marcelene knight

Většina lidí má ráda duhu. Děti si při jejím spatření šeptají přání, umělci ji malují do svých snů, snílci ji sledují až na samý okraj světa. Marcelene, Marci, Celene nebo jakákoliv zkomolenina jejího jména, která se vám vkrade na jazyk, však nikdy nemusela běžet za duhou – ona totiž na jedné žije. Kousek po kousku, barvu po barvě, si ji rozebrala, pochopila, a přesto ji nepřestala milovat. Vědět, jak věci skutečně jsou, a přesto v ně věřit, to je umění, které ovládá jen málo kdo. Marcelene je realista v pohádkovém světě, a možná právě proto si umí zachovat svou křehkost. Její domov má adresu „zítra“ a směrovací číslo „modravé dálky“. V prostředí Basgiathské válečné akademie, kde krev stéká z mečů a čest se měří silou úderů, je jako z jiného světa. Nepatří sem – a přesto je tu. Ne proto, že by chtěla bojovat, ale protože potřebovala utéct. Před snoubencem, před očekáváními, před životem, který jí byl naplánován jinými. Basgiath, ten tvrdý, neúprosný svět, se pro ni stal paradoxně místem, kde může být sama sebou – protože se zde od ní neočekává jemnost, kterou ona nechce obětovat.

​

Marci je laskavá. Ne takovou tou snadnou laskavostí, která se usmívá na všechny kolem, ale tou hlubokou, co se skrývá v gestech, pohledech, slovech, která zní lehce, ale zůstávají s vámi dlouho. Ráda překvapuje. Ne proto, že by chtěla být středem pozornosti, ale protože její duše je svobodná. Ve světě přísných pravidel si dovoluje malé vzpoury – přijde bosá, sedne si na zem, rozesměje se v nevhodnou chvíli. A přece v tom není drzost, jen hravost. Neustále hledá – sama sebe, smysl věcí, krásu v maličkostech. Její život je řetěz drobných objevů, z nichž každý má pro ni cenu zlata. Přítel je pro ni posvátné slovo. Používá ho často, snad až příliš, ale upřímně. Po každém zklamání se ptá: „Můžeme zůstat přáteli?“ Není naivní, jen věří, že pouta mezi lidmi nemusí být přetrhána, když změní tvar. Její mysl je jako bludiště, kde za každým rohem čeká překvapení. Někdy je to soucit, jindy ostrá poznámka, která vás vyvede z míry. Ačkoliv působí klidně, někdy vás nečekaně šokuje – slovem, gestem, rozhodnutím. Její povaha je směsice jemnosti a neklidu, ticha a výbuchů spontánnosti. Umí být půvabně zdvořilá, ale také odvážně drzá.

​

Pro Marci není Basgiath snem, jako spíše skrýší. Je to místo, kam neutekla za slávou a uznáním, ale protože se snaží ukrýt před vlastním životem. Přesně tohle potřebovala – únik. Ne před válkou, ale před tím, co na ni čekalo, až ta válka skončí. Zasnoubení, které jí někdo domluvil dřív, než si stihla uvědomit, že má na výběr. Budoucnost naplánovanou do posledního detailu, bez ohledu na to, co chce ona. Její snoubenec, ten vzorný kadet pěchoty, ztělesnění síly, ambicí a neochvějné jistoty, je pro ni fyzickou podobou všeho, čím nikdy být nechce. Na rozdíl od ní on ví, kam směřuje. Všichni kolem něj to vědí. Je vůdce, člověk, co inspiruje ostatní, kdo se nebojí rozhodovat za druhé. Muž, co umí velet, co ví, jak si získat respekt. A ona? Ona se mu podobá asi jako rosa po ránu kovadlině. Při zmínce jeho jména se blondýnka znatelně ošívá. Krčí nos, jakoby zachytila pach, který ji uráží svou přítomností, a rychle se snaží přeladit rozhovor jinam. Najednou ji začnou fascinovat i ty nejvšednější věci – stíny na zdi, šepot listí, nepatrný škrábanec na stole. Cokoliv, jen aby nemusela mluvit o něm. A pokud není zbytí, pokud někdo na jeho jméno trvá, Marci náhle ohluchne. Usměje se tím svým jemným, trochu prázdným úsměvem a tváří se, že neslyší. Ne proto, že by byla nevychovaná, ale protože tohle je její jediná obrana. Zasnoubení pro ni není pouto, je to vězení, které ji má čekat na konci této cesty. Těžký kámen, který táhne za sebou, a před kterým se snaží utéct tak daleko, jak jen to jde. Ví, co od ní čeká.

