Začátek jejího života není nic zajímavého. Je to vlastně jako u všech ostatních dětí. Radost, přátelství, láska, zranění a spousty smíchu a dobrot. Jediné, co u ní bylo trošku jinak byl přístup jejich rodičů a staršího bratra. Otec i matka byli v pěchotě a stejně tak chtěli, aby i jejich děti patřili k pěchotě. Jejich trénink, výchova. Všechno se točila kolem toho. Přísní rodiče, přísné tresty, přísné zacházení. Všechno se točilo kolem válek, strategií a bojování z blízka.

​

Největší problém ale nastal, když dívenka oslavila čerstvých 16 let. Její bratr Deren, začal být velice odtažitý a postupem času ani nechodil domů. Marsilia si myslela, že za to může ona. Přeci jen byl na ní den ode dne hnusný, až jednou použil i násilí. Přesto všechno se chtěla dozvědět, co udělala špatně. Proč je její starostlivý a silný bráška najednou jako na trní? Nemusela ale na odpověď čekat dlouho. V Den Branné Povinnosti se totiž Deren vytratil a všem bylo jasné, že buď zemřel, či přešel lávku. A i když mu Marsilia přála všechno štěstí, které dokázala najít, netušila, že u ní vyprchá.

 

Po tomto incidentu měla dívka doma doslova jen peklo. Matka začala pít a otec svou dceru nechtěl ani vidět. Jediné kdy o ní projevili zájem bylo, když jí vezli na trénink, či nějaký kurz boje. Kvůli své matce a jejímu alkoholu se po večerech zamykala v pokoji a modlila se ke všem Bohům nad ní, aby jí pomohli a ukázali cestu. Den, co den, měsíc co měsíc, rok co rok, až do jejích dvaceti let se u ní neukázalo nic, co by jí dalo najevo, že její již předem vybraná cesta není správná. A tak Marsilia na rozdíl od svého bratra šla směrem pěchoty. Prakticky byla už skoro u dveří, když v tom zaslechla za sebou křik. Její instinkty jí poroučely jít dopředu, zatímco nohy se ihned otočili a šli za zvukem. Proběhla schody nahoru a pohledem stanula nad mladičkou, krásnou dívkou s blond vlasy. Bohužel pro ní, dívka prakticky ležela na lávce do kvadrantu jezdců a nad ní se tyčila další žena. Ta ale měla vlasy na ježka a neuvěřitelně odporný úsměv.

​

Marsilia už se chtěla otočit a odejít, ovšem prosebný pohled slečny v tísni jí donutil udělat pravý opak. Nahlásila proto svoje jméno na začátku látky a rychlými kroky se dostala až k ženě. Jedním rychlým úderem jí však úsměv z úst vykopla. Chtěla jí pouze zastavit před vraždou, to se jí ale nepodařilo a tělo řvoucí o pomoc se před ní pomalu vzdalovalo. Marsilia si připadala hrozně. Věděla, že jednou bude muset zabít, nečekala ale, že to pozná tak brzy. A právě ten den zjistila, že jí jeden z Bohů vyslechl. Malek se stal jejím novým přítelem.

 

V kvadrantu jezdců už to bylo asi podobné. Smrt, boj, snaha přežít. Jako to mají všichni. Jediné co jí přišlo divné je, že se nebála draků tolik, jako jiní prváci. Ano, jsou to velké, masožravé bestie chrlící oheň, ale furt jí připadali více milosrdní a lidští, než zdi u ní doma. Než rodina, která v nich žije. A tak ani na Výzvách, prezentaci a dokonce ani Gauntletu se před ničím nezastavila. První velkou překážku poznala až na Rozřazení. Není to tím, že by jí kadeti dělali problém. Už se naučila, že lámat vazy a klouby jsou její nejlepší přítel. A ne jednou to již udělala. Problém byl v tom, že ať šla kamkoliv, žádný drak jí nechtěl ani ona jeho. Nechtěla opakovat první ročník, nechtěla být jedna z těch, kdo bude žadonit o draka a zabíjet pro pobavení, jen aby se některému zalíbila. Chtěla odsud odejít, protože jí to bylo určeno. A stejně jako jí tehdy ukázal cestu Malek, i zde nepolevil. Tentokrát jí ale pravdu hodil až moc blízko.

