Niamh je jako proud vody, který klame svou klidnou hladinou – na první pohled nepůsobí soustředěně, jako by ji rozptylovaly desítky věcí najednou, ale ve skutečnosti jí máloco unikne. Její pozornost je jako síť – řídká, ale zázračně účinná. Všimne si změny v držení těla, pohybu očí, neklidného gesta – a přesto si někdy zapomene obout stejný pár bot. Na první pohled se Niamh může jevit jako zamyšlená, snad i lehkomyslná – dívka, která vypadá, že bloudí myšlenkami mezi oblaky, zatímco její okolí se točí ve svém rytmu. Mnozí ji považují za roztržitou, možná i zasněnou. A přesto ti, kteří ji sledují déle, začínají chápat, že to není roztěkanost, ale jiný způsob vnímání. Její mysl pracuje nelineárně – ne soustředěně na jeden detail, ale v širokém spektru, jako by zároveň zpracovávala celou scénu. Nevyhne se jí žádný neklidný pohyb ruky, žádný úkrok navíc, pohled stranou, který by mohl znamenat nejistotu, nebo přetvářku. Čte lidi, aniž by si toho byli vědomi – a činí to tak lehce, jako by jí to bylo vrozené. Přesto dokáže zapomenout, kam si položila opasek se zbraněmi, nebo přijít na trénink s dvěma různými botami – a jen pokrčí rameny, jako by tím jen dokazovala, že detaily, které ostatní považují za důležité, pro ni zkrátka neplatí. Všechno, co skutečně potřebuje vědět, má dávno v hlavě. Nechybí jí kapka sarkasmu – jak sama jednou poznamenala, „Když mi někdo míří na tepnu, je vážně jedno, jestli mi ladí barva košile s opaskem.“ Tahle směs pozornosti a zapomnětlivosti z ní činí nevyzpytatelnou osobnost – jako proud vody, který se zdá být klidný, dokud vás pod hladinou nestáhne do víru.

Její loajalita není hlučná, ale pevná jako kořeny stromů na morraiských pláních. Stojí si za svými ideály, i kdyby se svět kolem ní třásl v základech. Její upřímnost bývá osvěžující i nebezpečná – nezalže, ani když by to zjednodušilo věci. Věří v to, co je správné, a i v krutém světě Basgiathské akademie hledá rovnováhu mezi povinností a lidskostí. Niamh není typ člověka, který svou oddanost vyjadřuje hlasitými slovy nebo teatrálními činy. Její věrnost je tichá, hluboce zakořeněná, a často neviditelná, dokud není potřeba – tehdy se projeví jako skála, o kterou se dá opřít, když všechno ostatní padá. Nedá se zviklat přesvědčením většiny, a pokud jí rozkaz nesedí s jejím svědomím, neváhá se ozvat. Ne v hněvu, ale v neústupnosti, která je často silnější než křik. Pokud si někoho vybere jako spojence, přátele nebo rodinu, stojí za nimi bez ohledu na důsledky. Nikdy napůl, nikdy naoko. Její upřímnost bývá pro některé kadety jako ledová sprcha. Neomílá pravdu kolem, neobaluje ji do slov, která by ji změkčila. Říká věci tak, jak jsou – někdy s jemností, jindy tvrdě, ale vždycky opravdově. To z ní činí důvěryhodného člověka, ale i nebezpečného. Lidé v Basgiathu jsou zvyklí hrát hry, přetvářet se, kalkulovat. Niamh do těchto her nevstupuje – což je činí o to víc nervózní. Ve světě, kde se za úsměvem často skrývá dýka, působí její čest jako zbraň sama o sobě.