​

Ví, že by ji po akademii chtěl stáhnout zpátky, nejlépe na nějakou vnitrozemskou základnu, kam boj jen zřídkakdy dolehne. Bez krve, bez bolesti, do bezpečí. Pro něj by to byl důkaz „lásky“ – ochránit ji, zachovat ji jako něco čistého a neposkvrněného. Ale právě to ji děsí nejvíc. Ta představa být vlastněná, ukrytá, odtržená od světa, kde může být svobodná. A proto je ráda za to, co jí bylo dáno – její signet. Fragokineze. Síla, která není z těch, co se dají schovat za hradby. Schopnost, která je destruktivní, neklidná, válečná. A právě v tom je její naděje. Protože s touto schopností ji nemohou zavřít do bezpečí. S touto schopností patří na frontu, mezi ty, kteří ničí, aby přežili. Ne že by toužila po krvi – to nikdy – ale touží po možnosti utéct dál. A pokud to znamená jít do války, je připravená. Protože válka, jakkoliv krutá, jí dává svobodu, kterou jí snoubenec nikdy nenabídne.

​

Ráda si hraje se světem kolem sebe. Všímá si věcí, které jiní přehlížejí – vzoru na listech, melodie deště, stínů na stěnách. Skládá slova do básní, i když je nikomu nečte. Píše si dopisy, které nikdy neodešle. Sbírá pohledy, ne ty na papíře, ale ty lidské – prchavé, plaché, překvapené. Bylinky jsou její radostí. V drobných kvítcích a vůních nachází útěchu, a proto ji nezřídka kdy lze zastihnout s plnou náručí čerstvě natrhaného lučního kvítí (kolikrát i s kořínky). Její ruce nejsou silné, ale dovedné. Vytváří drobnosti – náramky z trávy, figurky z hlíny, příběhy z ticha. Hudba je její druhý jazyk. Nehraje na žádný nástroj, ale zpívá – tiše, pro sebe, pro ty, kdo naslouchají. Miluje staré písně, co znají jen babičky, a ráda si je pobrukuje, když prochází chodbami akademie.

Marcelene je upřímná. Někdy až příliš. Řekne, co si myslí, bez ohledu na to, zda se to hodí. Ne z hrubosti, ale proto, že nevěří ve lži. Její svět je čistý, a cokoliv falešného ji zraňuje. Umí naslouchat – ne jen tak, ale opravdu. Dává lidem pocit, že jsou důležití, že je v nich něco, co stojí za poznání. Ale také umí být krutá – ne úmyslně, ale svou lhostejností, když se rozhodne, že jste ji přestali zajímat. Její zájem je hluboký, ale nestálý. Fascinují ji hádanky, a jakmile je rozluští, ztrácí k nim vztah. To, co jí bylo včera světem, dnes může být pouhou vzpomínkou. Je nepraktická. Věci běžného života jí unikají – zapomíná na časy, na sliby, na to, co je nutné. Dává přednost tomu, co je možné, co je krásné. Její realita je jiná než ta běžná. A někdy to dráždí. Někdy se zdá, že je příliš vysoko, příliš vzdálená, aby ji bylo možné opravdu poznat.

​

Zřídka ji najdete, jak se zuřivě bije za nějakou myšlenku. Žije podle vlastních pravidel a cítí, že to stačí. Ať tasí meče ostatní, a ať udatně bojují za osvobození utlačovaných. Její duše je příliš zaneprázdněná přemýšlením o důvodech k revoluci, nasloucháním problémů lidí a sdílením soucitného pochopení. Věří v radikální změnu, ale nechává násilí na druhých. Není morální ani fyzický zbabělec. Jenom není uzpůsobena pro bitvu – k té se snižuje v krajních případech. Když ji boj zastihne nepřipravenou, může ve zmatku slepě udeřit, nebo se prostě podřídí, aby spor ukončila. Její reakce jsou nepředvídatelné, ale jedno je jisté. Příští den bude její mínění stejně pevné a neměnné jako předtím. Každý zkušený debatér z ní obvykle dokáže dostat to nejlepší, protože její pozornost může v souboji důvtipu tak snadno zabrousit do abstrakce. Nejlépe bojuje svou čepicí. Nasadí si ji na hlavu a odchází. Ovšem jakmile si pevně stojí za svým přesvědčením, díky povaze ctící pravdu neuhne ani o píď, navzdory nechuti k nepříjemným konfrontacím. Žádný křik a citové vydírání ji na světě neodradí od odhodlání jít svou vlastní cestou se svými nezávislými názory, zatímco všude kolem ní vybuchuje ohňostroj.

