fc

Taylor La Shae

signet

Dálkozrak

if i'm free, it's because i'm always running.

Nox svým vzezřením už od malička všem připomínala Sněhurku, nikdy si ale jako v pohádce rozhodně nepřipadala. Tmavé vlasy, sestříhané tupými nůžkami, jí splývaly kolem obličeje. Hluboké čokoládové oči a kulatý, rozkošný obličejík kontrastovaly s jejím výrazem i postojem. A pak ty plné rty – jako by křičely po tom, aby je někdo přetřel rudou barvou. To všechno dohromady vytvářelo obraz princezny, kterou ale Nox nikdy nebyla, není a rozhodně ani nikdy nebude.

​

V hloubi duše je pravým opakem – horskou holkou s koleny od bláta, prsty rozpíchanými od jehličí a rty obarvenými borůvkami. Dítětem, které vyrůstalo mezi vysokou trávou, lesním porostem a stádem ovcí. V srdci vždy snila o tom stát se pohádkovou postavou. Ne však šlechtičnou tančící na bálech a promenádující se v srdcích princů, nýbrž odvážnou bojovnicí, potulující se kontinentem ruku v ruce se svými kumpány, zažívající jedno dobrodružství za druhým.

​

Dalo by se tedy říct, že Nox je větší snílek, než jakým by se sama nazvala. Neberte mě špatně – každý si rád představuje neexistující scénáře, které končí tím, že by někomu setnul hlavu – ona jakbysmet. Nerada to ale přiznává. A ještě míň ráda přiznává, že má i sny, jež končí úsměvem na její často neutrální tváři. Díky životu v horách, tak trochu odříznutá od civilizace, se naučila vystačit si sama. Raději si povídá se zvířaty než s lidmi – a svá tajemství nesdílí ani s nimi. Naučila se, že nejlepší způsob, jak řešit vlastní problémy, je vyřešit si je sama. Jakmile někdo naruší její nedůtklivou ulitu, udělá to víc škody než užitku. Tahle holka má tvrdou skořápku a drží si odstup – zvlášť od těch, u kterých cítí, že navázat citové pouto by bylo až příliš jednoduché. Nebo nebezpečné. Možná i spalující.

​

Je vyrovnaná a klidná – pokud ji urazíte, nehne ani brvou, pokud jí řeknete něco, co jí není pochuti maximálně se na vás vědoucně pousměje nebo prohodí cynickou poznámku. Nic ji jen tak nerozhodí, ale vězte, že každou jednu věc či křivdu si zapíše hluboko do paměti a nic jen tak nezapomene. Proč? Aby přesně ve chvíli, kdy se jí to bude nejvíc ze všeho hodit, mohla zmáčknout pomyslnou spoušť a ukázat vám, že zahrávat si s ní se opravdu nevyplácí. Dokáže vás pouze slovy zahnat do kouta a zabodnout vám do duše nože, jejichž bolest a pachuť z hlavy dlouho nevyženete.

​

Občas jí ani nedochází, jak moc ze záště dokáže lidi zranit. Je to její největší slabina, ale zároveň největší zbraň. Když se zalekne, že k ní přilínáte příliš blízko, pokusí se vás odehnat. Pokud ji zraníte, věřte, že vás zraní dvakrát víc. Protože všechno sleduje. A moc dobře ví, co bude platit zrovna na vás. Pamatuje si totiž všechno – každý jeden detail, každou větu, každý pohled. Možná vás ve svém světlém dni obdaruje dárkem, o němž jste se zmínili před několika měsíci. A možná vám taky spálí vaši oblíbenou knížku, kterou jste jí v zápalu přátelství ukázali. Život v horách, daleko od lidí, ji naučil spoustu věcí. Nejvíc ze všeho ji ale naučil trpělivosti. Když bratři trávili dlouhé hodiny v dolech a matka odjížděla prodávat zboží na trhy, nezbývalo malé Nox nic jiného než vystačit si sama. Sledovala květiny na malé zahrádce, jak kvetou a rozprostírají své lístky do těch nejkrásnějších barev, malá jehňátka, jak rostou v silné berany, ptáčátka, jimž jednoho dne házela zrní, jak odlétají do dálných krajin. Život kolem ní se točil v cyklech – a ona se naučila je sledovat, zapisovat si je do hlavy, hledat v nich pravidla a vzorce. Naučila se, že na vyrůstání, odchod i změnu je potřeba jediné – čas. A právě trpělivost, vytrvalost a všímavost se staly jejími největšími zbraněmi.

