Maiwen Cathain se narodila 30. září roku 579 ve vesnici Janos na Morraiských pláních, uprostřed Navarry. Život na těchto drsných pláních nebyl nikdy snadný. Země tu byla otevřená, bičovaná větry, s krajinou protkanou vysokou trávou, kde se každý krok mohl stát bojem o přežití. Morraiské pláně byly kruté i krásné, a právě tahle divokost formovala rodinu Cathainů po generace – učila je lovit, bojovat, a především přežít. Maiwen vyrůstala v rodině, která měla vždy jasno v tom, co znamená síla, čest a povinnost. Maiwen vyrůstala v rodině, která měla vždy jasno v tom, co znamená síla, čest a povinnost. Tradice spojené s Basgiathskou válečnou akademií nebyly zakořeněné po generace, ale začaly s prvním odvážným krokem jejího nejstaršího sourozence, Ciarana. Ciaran Cathain byl první z rodiny, kdo opustil Janos, aby se stal jezdcem. Bylo to rozhodnutí, které změnilo osud celé rodiny – a nejen jí. Ciaran se stal symbolem hrdosti vesnice, důkazem, že i děti z Morraiských plání se mohou prosadit mezi nejlepšími. Ciaranovi sourozenci se nechali inspirovat – nebo možná svázat očekáváním, která jeho úspěch přinesl. Každý další Cathain se vydal v jeho stopách. Po něm odešla Aoife, poté dvojčata Aodhan a Eamon, následovaná mírnější, ale odhodlanou Orlaith. Jedinou výjimkou byla Aisling, třetí nejstarší, která na rozdíl od ostatních zůstala v Janosu a zvolila život farmářky a léčitelky. Aisling vždy říkala, že její místo je u rodiny, na půdě, která Cathainy uživila, zatímco ostatní odcházeli za slávou a nebezpečím.

 

Maiwen vzhlížela ke svým sourozencům s obdivem. Ciaran byl prvním hrdinou jejího dětství. Vždycky se zdálo, že všechno zvládne – a když se po několika letech objevil v Janosu jako jezdec, se svým impozantním hnědým drakem, stal se doslova živoucí legendou. Zbytek rodiny ho s nadšením přivítal, vesnice ho oslavovala, a Maiwen, tehdy sotva šestiletá, věřila, že nic nemůže být vznešenější poslání než stát se jezdcem. Ale zatímco Ciaranův návrat byl triumfální, další setkání s jejími sourozenci už taková nebyla. Ciaran byl brzy přeložen na pevnost v horách na severu Navarry, kde měl chránit obchodní stezky před útoky gryfů. Aoife, její milovaná starší sestra, se ukázala pouze jednou po ukončení akademie, a to jen na několik hodin. Říkala, že její jednotka byla nasazena ve válce na jižních hranicích, a její úsměv, ačkoliv stále laskavý, byl těžší než dřív. A pak přišla smrt. Aodhan a Eamon, divoká dvojčata, která vždycky soupeřila ve všem – od lovu přes souboje až po to, kdo do sebe zvládne dostat víc piva na vesnických oslavách – odešli na Basgiath zároveň. Jen Eamon se však vrátil živý. Aodhan zahynul během výcviku, když se jeho drak zřítil při letu v bouři. Pro Maiwen to bylo poprvé, kdy se setkala s tím, že jezdecký kvadrant nepřináší jen hrdinství, ale i tragédii. Vidět Eamona, jak se vrací bez svého bratra, s tváří zbrázděnou bolestí, byl okamžik, kdy začala chápat, že cesta jezdců není jen o slávě, ale o neustálém nebezpečí. A stejně, i přes smrt a odloučení, pokračovala tradice dál. Orlaith dokončila akademii, ale padla při obraně jedné z hraničních pevností během útoku gryfů. Zůstala jen Aisling – tichý hlas rozumu v rodině, která obětovala tolik.

 

Jako předposlední dítě ve velké rodině měla Maiwen specifickou pozici. Starší sourozenci byli hrdinové, kteří odcházeli, zatímco její mladší sestra Niamh byla tou, o kterou se Maiwen starala, když ostatní opouštěli rodinu. Mezi ní a Niamh se vytvořilo zvláštní pouto – pouto, které nahradilo mezery, jež zůstávaly po odchodech ostatních. Aoife byla Maiweninou inspirací. Nejen proto, že byla skvělá jezdkyně, ale protože nikdy nezapomněla být laskavá. I když se stala vojákem, vždy si našla čas, aby Maiwen napsala krátký dopis nebo jí poslala malý dárek – šňůrku z medvědího drápu, zub, který prý patřil gryfovi, nebo jednoduchou kovovou sponu do vlasů. Aoife byla ta, kterou chtěla následovat. S každým odchodem si však Maiwen začala uvědomovat, že jezdecký kvadrant není jen otázkou cti. Byl to život plný odloučení a nebezpečí. Sourozenci, kteří se z akademie vraceli, byli vždy jiní – zocelení, ano, ale i uzavření, vzdálení. Když se s nimi setkávala během krátkých okamžiků po jejich nasazení, připadala si, jako by ztrácela kousek z nich, stejně jako oni ztráceli kousek sebe. A pak tu byla Niamh. Maiwen ji milovala nade vše a měla k ní téměř mateřský vztah. I když věděla, že jezdecký kvadrant bude jejich osudem, něco uvnitř ní křičelo, že tahle cesta není pro každého. Chtěla být pro Niamh příkladem – ale nechtěla, aby její sestra jednou zažila bolest ztráty tak, jak ji zažila ona.