Marcelene se narodila v Luceře, v honosné části města, kde se měšťanské domy předhánějí v lesku a novotě, a kde peníze neslouží jen k přežití, ale k ukazování moci. Její rodina patřila mezi nejbohatší měšťany v provincii – ambiciózní, hladoví po uznání, po titulu, který by je konečně dostal mezi šlechtu. Byli ti, co se v salonech smáli o trochu hlasitěji než bylo nutné, co kupovali hedvábí jen proto, aby ho druzí viděli. A právě v tomhle světě se zrodila Marcelene – dítě, které do něj nikdy nezapadalo.

​

looking for heaven, found the devil in me, well, what the hel l,

i'm gonna let it happen to me

​

Už od útlého věku jí rodiče připomínali, že její život má cíl. Ne její vlastní, ale jejich. Být krásná. Být poslušná. Být někdo, na koho se dají napsat sňatkové dohody jako na cenný papír. Její matka ji učila, jak správně sedět, jak mluvit, jak se dívat na muže tak, aby v ní viděli poklad, který si musí zasloužit. Otec – ten ji nevedl k myšlenkám, ale k pravidlům. „Co je tvé, to je naše. Co chceš, se nepočítá.“ Její dvě mladší sestry – Celeste a Vivien – s radostí přijímaly všechny představy, co jim byly servírovány. Milovaly večírky, mluvily o svatbách, a už jako malé si hrály na nevěsty. Marci ne. Nikdy se nesžila s myšlenkou, že by měla být ozdobou. Nechtěla být šperkem, ani prstenem na cizí ruce. Když ostatní holčičky snily o manželských slavnostech, ona koukala na mapy. Když se její sestry probíraly látky na výbavu, ona se probírala starými knihami a příběhy o místech, kam nikdy nesměla.

​

Její dětství bylo sevřené, ale ne chudé. Měla všechno – kromě svobody. Učila se to, co jí přikázali. Tance, dějiny, jemnou konverzaci. Ale potají, v noci, se učila číst mezi řádky. Vkrádala se do městské knihovny, kde listovala příběhy o Navarrě, o zemích za horami, o světě, který se netočil kolem jmen a titulů. A tam, v tichu mezi regály, se rodila její touha – ne po válce, ale po jiném životě. Rodiče to viděli všechno jinak. Pro ně byla nadějí, investicí, cestou vzhůru. Čím víc se snažila uniknout jejich očekáváním, tím pevněji ji svazovali. Když jí bylo čtrnáct, začali jednat o jejím zasnoubení. Rheinar, syn vážené rodiny, budoucí kadet pěchoty na Basgiathu, byl ideální. Silný, ctižádostivý, přesně ten typ muže, který věděl, co chce – a neptal se, co chtějí druzí. Marci ho znala. Viděla ho. A věděla, že pro ni je past. S Rheinarem přišly hodiny rozhovorů o budoucnosti, o tom, jaký bude jejich život. Mluvili za ni – rodiče, služebnictvo, známí. Ona mlčela. Usmívala se, jak se to naučila. Ale uvnitř rostla zloba. Ne k nim, ne k Rheinarovi. Ale k sobě. Protože neuměla říct ne.

