„Generálova věrná fenka.“ Přezdívka, který by kdokoliv jiný nesl jako urážku, Nessa Gordan přijímá s ledovým klidem, v němž se skrývalo cosi výsměšného, protože v ní byl řád – přesnost, výstižnost – a pravda. Jako nejstarší přeživší dcera generála všech ozbrojených sil Navarry, Harrena Gordana, zdědila nejen jeho tvář a držení těla, ale především jeho pohled – ten, který člověka rozebere na části, dřív než stihne promluvit. Vypadá jako on. Mluví jako on. A často přemýšlí způsobem, který by jiní nazvali bezcitným, ale ona tomu říkala praktický. Nechlubí se svým příjmením a nepoužívá ho jako štít, ale nosí ho s tichou hrdostí a zároveň s tíhou, kterou to jméno nevyhnutelně nese. V očích ostatních je zosobněním otcových ideálů – disciplinovaná, tvrdá a neochvějná. A také se snaží celý život být tou dcerou, jakou si její otec představoval. Tou, která nezaváhá. Která se neptá. Která nezklame.

​

Ve velení je nekompromisní, v terénu přesná jako ostří nože, a v rozhodnutích naprosto neústupná. Nemilosrdná vůči slabosti, přísná na každého, kdo zklame – a nejvíc na sebe samu. Ne vždy však jde ruku v ruce s Kodexem nebo příkazy nadřízených – pokud to nebyl její otec. Harrenovy rozkazy byly pro ni nedotknutelné. Ostatní mohla přehodnotit, ignorovat nebo obejít. Ale to, co vyšlo z úst jejího otce, bylo zákonem. Posvátným. Nezpochybnitelným. A stejně jako on neopovrhuje zbytečnou brutalitou – pokud byla účinná. A účinnost je jejím měřítkem dobra i zla. Nezajímají ji, zda jsou její metody oblíbené. Zajímalo ji, jestli fungují. Je respektována, ne kvůli strachu – i když ten v lidech budila – ale protože výsledky, které přinášela, byly nepopiratelné. 

​

Nessa je sebevědomá téměř až na hranici arogance, ale v jejím případě to je arogance, která má základy. Má schopnosti, dobrou paměť, vnímavost a i lstivost. Jen pěstmi by se nikdy nevyšplhala tam, kde dnes stojí. Umí přemýšlet, plánovat, číst mezi řádky a zná pravidla hry – i ta, která se neříkala nahlas. Je perfekcionistka, neodpouští si chyby a nesnáší slabost – v jiných, ale především v sobě. Výbušná? Ano. Ale ne tím typickým způsobem – Nessa nevybuchuje v záchvatech křiku. Její hněv je tichý, soustředěný, jako jed přiváděný do krve pomalu a bez varování. Pokud se na někoho rozzlobila, věděli to všichni – i když to nikdy nevyslovila nahlas. Nessa nikdy neztrácí kontrolu. Jen se rozhodne. A když se rozhodne, nezastaví se před ničím.

Nebyla ale vždy takhle extrémní. Kdysi bývala jiná. Celistvější. Lidská.

​

Jako dítě byla Nessa divoká, často dělala neplechu, zpochybňovala autoritu a zejména otce. Byla trestaná často, ale žádný trest v ní však nezanechával stopu. Dokud jednoho dne Harren nezměnil taktiku a místo ní začal trestat její dvojče – Cassiana. To změnilo všechno. Nessa se najednou naučila mlčet. Poslouchat. Zůstávat pod kontrolou. Ne kvůli strachu o sebe, ale kvůli němu. Odtud pramení její vztah k otci, který nevychází z přirozené náklonnosti, ale jako výsledek výcviku. Vycvičil si ji jako psa – odměňoval za poslušnost, trestal za vzdor. A ona se naučila, že když bude hodná, dostane uznání, že když splní, co se od ní čeká, ochrání sebe i bratra. Zvyk se stal železnou košilí, která ji svírá, a poslušnost se jí vetřela do těla tak hluboko, že přestala již rozeznávat, kde končí jeho rozkaz a kde začíná její vlastní vůle.

