sadia alsandair

Navzdory tomu, že se Sadia narodila do šlechtické rodiny a vyrůstala v naprostém komfortu, se nedá říct, že by byla rozmazlená slečinka, která myslí jen na bály, šperky a pohledné chlapce. Přestože nikdy nebude dědicem rodinného bohatství a všech povinností s tím spojených, bere svou roli v rodině velmi vážně. Je velmi samostatná a nebojí se vyhrnout si rukávy a přiložit ruku k dílu. Pokud se stane nějaká katastrofa, bude první mezi dobrovolníky, ať už jde o hledání těl nebo odklízení trosek. Zároveň je nezávislá duše a nemá ve zvyku se ptát na povolení udělat to, co cítí ve svém srdci, že je správné. Zpovzdálí by tohle mohlo působit jako rozmazlenost nebo povýšenost, Sadia ale nikdy nedávala velkou váhu tomu, co si o ní myslí ti, kteří ji neznají. Pomoc ostatních nepřijímá nadšeně, protože věří, že ona je ta, která má být ta, kdo pomáhá, a ne naopak.

Je nedůvěřivá vůči lidem, kteří jí cokoliv nabízejí bez vyslovení ceny, kterou si za to žádají. Z její zkušenosti si všechno dříve či později vyžádá svou cenu. Jakmile se nějak rozhodne – a to i co se mínění o lidech týká – jen těžko změníte její názor. Není impulzivní a nedělá ukvapené závěry, ale také nemá ve zvyku dávat milion šancí, než si někoho zaškatulkuje natrvalo. Nesnáší lidi, kteří ubližují ostatním pro vlastní zábavu, neváží si krutosti a nevnímá takové projevy jako dominantní. Je názoru, že daleko více o člověku vypovídá jeho schopnost být upřímný sám se sebou ohledně toho, co cítí. To však neznamená, že by byla nějaká fňukna, nebo že by měla neustále potřebu někoho litovat.

Tvrdohlavá je i co se týká loajality. Své blízké je ochotná bránit do posledního dechu a křivdy vůči těm, které má ráda, si bere osobně. Své vlastní křivdy nikdy nezapomíná a neodpouští; u těch převzatých je potřeba hodně přesvědčování a dokazování změny. Pokud ji zradíte jednou, už se z toho nevyhrabete. Takové podrazy nerespektuje a i když to nedá najevo, rozhodně ji to zabolí. Emocionální bolest zatím nese naprosto příšerně, ještě nikdy ale nebyla vystavena větší fyzické bolesti, kterou bude snášet pravděpodobně ještě hůř.

Ač může znít jako klasický severský bručoun, Sadia umí být skvělou společnicí. Ze začátku bývá zdrženlivá, určitě nepůjde v místnosti oslovit úplné cizince. Její vnější maska má vždy slušný, mírný úsměv, takový, který působí trochu neupřímně, uvnitř se ale skrývá dívka, která dokáže naslouchat, vymyslet plán, jak situaci vyřešit a následně plán provést, protože málo co je horší, než zlomený slib. Přestože doma v Luceru je oblíbená, nikdy doopravdy neměla tu pravou skupinu přátel, kterou neúnavně hledá už dobrých deset let. Chybí jí to upřímné, nepodmíněné pouto, což je tak trochu i důvod, proč se vůbec rozhodla přidat do kvadrantu jezdců. Kromě toho je to ultimátní způsob, jak dokázat svým rodičům, že i ona je výjimečná, že má hodnotu.

Jakožto člen velmi bohaté rodiny měla Sadia vždycky přístup k nejlepším učitelům, trenérům a dostalo se jí tak excelentního vzdělání. Umí základní techniky boje a pár defensivních manévrů, preferuje boj s dýkou než s mečem. Taneční průprava jí určitě dává nějakou výhodu v oblasti ladnosti, rovnováhy a mrštnosti, nechuť ke běhání se jí ale bude nejspíše držet i v kvadrantu. Kromě toho umí skvěle vařit velká jídla z mála ingrediencí a pokud může, ráda peče sušenky. Ve volných chvílích si klidně přečte nějakou knihu ideálně z naučné literatury, fikce ji nebaví. Dokáže si užít pánskou společnost, ale ví, že ji v budoucnosti čeká politický sňatek – není s touto situací úplně smířená, a tak trochu doufá, že drak odradí jakékoliv nápadníky. Od své matky odkoukala mírně ezoterické návyky, primárně o čtení budoucnosti z hvězd a krystaly pro každou příležitost.