​​

and i am done with my graceless heart, so tonight

i'm gonna cut it out and then restart

​

Dospívání pro ni nikdy nebylo o výkřicích ani o bouřlivých vzpourách. Marci se naučila rebelovat tiše, v náznacích, které její rodiče přehlíželi jako drobné rozmarnosti. Odmítala barvy, které jí vybírali, nosila šaty o odstín světlejší, než se patřilo, a při každé zmínce o budoucnosti skláněla hlavu, jako by neslyšela. Byla poslušná, jak to od ní chtěli – ale pod tou poslušností bublal svět snů, které nesměla vyslovit. V hlavě si stavěla jiné cesty, jiné příběhy. Ne svatby a děti. Ale svobodu, místa za horami, kam Rheinar nikdy nedohlédne. Pak přišla šance – Basgiath. Rodiče jí ji sami nabídli, aniž by tušili, co tím rozpoutali. Chtěli ji mít blíž k Rheinovi, chtěli ji připravit na roli, kterou jim slíbil – manželku důstojníka, pevnou, tichou, připravenou kráčet po jeho boku. Věřili, že ve zdech akademie pochopí, co je jejím údělem. Netušili, že tím dali Marcelene klíč k útěku. Přijala to. Ne proto, že by chtěla válku. Ale protože Basgiath znamenal prostor. Znamenal ticho mezi boji, kam se Rheinar nemohl protlačit. Znamenal možnost najít jinou cestu, daleko od plánů, které jí vkládali do dlaní. Po přijetí se uklidnila. Nebylo už třeba malých vzdorů. Nyní měla plán. Pevný, tichý plán, jak mu zmizet z dohledu.

​

A ten den přišel. Zvládla zkoušky. Sledovala, jak Rheinar, pyšný a jistý, kráčí k kvadrantu pěchoty, přesně tam, kam mířil celý svůj život. A pak se otočila. Neřekla ani slovo. Stačil jeden krok, a další. Bez ohlédnutí zamířila jinam. Ke kvadrantu jezdců, kde čekala lávka – jediná překážka, která dělila její dosavadní život od možnosti začít znovu. Neohlížela se. Ne na něj, ne na rodiče. Proklouzla mezi ostatními kandidáty, tiše, ale jistě. A když se ocitla na okraji, s větrem v zádech a hloubkou pod nohama, poprvé se usmála – ne proto, že se bála, ale protože byla volná. Každý krok po té lávce byl výsměchem všem očekáváním. A za ní, někde v dálce, zůstal Rheinar, jeho plány, a všechno, co pro ni chtěl. Když přešla, nebyla to vítězná chvíle. Byla to chvíle ticha. Takového, jaké si celé roky přála.

​

tonight i'm gonna bury that horse in the ground

První týdny v kvadrantu jezdců byly jako pád do cizího světa, který se s ničím nepáral. Marcelene, zvyklá na klidné kouty knihovny a jemné rozhovory v salóncích Lucery, musela rychle pochopit, že soukromí je luxus, který nechala daleko za sebou. Žádné zamčené dveře, žádné úniky do ticha. Jen tvrdé kamenné stěny, studená rána, a kadeti, kteří mizeli stejně rychle, jako přicházeli. Umírali. A nikdo se neohlížel. Každý den někdo – jméno, tvář, která se včera smála, dnes nebyla. Vzpomínky na domov se rozplývaly jako dým, protože tady šlo o přežití. Byla jiná. Drobná, nenápadná. Měla pocit, že je menší než každý stín, který na ni padal. Na rozdíl od jiných, co hned bojovali o své místo, se musela naučit splynout – a pak přežít. Zihnal, bůh štěstí, si ji zřejmě oblíbil, protože nikdy neskončila hůř než s pár zlomeninami. Vykloubené rameno, které ji bolelo týdny. Řezná rána na stehně, po které hrdě odmítla pomoc – až na pár marnivých okamžiků, kdy si přála, aby jizvy zmizely. Napravovač jí je ošetřil, dokud to sama nevzdala. Jedna jizva však zůstala – ta mezi klíčními kostmi, přímo na hrudní kosti. Dlouhá, rovná, příliš přesná na náhodu. Ne od zbraně, ale od drápu. A tu si nese, jako tichou připomínku.

​

Každý den byl zkouškou. Nejen silou, ale hlavně vůlí. Tréninky byly nelítostné. Její výška se stala trvalou překážkou, zejména při Gauntletu, kde se cítila spíš jako hmyz, co se snaží vyšplhat po hradbách, než jako kadet, co má obstát. Místa, kde jiní snadno dosáhli, pro ni znamenala dvojitou námahu. Každá překážka byla bitva. Každý skok zkouškou odvahy. Nebyla rychlá, ani silná. Ale nevzdávala to. A tak, i když do cíle dolezla mezi posledními, zvládla to. Přežila. Výzvy, Gauntlet, Prezentaci, než došlo na slavné Rozřazení – okamžik, kdy se rozhoduje, kdo bude žít a kdo padne. Kolem ní se rozprostírala mohutná těla draků, každý jiný, každý děsivý svým způsobem. A ona – sama, v davu, hledající vzduch. Prostor kolem ní se změnil v krvavou řež, které se snažila vyhnout. Utíkala. Ne před bojem – ale před tím, co se za bojem skrývalo. Před krví, co se míchala s hlínou, před zvuky, co nepřestávaly dunět. Nechtěla být součástí jejich světa, aspoň ne dnes. Těla kadetů padala, draci se vybírali. A ona chtěla jen dýchat, daleko, kde je klid. A pak –