​

my teacher said survival wasn’t a game. so i made it a competition instead

​

Maiwenina cesta k bojovým dovednostem nezačala na akademii, ale mnohem dříve – na rovině, kde se každý musel naučit přežít, jinak mu příroda ukázala svou nemilosrdnou tvář. Tradičním mistrem dovedností se zbraněmi byl ve vesnici Turlough, starší lovec a válečník, který zůstal v Janosu, když ostatní bojovníci odešli sloužit jezdeckému kvadrantu. Byl tichý, autoritativní a málokdy chválil. Maiwen ho nejdříve nesnášela. Jeho přísnost, neochota ji chválit ani jedním slovem, jeho nekompromisní požadavky – to vše v ní zpočátku vyvolávalo vzdor. Ale postupně si uvědomila, že právě díky němu se zlepšuje rychleji, než by kdy čekala. Turlough ji naučil střílet z luku, ovládat nože a především myslet jako bojovník i jako lovec. Lukostřelba pro Maiwen nebyla jen zbraní, ale téměř uměním. V pláních, kde lovec mohl kořist spatřit na velkou vzdálenost, byl luk ideální volbou. Naučila se nejen trefovat cíl, ale být tichá, plížit se krajinou, stát se neviditelnou. Turlough často říkal: „Nestačí, aby tvůj šíp byl rychlejší než kořist. Ty sama musíš být rychlejší, než tě dokáže spatřit.“ Tahle slova se stala její mantrou. Dokázala zasáhnout pohyblivý cíl z velké vzdálenosti a při soutěžích v Janosu neměla mezi svými vrstevníky konkurenci. Když jí Alconci vyzývali k zápasům v lukostřelbě, často si dávala vlastní handicap – třeba střílet jen levou rukou – jen proto, aby dokázala, že je porazí, i když to pro ni nebude snadné.

 

Nože a dýky byly jiný příběh. Zatímco lukostřelba vyžadovala klid a přesnost, nože byly o rychlosti, dravosti a odvaze přiblížit se k nepříteli na dosah ruky. Turlough ji učil nejen házet noži, ale i bojovat v těsném kontaktu. „Nůž je zbraň přežití,“ říkal jí vždy. „Meč ti může být k ničemu, když budeš v lese obklopená kořistí, ale nožem si zachráníš krk.“ Maiwen si brzy oblíbila rychlost a praktičnost nožů. Naučila se jich nosit víc najednou – skryté v botách, za pasem nebo na předloktí. Turlough ji trénoval i v improvizaci – jak zaútočit, když ztratí zbraň, nebo jak využít i obyčejné předměty jako účinný nástroj. Tento přístup ji naučil vynalézavosti a pružnosti v boji, což později považovala za jednu z nejcennějších lekcí, které od něj dostala.

 

Když Maiwen zvládla základy, její dovednosti se staly neocenitelnou součástí jejího života, ale nepatřily jen jí. Niamh, její mladší sestra, byla její žákyní. Maiwen si vzala za cíl naučit ji všechno, co sama uměla – nejen proto, aby ji připravila na nebezpečí, která čekala každého v Janosu, ale i proto, aby jí pomohla cítit se silná a připravená. Výuka Niamh byla jedním z mála okamžiků, kdy se Maiwen chovala jemně. „Když střílíš z luku, dýchej jako vítr,“ říkávala jí. „Pohni se s ním, ne proti němu.“ Niamh nebyla tak soutěživá jako Maiwen, ale rychle se učila. A i když nebyla tak agresivní, měla trpělivost a přesnost, kterou Maiwen vždy obdivovala. Trénink nožů byl jiný příběh. Niamh se do těsného boje vrhala opatrně, zatímco Maiwen ji tlačila ke zdi, aby vyvolala reakci. „Tohle není hra,“ křičela na ni, když Niamh zaváhala. „Když budeš váhat, nepřežiješ.“ Přestože byla tvrdá, chtěla, aby Niamh byla připravená. A i když se jejich trénink někdy měnil v ostrou hádku, obě věděly, že to Maiwen dělá jen proto, že jí na Niamh záleželo.

