Rinn vyrůstala ve světě, kde láska a bezpečí byly luxus, který si její rodina nemohla dovolit – a ani je moc nehledala. Její rodiče byli podvodníci a pašeráci, kteří si podávali ruce s každým, kdo měl dostatek zlata nebo dobrý důvod zůstat skrytý před zákonem. V přístavu byli dobře známí – někdy jako spolehliví spojenci, jindy jako ti, kterým bylo lepší se vyhnout, pokud jste neměli oči vzadu na hlavě. Matka Saryn byla mistryní převleků a intrik. Dokázala snadno okouzlit bohatého obchodníka a stejně rychle mu podstrčit falešné dokumenty, zmizet dřív, než pochopil, co se stalo. Chladná, vypočítavá a nebezpečně inteligentní, milovala svou dceru, ale život ji naučil, že city jsou slabost, kterou si nemůže dovolit. Namísto mateřského objetí dávala Rinn rady – jak rozpoznat lež podle pohledu očí, jak zmizet v davu, nebo jak přesně držet dýku při vyjednávání, když hrozí, že se promění v boj. Otec Kaelen byl jejím pravým opakem – živý, impulzivní a vždy připravený hodit kostkami o svůj další osud. Každý příběh, který vyprávěl, byl fascinující, ale sotva uvěřitelný. Jednou tvrdil, že pil s piráty na jejich vlajkové lodi, jindy že ošálil královského výběrčího daní. Měl charisma, rychlý jazyk a talent zmizet přesně ve chvíli, kdy se věci začaly komplikovat.

 

Nejbližší osobou v Rinnině životě však byl její starší bratr Aedric. Na rozdíl od jejich otce nebyl Aedric žádný snílek. Byl ostře pragmatický, drsný a nemilosrdně chytrý. Měl rychlé ruce, ostrý úsudek a schopnost přizpůsobit se jakékoliv situaci. Zatímco jejich rodiče hráli vysoké hry s podsvětím, Aedric hrál své vlastní – a vždy vyhrával. Byl Rinnin učitel, ochránce a jediný člověk, kterému mohla bezvýhradně věřit. Naučil ji přežít v každé situaci – jak zmizet, jak vyjednávat s kapsáři a hlavně, jak nikdy neukázat slabost. Aedric často bral Rinn na střechy domů, odkud sledovali noční přístav. „Tamhle ten chlápek?“ ušklíbl se jednou. „Vsadím se, že má víc dluhů než my všichni dohromady.“ Rinn vymýšlela příběhy o lidech pod nimi a Aedric ji vždycky doplnil nějakou cynickou poznámkou. Byli dva malí vlci v městské džungli, kde každý kout mohl ukrývat nebezpečí. Nebyl pro ni jen starší bratr. Byl její skálou, jejím světem, jediným pevným bodem v životě, který nikdy nehrál podle pravidel. Naučil ji věřit v sebe, ale také pochopit, že důvěru k ostatním si musí každý zasloužit – a málokdo ji skutečně zaslouží.

​

some parents leave their kids a legacy.

