Její dětství by se dalo nazvat dokonalým. Milující rodina, populární mezi dětmi. Nikdy neměla starost o tom s kým si hrát, povídat si nebo běhat po venku. Je sice pravda, že se jejich rodiny zprvu lidi báli, protože jim za barákem ležela hnědá mečoocasá dračice druhé kategorie, která patřila jejich otci. Ale po pár letech si na něj začali pomalu zvykat. Jejich otec pracoval na základně spolu s jejich matkou, která tam působila jako léčitelka. Při jeho posledním útoku gryfů však utrpěl vážné zranění a vzhledem k situaci mu byla amputována ruka. Jako ten největší tvrdohlavec nechtěl jít na žádnou nápravu. Ale jen jeho léčitelka věděla, že je to z lásky. Chtěl s ní trávit co nejvíce času a nakonec se z toho vyklubala dvojčata, dvě holčičky a spokojené manželství. Její sestra Tera byla zprvu Nyr pravý opak. Věčně měla hlavu zaraženou v knihách. Zůstávala běžně doma a zavírala se spíše do sebe. A i když jí Nyrinn pokoušela zapojovat do aktivit a maličko i pošťuchovat k životu mezi lidmi, nikdy se k ní nepřipojila. Její dětství také bylo období, kdy se Nyr zamilovala do draků a jezdců. Věčně trávila čas s dračicí svého otce, která se ukázala, že dokáže tolerovat i děti svého jezdce. Byla to láska na první pohled, která jí přiměla poprvé vzhlédnout k obloze a vybavit si sama sebe. Představit si jak letí na zádech draka, vítr jí pohání vlasy a okolí se kolem ní mihotá rychlostí větru.

Během jejího mladistvého života, asi kolem třinácti let se i její rodiče rozhodli její vášeň a lásku podpořit. Každý se podělil o kus její výuky a zdokonalování jejich dovedností. Matka se postarala o tu milejší a skromnější stránku jejího života. Základy medicíny měla Nyrinn v malíčku, stejně jako jednoduchou znalost rostlin. Otec se naopak postaral o její trénink jak nablízko tak na dálku. Sice to byl vždy muž meče, ale možnost střílet z luku jí nikdy neodebral. Naopak jí podporoval v jakékoliv bojové aktivitě. Věděl totiž, že možnost rozmluvit jí její volbu v akademii nemohl, ale připravit jí ano. Vždy prozkoumávali nové věci, trénoval s ní na překážkových dráhách a učil jí strategii. Každý den byl pro ní novou překážkou, kterou musela pokořit. Zvládnout a dokázat se dostat na druhou stranu. A Nyr se nikdy nevzdala. Nevzdala se ani tehdy, když se jednoho dne setkala s nemocným vlkem, kterého opustila smečka. Dívka věděla, že by neměla nějak panikařit, ale divokému zvířeti se to sotva řekne snadno. Zaútočil na dívku a po krátkém boji skončil mrtev. Avšak se na ní pořádně podepsal. Nyrinn má od toho dne na zádech jizvu od krku až po bedra. Růžová čára naznačující tragický den se jí občas objeví i nad límcem oblečení, ale většinou jí odkrytou nenechává. Nechce světu dávat najevo, že není dokonalá, za jakou jí považují. A i když ten den bere jako hrůzu, její otec v tom vidí naopak vrchol výcviku. Věděl, že je připravená jak na boj v akademii tak na utrpení a bolest která s tím přichází.