 

Život v Janosu byl těžký, a každý musel přiložit ruku k dílu. Maiwen byla neklidná a impulzivní, ale nikdy nebyla líná. Když nebyla na lovu nebo netrénovala s Turloughem, pomáhala vesnici tak, jak mohla. Nosila vodu z řeky, pomáhala opravovat chatrče po bouřích, nebo strážila ovce a dobytek na otevřených pláních, kde hrozil útok predátorů. Byla však nejšťastnější, když mohla být užitečná v obraně vesnice. Jako teenager často hlídkovala kolem Janosu, spolu s ostatními mladými lovci, aby varovala vesničany před blížícími se predátory nebo cizími útočníky. Její ostříží zrak a rychlost se staly cennými přednostmi, a přestože občas přeháněla svůj smysl pro dramatičnost, vesničané jí důvěřovali. Soutěžení mezi Janosem a Alconem bylo více než jen dětskou zábavou. Rivalita mezi vesnicemi byla téměř povinností – a Maiwen byla jednou z jejích nejzuřivějších bojovnic. Zápasy v lukostřelbě, závody přes pláně, zápasy v boji s noži – všechno to bylo důležité. Pro Maiwen nebyly tyto soutěže jen o cti její vesnice, ale i o jejím vlastním místě mezi vrstevníky. Když porazila kluka z Alconu v lukostřelbě, jeho vesničané to zlehčovali jako náhodu. Takže ho vyzvala podruhé – a pak potřetí. Každá výhra byla jako potvrzení, že Janos je silnější, že její dovednosti něco znamenají. Jednoho dne, když bylo Maiwen patnáct, se účastnila zápasu v boji noži proti o dva roky staršímu klukovi z Alconu jménem Callan. Callan byl zkušený bojovník, větší a silnější než Maiwen. Ale ona byla rychlejší. Zápas skončil dřív, než Callan pochopil, co se stalo – Maiwen mu podrazila nohy a přiložila mu nůž k hrdlu, než se vůbec stihl zvednout. To byl okamžik, kdy si získala respekt nejen svého týmu, ale i Alconců, kteří od té doby uznávali, že s ní není radno si zahrávat.

​

don’t look down, don’t look back, and if you hear screaming… just keep walking

​

Vstup do jezdeckého kvadrantu pro Maiwen nikdy nebyl otázkou volby – alespoň ne na první pohled. Všechny cesty vedly k Basgiathské válečné akademii. Její starší sourozenci – od Ciarana, který tu tradici započal, přes Aoife, Aodhana a Eamona až po Orlaith – vybudovali obraz rodiny Cathain jako jezdců draků, válečníků a ochránců Navarry. Když dospívala, věděla, že se od ní očekává, že tento odkaz ponese dál. Byla tu však i část ní, která to chtěla – ale ne kvůli rodině. Chtěla cítit ten adrenalin, chtěla být mezi elitou, chtěla se stát někým, koho bude svět respektovat. Už od dětství vnímala, že v jezdeckém kvadrantu se oddělují ti, kteří přežijí, od těch, kteří to nedokážou. A Maiwen neměla v úmyslu být na té špatné straně. Bylo to osobní. Bylo to o důkazu, že je dost silná.

 

V den, kdy poprvé vkročila na Basgiathskou válečnou akademii, byla Maiwen klidná – možná až příliš. Lávka, která oddělovala kvadrant jezdců od zbytku světa, jí nebyla cizí. Už jako dítě slýchala příběhy o tom, jak je to první a nejjednodušší zkouška, kterou musí každý přežít, než se stane jezdcem. Věděla, že tam už mnoho jejích sourozenců přišlo o spolužáky – a někteří tam ztratili přátele. Ale být na lávce sama, na vlastní kůži pocítit, jak nohy balancují nad téměř jistou smrtí, bylo něco úplně jiného. Z Janosu dorazilo ten rok sedm kadetů, včetně ní. Šest mladých tváří, z nichž někteří měli odhodlaný výraz, jiní zoufale přemýšleli, zda vůbec vkročí na lávku. Maiwen byla mezi nimi jediná, kdo stál naprosto klidně. Ne proto, že by neměla strach – ale protože strach na takovém místě nic neznamenal. Viděla ho v jejich očích, cítila ho v jejich pohybech, v roztřesených rukou, které si třeli, jako by to mohlo pomoci. V koutku mysli si uvědomila, že ne všichni tu cestu přežijí. A měla pravdu. První dva kadeti, kteří se odvážili, byli dost šikovní. Balancovali opatrně, ruce roztažené pro lepší stabilitu, kroky váhavé, ale jisté. Sledovala je, dokud nezmizeli na druhé straně. Poté udělala krok vpřed – jistý, sebevědomý. Dovolila si nedívat se dolů – ne proto, že by se bála výšek, ale protože pohled do propasti nikdy nic nevyřešil. Když byla v polovině cesty, slyšela za sebou zvuk křiku. Kadet, který vstoupil na lávku po ní, ztratil rovnováhu. Následoval pád a dusivé ticho. Neotočila se. Ne že by necítila lítost, ale na lávce bylo místo jen pro ty, kdo si zasloužili přežít. Její vlastní přežití záviselo na tom, že se soustředí – ne na těch, co padli, ale na tom, co ji čeká. Když vkročila na půdu jezdeckého kvadrantu, necítila triumf ani hrdost, jak by čekala. Byl to vztek, co ji zaplavilo. Hněv na zbytečná úmrtí, na systém, který bral lidské životy, než měli vůbec šanci ukázat, čeho jsou schopní. Ale vztek si nechala pro sebe. Věděla, že ztratit život před začátkem výcviku bylo zbytečné – ale přežít bylo jedinou možností.