mine left me guessing if they’re buried or just hiding

​

Všechno se zlomilo, když rodiče jednoho dne zmizeli beze stopy. Žádná varování, žádné poslední slovo. Prostě zmizeli – jako duchové. Možná uprchli před dluhy, možná skončili v moři s kotvou uvázanou kolem kotníků. Aedric nikdy neřekl, co se stalo. Jen jeho oči ztvrdly a jeho úsměv už nikdy nebyl stejný. Od té doby se stal pro Rinn vším – otcem, bratrem i přítelem. Jenže ulice Cadizu byla neúprosná. Bratr se snažil udržet je oba nad vodou, dělal, co mohl – vyjednával s pochybnými známými rodičů, bral malé zakázky, pašoval zboží, kradl, když bylo třeba. Byl chytrý, odvážný a nemilosrdný, ale i ten nejlepší hráč dříve nebo později narazí na lidi, se kterými by si nikdy neměl zahrávat. Dostali se k nesprávným lidem. Nejdřív šlo jen o menší laskavosti – doručení balíčku, předání zprávy, občas rychlé vytažení nože, když se vyjednávání zvrtlo. Ale práce se postupně stala nebezpečnější. Ti, kteří je zaměstnávali, nebyli obchodníci. Byli vlci, kteří ve tmě čekali na příležitost zaútočit. Aedric se do toho světa hodil dokonale – měl bystrý úsudek a byl vždy o krok napřed. Rinn mu sekundovala, učila se rychle a byla stejně neústupná. Společně vytvořili dvojici, která se brzy stala známou. Ne jako nebezpeční hráči, ale jako ti, které bylo dobré mít po ruce – a ještě lepší, když stáli na vaší straně. Ale každá práce něco stála. Začal riskovat víc, bral úkoly, které zaváněly problémy. „Tohle bude poslední,“ říkával s úsměvem, který Rinn už dávno přestala brát vážně. Jenže žádná práce nikdy nebyla poslední. Každý úkol je vtahoval hlouběji do sítě podvodníků, pašeráků a vrahů. Brzy už nebylo cesty zpět.

 

Rinn se změnila. Ulice ji zocelily. Naučila se být rychlá, tvrdá a nemilosrdná, protože cokoliv jiného znamenalo konec. Aedric ji naučil, že slabost je pozvánka ke zradě – a že přežijí jen ti, kteří jsou ochotní porušit pravidla. „Nikomu nevěř. Každý si jde jen za svým. A my taky,“ říkával jí, zatímco si upravoval zbraň v opasku. „Buď rychlejší než oni, a nikdy jim nedovol vidět, že jsi zranitelná.“ Společně se protloukali ulicemi Cadizu, hledali nové příležitosti, kradli, pašovali a někdy se dostali až na samý okraj. Nehráli podle pravidel, protože pravidla byla jen pro ty, kteří měli co ztratit. Rinn se učila rychle. Stala se drsnou, ostrou jako čepel, připravenou udeřit v pravou chvíli. Jejich svět byl nebezpečný a temný, ale byl jejich. Nikdy nebyli úplně v bezpečí, ale dokázali přežít – zatím. A každý nový úkol, každé nové nebezpečí je táhlo hlouběji do podsvětí, kde hranice mezi přáteli a nepřáteli neexistovala.

​

some people collect stamps. we collected enemies –

and cities we couldn’t return to

 

Všechno se zlomilo, když se něco zvrtlo s jejich zaměstnavateli. Jednoho dne do přístavu vpadla městská stráž – rychlá, nečekaná razie – a jejich síť pašeráků se rozpadla během jediné noci. Předáci skončili v železech nebo zmizeli beze stopy, a Aedric s Rinn neměli jinou možnost než utéct. Opustili Cadiz pod rouškou noci. Přepluli řeku, zmizeli v lesích a nechali za sebou jediné místo, které kdy nazývali domovem. Její bratr to zpočátku bral jako další dobrodružství. „Každé město je jen šachovnice, Rinn. Najdeme nové pole a začneme znovu,“ říkal s tím úsměvem, který vždycky skrýval víc, než byl ochotný přiznat. Putovali z města do města, stále v pohybu, vždy o krok před těmi, kdo by je mohli poznat nebo hledat. Rinn si rychle zvykla. Každé nové město bylo jako další divadlo, kde se musela přizpůsobit a hrát novou roli. V některých místech pracovali jako zvědové pro místní gangy, jinde dělali kurýry pro pochybná uskupení, která obchodovala s informacemi. Nikde však nezůstali příliš dlouho. Nakonec skončili v Madoře, velkém vnitrozemském městě, které bylo plné možností – alespoň na první pohled. Rinn slýchala o Madoře od lidí v přístavu – o bohatství, obchodních příležitostech a temných uličkách, kde se ztrácely nepohodlné tváře. Pro ně to mělo být místo nového začátku. A nějaký čas to tak i bylo.