Zároveň zůstává trochu naivní, přestože jí bylo do hlavy vštěpováno, že svět je složitý, plný šedých zón, že loajalita i pravda mají svou cenu. Ale i když se učí přežít a bojovat, nikdy se nevzdává snahy udržet si v sobě lidskost. Pomáhá, když může. Chrání slabší, i když je to zpomaluje. Nesnáší nespravedlnost a brutalitu bez smyslu. Když vidí kadeta, který padl v souboji a ostatní ho míjejí jako překážku – ona se zastaví. I kdyby to mělo znamenat, že přijde o vítězství. Pro ni není vítězství opravdové, pokud stojí na zádech těch, které nechala padnout. Ve společnosti ostatních se nevnucuje, ale její přítomnost bývá vnímána – jako klidná jistota, jako hlas, který nezní často, ale když už promluví, je slyšet. Někdy působí, že je o krok pozadu, že přemýšlí příliš dlouho. Ve skutečnosti jen zvažuje, co má váhu a co ne. Pro Niamh je čest víc než síla, a pravda víc než výhoda.

V lásce je Niamh jako ptáče, které se právě naučilo používat křídla – vznese se při prvním závanu větru, zakrouží, padá, znovu stoupá, a nikdy se dlouho nezdrží na jednom místě. Zamilovává se rychle a bezhlavě, někdy jen proto, že se jí někdo hezky podíval do očí nebo měl správně rozcuchané vlasy. Milostné okouzlení u ní není hlubokým tokem, ale barevným, mihotavým přívalem emocí, které ji pohlcují, a než odezní, stihne si představit celý společný život – včetně jmen dětí a oblíbeného druhu chleba, který budou jíst. Její city rozkvétají s lehkostí jarního kvítí – rychle, živelně, často i nelogicky. Je schopná zamilovat se hned několikrát za den, do úplně rozdílných lidí. Může být zakoukaná do výřečného mladíka s hlubokým hlasem, a o chvíli později se beznadějně zasnít při pohledu na tichého studenta, který v rohu kreslí stíny draků. Každý nový obličej je potenciální osudový, každý pohled výzva, každý úsměv slib. V jejím srdci je místo pro celou letku idolů – a to bez přehánění. Niamh v lásce postrádá opatrnost. Ne že by neměla instinkt – jen ho ignoruje. Její představy o vztazích jsou směsí přelétavé romantiky, fantazie a příběhů, které jí sestra vyprávěla, když byla malá. Má sklon vidět potenciál i tam, kde by ostatní viděli varování. Nezkušenost ji činí důvěřivou, až bolestně otevřenou. Stačí jí pár milých slov, a už v hlavě skládá balady. Neumí rozlišit mezi dočasným okouzlením a opravdovým citem – všechno je pro ni velké, vše je důležité. Každý další úsměv může být začátkem, každé odmítnutí malou tragédií. A právě tahle naivita je zároveň roztomilá i nebezpečná. Snadno jí ublíží někdo, kdo ani netuší, jak hluboko v ní zanechal stopu. A ona se přesto nechá okouzlit znovu. Nezahořkne – jen se učí pomaleji než jiní. Možná i proto, že se jí ta bolest tak nějak líbí. Možná protože i zklamání je důkaz, že cítila něco skutečného. Její city přicházejí jako bouřka a odcházejí jako mlha – a pokaždé jí připadá, že tentokrát to bylo jiné. Že tentokrát to byl někdo výjimečný. I když zítra to bude někdo další.