​

the gauntlet teaches you two things:

resilience and which bones hurt the most when they break

​

Basgiathská válečná akademie byla všechno, co jí slibovali – a ještě víc. Byla surová, brutální a nemilosrdná. Hned od prvního dne bylo jasné, že každý kadet je nepřítelem. Nikdo nevěřil nikomu, a každý pohled mohl znamenat výzvu. Maiwen se okamžitě dostala do módu přežití. Věděla, že slabost tu nemá místo – a stejně tak nepromyšlené jednání. První měsíc v jezdeckém kvadrantu byl utrpením. Výzvy nebyly jen o tom, ukázat sílu – byly o tom vybudovat si reputaci, zastrašit ostatní a dokázat, že si zaslouží přežít. Pro mladou kadetku nebyla fyzická stránka to nejtěžší. Bylo to emocionální napětí – ten pocit, že každé zaváhání může být poslední. Jednoho dne, během první bojové zkoušky, ji vyzval jeden z kadetů. Byl o hlavu vyšší, svalnatý a očividně zkušenější. V jeho očích byl chladný výpočet – myslel si, že ji snadno porazí. Maiwen si však rychle uvědomila, že na jeho velikosti nezáleží. Byla rychlejší, preciznější – a co bylo nejdůležitější, neměla žádné zábrany. S nožem v ruce se prohnula kolem jeho výpadu a zasáhla ho do kolene jediným ostrým řezem. Nezabila ho, ale ponížila ho – což bylo horší. Po tomto střetu už nikdo nepochyboval, že Maiwen není slabá. Každý věděl, že si bere rychlost a ostré nože jako své zbraně.

 

Nejtěžší výzvou však nebyly souboje s ostatními kadety, ani nervy drásající pohledy draků při Prezentaci, jak si myslela. Ne, nejkrutější část výcviku byla Gauntlet. Překážková dráha navržená tak, aby prověřila nejen fyzickou odolnost, ale také rychlost, strategické myšlení a schopnost zvládat extrémní tlak, byla tou nejbrutálnější zkouškou, jakou si dokázala představit. Když Maiwen poprvé stanula na startu Gauntletu, byla si jistá, že to zvládne. Byla rychlá. Byla vynalézavá. Vždyť celé její dětství v její domovině bylo jedním velkým tréninkem, kde musela využívat svůj důvtip a obratnost, aby přežila. Ale jakmile se ozvalo startovní znamení, pochopila, že Gauntlet je něco úplně jiného. Byla to dráha smrti. Rozhodně se nedala zvládnout na první pokus. Každý pád, každá chyba byla lekcí, jak překážky zvládnout efektivněji. Vlastní nepozornost ji stála zlomený kotník, jindy si narazila bok tak silně, že si myslela, jak má zlomená žebra. Návštěvy u Napravovače byly prakticky na denním pořádku. Každý další pokus byl výzvou nejen pro její tělo, ale i mysl. Bolest byla všudypřítomná, ale zároveň ji hnala dál. Viděla kadety, kteří dráhu vzdávali, omdlévali nebo ji nedokončili a vydali se vstříc Malekovi. To v ní probudilo neústupnou touhu – ne být nejlepší, ale přežít. Po nesčetných pokusech, kdy poznala dno svých sil, se konečně zlepšila. Naučila se číst pohyby rotující klády, správně načasovat skoky i pohyby vratkých, vibrujících železných sloupů. Její rychlost přestala být jedinou zbraní – nyní ji kombinovala s trpělivostí a strategií. Když v daný den překonala závěrečnou překážku, byla vyčerpaná, pohmožděná a zraněná, ale cítila triumf. Nebyla první, ale patřila k těm, kdo dráhu dokončili bez zaváhání.

​

stared death in the face today. death stared back. i think we’re dating now

 

Prezentace přišla rychleji, než si Maiwen dokázala připustit. Byla připravená – nebo si to alespoň říkala. Dny strávené tréninkem, bolestí a nekonečným dokazováním vlastní hodnoty ji měly zocelit, ale něco v ní stále nedokázalo utišit neklid. Tohle nebyla jen další zkouška. Tohle byl okamžik, který měl rozhodnout o tom, jestli bude mít šanci žít – a nejen přežívat. Spolu s ostatními kadety kráčela k rozlehlé louce, která se táhla až k obzoru. Každý z draků byl větší a hrozivější než ten předchozí, a každý z nich vypadal, jako by ho vytesala samotná příroda, aby zosobnil ničivou sílu světa. Byla odhodlaná neprojevit strach. Strach byl slabost. A slabost znamenala smrt. Pevně sevřela ruce v pěst, aby zastavila chvění, které by ji mohlo prozradit, a zvedla bradu, když vstoupila na louku. Cítila pohledy draků – ty pronikavé, vševědoucí oči, které ji hodnotily s každým krokem. Někteří ji ignorovali úplně, jiní se na ni dívali s nezájmem, jako by byla pod jejich úroveň. A pak ho uviděla. Na široké louce plné draků a kadetů zaujal své místo rudý kolos, který působil, jako by jeho tělo vykoval sám oheň. Stál uprostřed cesty, obklopen prázdným prostorem, který si nárokoval – prostor, do něhož si nikdo netroufal vstoupit. Jeho šupiny zářily jako roztavený kov, oči planuly žárem tak intenzivním, že bylo téměř nemožné se do nich dívat déle než pár vteřin. Kyjoocasý drak, jehož mohutné tělo vypadalo, že by mohlo srazit zem pod nohama jediným pohybem. Nikdo se neodvažoval přiblížit. Kolem něj leželo několik kouřících pozůstatků toho, co mohli být kadeti, kteří se pokusili oslovit špatného draka – spálené zčernalé fleky popele byly varováním pro ostatní. Maiwen sledovala, jak drak znovu a znovu doráží na jiné draky, kteří se k němu pokusili přiblížit. Jedno rychlé švihnutí jeho mohutného kyjovitého ocasu stačilo, aby se stáhli – a pokud ne, následoval výpad ostrých drápů nebo proud ohně.