 

Zpočátku pracovali jako vždy – krádeže, sledování, doručování zpráv. Byli dobří, možná až příliš. Brzy si místní podsvětí všimlo, že Rinn je víc než jen zlodějka. Viděli, jak přitahuje pohledy mužů i žen, jak dokáže získat důvěru jediným úsměvem. A tak přišla nová nabídka – práce, která vyžadovala víc než jen rychlé ruce. Rinn se zpočátku zdráhala. Nenáviděla tu představu. Nenáviděla pohledy, které na sobě cítila, i slova, která musela vyslovovat s hranou sladkostí, zatímco v ní všechno křičelo. Ale potřeba přežít byla silnější než odpor. Věděla, že ve světě, kde žila, si nemůže dovolit luxus morálky. Tak začala hrát hru, kterou jí svět vnutil. A nejdřív to taky jen hra byla – koketní úsměvy, sliby, které nikdy neměla v úmyslu splnit. Později zjistila, že pozornost druhých se dá využít stejně dobře jako dýka – a často bez zbytečných zranění. Naučila se být dokonalá herečka, předstírat zájem a potlačovat svůj odpor. Její bratr to zpočátku nesl těžce. Nesnášel myšlenku, že by jeho sestra měla být součástí toho světa. „Jsi lepší než tohle, Rinn,“ říkával s tvrdým pohledem, zatínaje pěsti. Ale Rinn ho vždycky zastavila. „Jsem lepší v přežití,“ odpovídala bez mrknutí oka. Postupem času se z toho stala rutina – něco za něco. Za každý úsměv, každý letmý dotek, dostala něco na oplátku. Ne vždycky peníze. Někdy to byly informace. Jindy bezpečné místo k přespání. Bylo to divadlo, které hrála mistrovsky, a svět kolem ní jí nikdy nedal příležitost sundat masku. Ať už si o tom myslela cokoliv, vždy si zachovala kontrolu. Nikdy se nepodřídila úplně, nikdy se nestala jen figurkou ve hře ostatních. Stále v ní byla ta jiskra vzdoru, která jí bránila stát se loutkou. Přesto byla její cesta čím dál temnější a možnosti úniku byly stále vzdálenější.

​

some people pray in temples. i prefer to leave obscene graffiti

​

Madora byla krutá a neúprosná. Žádná jistota v ní nevydrží věčně. Sourozenci to pochopili příliš pozdě. Přišlo to znenadání – razie městské stráže, která zasáhla jejich zaměstnavatele tvrdě a nemilosrdně. Celá síť pašeráků, která je držela nad vodou, se rozpadla během jediné noci. Rinn a Aedric byli chyceni spolu se svými společníky. Tentokrát nešlo o pouhé varování nebo krátký pobyt v cele. Tentokrát šlo o něco horšího. Starší ze sourozenců byl odsouzen ke službě v kvadrantu jezdců. Madora byla městem válečníků, ne trestanců – a Basgiath byl místem, kam posílali lidi jako on, aby bojovali a odčinili své „hříchy“ službou zemi, která je nikdy nechránila. Pro Aedrica to byla šance přežít. Pro Rinn to bylo rozloučení bez příslibu návratu. Jí bylo teprve osmnáct. Nemohla ho následovat. Nemohla dělat nic jiného než zůstat v Madoře a čekat.

 