​

Kdysi toužila zažít všechna dobrodružství světa, prochodit města a poznat ruch a lesk civilizace. Ale lidé ji zklamali. Muži ji zklamali. Příliš brzy pochopila, že na malou holku si troufne kde kdo – a že ani prořízlá pusa jí nestačí, aby se ubránila. Tehdy se v ní něco zlomilo. Její srdce se rozpadlo na milion kousků, které už nikdy nedokázala slepit. Lidé totiž nebyli jako zvířata. Nemohla jim říct cokoliv. Nemohla se jim svěřit se svou bolestí. A tak začala kontrolovat vše, co dávala lidem na odiv – své chování, vzhled, výrazy, výjevy. Brzy tahle tendence přerostla v potřebu kontrolovat nejen sebe, ale i všechny a všechno okolo. Protože to, co je perfektně srovnané, se hůř ničí. A tak si vytvořila ještě silnější odstup. Začala nedůvěřovat milým slovům a mužům, kteří slibují hory doly. Naučila se, že jediný člověk, kdo ji životem bezpečně provede, je ona sama. A ráda to všem dokazuje – občas asi až moc.

​

Jedna věc jí ale z téhle doby zůstala. Když jako malá chodila na jarmark v ruku v ruce s maminkou, vždy si vyprosila malou cetku. Věc, kterou další měsíce opečovávala a chránila v srdíčku, jako by byla posvátná. Když sama chodila prodávat na trhy, vždy si pokoutně našetřila na maličkost, jež prodával vedlejší trhovec, a tak si vytvořila sbírku maličkostí, které tvoří ji samotnou. Jsou to vzpomínky, které jí sem tam vrátí zpět ke kořenům. Vzpomínky, připomínající její lidskost a vůni domova. Dnes z ní vyzařuje jemný chlad, síla a sebekontrola. Vypadá, jako by vyrůstala v hedvábí a měla všechno, na co si jen ukázala. Ale pravda je jiná. Pod tou skořápkou je pořád malá, chudá holčička, která si pletla květinové věnce, trhala barevné kvítky a v noci si šeptala sny o tom, kam jednou dojde a co všechno zažije.

​

A i když už málokdy ukáže svůj vnitřní svět, pořád tam je. A voní po lučních bylinách, starém pergamenu a ovcích. A to i když svět, ve kterém dnes žije, je protkán draky, krví a pachem smrti.

Vireonovi byli úplně obyčejná hornická rodina žijící od výplaty k výplatě. Nebýt stáda ovcí a malé, tvrdohlavé farmičky, kterou se snažila držet při životě matka rodu, nejspíš by některé ze zim ve svém polorozpadlém stavení ani nepřežili. Rozhodně neplánovali rodinu rozšiřovat. Rodiče měli v plánu oba syny vystrnadit z domu hned, jak dosáhnou osmnácti, a poté v klidu dožít. Proto, když Amara Vireonová zjistila, že ve čtyřiceti čeká třetí dítě, byl to pro ni – slabě řečeno – opravdu velký šok. Obraz příjemného stáří se jí rozplynul před očima a z brzké menopauzy se vyklubala hnědooká Nox. Třetí hladový krk do téhle malé rodinky přinesl radost, ale zároveň s ní přišlo i spoustu strádání. I přesto si ji ale všichni zamilovali, a tak započala cesta malé rozverné holčičky na tomto nemilosrdném světě – a že ji toho čekalo ještě mnoho.

​

Nikdy jí nedocházelo, jak její rodina byla chudá. Všechno bohatství totiž sama sobě vynahrazovala všemi těmi hodinami strávenými venku. Milovala život v horách. Jakmile uměla chodit, proháněla se bosa po travnatých planinách kolem jejich domu. Jakmile uměla pevně držet, vozila se na zádech všech jejich oveček. Její první slova pojmenovávala bylinky rostoucí na jejich zahrádce. Každý den od prvních krůčků až po začátek jejích školních let vstávala za úsvitu a chodila spát s nohama hnědýma od hlíny, prstíky zelenými od trávy a všelijakým bodláčím zabodaným v její tmavé kštici, již si pravidelně sama stříhala vším, co se jí jen vmetlo pod ruku.

