Malé městečko Shire bylo odnepaměti ideálním místem k žití. Nacházelo se v úrodné nížině, kde bylo všeho dost, a zákeřného člověka byste hledali opravdu jen velmi těžko. Kde jinde se mladá rodina mohla usadit? Mazikeen byla vyloženě vymodleným dítkem a už od začátku bylo jasné, že její dětství bude přímo snové. Její rodiče žili nedaleko vinohradu, kde pracoval otec. A matka zpracovávala různé druhy zeleniny, které následně prodávala na jarmarcích. Rozhodně se neřadili k bohaté společenské vrstvě, ale měli jeden druhého, a to bylo nejdůležitější.

​

Mazikeen byla už odmalička velmi společenská. Doprovázela maminku na jarmarky, to ale neznamenalo, že s ní postávala u stánku a čekala, než se k nim někdo nachomýtne. Sama se toulala po návsi, nebojácně oslovovala kolemjdoucí a dělala jejich stánku chodící reklamu - lepší zeleninu nikde jinde nekoupíte! Její matka ji od těchto kratochvílí nijak neodrazovala. Byla ráda, že je její dcera společenská. Byla si ale vědoma toho, že v podstatě není dobré, aby se ke každému chovala takto otevřeně. V Shire žili milí lidé, kteří by její dceři rozhodně neublížili. To ale neznamenalo, že nebezpečí na ni nečíhalo někde jinde. Navarra byla ostatně jedním velkým nebezpečným kontinentem. Jen tady žili přímo v ráji na zemi, kam válka mezi Navarrou a Poromielem nezasahovala. 

​

Mladá dívka zůstala jedináčkem. Její rodina neměla dostatek financí, a hlavně reprodukčního potenciálu. Už existence Mazikeen byla takovým malým zázrakem. Rodiče se o svou dcerku báli, chránili ji před zlými aspekty života. Matka se v tvoření této iluze podílela přirozeně víc než otec. Ten často nad její přecitlivělostí a přílišnou péčí mávnul rukou. I proto z Mazikeen vyrostla poměrně velmi naivní bytost s hlavou v oblacích. Koncept smrti pro ni zůstal neznámý. 

​

Během dospívání se u ní projevil ekzém. Kožní nemoc jí napadala hlavně paže a krk, proto tyto části vždycky nosila zahalené. Tohle byla zatím první věc, která její sebevědomí trochu zadupala do země. Nejenže kůže nepříjemně svědila, Mazikeen se bála, že se na ni lidé budou dívat jinak. Podstatně kritičtěji. Ona sama byla zvyklá, že za každý okolností chodila s dokonalým účesem a oblečením, byť skromném. Teď byly její paže poseté rozdrbanými ránami, které krvácely. Až když byla nemoc v takovém stádiu, všimli si toho rodiče, protože Mazikeen nebyla s obvazy zručná a krvácivá rána zkrátka byla vidět i přes gázu. Matka měla ve městě spoustu známých, nebylo divu, že se mezi nimi nacházel i jeden starší léčitel.

​

K němu začala Mazikeen pravidelně docházet. Léčitel ji na rány přikládal obvazy s různými hojivými odvary, zavazoval ji rozškrabaná místa a neustále ji opakoval, aby si kůži nedrápala. Mazikeen přitom kňourala bolestí a slibovala, že už si nic škrábat nebude. Jen proto, aby se za týden viděli kvůli úplně stejnému problému. Tendence si ránu znovu otevírat byla rozhodně nezdravá, přesto se tomu Mazikeen nemohla ubránit. Jak kdyby se jí ta bolest na jednu stranu líbila. 

​

S léčitelem strávila spoustu hodin. Byl pečlivý a snažil se svou pacientku přimět k jiným myšlenkám. Vyprávěl ji o letech, které strávil na Basgiathu. Jednalo se jen o střípek jeho života, přesto v něm stále velmi silně rezonoval. Mazikeen jeho vyprávění zajímalo. Natolik, že se začala vyptávat na detaily. Paradoxně ji nezajímal život léčitele, o kterém ji starší muž mohl tolik vyprávět. Naprosto ji začali fascinovat draci. Úplně nezdravě. V Shire se nacházela jedna velká dračí socha. Kolem ní Mazikeen často chodila. Najednou začala přemýšlet, jaké to asi je, se draka dotknout. Jaké jsou na dotyk jeho šupiny? A opravdu všichni chrlí oheň?

​

Právě tehdy se v její hlavince zrodil plán. Akademie Basgiath původně rozhodně nebyla její životní cestou. A přesto se tam vydala. Rodiče i všichni její známí byli naprosto vyděšení. Co to tu holku napadlo? Obzvláště matka byla na pokraji šílenství. Měla opodstatněný pocit, že svou dceru dostatečně nepřipravila na dospělý život. Pravděpodobnost, že by Mazikeen úspěšně zvládla Gauntlet a první ročník akademie, byla poměrně nízká.