Zůstala sama. Zpočátku to zvládala – dokázala přežívat díky trikům, které ji bratr naučil. Ale čas bez něj byl dlouhý a krutý. Každý den ji dál drtil, odíral ji na duši, až z ní zbyl jen stín toho, kým byla. A pak přišel vztek. Vztek na svět, který jí vzal všechno, co měla. Vztek na bohy, kteří je nikdy nechránili. Vztek na Maleka, boha smrti, který si vzal i její jedinou oporu, když ji připravil o rodiče, přátele i bratra, s nímž tančil každý den nebezpečný tanec. A právě ten vztek ji dovedl k největší chybě jejího života. Chrám boha Maleka stál v tiché uličce, jeho černé zdi pokryté vyobrazeními smrti a zkázy. Rinn, opilá zoufalstvím a nenávistí, popadla kus uhlí a načmárala na chrámové zdi oplzlé obrázky, výsměšná slova a symboly, které měly boha zesměšnit. Každá čára byla křikem její bolesti. Každé slovo bylo pokusem dát světu najevo, že už se nebojí – že už nemá co ztratit. Tohle gesto vzdoru však netrvalo dlouho. Stráž ji zadržela dřív, než si stihla vítězství vychutnat. Byla zatčena a hozena do cely. Na rozdíl od dřívějších trestů tentokrát nebylo slitování. Blížily se její dvacáté narozeniny, a zákon byl jasný – bude dospělá, a dospělí nesli plnou odpovědnost za své činy. Ulice Cadizu ji možná zocelily, ale ani ona nebyla připravena na to, co mělo následovat.

 

Po týdnech v chladu a tmě cely přišel rozsudek. Žádné vězení, žádná otrocká práce. Měla následovat bratra do kvadrantu jezdců. Ta nabídka ji zpočátku ohromila svou ironií. Měla bojovat za svět, který jí nikdy nedal nic kromě bolesti a ztrát. Ale tohle byl život, který znala. Boj byl to jediné, co uměla. Souhlasila ne proto, že by věřila ve vykoupení, ale proto, že to byla její jediná šance přežít. A znovu vidět bratra. Smrt nebo boj. To byla jediná volba, kterou měla. Když ji poslali do kvadrantu jezdců, v hlavě se jí mísily dvě myšlenky – nechat se zabít hned na začátku a mít to rychle za sebou, nebo se nevzdat a rvát se až do posledního dechu. Nebylo v tom žádné vykoupení, žádná čest, žádná touha sloužit království, které jí nikdy nic nedalo. Ale pokud měla zemřít, pak to nebude lehká smrt. Půjde s řevem na rtech a s pěstí zarytou do tváře světa, který ji tolikrát zradil.

​

my brother died a hero. which is just a fancy way of

saying he did something stupid but bravely.

 

Když poprvé spatřila věž a lávku vysoko nad propastí, věděla, že je to první hřeben, na kterém mnoho lidí skončí. Ale Rinn se narodila, aby šplhala. Vyrostla na střechách měst, znala každý úzký průchod, každou římsu, kde hrozil pád. Strach z výšek byl pro ni dávno cizí. Když vyšla nahoru, necítila strach – jen chladnou výzvu. Měla pocit, jako by se jí lávka pod nohama houpala, vítr jí rval vlasy do tváře. Slyšela, jak ostatní váhají, šeptají si, že je šílenství tohle přejít. Ale ona už mnohokrát běžela po místech ještě nebezpečnějších. Šlápla. Bez zaváhání. Každý pohyb byl přesně vypočítaný. Tělo se napínalo proti větru, automaticky se přizpůsobovalo, když se lávka kývla pod jejím krokem. Nepřemýšlela – jen šla. A na druhé straně si dovolila krátký, dravý úsměv. Tohle bylo nic. Zahřívací kolo.

 