​

and i'm damned if i do and i'm damned if i don't, so here's

to drinks in the dark at the end of my road

Řev. Mohutný, sytý, který ji zasáhl dřív, než si stačila uvědomit, že běží přímo do něj. Do něj. Do té hory šupin a masa, do stěny, která se nepohnula, jen stála, pevná jako skála. Nestihla uhnout. Než stačila cokoli, srazil ji k zemi. Těžká tlapa dopadla kolem ní a přikurtovala ji k zemi, dráp klesl na její hrudník, vzduch jí vyletěl z plic, tělo se zabořilo do prachu. Dráp, ostrý, chladný, se opřel o její kůži – těsně pod krkem. Necítila bolest. Jen tíhu. A ticho. Svět se zúžil na bronzovou siluetu, co ji držela na zemi, a její vlastní dech, co se snažil prodrat ven. Prach se ještě nestihl usadit, když ji srazil k zemi. Těžká tlapa, hmotná jako celý svět, ji přimáčkla k hlíně, až jí v uších hučelo. Kolem nic – jen ticho, co dýchalo hrozbou. A před ní – on. Masivní, bronzový, s očima, co nesvítily, ale hořely. Nepromluvil. Jen se sklonil, přiblížil. Cítila jeho dech, těžký, zemitý. Očichával ji. Pomalu. Dlouze. Každý závan jejího strachu – a taky toho, co zbylo z odvahy – se v něm ztrácel. Zamrkala. Mozek běžel, tělo zůstávalo ztuhlé. Smrt sežráním, pomyslela si s hořkostí, asi o něco lepší než manželství s Rheiem.

​

Na zlomek vteřiny se v jeho očích cosi mihlo. Pak se lehce naklonil a hlas, hluboký, jako kdyby se v ní rozléhal kámen, promluvil. „Tohle není myšlenka, kterou by lidské mládě mělo mít.“ Krátká pauza, šupiny se zavlnily. „Ty se mě nebojíš.“ Nevěděla, jestli to byla otázka, nebo obvinění. Ale mlčela. Tlapa jí stále svírala hruď, dráp spočíval na kůži těsně pod krkem. Nebyla to bolest. Byla to hranice. Drak si ji dál prohlížel, jako by v ní hledal odpovědi, které ona sama neznala. Hlava jí hučela, ale srdce bilo pravidelně. Rychle, ale jistě. Nevěděla, kdo to je. Nevěděla, proč ji nezabil. Ale jeho hlas ji nepustil. „Vstávej, lidské mládě. Vzduch tady není pro tebe. Na záda. Teď. Nebo odejdu.“ Jeho poslední slovo se jí zarylo pod kůži víc než dráp. Sama. Ne tohle ne. Ne tady. Krev jí stékala po hrudní kosti, teplá a těžká, ale pořád dýchala. A tak se pohnula. Pomalu, nejistě, jakoby její tělo patřilo někomu jinému. Zvedla se, zatímco ji stále sledoval, pohledem, který nehodnotil, jen zaznamenával. Ruce se zachytily šupin, které byly drsné, tvrdé jako skála. Každý pohyb byl bolestivý, ale ne nepřekonatelný. Plazila se vzhůru, vnímala každičký záhyb jeho těla, každou hrubost, každé zavrnění. „Lehčí jezdkyni jsem neměl,“ pronesl suše do její mysli, když se konečně vyhrabala na jeho hřbet, dech přerývaný, ruce třesoucí se námahou. „Šplháš jak čerstvě vylíhlé mládě. Mokré, neohrabané a s myšlenkou, že křídla jsou jen na parádu. Ale jsi nahoře. Tak se drž. Nechci, aby ses zas skutálela – nevím, jak bych tu ostudu vysvětloval.“ A pak vzlétli. Tvrdě, silou, která ji vmáčkla do jeho těla, až jí znovu vyrazil dech. Ne s lehkostí, ale s rozhodnutím. Se zemitým vzdorem, který patřil jemu. A ona věděla, že tenhle drak – ten, co ji zkoumal, co ji nezabil – je její. Rozhodl se, že bude jeho jezdkyně a on jejím drakem. Poprvé necítila potřebu utíkat, když jí prozradil své jméno – Phyr.