 

Nebyla si jistá, proč to dělal. Možná to bylo jeho teritorium. Možná jen testoval ostatní. Možná – a to ji znepokojovalo nejvíc – se prostě bavil. Kadeti, kteří se odvážili překročit jeho hranici, byli okamžitě ztrestáni. Jedna dívka se pokusila projít kolem něj a udržet si odstup, ale i to se mu nelíbilo – aniž by na ni pořádně pohlédl, poslal proti ní vlnu ohně, která ji smetla na zem. Další chlapec se pokusil chytře oběhnout jeho bok, ale byl sražen ocasem dřív, než si uvědomil svou chybu. Maiwen to sledovala s napětím. Nebyla hloupá – věděla, že někteří kadeti prostě draka naštvali. Dívka zřejmě ukázala slabost, pohybovala se příliš opatrně, což mohl vnímat jako urážku. Chlapec možná vypadal příliš ambiciózně – a jeho chytrá strategie draka zjevně nepobavila. Tohle nebyl jen test síly. Byl to i test vnímání. A přesto, když na něj Maiwen pohlédla, její tělo ztuhlo. Každá část jejího instinktu jí říkala, aby se stáhla. Měla pocit, jako by ji drak doslova drtil pohledem, i když si jí nevšímal. Přesto nedokázala odvrátit oči, jen je měla upřené na jeho mohutné tělo. Najednou se otočil přímo k ní. Jeho pohled byl spalující, temný a nebezpečný. Každý krok, kterým se přibližoval, otřásal zemí pod jejíma nohama. Chtěla udělat krok vpřed, dokázat, že se ho nebojí – ale jeho oči ji přimrazily na místě. A pak se stalo něco, co ji překvapilo. Skoro jako by ji měřil pohledem, jako by hodnotil, jestli stojí za jeho čas. Po několik dlouhých sekund se ani jeden z nich nepohnul. A pak, náhle a bez varování, drak odvrátil hlavu. Pomalu, téměř lhostejně, ji ignoroval – jako by říkal: Zatím ne. Maiwen se zhluboka nadechla, uvědomila si, že celou dobu zadržovala dech. Její ruce se třásly, nohy ji sotva nesly. Ale v očích jí hořel vzdor. Možná ji dnes ignoroval, ale ona věděla, že to nebylo odmítnutí. Když Prezentace skončila, cítila se vyčerpaná, jak nikdy předtím. Její tělo bylo těžké, hlava jí třeštila a každá buňka v ní křičela, že chce zmizet. Ale odmítla si to připustit. Tohle nebyl konec. To byl jen začátek.

 

turns out, flying on a dragon is less majestic and more ‘hold on or die screaming

​

Druhý den přišel čas Rozřazení. Maiwen věděla, že dnes se rozhodne o jejím osudu. Zatímco včerejší Prezentace byla o tom, aby ji draci viděli a ohodnotili, dnešek byl o boji – nejen o přízeň draka, ale i o přežití. Rozřazení nebyla jen zkouška odvahy, byla to brutální aréna, kde se neúspěch neodpouštěl. Louka, která se táhla před kadety, byla tichá a napjatá. Draci, kteří se zde pro dnešní den shromáždili, nebyli ani zdaleka poklidní. Někteří stáli nehybně, jejich oči sledovaly každý pohyb, hodnotily a vyčkávaly. Jiní netrpělivě přecházeli sem a tam, jejich těžké kroky otřásaly zemí, zatímco se otáčeli na kadety, kteří se pokusili přiblížit příliš blízko. Všude kolem visel pach síry, zpocených těl a kovu. Sama se pohybovala pomalu, obezřetně. Louka nebyla místem klidu – byla to bojiště. Kadeti mezi sebou bojovali o pozici, o šanci oslovit draka, kterého si vyhlédli. Bylo běžné, že jeden kadet srazil druhého k zemi, aby ho zdržel, nebo že se dvojice chopila zbraní a doslova se vyřadila ze hry v krvavém souboji.