Sadia má dva starší bratry, se kterými vychází v rámci možností dobře. Její otec, Viggo, je budoucím baronem a po svém otci, který už je na pokraji sil, přebral většinu povinností spojených s chodem provincie a města Lucera, kde se pohybuje v politice a primárně upozorňuje na problémy s ochranou přírody. Její matka, Caoimhe, pochází původně z jednoho z kočovných klanů, které se pohybovali na severském pobřeží, její předci ale již několik generací zpátky přijali způsob života zbytku provincie, předávají si ale různé mýty, pohádky a legendy, které údajně pocházejí z dávných dob.

Narozená se stříbrnou lžičkou v puse, Sadia byla naprostý poděs. Neustále utíkala, rozbíjela věci a obecně byla postrachem celého domu. Její starší bratři s ní nic nechtěli mít společného a věci se příliš nezlepšily ani po tom, co se jí narodila o kousíček mladší sestřička. Sadia totiž nechtěla být nahrazena nějakým jiným malým spratkem, a tak v celých třech letech vyšplhala k oknu, které přes noc nechala otevřené. Sama si pak otevřela a běžela spát do jednoho z obývacích pokojů. Sestřička o pár týdnů později podlehla nemoci z podchlazení a zemřela. Rodiče se nikdy nedozvěděli pravdu o tom, co se stalo, museli ale potrestat a vyhodit několik chův, které podezřívali z toho, že nechaly otevřené okno omylem. Sadia se opět stala středem pozornosti, a to pro ni bylo nejdůležitější. Postupně z ní rostla čím dál tím víc nesnesitelná, rozmazlená fňukna, kterou rodiče, kteří jsou skrz na skrz tvrdí seveřani, opravdu nechtěli.

Zlomový byl pro ni bod, kdy jedna vesnička kousek od severského pobřeží zažila obrovskou sněhovou bouři, která pro ně byla katastrofická. Sadia, které bylo asi devět let, náhodou zjistila, že se v kuchyni připravuje jídlo, které by mohli poslat na pomoc a naprosto se z toho zhroutila. Otec, který se příhodně chystal cestovat spolu s tak důležitou pomocí do zasažené oblasti, už toho měl plné zuby, vzal Sadiu pod paži a odvezl ji tam s sebou. Netrvalo dlouho a pohled na zkázu a utrpení ji změnil navždy. Kromě toho, že se odtamtud Sadia vrátila traumatizovaná, si přivezla i úplně nový postoj k životu. Chtělo to vidět umrzlá těla, která se teprve snažili vyprostit z pod trosek, aby si uvědomila, co tehdy asi provedla své sestře. Musela prostě vidět, co všechno může ztratit na to, aby se změnila. Vzpomínku na to, co provedla své sestře, pohřbila hluboko do svého nitra a časem ji úplně vytěsnila – teď v dospělosti by už nedokázala vzpomenout na to, co se tehdy stalo. Během pár měsíců obrátila úplně jiným směrem – začala se více zajímat o odkaz její rodiny, konečně poslouchala, když jí učitelé dávali výklady o provincii, postupně projevila zájem i o vaření, což ji neskutečně chytlo, pak i pečení. Svou vinu, kterou cítila za své předešlé chování, naprosto kompenzovala tím, že se vrhala pomoct všude, kam mohla – nevěděla, kde je totiž hranice toho, co je slušné, a co už je povýšené chování. Matce se tahle změna ale velmi líbila, a tak si ji vzala pod křídla, což je neskutečně sblížilo, a tak se z odtažité ženy, které říkala matko, stala osoba, ke které vzhlížela. Se svými bratry začala také vycházet lépe, pořád ale měla pocit, že má co dokazovat – kvadrant jezdců byl jasnou odpovědí. Bratři byli totiž tou dobou plně ponořeni do Lucerské politiky a ona si uvědomila, že světu může nabídnout jen dvě věci. Sebe jakožto pěšáka ve hře neustálých svazkových intrik nebo sebe jakožto jezdce s drakem. Rozhodnutí bylo pak velmi jednoduché.