and I've been a fool and i've been blind, i can never leave the past behind

​

První dny po Rozřazení byly... zvláštní. Marcelene si myslela, že když přežije let, bude mít aspoň chvíli klidu. Ale Phyr neměl v povaze dopřát jí ticho – alespoň ne v její hlavě. Byl tam. Pořád. Hlas, co zněl jako vzdálený hrom, vždy připravený prohodit suchou poznámku, vždy naladěný na to, co dělá, co si myslí, a co by podle něj rozhodně dělat neměla. Nebylo to nepříjemné. Ale bylo to... nové. Nepřetržitá přítomnost někoho, kdo vás zná líp, než jste připraveni. Komentáře, které připomínaly jemné výchovné pohlavky – „Narovnej se, lidské mládě, nevypadáš pak tak křehce.“ „Zase ten pohled. Řekni, kdo tě tak rozladil, a já ho sežeru. Ne? Tak aspoň kopnu.“ Byl starostlivý. Svým způsobem. Nechoval se jako ostatní draci, kteří hrdě předváděli své síly. Phyr na ni spíš dohlížel. Jako starší, který už viděl příliš mnoho, aby se ještě rozčiloval nad malými věcmi – ale rozhodně se o ně staral. Věděl, kdy mlčet, ale raději to nedělal. A když už, bylo to ticho tíživější než jeho slova. Zvykala si na něj pomalu. Na jeho tělo pod sebou, na jeho rytmus, na to, že se už nikdy necítila sama. Nikdy. Ani ve spánku. Cítila jeho dech, i když byli každý jinde. Cítila jeho klid, když sama bojovala s nejistotou. A když padala – a že padala často – vždy tam byl.

​

Po téměř šesti měsících se konečně projevil její signet. Po tom pádu, kdy ji Phyr zachránil před tvrdým nárazem, ležela přikrytá jeho křídlem, vydýchávala se z exploze, kterou způsobila – ne velkou, ne smrtící, ale dost silnou na to, aby to v ní zanechalo dojem. „Tak už ses probudila.“ Phyrův hlas byl klidný, skoro spokojený. „Čekal jsem, kdy se v tobě projeví tvá síla.“

​

and it's hard to dance with a devil on your back, so shake him off

Zvládla Válečné hry. Přežila. Nevyhrála, ale přežila – a v Basgiathu to byla jediná výhra, na které záleželo. Tělo poznamenané výcvikem, mysl o trochu těžší, pohled o něco klidnější. Přežití nebylo samozřejmostí, ale byla to vstupenka. A tak postoupila do druhého ročníku, mezi sekundány, akademií ošlehanými vrstevníky. Všichni si mysleli, že teď už to nejhorší mají za sebou. Že první rok je tím, co odděluje silné od slabých, co formuje z kadetů bojovníky. A pak přišel KPJ – Kurz přežití jezdce. Ten jim vzal všechny iluze. To, co považovali za základ, za tvrdě vydřenou dovednost, bylo najednou jen teorie. Bez váhy. Bez smyslu. Teď se mělo ukázat, co doopravdy znamená přežít. Ocitali se uprostřed krajiny, kterou nikdo nepoznával. Cizí, tichá, bez hranic. A bez směru. Phyr tam nebyl. Jeho hlas zmizel. To ticho bolelo víc než fyzická únava. Byli ztraceni. A pak přišlo mučení. Fyzické. Psychické. Všudypřítomné. Marci snášela rány – ale absenci Phyra hůř. Bez něj byl svět jiný, syrovější, studenější. Slova, co jí kdysi vrýval do mysli, chyběla. A bolest sílila. Byly chvíle, kdy pokušení mluvit – prozradit tajemství, jen aby to skončilo – bylo silné. Hlas v hlavě, ne Phyrův, ale její vlastní, ji lákal. Stačí říct, stačí přiznat… Ale neudělala to. A než se nechala zlákat, mučení skončilo.

​

Později se dozvěděla, co se stalo s těmi, kteří promluvili. Zemřeli. Ne sami. Byli zabiti. A tehdy jí došlo, jak blízko byla. O to víc se děsila každé další hodiny, každé další zkoušky, která měla prokázat její odolnost. Protože už věděla, že ne všechno přežije. Ne pokaždé.

eventy

posty