​

Matka si s ní moc hlavu nedělala, po dvou dětech věděla, že ji jen tak něco nezabije a že bude nejjednodušší ji nechat růst tak trochu jako dříví v lese. Je pravda, že v horách nedaleko chalupy jí toho moc nehrozilo, a dokud na ni viděla, věděla, že si může dělat, co jen chce. První rána Noxina života přišla, když se jednoho dne její otec nevrátil z dolů s bratry. Jejich příchod vnímala vždy jako rituál. Těsně předtím ji matka poslala natrhat kytici těch nejkrásnějších kvítků. Zapletla jí vlasy do dvou symetrických copů a nechala ji si vybrat jeden ze šátečků, které jí každý měsíc ručně šila. Následně připravily pět talířů na jejich nevelký stůl a matka doprostřed něj, vedle čerstvě natrhané kytice, postavila kastrol podivně vypadající vroucí polévky – z toho, co se zrovna namanulo.

​

Maličká Nox si pak vždycky sedla do čela stolu, pohodila nožičkami a čekala, až se otevřou dveře a v těch se objeví tři – téměř totožné černě umouněné postavy – a ona vyskočí a obejme je. Když se dveře otevřely toho dne, zůstala nehybně sedět. Oba bratři měli na černých tvářích běloučké cestičky vykreslené slanými slzami a na rtech jim zněla ta žalostná slova: otec zemřel. Byla malá, váhu a pachuť těch slov ještě nechápala, dokola se ptala, kde je a zda přijde. Tahala matku za sukni a skákala po bratrech: „Kde je táta? Kde je táta?“ „Nepřijde,“ opakovali dokola všichni tři a tiše doufali, že to nebudou muset říct už ani jednou. Tehdy naposledy večeřeli všichni spolu – matka plná slz a bratři, kteří jinak byli jako jedna ruka, poprvé beze slov. V ten den se celý jejich život změnil. Bez jednoho příjmu bylo těžké uživit celou rodinu. Matka tedy usoudila, že je na čase, aby začala opět naplno pracovat. Každé ráno tak naložila vozík, zapřáhla jednoho koně, kterého měli, a vyrážela s ním den co den na jarmark.

​

Rostoucí Nox se tak dostalo volné ruky a začala svůj horský život žít naplno – každý den vypustit ovce, natrhat bylinky, a potom? Potom to brala jako čisté blaho. Běhala po lesích, lezla po stromech. Sem tam spadla, udělala si bouli. Odřela si čelo. Nebylo to ale nic v porovnání s tím, jak moc žila. Po nocích se s bratry učila číst, a matka jí pak začala vozit knihy z jarmarku. Tehdy začala naplno snít o dobrodružstvích, která v horách jen tak nezažije. Takhle léta ubíhala. Rostla a rostla, až dospěla do krásy. V patnácti jí začala matka brávat s sebou na jarmark. Učila se řemeslu. Smlouvala a prodávala a přitom jen kvetla a kvetla. Kdejaký trhovec si o ní šeptával. Chodívali za ní, dávali jí pokoutné dárky, zvávali ji s sebou do krčmy, ale matka ji vždy utlačovala. Nic takového pro ni neexistovalo. Nox nechápala proč. Tehdy ještě důvěřivá a malá, chtěla zažít všechno, co pro ni město skýtalo a co jí život nabízel jako na bílém podnose. Zhruba tou dobou začala poprvé utíkat z domu. Už dávno si přála něco víc než jen odlehlý život v horách a náhlý nával adrenalinu, když se na ni náhodou pěkně usmál kovářský učeň. Vytrácela se hned po západu slunce, osedlala koně a vyjížděla do města objevovat krásy, které nikde jinde nemohla najít.

​

Trávila tak mnoho nocí po všemožných krčmách, projíždějící městem či zkrátka kochající se krásami, co město bující životem nabízelo. Až jednoho dne se nechala prudce spálit. Všichni, kdo ji znali, o ní věděli, jak naivní a jemná tehdy byla. Nebylo těžké nechat ji se napálit. A byl to právě kovářův učeň, kdo tohle všechno zinscenoval, pozval ji jednoho dne do krčmy – jen oni dva. On a malá zamilovaná Nox. Celý večer si povídali, smáli se. Celá červená s očima jen pro něj se nechala zavést do pokoje, kde měli být sami a užít si první zaslíbenou noc.