Na druhé straně ji zastavil jeden z jezdců. „Ty jsi Rinn, že?“ Jeho hlas byl pevný, pohled pátravý. „Aedricova sestra.“ Její srdce se na vteřinu zastavilo. Nečekala, že tu někdo Aedrica pozná. Přikývla, jako by tím mohla skrýt, že jí ten pohled připomněl vše, co se snažila roky potlačit. „Je mi to líto,“ řekl tiše. „Zemřel před pár dny. Během Válečných her. Byla to čistá řež. Tváří v tvář třem protivníkům, držel se až do poslední chvíle… ale nakonec padl.“ Jeho slova se jí zaryla hluboko pod kůži. Zemřel. Před pár dny. Ještě donedávna žil a bojoval, byl blízko – a ona to ani nevěděla. Mohl být sotva pár metrů od místa, kde teď stála, a teď tu nebyl vůbec. „Bojoval jako zatracený šílenec,“ dodal jezdec. „Získal každému z nás čas, aby přežil. Bez něj bychom tam zůstali všichni.“ Na okamžik se jeho hlas zadrhl. „Šel přímo proti nim. Nedal si říct. Ale když padl, stáli jsme na nohou jen díky němu.“ Rinn přikývla, hrdlo stažené, ale ani náznak bolesti nepropustila na povrch. To byla její jediná obrana. Jen přikývla a poděkovala tichým hlasem, jako by to celé nemělo žádnou váhu. Uvnitř ale hořela. Aedric – mrtvý. Jeho smích, jeho hlas, jeho pevné ruce, které ji tolikrát vytáhly zpátky na nohy. Všechny ty vzpomínky se teď proměnily v těžkou, spalující bolest. Ale ona si nedovolila tu bolest cítit. Ne teď. Otočila se a odcházela, krok stejně pevný a jistý jako předtím, přestože uvnitř všechno praskalo ve švech. Vztek, hořký a horký, se v ní zvedal znovu. Pokud Basgiath vzal Aedrica, vezme si i ji. Ale pokud měl někdo přežít, pokud měl někdo dokázat světu, že se dá hrát i s těmi nejhoršími kartami, byla to právě ona. A ona přežije. Přežije kvůli němu – a vezme si pravdu, pokud se jí naskytne příležitost.

 

Smrt Aedrica ji zasáhla jako úder do hrudi. Zas a znovu si jeho poslední chvíle přehrávala v hlavě, až jí myšlenky rozervaly duši na cáry. Nechala je tam jen na malý okamžik – a pak je proměnila v něco jiného. V čisté, syrové odhodlání. Pokud měl Aedric zemřít v boji, pak ona bude bojovat také. Nebude to však pro království, které jí nikdy nic nedalo. Udělá to pro něj. Každý krok, každé rozhodnutí bylo příslibem, že přežije – že bratrova smrt nebude zbytečná. A pokud by ji sledoval z onoho světa, věděla, že musí být hrdý na to, že se nikdy nevzdala. První Výzvy byly zkouškou její vůle. Boje na žíněnkách, které měly prověřit jejich schopnost přežít, byly jednoduché ve své brutalitě – prakticky žádná pravidla, a rozhodně žádné slitování. Nešlo jen o to stát na nohou, ale ukázat ostatním, že nejsi snadný cíl. Pro Rinn to nebyl problém. Život na ulici ji naučil, že přežije jen ten, kdo je rychlejší a chytřejší než ostatní. Neměla žádnou iluzorní touhu hrát fér. Férový boj byl pro hlupáky. Gauntlet byl něco jiného. Nebylo to jen o odvaze nebo rychlosti – šlo o čistou fyzickou sílu. S každým krokem se tělo vzpíralo, každý sval křičel, když se natahovala po další překážce, když se škrábala nahoru po strmých stěnách a snažila se udržet rovnováhu na kluzkých trámech. Už na začátku padla – tvrdě, přímo na záda. Na chvíli ztratila dech a nad sebou viděla jen oblohu. Ale pak se zvedla, krev jí stékala z rozseknutých dlaní, a znovu se rozběhla. Bolest byla připomínkou toho, že žije. Každá rána, každý pád byl jen další zkouškou, kterou už dávno zažila v ulicích rodného města. Naučila se ignorovat bolest – byla starým známým, který ji doprovázel celý život. Když se dostala na poslední překážku, svaly se jí chvěly a každý pohyb byl boj s vlastním tělem. Vytáhla se nahoru, prsty se zarývaly do tvrdého kamene, a pak přepadla přes okraj – na kolena, s rozbitými dlaněmi a dechem přerývaným jako po běhu na život a na smrt. Ale byla tam. Dokončila to. Na okamžik zavřela oči. Bylo to její malé soukromé vítězství. Tohle zvládla.