Její romantické vzplanutí připomíná legendy – ne kvůli hloubce, ale kvůli intenzitě. Zamiluje se ve vteřině, někdy jen kvůli nárazu – doslova. Stačí, aby někoho omylem srazila v chodbě, a už v hlavě přehrává první společný tanec, oblíbené jídlo i přezdívku, kterou mu bude říkat. Ne že by to myslela falešně – právě naopak. Každé její vzplanutí je naprosto opravdové… dokud netrvá moc dlouho. Jakmile se její oči upnou k objektu zájmu, všechno ostatní ztrácí barvu. Niamh zapomíná na úkoly, na povinnosti, na to, že má botu rozvázanou nebo že v ruce drží zbraň, se kterou by měla cvičit. Její tváře zrůžoví, oči se rozzáří a její obvykle svižný jazyk se zamotá. Najednou neví, co říct. Koktá. Hledí. Uculuje se tak roztomile, až je to k smíchu – a ona to ví. Ale stejně nedokáže přestat. Její zamilovanost má v sobě všechno – drama, poezii, zoufalství i naději – kromě trpělivosti. A když začne pochybovat, nebo ji někdo zklame prostým nezájmem, nepláče dlouho. Jako motýl, který se chvíli třepotá u jednoho květu, a pak ho zavane vítr jinam, prostě přelétne dál. A přesto… nezůstává po ní hořkost. Když odejde, neudělá scénu. Jen znenadání zmizí z pohledů i ze slov. Ne proto, že by byla bezcitná – ale protože chápe, že ne všechny příběhy mají mít pokračování. Některé byly jen písní, kterou zazpíval vítr, a ona ji zachytila, zamilovala se – a nechala ji jít. Jedinou připomínkou její přítomnosti bývá stín v odpoledním světle a jemná vůně levandule, která se drží v záhybech ticha.

Nezvládá být omezována – ale paradoxně vyžaduje přítomnost a zájem. Pokud jí někdo přestane věnovat pozornost, zatímco se sám stane nepřítomným duchem, ztrácí zájem jako květ, který už nemá proč se obracet ke slunci. Není těžké ji okouzlit, ale ještě těžší je udržet její zájem, pokud se jí svět druhého přestane zdát dost hluboký. Niamh je ztělesněním paradoxu – touží po svobodě, a zároveň po blízkosti, která není dusivá, ale přítomná. Potřebuje prostor, aby mohla dýchat, pohybovat se, růst – ale zároveň očekává, že si ji druhý všimne, že ji sleduje, chápe, drží v mysli i v srdci, i když stojí tři kroky za ní. Jakmile cítí, že se stává něčí rutinou, že se její svět mění v pozadí, kde není slyšet ani vidět – začne pomalu mizet. Ne výbuchem. Ale jako stín, který se ztrácí při západu slunce. Má vztah ke svobodě, která je jí nadevše – a přitom je schopná obětovat se pro druhé. Miluje své sourozence, ale nejhlubší pouto má s Maiwen, sestrou, která ji od malička učila, jak číst vítr, jak se pohybovat tiše trávou, jak dýchat v rytmu přírody. Je to pouto silnější než ocel – sesterské, mateřské, neochvějné. Ačkoliv miluje volnost jako drak vzdušné výšiny, Niamh by bez váhání obětovala všechno – svobodu, hrdost, dokonce i sen – pro jedinou věc: pro ty, které miluje. V jejím životě není nikdo důležitější než rodina a přátelé. Jejich pouto nevzniklo z povinnosti, ale ze společného dechu, ze vzpomínek na dětské hry v trávě, na noční hlídky, na tiché učení při západu slunce.

Niamh není děvče, které zůstane doma péct chleba. Je to vítr v šatech z pylu a smíchu, dívka, kterou nelze držet na jednom místě příliš dlouho. Kdybyste ji zamkli mezi čtyři stěny, zkoušela by vylézt oknem ještě dřív, než by se dořeklo první pravidlo. Její duše prahne po pohybu, po objevování, po zázracích skrytých v trávě nebo mezi řádky starých písní. Můžteš ji poslat pro vodu a ona se vrátí za tři dny – s podivným šutrem, který možná kdysi patřil dávnému králi, a s fascinovaným vyprávěním o nočním zpěvu neznámého ptáka. Zpoždění pro ni není selhání, ale přirozený důsledek zvědavosti. Když narazí na zřícenou věž nebo stín zvířete, které nepoznává, ztratí pojem o čase. V jejím světě není nic důležitějšího než okamžik, kdy se realita rozestoupí a odhalí kousek něčeho neznámého. Miluje staré ruiny, rostliny s podivnými květy, písně, které šeptají ve větru jazykem, který nikdo už nezná – a které si pak celou noc zapisuje pod přikrývkou, s jazykem mezi zuby a úsměvem, jako by právě zachránila svět.