some souls are born in storms, and they never forget how to dance with thunder

 

S bratrem přišli na svět v pláči a krvi na konci června roku 574 po Sjednocení. Narodili se během jedné z nočních letních bouří při které lítaly blesk snad všemi směry a hromy burácely tak nahlas, jako kdyby na nebi řvalo tisíce draků. Jejich otec Stephanus byl dračím jezdcem, tehdy kapitán na základně Athebyne. Písařku Natalyu si vzal spíše jen z povinnosti a protože byla z velmi dobré Delsamské rodiny, odkud také pocházel. Během jejího šestého měsíce těhotenství se z Athebyne přesunula zpátky až do Delsamu, kde pak porodila dva chlapce. Pro Natalyu byl porod velmi těžký a jedno z dětí málem zemřelo. Septimus se narodil jako první a Magnus asi šest minut po něm, ale nedýchal. Podařilo se jim ho oživit s posledním úderem blesku té hrozivé bouřné noci. 

​

Stephanus u porodu synů nebyl a poprvé je viděl až tři týdny poté. Ihned k nim přilnul, ale jeho vztah s Natalyou velmi ochladl a bylo na tom manželství znát, že je pouze jakousi obchodní transakcí. Jejich otec už měl v té době jiné ženy, kterým věnoval svou pozornost a které mu na základně zahřívaly postel. Prvních pět let se sice domů do Delsamu za chlapci vracel pravidelně, trávil s nimi čas a věnoval se jim tak jak by se správný otec věnovat svým dětem měl. Na podzim roku 579 se ale něco změnilo a bylo to poprvé, co otec netrávil Vánoce se svou rodinou. V dopisech, které jim matka předčítala, sliboval že určitě přiletí, ale když se na něj oba dva chlapci těšili, tak je zklamal. Matka jim tvrdila, že jejich otec jistě bojuje na hranicích a proto nemohl přiletět, ale pravda byla taková, že trávil čas s jinými ženami a domů už ho to tolik netáhlo. Tuhle pravdu se dozvěděli až o pár let později. 

​

Když jim bylo šest, narodila se jim mladší sestra Octavia - malá ukřičená bojovnice, která v prvních časech svého narození začala trpět novorozeneckou kolikou. Matka byla z jejího neustálého pláče psychicky naprosto zničená a nastalo období, kdy Septimus a Magnus museli předčasně dospět a převzít iniciativu, co by mužské hlavy rodiny. Museli se začít starat nejen sami o sebe, ale i o jejich malou sestru a také o matku, která kolikrát prospala většinu dne a probudila se jen na kojení Octavie. Jejich otec už je nadobro opustil a zůstali na všechno sami. Natalya odmítala pomoc od svých rodičů a předstírala, že je všechno v pořádku, i když nebylo. Po půl roce nakonec přece jen požádala pomoc svou ovdovělou matku, jenž se k nim nastěhovala a začala pomáhat. 

​

they grew up in the ruins of their own childho od

​

Z šestiletých se do pár let stali dvanáctiletí. Čas utíkal jako voda a jejich život se během šesti let se zrovna příliš neustálil. Babička v roce 584 zemřela a kolem té samé doby došlo i k nepříjemnému zjištění. Když Natalya zjistila, že její bývalý muž má novou rodinu, tak to neustála a začala pít - opíjet se, spát, znovu opíjet, zvracet, opíjet se zas a takhle pořád dokola. Stala se sebedestruktivní a roli matky znovu přestala zvládat. A tak bylo opět všechno na jejích nejstarších synech. Ve dvanácti už zvládali si uvařit, uklidit, doprovázet sestru do školy, učit se s ní a po škole chodili vypomáhat kde se dalo - lepení plakátů, sázení, sběr třešní, jablek a zkrátka všeho co se dalo sesbírat, obdělávání pole, doručování dopisů a všechny možné činnosti, kde by dvanáctileté chlapce mohli zaměstnat. Potřebovali každý peníz, aby se uživili a dokázali se postarat i o matku se sestrou a celou domácnost, která při povodni v létě 586, dům poškodila. Magnus se Septimem dokonce zkusili poslat otci dopis, ale nikdy na něj nedostali žádnou odpověď a od jeho odchodu ho ani neviděli. 

