Narodila se ve Valensii, v městě řemeslníků, kde se hlína mění v tašky, kůže v pergameny a železo v čepele. Zde, mezi stánky plné kovářského dusotu a voňavé kůže čerstvě stažené z dobytka, mezi úzkými uličkami dlážděnými šedým kamenem, poprvé otevřela oči. Její otec, Gideon Singleir, byl výrobcem pergamenů. Ne ledajakým – byl jedním z nejlepších. Říkalo se, že jeho pergameny jsou tak jemné, že pod prsty kloužou jako hedvábí, a přesto jsou dost pevné, aby přečkaly věky. Jeho dílna byla plná sušených kůží natažených na dřevěných rámech, vůně vápna a tříslovin se mísila s hořkým kouřem z ohňů, na nichž se vařily odvary k vybělení materiálu. Když byla malá, sedávala v koutě dílny na nízké stoličce, houpala nohama a pozorovala otce při práci. Nebyl příliš hovorný muž, ale v jeho rukou se skrýval příběh každého listu, který vyrobil.

 

nothing says ‘you’re special’ like your own mother looking at you

like you just summoned an ancient curse

 

Miryam brzy pochopila, že její svět je rozdělený na dvě části. První byla Valensia – město mužů s hrubýma rukama, koní, jejichž kopyta duněla po kamenných ulicích, a dílen, kde každý den znělo kování, řezání a šustění svitků. Byla to země pevných pravidel, jednoduchých zákonů a lidí, kteří se neohlíželi zpět. A pak tu byla Madora – město její matky, Aurelie Singleir, písařky v tamním archivu. Madora voněla inkoustem a starým papírem, měla jiný rytmus, jinou barvu. Její domy byly vyšší, ulice širší a řeka Monara se líně táhla městem, zatímco v jejích vodách se odrážely staré mosty. Tam, mezi knihami a sochami na náměstí, trávila Miryam část svého dětství, pokaždé jen krátké období mezi návraty do Valensie. Matka ji učila číst dříve, než si uměla zavázat vlastní boty, a její hlas byl klidný, vždy přesný, vždy soustředěný. Ale byla cizinkou v obou světech. Ve Valensii byla příliš tichá, příliš jemná mezi dětmi řemeslníků, kteří běhali bosí po prašných cestách, křičeli, závodili na ponících a smáli se nahlas. Nebyla tak silná jako oni, neuměla se s nimi prát, nehrála si s dřevěnými meči. Nehodila se sem, mezi rudé ruce, co denně roztíraly krev z poražených zvířat. V Madoře byla jiná zase jiným způsobem. Nebyla dost vnímavá, dost bystrá, nedokázala zapadnout mezi děti učených rodin, které se v archivech pohybovaly s přirozenou lehkostí, zatímco ona vždy cítila, že tam nepatří. Byla dcerou výrobce pergamenů, ne písařů – ta, která přináší materiál, ale nikdy ho nemá právo psát.

 

A tak se stáhla. Učila se pozorovat, vnímat, poslouchat. Tiše seděla v archivu, sledovala matčiny ruce, jak plynule píšou, a v hlavě si skládala slova, která ještě neuměla zapsat. Ve Valensii zas pozorovala otce, jeho soustředění, jeho vytrvalost. Nasávala svět kolem sebe, ale nikdy do něj doopravdy nepatřila. Nejbližšími přáteli jí byly knihy, svitky, slova. Jakmile pochopila, že se jejich prostřednictvím může schovat před světem, udělala to. Zatímco ostatní děti pobíhaly po závodišti a sledovaly koně na přehlídkách, ona se ztrácela mezi stránkami, četla staré legendy a učila se, že slova mají sílu. Ale ta pravá síla přišla, když zjistila, že si každou stránku pamatuje. Že jakmile jednou přečte nějaký text, nikdy ho už nezapomene. Byla to zvláštní vlastnost, kterou si dlouho neuvědomovala. Jen věděla, že se jí slova ukládají do mysli jinak než ostatním. Jednou, když byla v matčině pracovně v Madoře, z paměti přepsala celý odstavec ze svitku, který předtím viděla jen letmo. Matka se na ni podívala jinak než obvykle. Na okamžik v jejích očích zahlédla cosi, co tam nikdy předtím nebylo – úzkost. V ten den pochopila, že ne všechna slova jsou určena k tomu, aby byla čtena. A ne všechny dary jsou požehnáním. Možná proto, když nastal čas rozhodnout o její budoucnosti, byla cesta jasná. Nebyla dcerou, která by převzala otcovo řemeslo, a ani písařkou, která by zůstala v Madoře. Ale mohla být něčím jiným – něčím mezi. Mohla být písařkou v Basgiathu.

