Neve je vyprosené, skoro vymodlené dítě zrozené do pozlátka bohatství a luxusu - možná ne toho šlechtického, avšak movitostí k tomu její rodina rozhodně nemá daleko. Její otec, Kenneth, totiž působí jako věhlasný portrétista calldyrské smetánky, který si za své obrazy nemusí bát účtovat nemalé sumy, a jeho jméno zároveň stojí i za rodinným obchodem uměleckých barev všemožného typu i kvality. Od počátku svého života tak byla malá copatá holčička obklopena papíry, sytými pastely, akrylovkami či olejovkami i uměleckou teorií, jež se jí v pestrém světě vrývala do duše. Otec v ní navíc toto zalíbení budoval od momentu, kdy byla schopná chodit, a brával jí do své dílny, kterou jí nechával objevovat jak samotnou, zatímco on dokončoval obrazy, tak po jeho boku, když pracoval s pigmenty a snažil se dosáhnout dokonalých - či dokonce zcela nových - odstínů. Neve tohle prostředí dodnes hluboce miluje, připomíná jí vyrůstání a vzbuzuje v ní pocit nostalgie. V jejím životě však otec není jediným rodičem. Její máma, něžná a půvabná žena, poznamenaná vrozenou deformitou ruky, kvůli níž má pravou dlaň zakrnělou jen s náznaky prstů, Neve utvářela svým vlastním způsobem. Edith, zabezpečená svým manželem, jenž by jí snesl modré z nebe - vlastně to svými barvami i dělal - fungovala jako žena v domácnosti obsluhované hospodyní a kuchařkou. Její role tak byla reprezentativní a mateřská.

 

Na rozdíl od jiných však nezpychla. Tahle plavovláska patří mezi známé calldyrské intelektuálky a mecenášky. Její sečtělost je dobře známá, její tvář nechybí na žádných kulturních událostech, její vřelost se projevuje charitativní činností, jíž se věnuje - ať už směrem k sirotkům, vdovám či válečným veteránům. Ve vší své snaze však Edith nikdy nezapomínala (a nezapomíná) na svou dceru, kterou se snažila vést ke stejným ideálům. Odmalička jí proto sama vzdělávala, avšak ne tím způsobem, který by dcerku nudil - nutné lekce matematiky, historie, geografie a jiných oborů prokládala příběhy, jimiž se snažila jednotlivé problémy vždy ilustrovat, a pomáhala tak Neve si jednotlivé znalosti ukotvit. Před spaním jí nikdy nezapomněla číst a - když už byla Neve dost stará - naopak nechat číst ji, aby se procvičila. Holčičku v její společnosti vyprávění obklopovala všude, stala se jejich společnou hrou, ať už byly kdekoliv - doma, když si hrály, v knihovně, když se učily, na procházce, když se šly vyvětrat ven. Na jakémkoliv místě, v jakémkoliv kontextu jí matka pomáhala rozvíjet fantasii a sny, snažila se jí vštěpovat, že je všechno možné a zároveň že si všechno a každý zaslouží náležitou pozornost i péči. Z Neve tak i přes snahu jí dát absolutně všechno, co si holčička mohla přát, nevychovala rozmazleného fracka - s každou lekcí do ní naopak vkládala kus vlastní laskavosti, věrné ochoty a významu lásky. Jediným negativním (?) důsledkem je skutečnost, že se Neve nebojí říct svůj vlastní názor a občas jí v tomto směru chybí impulzivní kontrola - zatímco matka ji pobízela k tomu, aby se ptala a zpochybňovala, aby měla svou vlastní hlavu, v prostředí vojenské akademie může být tato vlastnost na obtíž. 