​

Po dvou dalších letech byl už Magnus unavený ze vší té zodpovědnosti, kterou s bratrem měli. Přišel prakticky o dětství a zatímco jiní chlapci jeho věku si hráli s kamarády u řeky a všude kde dalo, Magnus s bratrem opravovali střechu, nosili dřevo a snažili se udržet dům v jednom kuse. Každý den se budili dřív, než vyšlo slunce, a uléhali, až když sestra a matka spaly. V jeho očích vyhasl dětský lesk a nahradil ho pohled člověka, který už dávno pochopil, že svět není spravedlivý. Cítil se okradený o něco, co měli ostatní a chtěl si to nějakým způsobem nahradit. Bylo mu čtrnáct a puberta ho zasáhla jako blesk. Magnus se začal čím dál častěji ztrácet v tichu a hněvu. Cítil, že všechno úsilí je marné - že ať dělají cokoliv, minulost jejich rodinu stále pronásleduje. A když pak jednoho podzimního večera našel matku opilou a bezvládnou na zemi, něco v něm prasklo a ztratil trpělivost. Bylo toho už na něj příliš.  Začal mizet. Někdy na hodiny, někdy na celé dny a oné době nikdy neřekl, kam chodí. Natalya se mezitím pomalu propadala hlouběji do závislosti. Občas měla lepší dny, kdy objala Octavii a mluvila o časech, kdy byl jejich otec ještě doma. Ale většinou jen spala, nebo se dívala skrze ně, jako by tam ani nebyli. Dokonce už ani nikde nepracovala a odmítala chodit z domu, začala trpět depresivními a agresivními stavy, kdy dokonce házela věcmi. 

​

he hated his father for the coward he was - and himself for being no different

​

Otcovi přece odchody procházely, tak proč ne jemu? Začal si tedy užívat a nechával tíhu všeho na Septimovi. Období, kdy měli čtrnáct až patnáct let, se trochu odcizili, protože každý měl jinou představu o směru života. Magnus se v Delsamu chytil i špatné skupiny mladistvých, kteří dělali akorát jen problémy. Od rvaček s jinými skupinkami, přes krádeže až po mizení do jiných měst a obchodování s nelegálním zbožím a návykovými léčivy. Tenhle jeho životní styl dostál konce, když se kvůli zkouškám dostavil do školy, které udělal s odřenýma ušima. Po nich mu Septimus oznámil, že jejich matka zemřela kvůli selhání jater. Tahle informace ho vnitřně rozložila, protože na něj dolehl fakt, že s matkou v jejích posledních chvílích nebyl. Byl to okamžik, kdy se střetl s vlastním selháním a chybou, která už nešla napravit. Vztah s jeho bratrem a sestrou byl v té době vrtkavý, ale neobrátil se k nim zády. Pohřbil matku s nimi a vrátil se k tomu, co před rokem opustil. 

​

Po matčině smrti se jejich otec konečně vrátil. Možná ho dohnalo svědomí, možná jen hledal způsob, jak utišit vlastní vinu - ale Magnuse to v tu chvíli nezajímalo. Jakmile Stephanus vstoupil do dveří, Magnus mu bez váhání vrazil pěstí. Rána zazněla napříč domem jako výstřel, ale hned nato strnul, když se zpoza města ozval burácivý řev otcova draka - mohutného hnědého kyjoocasého. Septimus Magnuse chytil za rameno a stáhl dovnitř, než by se situace mohla zvrtnout. O slovo se přihlásil sám. Když pak Stephanus znovu vyjádřil svou lítost a začal mluvit o druhých šancích, ani Septimus neudržel klid - a udeřil otce také. Tentokrát to nebyl výbuch hněvu, ale letitá bolest, která se konečně prodral ven. Pro oba bratry byl jejich otec už jen stínem minulosti. Člověk, který je měl chránit, ale místo toho je nechal vyrůstat v troskách. Magnus mu nikdy neodpustil. Považoval ho za zbabělce a nenáviděl ho.. Nenáviděl jeho, a zároveň i sebe za to, že nakonec udělal totéž, co kdysi jejich otec. Když Stephanus znovu odešel, bylo to naposledy, co ho viděli. A právě tehdy se oba bratři rozhodli, že udělají všechno pro to, aby se dostali do Kvadrantu jezdců. Ne proto, aby mu dokázali, že jsou jako on - ale že jsou lepší.

​

he stopped fighting monsters the day he realized he had become one

​

Zkoušky, schody, lávka, žíněnky, Gauntlet, Prezentace a Rozřazení. K 1. říjnu 594 se prakticky prozabíjeli. Nevraždili zbytečně a Magnus kupodivu nešel po těch slabých. Jeho spíš lákalo zabíjet právě ty, co se až labilně vyžívali ve smrti, mrzačení a trýznění těch menších, slabších a od pohledu 'hodnějších'. Své ostří obracel proti těm  silným, fyzicky velkým jedincům, co si mysleli, že když mají výšku a sílu, že přežijí a můžou si dovolit všechno. Bavilo ho je vyvést z omylu. Jenže po propojení s Iarann se to změnilo. Oranžová mečoocasá dračice byla šupinatým zosobněním noční můry chrlící oheň, ale v jeho hlavě působila jako rozrůstající se jed. Zpočátku si myslel, že ji zvládne ovládnout - jako nějaký naivní hlupák. Iarann byla nádherná i děsivá - její mysl pálila jako rozžhavené železo, její hlas v hlavě připomínal šelest plamenů mezi kostmi. Vzájemné spojení s ní bylo silnější, než si kdy dokázal představit. Cítil její vztek, hlad i potřebu lovit. A čím víc s ní bojoval, tím víc se její hlas stával jeho vlastním. A nakonec ona ovládla jeho. Dřív býval výbušný, ale spravedlivý – lovil monstra, ne lidi. Teď však rozdíl mizel. Ztratil soucit. Každý boj se stal cvičením přesnosti, každé zabití jen dalším číslem. Jeho pohled se změnil – oči, které kdysi hořely hněvem, teď zchladly do odstínu popela. Byl přesný. Rychlý. Smrtící. Když s ním někdo promluvil, odpovídal krátce, stroze, bez emocí. A přesto hluboko uvnitř  věděl, že Iarann není tou, kdo ho mění. Byla jen zrcadlem. Všechna ta zloba, která z ní tryskala, byla jeho vlastní. Ona ji pouze odemkla.