 

i knew I was ready when i started dreaming in old dialects

and mentally editing them for grammatical errors

 

Příprava na zkoušky nebyla volbou. Byla nevyhnutelností. Miryam ji přijala tiše, stejně jako vždy přijímala svět kolem sebe – s mlčenlivou oddaností a skrytou vášní, kterou by nikdo nečekal od dívky, jež působila jako stín mezi svitky. Věděla, že cesta do písařského kvadrantu je její jediným směrem, jejím jediným útočištěm. Ne proto, že by toužila po přijetí nebo po uznání – ale protože neexistovalo nic jiného. V Madoře, v matčině studovně, sedávala hodiny nad stránkami pergamenů, zapisovala, četla a znovu zapisovala, dokud se její ruka nenaučila klouzat po papíře stejně lehce jako dech. Historie Navarry, vztah s Poromielem, význam bitev, proměny jazyka – to vše do sebe sála s děsivou přesností. Zatímco ostatní se učili pomalu, namáhavě se prodírali řádky knih, ona pohlédla na stránku a ta se jí vypálila do mysli jako oheň na kůži.

 

Brzy zjistila, že znalost samotných fakt nestačí. Písaři nebyli jen strážci historie – byli jejím dechem, jejími tichými svědky. Bylo nutné znát nejen to, co bylo napsáno, ale i to, co nebylo. Mezi řádky se skrývala tajemství, slova v sobě nesla významy, které se měnily podle toho, kdo je četl. A ona… ona četla jinak. Začala se probírat svitky, které by se jí neměly dostat do rukou. Tajně nahlížela do archivů, kde matka pracovala, vdechovala prach starých záznamů a cítila, jak se její svět mění. Nebylo to učení – byla to posedlost. Čím hlouběji se nořila do slov, tím více se jí zdálo, že se vzdaluje skutečnosti. V noci snila o bitevních polích, jejichž podrobné analýzy četla. O jménech mrtvých, která zapisovali písaři, než se rozpadla v prach. O knihách, jejichž řádky se v jejích snech rozpíjely v něco temného a neznámého. Nikdo nevěděl, jak moc se ponořila do příprav. Otec ji vídal jen málo, a když už ji našel, byla skloněná nad pergameny, se zamlženým pohledem, který nepatřil do tohoto světa. Matka se jí dívala do očí a mlčela. Možná tušila, že její dcera zachází příliš daleko. Možná si pamatovala vlastní mládí a věděla, že některé cesty vedou zpět jen těžko. A pak brzy měl přijít Den branné povinnosti.

 

apparently, looking suspiciously calm during an exam

makes professors nervous. good to know

 