 

a dragon without its rider gets bored. a rider without their dragon gets buried

​

Prezentace byla poslední zkouškou. A Rozřazení se stalo tichým soudem. Celý život byla přede všemi předváděná a hodnocená jako zboží – a teď měla podstoupit totéž? Nečekala nic. Neměla žádná očekávání, že si ji někdo všimne, žádné naivní sny o tom, že zapadne mezi jezdce. Ale pokud si ji někdo všimne, nebude to proto, že prosila o přijetí. Bude to kvůli něčemu jinému. Nebude se plazit. Nebude prosit. Nebude žebrat o výběr. Pokud si ji žádný z draků nevybere, ať je to proto, že za nic nestojí – ne proto, že se pokořila. Dravčí pohled oplácela dravčím pohledem. Čekala. A pak se vzduch kolem ní změnil. Cítila to dřív, než ji zasáhl stín. Ztuhla, záda napjatá, jakoby v jejích svalech instinktivně rezonovalo varování, které přichází těsně předtím, než se zřítí skála. Těžké kroky otřásly zemí, každým nádechem se vzduch zhoustl a ze všeho, co se právě dělo, se vytratilo světlo. Oranžové šupiny se zaleskly jako žár zapadajícího slunce – krásné, smrtelné, zrádné. Každý jejich pohyb připomínal přikrčené šelmy, které se dívají, hodnotí… a vybírají, kdy zasadí ránu. Dračice nešla přímo k Rinn. Obkroužila ji, pomalu, líně, očima přivřenýma, jako by uvažovala, co s ní udělá. Dlouhý ocas klouzal po zemi jako had, na konci zakončený výčnělkem, který by dokázal rozdrtit lebku jediným úderem. Každý její krok byl těžký, promyšlený – součást hry. Zastavila se tak blízko, že Rinn ucítila její horký dech na tváři, a dračí oči se zúžily. Zlaté a temné zároveň, pozorovaly ji způsobem, který nebyl ani přátelský, ani nepřátelský. Čistá zvědavost smíšená s výsměchem. Rinn se nepohnula. Nemrkla. Věděla, že jakýkoliv pohyb může být vykládán jako slabost. Oranžová sklonila hlavu níž, její špičaté zuby se nepatrně odhalily v gestu, které mohlo být úsměvem… nebo výstrahou. Dlouze nasála vzduch kolem Rinn, jako by chtěla zjistit, co je zač. A pak zasyčela. Hluboký, táhlý zvuk, který zněl napůl jako varování a napůl jako výsměch. Najednou trhla ocasem – prudce, nečekaně – a špička toho ostrého výčnělku zasvištěla vzduchem jen pár centimetrů od Rinnina boku. Vítr jí smetl vlasy do tváře. Ani se nehnula. Hrdlo měla stažené, srdce bušilo jako splašené, ale udržela se.

 

Oranžová dračice se pomalu narovnala a upřela na ni svůj pohled, který teď působil téměř pobaveně. Bylo to přijetí – i soud. Ostatní draci jeden po druhém odvraceli pohled, jako by pochopili, že tahle kořist už byla ulovena. Rinn si konečně dovolila vydechnout, když dračice líně otočila hlavu a odvrátila zlaté oči. Ticho. Na okamžik. A pak se to stalo. Hlas se jí zaryl přímo do mysli. Hluboký, sametově jedovatý tón, který voněl po slibu a hrozbě zároveň. „Tak zranitelná. Tak hloupě sebevědomá. Doufám, že vydržíš víc než ti ostatní. Nerada ztrácím hračky příliš brzy.“ Prudce trhla hlavou, překvapená. Bylo to skutečné? Ten hlas nebyl slyšet – jen cítěný, jako by patřil přímo k jejímu vlastnímu strachu. Sorchaendorath, jak se jí dračice později představila, se ohlédla přes rameno, její oči teď jasně zářily v zapadajícím světle. A znovu promluvila, tentokrát téměř šeptem, ale stejně hrozivě. „Myslím, že si s tebou užiju spoustu zábavy.“