​

Zihnal jí ten den nejspíše nepřál. Jen co se za nimi zaklaply dveře, spadla chlapcova maska. Z milého mladíka se stal násilný pobuda a do dveří se po chvilce nahrnuli další dva mladíci. Nox říká, že si tu noc nepamatuje, ale v hlavě má vyrytý každý jeden detail všeho, co se jí tehdy stalo. V ten den se v ní zlomilo poslední čisté stéblo, které v sobě měla. Od toho dne se na všechny přestala usmívat, ztratila víru v lidi. Rozhodla se změnit a změnila se od základu.

​

Jejím snem bylo vždy prožít obrovské dobrodružství a tehdy si uvědomila, že jej může prožít naplno. A zároveň se díky němu může pomstít všem těm, kvůli nimž ztratila svoji nevinnost a bezbrannost. Přihlásila se do Basgiathu srdcem naplněným záští. Věděla, že svět kolem ní ji vidí jen jako holku z hor – jednoduchou, zapomenutou, bez šance na něco víc. Ale ona věděla své. Chtěla všem ukázat, že je víc než jen tenhle jednoduchý příběh, chtěla pomstu – tichou, nekompromisní a přesnou. Matka i bratři ji prosili, ať zůstane, ať zůstane doma. Ale v Nox už hořela jiná síla. Pevně věřila, že všechno, co ji naučil život v horách, jí dá tu moc uspět. Sbalila si celý svůj svět do tlumoku – své cenné cetky, verše, kousky příze a obrázky, které jí byly jako kotva. A vyrazila do neznáma.​ Přechod lávky byl těžký, sotva popadala dech, ruce měla rozedrané od tahu a balení. Zařadili ji do Třetího křídla, perutě plamene, druhé letky. První týdny byly bolestivé, každý souboj jako rána do těla i duše. Ale její hbitost, vytrvalost a odolnost – dary z hor – ji držely při životě. Malá a rychlá, bez velké síly, naučila se být smrtící bez nutnosti hrubé síly. Nenápadná, ale nebezpečná.

​

Celý ročník držela odstup. Nikomu se neotevřela, nebyla tu, kde by hledala přátelství, ale spíš prostor k přežití. Nepřátelé ji často podceňovali – možná proto, že v ní neviděli ani odraz soucitu, ani potřebu spojenců. A pak padli. Ne dramaticky, ne s velkým jekotem, ale tiše, nečekaně – od ruky drobné a rychlé, od duše tvrdé a nemilosrdné. Nebyla nejlepší v boji, ale byla jiná. Měla něco, co se nedalo naučit ani koupit – to tiché soustředění, ocel v žilách a očích, která neslibovala slitování. Když přišlo Rozřazení, rudá dračice Rhazka si ji vybrala. Byla to volba, která nevznikla náhodou. Rhazka nebyla jen krásná a tvrdá; byla zrcadlem Noxiných nejtemnějších stránek, ale i její síly. Obě nesly v sobě chlad, cynismus a neústupnost, ale zároveň v sobě měly touhu něco dokázat, neustoupit před světem, který si na ně nevzal servítky. Rhazka Nox nepopoháněla, spíš jí pomáhala najít ten ostrý kámen, na kterém mohla brousit své dovednosti i ducha.

​

První rok v jejím novém životě ji změnil víc, než sama čekala. Postupně se z pevné, uzavřené ulity stal skoro neproniknutelný pancíř. Cynismus, který do té doby byl jen stínem, se stal ostrým ostřím, jež dokázala zaklepat na mysl i srdce těch, kdo ji chtěli poznat příliš blízko. A Rhazka stála vždy po jejím boku – někdy jako tichý pozorovatel, jindy jako hlas rozumu, který dokázal přerušit její vnitřní bouři. Vztah s ní byl jako živý oheň: spalující, někdy bolestný, ale vždy posilující. Učila se důvěře, byť ne snadné, a poznávala, že i mezi nejtvrdšími z nás může vzniknout spojení, které není jen zbraní, ale i štítem.

​

Spousta snů a nadějí vybledla v popelu, zbyla jen jasná vůle jít dál a přežít. Ale jedno věděla naprosto jistě – být jezdkyní není jen povinnost nebo únik. Je to něco, co ji naplňuje víc než cokoliv jiného, co kdy poznala. V tomhle novém světě, plném ohně, krve a nebezpečí, našla kousek sebe, který zůstal nedotčený, neporušený. A to byla pravda, kterou si nikdo nemohl vzít.