Po pěti letech jejího výcviku se však něco změnilo. Nyrinna si to pamatovala, jakoby to bylo včera. Pozdě večer, když ještě venku padalo oranžové listí zahlédla mezi stromy stín jemnější postavy. Zprvu se pokoušela moc nereagovat, nepoukazovat na to, že o osobě ví, ale nakonec k ní přeci jen promluvila. „Vím o tobě.“ Její slova byla tvrdá, ale jasná. Mířící k tajemnému stínu, který se okolo nachomýtal. „Vylez a ukaž se mi.“ Odpovědí jí bylo pro ní velmi známé povzdechnutí a postava jí stejná. Sledovala samu sebe, zrcadlo kráčící k ní. Čekala cokoliv, jen ne to co její sestra začala požadovat. Chtěla také do kvadrantu jezdců. Chtěla se naučit bojovat, zvládat její techniky a létat v oblacích. Chtěla sdílet její sen. Nyr to zarazilo a nevěděla co na to odpovědět, ale místo toho aby svou Teru odmítla a poslala pryč jí na její žádost vyhověla. Měla rok naučit jí to, na co ona měla šest let. Tehdy večer spolu tančili v jednom boji za druhým do samého rána. Nyrinn už nebyla každý den sama, měla u sebe svou sestru. Stala se její mentorkou. Každý krok už nebyl její vlastní, byl pečlivě vybraný, aby mohl být napodobený. Každé napřáhnutí lukem, držení tětivy už nepatřilo jí, ale Taře. Rodiče s tím zásadně nesouhlasili, ale to Nyr nezastavilo pokračovat. Chtěla svému dvojčeti pomoct stejně, jako pomáhali jí, přestože na to měla kratší čas. Mnohem kratší. Tara měla stále mnoho chyb, které jasně poukazovali na roky strávené o samotě v knihách, ale Nyr se to pokoušela pouze zakrýt dalším tréninkem.

Den Odvodů byl pro ní však nejpodstatnější. Šla na něj se sestrou, připravená konečně završit roky svého tréninku. Přejít tu pitomou lávku a zastavit se na druhé straně jako nový kadet, jako budoucí jezdkyně. Na tváři jí celý den hrál úsměv. A když těsně před zdmi naposledy pozdravila své rodiče a rozešla se pomalu k bráně, byla zastavena. Její matka k ní rychle natáhla ruku a pomalu se jí zeptala, kde má sestru. Nyr se v tu chvíli zastavilo srdce. Ještě před chvílí tu byla. Ještě nedávno zde stála, vedle ní. Zrzka začala panikařit a okamžitě začala pátrat mezi lidmi venku. Kam jí srdce vedlo, tam šla. Ale její sestra prostě nebyla k nalezení. Tara se vytratila jako pára v ranním šeru. Nyr začala ztrácet naději a pomalu se rozcházet dovnitř k zápisům, k lávce. Její poslední naděje a to, že už přešla lávku a čeká na ní na druhé straně. To byl ale ten moment kdy do ní někdo vrazil. Dívka nestačila ani zpozorovat kdo to byl. Nedokázala se pomalu ani vzpamatovat, když začali hodiny odbíjet poslední čtvrt hodinku zápisů. Chtěla se rychle zvednout a doběhnout na svojí poslední výzvu, poslední úkol, který jí čekal, než se bude moct dostat do vysněného kvadrantu. Ze země jí ale pomohl někdo jiný. Mladý, silnější písař na ní hleděl s naštvaným výrazem. „Kam jdete, slečno? Nejprve splníte zkoušky a nyní se pokoušíte ještě utéct? Zapsala jsem se k písařům, už to změnit nejde.“ Zrzka nevěděla co mu říct, co po ní vlastně chce. Jediné co dokázala vykoktat bylo, že se jmenuje Nyrinn a že se nikam nehlásila. Jenže to jí bylo hodně rychle zavřeno, jakmile jí ukázal pergamen s jejím jménem, testem, který zvládla a rukopisem, který moc dobře znala. Byla to past. Tohle všechno, to učení, byla to zrada. Tara nikdy nechtěla být jezdkyní, chtěla jí jen stáhnout dolů. Potopit, ukázat, že i ona si zaslouží místo na slunci i kdyby jí to mělo stát život. Zavře svojí sestru do temnot archivu a sama bude létat v oblacích, žít její sen, její život. Nyrinn jí to všechno naučila, vše jí ukázala. Naservíroval na zlatém podnose a ještě se u toho cítila dobře. Nechtěla jít do podzemí, nechtěla se zavřít za okovy knih. Být uzavřená uvnitř, nemoct nic cítit, nic projevit. Jenže ať naříkala a bránila se jakkoliv, bylo pozdě. Její život, osud, který si připravila, byl změněn. Jediné co jí zůstalo, byla zrada. Čerstvá, hořící, doutnající jako oheň, který jí spaloval. To byl taky ten den, kdy svou sestru proklela. Slíbila si, že zda jí uvidí, zabije jí. Pomstí se, ať to bude stát cokoliv. Klidně i jako písařka.