 

Jeden z kadetů – vysoký mladík s vypracovanou postavou a širokou dýkou – srazil jiného na zem jedním brutálním úderem. Jeho oběť zůstala ležet v trávě, neschopná vstát, zatímco útočník zamířil k nejbližšímu drakovi, který však okamžitě zasyčel a vyšlehl plamen. Kadet padl na kolena, včas se zakryl, ale z jeho křiku bylo jasné, že plamen mu spálil část tváře. Maiwen se snažila vyhnout přímému konfliktu. Držela se stranou, sledovala draky i ostatní kadety. Její oči hledaly jediného draka – toho, který jí včera propálil pohledem duši. Měla pocit, že jestli tu někdo patří jí, je to on. Ale draka zatím nikde neviděla.P rávě když se začala posouvat dál, ucítila, jak ji zezadu někdo prudce udeřil do zad. Byla to rána, která ji srazila k zemi. Otočila se v trávě právě včas, aby spatřila vysokého, rozložitého kadeta, jehož tvář byla pokryta potem a hněvem. V ruce držel krátkou sekeru a jeho úsměv byl plný pohrdání. „Užij si výhled ze země,“ pronesl posměšně, než se rozmáchl, aby zasadil další úder. Ihned se odkulila stranou, a tak unikla smrtícímu úderu sekery, která se zaryla do hlíny vedle ní. Sáhla po svém noži, rychle vyskočila na nohy a zaujala obranný postoj. Její protivník byl masivní – větší než ona, silnější, ale zjevně spoléhající na hrubou sílu místo rychlosti. „Co je? Nemáš nic chytrého, co bys řekla?“ zasmál se, zatímco se připravoval k dalšímu výpadu. Věděla, že pokud se nechá zatlačit, nemá šanci. Musí být rychlá. Musí být nemilosrdná. Když se kadet znovu rozmáchl, místo úskoku se vrhla vpřed. Blíž k němu, blíž k nebezpečí – tak, aby jeho zbraň byla k ničemu. Její nůž se zaleskl ve vzduchu a jediným rychlým pohybem přejela čepelí po jeho předloktí. Kůže praskla, krev vytryskla a on zavrčel bolestí, zatímco sekera s hlasitým žuchnutím dopadla na zem. Ale nebyl slabý. Přestože se mu paže třásla bolestí, natáhl se po ní a sevřel jí předloktí jako svěrák. Prudce jí zkroutil ruku, až Maiwen s výkřikem upustila svůj nůž. Jeho pěst pak zasáhla její hlavu – tvrdě, přesně, přímo do spánku. Svět kolem ní se zatočil, tělo ji neposlouchalo, když zavrávorala a padla na kolena. Cítila, jak jí ztěžkl dech, ale věděla, že pokud se nevzpamatuje, zemře. On ji nezabije jen proto, aby měl výhodu – on ji zabije, protože chce.

 

Nebyla z těch, co se vzdávají. Když zvedl sekeru, aby ji dorazil, prudce vykopla, zasáhla jeho koleno a přinutila ho klopýtnout. Její instinkty převzaly kontrolu. Vrhla se po svém noži, a ještě než se postavila na nohy, vedla první výpad. Čepel pronikla jeho břichem. Jeho překvapený výkřik ji na moment zarazil. Ztuhla, neschopná pohnout rukou, která stále svírala rukojeť nože. Její vlastní dech byl přerývaný, zatímco on couvl o krok, pokusil se ji udeřit, ale z jeho pohybu zmizela síla. „Ty…“ zachroptěl, ale ona ho nepustila ke slovu. Jeho oči, které jí chvíli připomínaly vítěze, teď zračily strach. Strach, který ji podivně uklidnil. Znovu se pohnula – tentokrát ne s rozvahou, ale s divokým, impulsivním hněvem, který jí proudil žilami. Vytrhla nůž z jeho těla a zabořila ho hlouběji – tentokrát do jeho krku. Krev vytryskla v prudké vlně a dopadla na její tvář, ruce, i na zem pod nimi. Cítila, jak ji potřísnila, horká a lepkavá, ale na tom nezáleželo. Sledovala, jak jeho tělo klesá k zemi, jak jeho oči ztrácí všechnu jiskru života. Stála tam, nad jeho tělem, s nožem stále sevřeným v ruce. Hrudník se jí prudce zvedal, hlava jí třeštila, ale něco hluboko v ní bylo... klidné. Na louce kolem sebe slyšela křik, výkřiky bolesti a zoufalství, ale její mysl se zúžila jen na ten okamžik. Podívala se dolů na svého soupeře, který tam teď ležel nehybně, a na krátký okamžik ji zasáhl podivný pocit prázdnoty. Nechtěla ho zabít. Nebo možná ano – možná to bylo nutné. „Užij si výhled ze země,“ zašeptala tichým hlasem, který se ztratil ve vřavě kolem.

