jezdkyni v Basgiathu o kterém tak slyšela, o kterém kdysi básnila i Yoel jí dostihnout nemůžou. Konečně bude volná. A pokud zde zemře, budiž. Aspoň poznala svobodu, poznala pravdu a mohla žít, aspoň na chvilku věděla, kdo je. Nebojí se položit život, ne za Navarru, ale za sebe.