Den byl chladný. Bastgiath zahaloval mlhavý opar od řeky a Miryam si byla jistá, že v matčině Madoře bylo ten den stejně šedé ráno. Stála mezi ostatními kandidáty, zahalená v jednoduchém plášti, a sledovala, jak se kolem ní mísí nervozita, očekávání, strach. Ona sama necítila nic. Již před brannou povinností musela prokázat dokonalé zvládnutí psané formy obecné řeči. Její slovosled byl precizní, gramatika bezchybná, písmo čitelné i v rychlosti. Matka ji k tomu vedla od dětství a ona se nikdy neptala proč. Dokázala číst rukopisy ve všech možných stylizacích – rozklepané tahy starých mistrů, precizní kaligrafii akademiků i spěšné škrábance písařů, kteří psali pod tlakem času. Ale tohle byla zkouška, která rozhodovala o jejím osudu. Když se pergamen s otázkami ocitl před ní, když vzala do ruky pero a položila ho na papír, její tělo se uvolnilo, mysl se zaostřila. Slova plynula z její ruky bez zaváhání, odpovědi přicházely samy, jako by byly už dávno napsané někde hluboko v ní. Historie Navarry, její komplikovaný vztah s Poromielem, důležité bitvy, proměny jazyka – vše se jí spojovalo v přirozený tok myšlenek, jako kdyby je nikdy nemusela studovat, jako kdyby je jen volně přepisovala ze stránky ukryté někde v její mysli. Čas kolem ní se rozplynul. Když dovedla poslední tah k dokonalosti, odložila pero. Kolem ní ostatní stále psali, váhali, škrtali, přemýšleli. Ona seděla tiše. Možná právě to přitáhlo pozornost. Profesora, který se na ni podíval, možná jen letmo, ale se zvláštní zvědavostí. Jiní byli unavení, nervózní, ztracení. Ona byla příliš klidná. Když jí oznámili, že složila zkoušku, nepocítila radost. Jen jakousi nepojmenovanou úlevu – a zároveň neklid. Nebyl to konec. Byl to jen začátek. Matka ji naposledy objala, ne dlouze, ne něžně, jen pevně, prsty jí zůstaly krátce položené na jejích ramenou, než ji pustila. V očích měla zvláštní výraz, jako by chtěla něco říct, ale neřekla nic. Otec jí podal balík pergamenů. „Tvůj vlastní materiál,“ řekl stroze. A tak odešla. Do Basgiathu. Do světa pergamenů, inkoustu a pravidel, která neměla být porušena. Do archivu, kde se dýchalo jen tak málo vzduchu, aby pergameny zůstaly zachovány. Do budoucnosti, která už možná dávno byla napsaná.

 

my leadership style is simple: do your work, don’t bother me,

and no one gets mysteriously erased from the records

 

První rok v písařském kvadrantu byl zkouškou trpělivosti, kázně a odhodlání. Pro Miryam to však bylo něco jiného – bylo to ztišení. Vstup do kvadrantu, první dny v krémové róbě s kápí, první pohledy do archivu, kde magická světla ozařovala nespočitatelné řady knih a svitků – to vše v ní vyvolalo podivnou úlevu. Jakoby se konečně dostala tam, kde má být. Kodex se pro ni stal nejen pravidlem, ale přirozeností. Bylo snadné nevzhlížet, když k tomu nikdy necítila potřebu. Bylo přirozené neusmívat se, neprojevovat příliš emocí, nevázat se na nikoho víc, než bylo nutné. Učební osnovy, archivní práce a nekonečné přepisování jí nabízely něco, co jí nikdy žádné místo na světě nedalo – řád. Měla být jen jednou z mnoha. Jen dalším jménem v záznamech. Ale pak ji zvolili Primusem. Nebyla na to připravená. Nikdy neměla v úmyslu vést kohokoli, nikdy se nesnažila vyniknout. A přesto, možná díky jejímu klidu, možná díky přesnosti jejího písma, možná díky tomu zvláštnímu respektu, který k ní ostatní cítili – byla zvolena. Poprvé v životě měla zodpovědnost za jiné. Jako Primus měla na starosti svou skupinu. Vedla je v archivu, dohlížela na jejich zápisy, sledovala, zda každý plní své povinnosti. A byla dokonalá. Ani jednou nepochybila, ani jednou nebyla napomenuta. Její skupina brzy zjistila, že ačkoliv není přísná v běžném smyslu slova, její tichá neústupnost je mocnější než jakýkoliv křik.