​

Právě Cassian byl ten, kdo vyvažoval to, co v ní otec dusil. Dřív, než se rozpadlo to, co mezi nimi bylo, bývala pevná ve svých zásadách a otevřenější ve svých emocích – alespoň vůči němu. On jí pomáhal krotit výbušnost, rozuměl jejímu mlčení a vnímal to, co ostatní přehlíželi. Narodili se do stejné přísnosti, vyrůstali pod stejným tlakem, ale každý z nich ho nesl jinak. On jemností, ona tvrdostí. On hledal cestu k lidem, ona hledala cestu k vítězství. A přesto byl Cassian svým způsobem silnější – emocionálně, lidsky. Byl její brzda, kotva, svědomí. A ona ho považovala za svou lepší polovinu. Jenže i to, co působí neotřesitelně, se může zlomit. A někdy stačí jediný okamžik.

​

Všechno to skončilo v posledním ročníku Akademie, po Válečných hrách a těsně před promocemi, během jediné slavnostní noci. Ráno se probudila v posteli s jeho dívkou – tou, kterou chtěl požádat o ruku. Ani si nepamatovala, jak se to stalo. Jen že se to stalo. Cassian zuřil. Ani ne tolik kvůli té dívce, ale kvůli zradě. Obvinil ji, že žárlí. A ona... místo omluvy zvolila hrdost. Mlčení. Vzdor. Od té doby se poprvé v životě jejich cesty rozešly. A když se Harren dozvěděl o jejich hádce, vysmál se jim. A pak začal jedovatě Nesse šeptat – že Cassian byl vždy slabší, že je on její slabinou, že ona je ta, na kterou se může spolehnout. A Nessa věděla, že to, co jí Harren říká, není pravda, že Cassian není slabý – jen jiný. Ale místo aby mu odporovala, zatnula zuby. Ne proto, že by mu věřila, ale protože byla vycvičená chtít jeho uznání – a udělala by cokoli, aby ho získala. I kdyby to znamenalo popřít samu sebe.

​

Když Cassian v roce 599 padl v bitvě o Chakir, zprávu přijala beze slova, beze slz. Jen zírala. Dnes vypadá, jako by jí Cassianova smrt nic neudělala. Funguje. Velí. Bojuje. A každý, kdo ji potká, si myslí, že je to jen další důkaz její tvrdosti. Ale ve skutečnosti si každou noc před spaním sáhne do vnitřní kapsy staré uniformy a sevře ten pomačkaný, nikdy neodeslaný dopis. Omluvu. Vyznání. Slova, která nikdy nevyslovila. A pak ho zase vrátí zpátky, tam, kam patří. 

​

A přesto, že se zdá, že z ní zbyla jen chladná schránka, něco v ní přece jen zůstalo – slabý záchvěv té dívky, která kdysi bývala hlučná, plná emocí a svých vlastních názorů. Ta, kterou její otec umlčel dřív, než stihla dospět. Po Cassianově smrti se ta malá Nessa částečně znovu probudila. Jednou za čas, když nemá službu a nepotřebuje být vidět, se nalíčí do nepoznání, zahalí do černého pláště a odejde z areálu základny. V místní vesnici, v nejtemnější zadní části zakouřené hospody, si sedne mezi štamgasty a vydává se za obyčejného vojáka z pěchoty. Tam nevelí. Tam pije. Soutěží s místními o to, kdo do sebe naleje víc piv, hádá se u sudu o čest posledního loku a občas se zasměje způsobem, který by nikdo z její letky nikdy nepoznal. Ráno je zase zpět. Rovná záda, přísný pohled a železná kázeň. Během vzácných dní dovolené se občas také vrací zpět do Basgiathu, aby „zkontrolovala“ své nevlastní sourozence – z velké části kvůli otci, ale z menší části i proto, že jí na jejich přežití skutečně záleží.