​

Marsilia ani nevěděla co se kolem ní děje, když najednou skončila na zemi. Jeden chlapec z prvního ročníku, který už opakuje a kterému neukázala zrovna milost na poslední Výzvě, se rozhodl ukázat hnědému kýjoocasovitému, že právě on je ta správná volba tím, že mladou dívku zabije právě zde a tady. Bohužel na to nebyla zrovna připravená. Snažila se tak bránit ze všech sil. Věděla, že je Malek její přítel, ale ještě ho potkat nechtěla. Využila proto jediné šance, kterou dostala přes všechnu krev, slzy a sliny. Zaútočila na chlapcův spánek a dostala tak jedinečnou výhodu. A té se nehodlala pustit.

​

Rychle se natáhla pro nejbližší věc, kámen ležící opodál a rozbila chlapci hlavu. A i když si vysloužila tuto smrt a dračí pohled, hnědý odletět s odfrkem a nechal jí tam s mrtvolou, kde nebyl poznat ani obličej. Dívka ale byla už tak strašně vyčerpaná, že padla vedle něj a smáčaéla jeho krev s její. Netušila, zda se odsud dostane, jediné v co doufala je, že aspoň on se už nezvedne. V tom však ucítila závan větru a najednou jí v hlavě zazněl menší posměšek. Ten den se propojila a za nic by to nevyměnila.

 

Druhý ročník uběhl strašně rychle a spolu se svojí letkou, jako její velitelka si dařila skvěle, sice neměli takové štěstí na udržení kadetů, za to měla jednu přítelkyni, které si vážila. Blonďatou dívenku z lávky. Ty dvě to takto dotáhli spolu až do třetího ročníku, kde byla Marsilia povýšena na velitelku perutě. Vše se zdálo, že půjde hladce. Už žádné problémy. Prostě dostuduje a půjde pryč. Změnilo se to až s dopisem od jejího bratra. Zjistila nejen, že žije, ale taky, že ví, že šla do kvadrantu jezdců. Nikdy pořádně nezjistila, zda je naštvaný, nadšený, či má chuť jí stáhnout z kůže. Co ale věděla přesně je, že po tolika letech je na správné cestě a nehodlá se jí pustit.

​

Třetí rok už se ale nenesl v tak klidném duchu jako druhý. Nebylo už na všechno sama, hlavně se necítila sama. Ne jen, že měla zprvu svou kamarádku, ale do kvadrantu přišel ještě někdo jiný. Tvrdá velitelka se zrzavou hřívou. Neústupná a bojovná válečnice najednou zjistila, že na zemi není jen smrt, války a bolest jak se to učila od dětství. Během dračího festivalu jí totiž přišel do života někdo o kom vlastně nikdy ani nesnila. Mladý, zničený mrzák, který byl možná pohledný, pracovitý a silný, ale zároveň svým určitým způsobem a uklidňující. Mars se tehdy nasmála jak nikdy předtím a i když si to nikdy nepřála, dostal se jí do hlavy. Každá druhá myšlenka byla na to, co s ní provedl a proč na něj myslí. Proč jeho hlavu vyhledává všude v davu. Čím déle s ním trávila, tím více věděla, že to dělá správně. Ne jen, že jí pomohl uvědomit si, kým je, ale pomohl jí uvědomit si i kým může být. Začala více vnímat své okolí jako lidi a méně jako válečné stroje. Těšila se z akademie na svobodu, která jí venku čekala a těšila se, až na ní znovu promluví. Někteří by to dali považovat za lásku, pobláznění, ale pro ni to bylo mnohem více. On pro ni byl mnohem více, ať si to přála nebo ne, jenže časem si to už jen přála.

​​

Jenže jak je u ní pravidlem, jedna duše přijde, druhá odejde. Marsilia se rozhodovala nad časem stráveným se svojí přítelkyní anebo s nově nalezenou vášní. Nad minulostí, či budoucností a i když zprvu vybírat nechtěla, osud jí ťukal na hodinky. Velitelka přestala nacházet útěchu ve své kamarádce a tak se jejich cesty rozdělily. Bylo to konkrétně při její poslední misi před Válečnými hrami jejího třetího ročníku. Jedna hádka a vše se rozpadlo jako domeček z karet. Další člověk, o kterého si bude dělat starosti už jen z povzdáli. Kterého už nebude mít u sebe a nebude moct vídat. Ale ona to nějak zvládne, vždycky všechno zvládla a vždycky všechno nakonec vyřešila, ať už jí to ničilo nebo ne.