 

Nezastavila se. Nemohla. Louka byla bojištěm a její místo nebylo na jednom těle. Její nůž se třpytil rudě, když vykročila dál. Krok za krokem pokračovala k jedinému cíli, který teď v její hlavě existoval – rudému drakovi uprostřed louky, jehož pohled ji sledoval se zvláštní směsí zvědavosti a očekávání. Rudý drak stál uprostřed louky, jako by mu patřila celá Navarra, ne jen tohle místo. Jeho mohutné tělo bylo pokryté šupinami, které připomínaly roztavený kov, a s každým pohybem zářily v rudých tónech. Ocas, zakončený hrozivým kyjem, se pomalu zvedal a klesal, jako by varoval všechny, kdo by se k němu chtěli přiblížit. Okolí bylo plné důkazů o jeho hněvu – zranění a mrtví kadeti, spálená tráva, rozšlapaná země. Drak byl nepohnutelný jako skála, ale jeho oči sledovaly všechno. Každý pohyb, každý pokus kadetů přiblížit se k němu, byl okamžitě ztrestán. Jeden z kadetů se pokusil zkusit štěstí a přiblížit se z boku. Drak se otočil, rychleji, než by kdokoliv čekal, a ocas ho zasáhl přímo do hrudníku. Kadeta několikrát zasáhl ocasem, dokud mu z torza nevytvořil cedník. Další kadet, který si snad myslel, že by mohl na draka zapůsobit přímým přístupem, byl okamžitě přivítán proudem ohně. Nikdo se po tomhle neodvážil přiblížit. A pak si Maiwen uvědomila, že je na řadě.

 

Jeho rudé oči se setkaly s jejími, a v ten okamžik cítila, jak se jí svírá hrdlo. Bylo to jako stát proti ničivé síle přírody, která se rozhodla, že si tě prověří. Její dech se zrychlil, tělo se napjalo, pohledem rychle vyhledala jeho hrudník. Nemůžeš se bát. Nemůžeš couvnout. Drak zavrčel. Zvuk byl hluboký, rezonující a pronikl jí až do morku kostí. Nebyl to jen zvuk; bylo to varování, hrozba a výzva v jednom. Cítila, jak se její srdce rozbušilo jako o závod, ale přesto udělala první krok. Napětí v jejím těle se stupňovalo s každým dalším krokem, který ji přibližoval k této nezkrotné síle. Drakovy oči ji sledovaly s neochvějnou intenzitou. Bylo to jako pohled dravce na kořist, jako by zvažoval, jestli mu stojí za to. Jeho tělo se pohnulo vpřed – každý krok otřásal zemí, každý pohyb připomínal, že tohle nebylo zvíře, ale síla. Když byl jen pár kroků od ní, naklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Horký vzduch, nesoucí pach síry a ohně, ji obklopil. A pak promluvil. „Jsi moje.“ Jeho hlas zazněl přímo v její hlavě – hluboký, temný, plný syrové energie, která ji téměř srazila na kolena. Nebyl to hlas člověka, ani cokoliv, co kdy slyšela. Byla to směs dravosti, autority a čehosi starobylého, co v ní vyvolávalo respekt i hrůzu zároveň. Měla pocit, že se jí podlamují kolena. „Pokud se tu zhroutíš jako slaboch, postarám se, aby to skončilo rychle. Ale pokud máš v sobě aspoň trochu oceli, přestaň se třást a ukaž mi, že nejsi jen další bezcenné maso.“ Věděla, že by měla něco říct, ale jeho hlas ji naprosto paralyzoval. „Tak co, Kuře?“ oslovil ji náhle s posměchem, který ji pálil víc než plamen. „Jsi jen vyděšené kuře, co se snaží projít peklem – nebo je v tobě něco, co stojí za můj čas?“ Její hněv, tichý a pomalu sílící, se konečně začal drát na povrch. „Neříkej mi Kuře,“ zašeptala v duchu, její vlastní myšlenky ostré jako nůž. Drakovy rudé oči se zúžily, jako by se usmál. „Dobře, možná přece jen máš trochu ohně. Ale pamatuj, Kuře… pokud zaváháš, rozdrtím tě dřív, než si to uvědomíš. Já si tě vybírám,“ pokračoval. „Jsi moje. Ale pokud zaváháš, rozdrtím tě stejně, jako jsem rozdrtil ty ostatní.“ Jeho slova ji zasáhla jako úder. Cítila, jak se jí podlamují kolena, ale v poslední chvíli se přinutila stát vzpřímeně. „Tak to zkus,“ zašeptala tiše, její slova sotva slyšitelná pro ostatní, kteří je stále sledovali – ale drak ji slyšel. Naklonil hlavu blíž, téměř jako by se usmíval.