 

Vybrala si starou Lucerijštinu jako svůj mrtvý jazyk. Byla nejblíž jazykům, které znala, a přesto jí připadala podivně jiná. Hluboká, těžká, melancholická. Slova v ní měla jinou váhu, jejich významy se zdály proměnlivé, zahalené stínem historie. A ona měla vždycky sklon tíhnout ke slovům, která nesla něco víc než jen význam. Ale nic ji nepřipravilo na zapisování statusů mrtvých jezdců. Každý primán jednou musel změnit jména z živých na mrtvé. Každý musel napsat způsob a místo smrti kadetů, kteří nepřešli první rok v kvadrantu jezdců. Ale pro Miryam… to nebyla jen povinnost. Byl to záznam konců. Byla svědkem. Bezejmennou rukou, která naposledy napsala jejich jména. Věděla, že ti, kteří kdysi žili, už neexistují – že jejich jména zůstanou pouze v inkoustu na zažloutlém pergamenu. Každý tah jejího pera byl posledním důkazem jejich existence. Neznala je osobně, ale cítila jejich přítomnost ve slovech, která zapisovala. Bylo v tom cosi rituálního, cosi chladně definitivního. A tak psala. A s každým novým jménem cítila, jak se sama stává stále více součástí kodexu, součástí systému, který neznal soucit.

 

primus. Again. i feel like i should get a title upgrade at this point.

supreme scribe? arch-penwielder?

 

Když se vrátila do Valensie na letní prázdniny, všechno bylo stejné. A přesto jiné. Otec se na ni podíval s nevyřčenou otázkou v očích. Možná očekával, že v ní najde stopu změny, že bude jiná, ostřejší, přísnější. Ale ona byla jen tišší. Možná si toho ani nevšiml. Možná si toho všimla jen matka. Matka ji sledovala, když seděla v otcově dílně a zkoumala kvalitu pergamenů, jako by to byl posvátný rituál. Něco v jejích očích říkalo, že věděla, co znamená zapisovat jména mrtvých. Že to sama kdysi dělala. Ale nezeptala se. Nikdy se neptala. Atmosféra mezi nimi byla zvláštní. Ne odtažitá. Ne nepřátelská. Ale chladná, jako by všichni věděli, že mezi nimi leží něco, co nelze vyslovit. Ve Valensii stále hučela řeka, stále se tu vyráběly pergameny, stále se tu kuli podkovy a obchodovalo s koňmi. Všechno bylo na svém místě. Jenom Miryam měla pocit, že se vrátila jako někdo jiný.

 

Po návratu do Basgiathu ji přivítalo kamenné ticho archivu a vůně starého papíru. Doma. Její róba dostala nový symbol, její kápi už nikdo nezpochybňoval. Byla součástí kodexu. Ale otázkou zůstávalo… kdy a zda z něj někdy vystoupí. Bez překvapení zjistila, že byla znovu zvolena Primusem. Nebylo to otázkou volby – bylo to nevyhnutelností. Byla příliš klidná, příliš přesná, příliš dokonalá. Nikdo nepochyboval, že bude vést i nadále. A ona to přijala, stejně jako předtím. Bez protestu, bez vzrušení, jen jako přirozený chod věcí. Tento rok si musela vybrat druhý mrtvý jazyk. Tyrštinu. Byla syrová, nesmlouvavá, její slova byla ostrá jako ostří nože. Kontrast k melancholii Lucerijštiny. Možná právě proto si ji vybrala. Možná proto, že to byl jazyk, který v sobě nesl hrubou pravdu, ne melancholii. A pak přišly výlety do archivu v Calldyru. Jediné chvíle, kdy cítila něco podobného úžasu. Byly to týdny mezi knihami, svitky staršími než Basgiath, mezi tichými chodbami, kde se udržovalo šero a každý krok zněl jako ozvěna minulosti. Bylo tam ticho jiné než v Basgiathu – hlubší, tajemnější. A knihy tam byly jiné. Starší. Moudřejší. Nebezpečnější. Zde se mohla nořit do tajemství, která se nepřepisovala jen tak. Mohla studovat rukopisy, které nepatřily běžným písařům. A cítila, jak se v ní něco mění. Jak se její duše noří hlouběji do slov, do inkoustu, do pravdy, která nikdy neměla být úplná.