Nessa se narodila v roce 592 spolu se svým dvojčetem Cassianem, jako nemanželské děti Harrena Gordana a Emmy Caellaris, dcery z bohaté měšťanské rodiny. Jejich matka porod nepřežila – a Nessa s bratrem prožili první roky života v domě matčiny rozvětvené rodiny, která jim sice poskytla zázemí, ale nikdy ne teplo. Nessa a Cassian byli spíše břemenem, připomínkou skandálu, a zároveň cizorodým prvkem v uhlazeném měšťanském prostředí. Byli na sebe odkázaní víc než kdykoli později. A právě tam se začalo rodit jejich pouto – silné a pevné. Jejich otec o ně dlouho nejevil zájem – alespoň ne přímo. Teprve po své promoci z válečné akademie si je Harren vzal k sobě. Ne z lásky, ale z ambice.

​

Rozhodl se z nich vychovat pokračovatele své krve – linie dračích jezdců, která ponese jeho jméno dál. I když nebyli legitimními potomky, chtěl z nich udělat elitní válečníky. Připojili se tak k dalším nevlastním sourozencům v Harrenově domácnosti, která nebyla rodinou, ale soukromým výcvikovým táborem. Od raného věku tak Nessa i Cassian žili pod tlakem. Denní tréninky, učitelé šermu, boje bez zbraní, strategie. Usínali s modřinami a vstávali s očekáváními na ramenou. Dětství se měnilo v rozvrh. Přátelství v soupeření. Láska se do té struktury nevešla. A děti dál přibývali. Nessa měla ostatní nevlastní sourozence svým způsobem ráda – alespoň některé, ale nikdy to nedávala znát. Všichni totiž věděli, že jsou navzájem konkurencí. Každý, kdo zaváhal, dal ostatním příležitost ho předběhnout. Harren to podporoval. Milosrdenství považoval za slabost. A slabost trestal.

​

V roce 591, kdy bylo dvojčatům devatenáct, se nejstarší z dětí, Harvin, vzepřel otcovu očekávání a místo kvadrantu jezdců nastoupil k pěchotě. Následoval hněv – nejen slovní, ale i fyzický. Otcův vztek si našel cestu k těm, kdo zůstali. Tréninky se změnily v mučení, disciplína v násilí. Harrenovi bylo jedno, že láme kosti, že jeho děti kolabují. Bolest pro něj byla jen nástroj. V té době už sídlil v hlavním městě, povýšený a s dostatkem času na to „věnovat se rodině“.

​

Tato vlna teroru ale dvojčata zasáhla jen částečně, neboť v roce 592 mohli konečně nastoupit do Basgiathu. Ale ještě předtím, než překročili její brány, přišla zpráva: jejich nejstarší sestra Diora padla při Válečných hrách ve svém prvním ročníku. Právě její smrt v Nessině hlavě definitivně ukotvila jedno: přežívají jen ti, kdo jsou tvrdší než svět kolem nich. A to naštěstí dvojčata očividně byla – úspěšně přešli lávku, byli přiřazeni do druhého křídla, a při Rozřazení si Nessu zvolil majestátný červený dýkoocasý, Kazen, a s Cassianem se propojil jeho mladším bratr Rasien, hrozivý červený mečoocasý.

​

V kvadrantu jezdců dvojčata vynikala. Roky tréninku se vyplatily. Už v prvním ročníku byli silní – na žíněnkách nebezpeční protivníci, a když stáli spolu, byli téměř neporazitelní, už v tehdejším ročníku v Bitvě letek sehráli klíčovou roli. Ve druhém ročníku se dvojčata stala veliteli svých příslušných letek, přičemž Nessina letka na konci ročníku dokonce získala titul Železné letky – udělované letce s nejvyšším počtem přeživších kadetů. S tímto, spolu s mimořádným výkonem během Válečných her pak byla jmenována ve třetím ročníku velitelkou celého druhého křídla a na pozici svého výkonného důstojníka si přirozeně zvolila své nerozlučné dvojče.