 

A pak to přišlo. Spojenectví mezi nimi nebylo jemné ani klidné – bylo to jako výbuch, jako střet dvou divokých ohňů, které se snaží pohltit jeden druhý. Cítila, jak se jeho energie tlačí do její mysli, jak se její vlastní jádrová podstata snaží přizpůsobit té jeho. Byla to bolestivá, téměř násilná zkušenost, která jí vzala dech. Cítila jeho vztek, jeho touhu po krvi a vítězství. Bylo to drtivé a nádherné zároveň. „Nebudeš mě ovládat,“ pomyslela si, zatímco její mysl bojovala, aby nepodlehla. A pak, stejně náhle, jako spojení začalo, pocítila klid. Bylo to jako tichý souhlas – nepřítel, který si tě váží, protože jsi vydržel jeho rány. “Dobrá,“ odpověděl jí. „Přežila jsi. Jsi moje. A já budu tvůj konec, pokud zklameš.“ Drak se neodtáhl hned. Zůstal stát před ní, jeho mohutné tělo se pohnulo jen natolik, aby se napjal a narovnal do plné výšky. Nyní, když ho viděla z takové blízkosti, si uvědomila, jak je obrovský, přestože se na louce nacházeli daleko větší kusy. Každý jeho pohyb byl promyšlený, každé švihnutí ocasem přesně načasované. „Mám jméno, dítě,“ zaznělo znovu v její hlavě, jeho hlas hluboký a rezonující, jako by se nesl přímo z hlubin země. „Nezapomeň ho, protože ti bude znít až do posledního dne tvého života. Jsem Tìghernacharg.“ Jeho slova nesla jakousi majestátnost, ale i nebezpečný podtón. Maiwen věděla, že to jméno není nabídka – bylo to prohlášení, které neměla právo zapomenout. „A teď mi ukaž, jestli to vůbec zvládneš,“ pokračoval drak, zatímco naklonil hlavu a rudý pohled se vpálil přímo do jejího. „Vylez nahoru, Kuře, proletíme se.“

 

Maiwen věděla, že každá buňka jejího těla křičí bolestí. Její kolena byla ztěžklá, její paže se třásly po předchozím souboji, a přesto udělala první krok vpřed. Tìgh sklonil část svého krku jen o zlomek – ne dost, aby jí to usnadnil, ale tak akorát, aby jí ukázal, že nemá jinou možnost než se vydrápat vlastní silou. První pokus byl nemotorný. Jeho šupiny byly tvrdé a hladké jako kov, hřbetní trny ostré, každé uchopení bylo bolestivé. Když se rukou zachytila za jednu z jeho šupin, ucítila, jak se tělo draka otřáslo, skoro jako kdyby se pobaveně zasmál. „Tohle ti trvá, Kuře?“ zaznělo znovu v její mysli, s tónem pobavení smíšeného s opovržením. Zatnula zuby a pokračovala dál, její dlaně se odíraly do krve, když se škrábala výš. Když konečně dosáhla jeho hřbetu, lapala po dechu, její tělo bylo na pokraji zhroucení. Ale nebylo cesty zpět. Tìgh se pohnul dřív, než se stačila pořádně posadit. Jedním prudkým pohybem rozepjal svá masivní křídla, která vrhla stín přes celou louku. Pod rukama se napjaly svaly, jak se drak přikrčil a připravoval na vzlet. „Drž se,“ zavrčel znovu v její hlavě, jeho hlas byl tentokrát tvrdší, jako rozkaz. „A nebo ne. Jestli spadneš, stejně tě nahradím.“ A pak se odrazil od země. Maiwen měla pocit, že její žaludek zůstal kdesi dole na louce. Vzlet byl náhlý, prudký, a když drak zamával křídly, vzduch kolem nich zavířil tak silně, že měla co dělat, aby se vůbec udržela. Její ruce svíraly jeden z jeho hřbetních trnů tak pevně, až ji bolely prsty, zatímco ji vítr šlehal do tváře. „Takhle si představuješ let?“ posmíval se jí v její hlavě, zatímco prudce změnil směr. Maiwen vykřikla, když se naklonil na bok a ona málem sklouzla dolů. V poslední chvíli se zachytila dalšího výběžku, její tělo se třáslo, ale nevzdala se.„Tohle je můj svět, dítě,“ pokračoval drak, zatímco nabíral výšku. „Vzduch patří nám, ne vám. Jestli se mě neudržíš, rozmáčknu tě o skálu jako zbytečný hmyz.“

 

the good news: i’m still alive. the bad news: i’m pretty sure my dragon hates me

 

Spojení s Tìghem bylo jako spoutání dvou ohňů – obou nezkrotných a destruktivních, které se snažily překonat jeden druhý. První týdny byly chaotické. Maiwen se snažila pochopit jeho nálady, jeho nezkrotnou touhu po boji a jeho potřebu dominance. A Tìgh se zjevně bavil tím, že ji neustále zkoušel, jak fyzicky, tak psychicky. „Jsem tvůj drak, ne tvůj služebník,“ připomínal jí často, když se ji snažil přimět k poslušnosti. „A ty jsi moje jezdkyně, ne moje paní. Ukaž mi, že si to místo zasloužíš.“ Ale postupně, skrze nekonečné tréninky a společné boje, se mezi nimi začalo formovat skutečné pouto. Maiwen se naučila přizpůsobit jeho impulzivní divokosti, naučila se využít jeho sílu jako svou vlastní. A Tìgh zase začal respektovat její vytrvalost a odvahu. Přestože jejich spojení bylo bouřlivé, bylo to právě to, co je činilo silnými – dva chaotické elementy, které se vzájemně vyvažovaly.