​

Určité věci v jeho životě začaly dávat smysl, když se projevil jeho signet, co odrážel jeho nitro. Efialtiskineze, ovládání nočních můr, dokonale odrážela to, kým se stal i kým se bál být. Jeho nitro bylo dávno rozervané na kusy - něco lidského a něco temného, co ho svíralo a měnilo v příšeru. V jeho mysli se noční můry zpočátku nerodily z cizího strachu. Rodily se z něj samotného. Z jeho viny, kterou nikdy nedokázal smýt. Z jeho nenávisti, kterou nosil v sobě jako žhavý kámen. Z jeho touhy po kontrole, protože svět kolem něj se vždy rozpadal a mohl si za to sám. 

​

Měl velké problémy se spánkem a trvalo mu, než svoje vlastní démony dostal pod kontrolu a začal se soustředit na vnitřní temnotu a hrůzu ostatních. Jeho magie dokazovala, že v něm žije víc temnoty, než byl ochoten sám sobě přiznat. S druhým ročníkem se svým signetem a Iarann nechal ovládat a tercie byla posledním krokem k tomu se stát někým, koho by pár let dozadu nepoznával. Tehdy se stal i velitelem perutě drápu v Prvním křídle. Pak zatoužil i po pozici výkonného důstojníka, ale nakonec tercii dokončil pouze jako velitel perutě a po ukončení studia zamířil na Chakir. 

​

he didn’t summon nightmares - he became one

​

Základna a život na ní, změnil jeho rutinu na kterou byl celé tři roky. Velmi brzy si ale zvykl a po čtyřech měsících skončil na Keldavi a  pak na Sumertonu kde se po pár měsících setkal s Selynou - léčitelkou, se kterou měl komplikovaný vztah už v tercii. Z jejich neoficiálního vztahu se v roce 598 narodil syn, kterému dali jméno Tiberius. Selyna s ním žila v Korsamu, kdy za nimi o propustkách létal, ale rodinu úplně neplánoval. Narození syna bral jako nechtěnou komplikaci a manželství se Selynou byl najednou na obtíž. Iarann na Selynou celý čas žárlila a Tiberiuse dost často přirovnával k jednohubce, která by se jí zasekla mezi zuby. Z Chakiru byl nakonec převelen na Samaru a zpátky na Chakir se vrátil až v roce 599 p.s. Doslova pár dnů před velkým útokem na základnu. Povýšen na kapitána byl ale až na podzim roku 600. Za mimořádný výkon v boji, kdy s bratrem a jeho dračicí provedli manévr, který udělali i během Válečných her jejich druhého ročníku. Bojový manévr nazvali jako "Ohnivý kruh", kdy Iarann a bratrova Maiv začaly kroužit kolem nepřítele do kruhu a potom začaly chrlit oheň. Vzduch se stal tak popelavým, horkým a dusivým, že gryfové ztratili orientaci. Dračí křídla a snížený tlak od rotace dvou draků rozdrtil letovou gryfí formaci. Iarann a Maiv pak křížovým chrlením ohně letku zničily. V oné době syna ani jednou nenavštívil.

​

V březnu 601 byl převelen na Sumerton, kde byl až do osudného útoku, ve kterém figurovaly drakoboly. On i Iarann byli zraněni a dočasně převeleni na základnu v Montserratu, aby se Iarann uzdravila. V mezi čase navštívil Selynou a svého syna, který měl v té době skoro tři roky. Stalo se tak na začátku července, kdy se Selynou vedly dlouhý rozhovor a nakonec mu dala ultimátům - buď se jí bude jako manžel věnovat a synovu se bude věnovat jako otec, nebo požádá o rozvod. Magnus nebyl zvyklý na ultimáta od žen a ani na to, že by ho nějakým způsobem kontrolovaly. Tehdy na něj ale dolehla vzpomínka na otce a došlo mu, že ho napadobuje. Kapka lidskosti a svědomí ho na chvíli probraly a požádal Selynu ještě o jednu šanci. 

 

Na Sumerton se s Iarann vrátili až v polovině srpna 601, kdy se mu do života připletla další žena, která všechny jeho šance pohřbila. Ne. Vlastně si je pohřbil sám. Jakmile se Selyna o jeho románku dozvěděla, požádala o rozvod a o svěření syna do své výhradní péče.