​

Nessa vynikala jak v teorii, tak v boji, a v hodinách letu – z jedné části díky svým vlastním schopnostem, z druhé části díky zkušenostem Kazena. S očima zabořenýma do učebnic, trávila hodiny nad mapami, historií a vlastním signetem, a pak šla trénovat, dokud jí nebolelo celé tělo. Cassian exceloval podobně – ale tam, kde byla Nessa chladná a odměřená, byl on přístupnější, společenštější. Rozuměl lidem a uměl číst atmosféru. Díky němu nebyla reputace dvojčat tak hrozivá. Nessa si od ostatních kadetů udržovala odstup – a oni také, neboť nejednou v hněvu jiného kadeta „omylem“ zabila poté, co dotyčný buď urazil Cassiana, jejího otce nebo ji samotnou. Měla sice pár vybraných mužů i žen, kteří jí pomáhali se zvládáním fyzických potřeb, ale přátelství nikdy nevyhledávala. Cassian byl její jediný důvěrník, její jistota. On jí povídal, co se děje. Drby, pomluvy, nálady v křídle – nic jí neuniklo, i když u toho nebyla osobně, byl pro ní dalším párem očí a uší.

​

Basgiath si z Nessy nevzal nic, co by potřebovala, nezměnila jí. Naopak – dala jí strukturu, disciplínu, řád. Ujistila ji, že její metody přežití nejsou jen nutností, ale silou. Vysoká úmrtnost mezi kadety se jí téměř nedotkla – ne proto, že by jí to bylo zcela lhostejné, ale protože si nikdy nikoho nepustila dost blízko. Po velké hádce s Cassianem, která proběhla těsně před jejich promocemi, se jejich cesty natrvalo rozešly. Přestože od dětství a v akademii stáli bok po boku, sdíleli stejnou letku i velení, po oné noci zůstalo mezi nimi prázdno, které už nikdo nezaplnil. Co mělo být jen vzdorem, se proměnilo v nevratné mlčení. Od té chvíle mluvili jen prostřednictvím rozkazů a výkazů. Od konce roku 595 do roku 600 se Nessa s Kazenem vystřídali na vícero základnách, všechny v Esbenských horách – na těch nejvytíženějších, nejméně stabilních, kde se bojuje nejčastěji. Jako dcera velícího generála nastoupila tam, kde se to od ní očekávalo. Kam ji otec poslal, tam šla. Co jí řekl, že má udělat, to udělala. S Cassianem se v této době prakticky nevídala – ačkoliv také hlavně působil v Esbenských horách, byl téměř neustále na tajných misích, kam byl posílán kvůli svému signetu neviditelnosti.

​

Na reálném bitevním poli vynikala stejně jako v akademii – Harren by snad řekl, že i víc, a to už bez své druhé půlky. Její signet z ní činil mimořádně účinným nástrojem všude, kde se ocitla, obzvlášť v drsných podmínkách hornatého terénu, kde dokázala využít okolní krajinu ve svůj prospěch. Kazen jí byl rovněž spolehlivým partnerem, který jí neustále tlačil vpřed. Během roku 598 se Nessa účastnila celkem 15 gryfích náletů na navarrské základny. Právě díky této sérii zásahů, kde sehrála klíčovou roli a zachránila nespočet životů, a její výrazné účasti v krvavé bitvě o Samaru, kde svými zásahy ovlivnila vývoj několika klíčových momentů, si na konci dubna 600 vysloužila hodnost majorky. Nikdo nyní už nepochyboval, že si své místo vydobyla sama, že nenosila příjmení generála jen pro okrasu. Bylo to zároveň nevyřčené potvrzení, že se stává přesně tím, kým ji otec chtěl mít.

​

Na začátku roku 601 byla převelena na základnu Athebyne, krátce poté, co dokončila svou část prací na obnově základen zničených v předchozích operacích. Krajina byla jiná, ale rozkazy stejné. Nessa byla sice přítomná u mnoha útoků – ale u té jediné bitvy, která pro ni znamenala všechno, chyběla. V lednu 599, kdy proběhl útok na Chakir, byla zcela mimo provincii Elsum, kde se zotavovala z vážných zranění, která utrpěla během předešlých střetů. Zprávu o bratrově smrti obdržela v době, kdy stále nebyla schopná postavit se na nohy bez opory, Neřekla nic, jen zírala před sebe a počítala v duchu, dokud znovu nezačala dýchat. Jakmile jí to tělo dovolilo, vrátila se bez rozkazu zpět  – tam, kam měla patřit.

bonusy

eventy