​

S jejím věkem rostly i povinnosti vůči rodině, avšak blonďatá dívka je přijímala s lehkostí někoho, komu do nich bylo dovoleno vklouznout pomalu, pozvolna. Pomoc v otcově řemesle nabrala vážnějšího charakteru, kdy byla při svých návštěvách v dílně zaučována do výrobního procesu barev, neb se stále ještě napůl očekává, že se v případě Neve najde cestu, jak její kariéru písaře snoubit s vlastnictvím rodinného podniku, například pokud se stane autorkou. S matkou zas začala navštěvovat charitativní akce nejen jako roztomilý doprovod, ale rovněž jako šarmantní společnice. Tahle role jí paradoxně stala více úsilí právě vzhledem k její energické povaze, kdy se jí často na jazyk dere vše, co má na duši, což se mezi šlechtici a šlechtičnami zrovna nesluší. Pro mladší osazenstvo, zejména jejich synky, však patřila mezi příjemné zpestření večera, neb se s ní mohli bavit bezprostředně (a výjimečně rovněž páchat drobné vylomeniny, byť o tuto výsadu Neve poměrně rychle přišla, neb k mladým dámám se přece jen příliš nehodí). Někdy tehdy, okolo patnácti, si Neve začala uvědomovat sílu mužské - možná lépe řečeno chlapecké - pozornosti i to, že si ji užívá, ráda jí vychází vstříc, hraje si s ní. Kupodivu ne tím naivním způsobem, kdy by propadala každému a chovala se jako princezna ze svých příběhů. Naopak. Neve rychle pochopila, kdo má zájem o ni a kdo má zájem jen o její rty (a později její tělo) - ani jednomu se nebránila, byť se svým tělem byla vždy opatrnější a diskrétnější, vědoma si postavení svých rodičů a drbů. Ani trochu jí ale nevadilo v ovíněném stavu věnovat chlapcům pár sladkých polibků v zahradě. Toto období představuje jedinou dobu, kdy se s matkou dostávala do konfliktů, a bylo to přesně kvůli tomuto tématu a kvůli obavám o rodinnou pověst - Neve se snažila vyjít rodičům vstříc, ale do teplé náruče, k milostným dobrodružstvím jí to stejně táhlo. Aspoň tak si mohla prožívat svá drobná dobrodružství.

​

Jeden z těchto nepovedených románků nakonec ale zpečetil skutečnost, že byla Neve ve svých dvaceti letech poslána do Basgiathu - z nevinných polibků s jedním z o něco starších šlechticů, šarmantním Herronem, vznikl skandál, když se ukázalo, že Neve je "ta druhá" k jeho budoucí nevěstě. Co hůř, Herron si svou šlechtičnu, odpovídající mu postavením, vážně chtěl vzít, zatímco Neve pro něj byla jen krátká opojná zastávka, což blonďatá dívka pro jednou neprohlédla. Zbylo jí tak pošramocené srdce, pošramocená pověst a nedůvěra - první půl rok z toho přežilo jen to prostřední, to ostatní vyšumělo s uvědoměním, že Herron zdaleka není jediný na světě a její další pozornost si jednoduše nezaslouží. Po dlouhém uvažování, jak z ní dostat lepkavý škraloup milenky, se jí měl stát útočištěm Kvadrant písařů, do něhož vzhledem ke své lásce ke knihám měla zapadnout, stejně jako způsobem, jak na moment zmizet ze společnosti a dát na skandál zapomenout. Neve se bála - jakkoliv to zní absurdně vzhledem k tomu, že mířila do toho snad nejbezpečnějšího kvadrantu. Její strach však pramenil z přesvědčení, že nezapadne, že nebude schopná dostát pravidlům, že v ní kvadrant zabije všechno, co jí činí jí... Jenže šla. Protože opak by znamenal postavit se rodičům a donutit je, aby jim její hloupý přešlap neustále připomínali formou šuškandy, a taky protože... Protože vedle strachu taky cítila, že pokud má vedle otcovy dílny nějaké místo, je to právě tady. (A to, že se na Basgiathu bude pohybovat plno pohledných kadetů? To už je jen bonus.)

​

Basgiath je nakonec jiný, než si představovala. Svazující a disciplínující, ano, mnohdy i depresivní vzhledem k množství jmen padlých, které musí zapisovat - ale zároveň se stal jejím domovem. Žije zde mezi knihami, našla si přátele, mezi nimi často vyčuhuje svou extrovertností, a je přesvědčená, že mnozí z nich mají díky ní sociální život. Celý den může trávit přepisováním rukopisů, což na její aktivní mysl působí překvapivě uklidňujícím dojmem, nebo utopená ve starých jazycích, které jsou pro ni fascinující. Když se tak po prvním roce vrátila na prázdniny domů, nebylo to jen s nadšením, že zas vidí své rodiče, ale též s nostalgií po struktuře, kterou má její den v Basgiathu, a stýskání se po lidech, jimiž se v akademii obklopila. Svůj život v Calldyru, pomluvy a bály přestala brát vážně, neb ve stínu války se zdají malicherné a zároveň přestaly tvořit celý její svět či jedinou možnost její kariéry - nyní jsou jen jednou z potenciálních možností. A přesně proto také její návrat zpět do Basgiathu s koncem prázdnin neprovázely slzy, jako spíš uvědomění, že přesně teď je na té nejlepší cestě, na níž se může nacházet.