fc

Swantje Paulina

you never know how strong you are
until your only option is to stay strong.

Samantha je tichá, odhodlaná a nezlomná. Vyrůstání v drsném horském prostředí ji naučilo soběstačnosti, takže jen málokdy hledá pomoc u druhých. Spoléhá hlavně sama na sebe a věří, že pokud něco chce, musí si to vybojovat vlastní silou. Je rezervovaná a málokdy dává najevo své pocity, až na jeden – hněv. Není to tím, že by je neměla, ale spíše proto, že se naučila, že přílišná blízkost s lidmi znamená bolest. Má problém někomu důvěřovat a vyhýbá se bližším a hlavně hlubokým vztahům. Přátelství ji děsí – ne proto, že by o něj nestála, ale protože ví, jaké to je ztratit někoho důležitého. Pokud si ji ale někdo získá, stane se pro něj štítem. Strach ji sice formoval, ale nenechala ho, aby ji ovládal. Naučila se ho využívat jako pohon, který ji žene kupředu. Když se bojí, nestahuje se – naopak, útočí. Dokáže být chladná a vypočítavá. Je tvrdohlavá a neústupná. Pokud si něco umane, nedokáže ji nic zastavit, i kdyby měla riskovat vlastní život.

Má v sobě tvrdost kamenů, na kterých vyrůstala. Přesto v ní hluboko uvnitř zůstává něco, co by se dalo nazvat touhou po blízkosti. Možná by chtěla mít někoho, komu by mohla věřit. Možná by chtěla jednou najít někoho, koho by se nebála ztratit. Ale zatím… zatím je to jen přání, které si nikdy nepřizná. Když mluví, její hlas je klidný a pevný. Nemá potřebu se předvádět nebo zbytečně vyvolávat konflikty, ale pokud ji někdo vyprovokuje, nenechá to bez odezvy. Její jazyk dokáže být ostrý a upřímný. Boj bere vážně – není to pro ni jen hra nebo soutěž, ale způsob, jak přežít. V jádru je Samantha bojovnice. Ne kvůli slávě, ne kvůli moci, ale proto, že ví, že jedině tak může ochránit ty, na kterých jí záleží – i když by nikdy nepřiznala, že jí na někom skutečně záleží. Její největší slabinou jsou její emoce, nikomu neříká nic pro ni důvěrného, protože by to mohl použít proti ní a následně by přišel její výbuch, který by jisto jistě neskončil dobře, pro toho druhého. A to hlavně od doby, co začala mít tak nějak její signet pod kontrolou. Není zrovna příjemné dostat ostrým krystalem po hubě, což je ještě ta mírumilovnější varianta. Jediný komu věří je její drak a taky byl jediný s kým byla ochotná ona sama navázat pouto. A to jen protože, že věděla, že její smrt mu přinese minimální bolest a jeho smrt přinese i tu její.  

Samantha se jako malá narodila ve vesnici Chakir, kde měli skromný příbytek a velké stádo ovcí, které chovali. Od dětství byla samotářkou, ne proto, že by jí společnost vadila, ale protože ji nikdy nepotřebovala. Obklopená nekonečnými pastvinami a horami, trávila dny ve společnosti svého otce, ovcí a tvrdé práce. Její rodiče byly pro ni úplně vším a jiné lidi k tomu nepotřebovala. Její život se změnil, když poprvé spatřila stín gryfů na obloze. Nálet jezdců přinesl do vesnice spoušť – roztrhané ovce, spálené střechy a křik, který se nesl nocí. Její otec ji v zoufalství ukryl pod starou dřevěnou kádí na sýry, zatímco on sám bránil stádo jen s vidlemi v rukou. Samantha v temnotě zadržovala dech, prsty zaťaté do hlíny pod sebou, a modlila se, aby se otcův křik neproměnil v ticho.

​

Od té chvíle se jí strach stal společníkem. Ne opojným, panickým strachem, který člověka ochromí, ale chladným, vypočítavým druhem strachu, který ji učil být ostražitou. Naučil ji, že nejlepším způsobem, jak se ochránit, je nemít spoustu přátel, na kterých ji mohlo záležet – protože co když ten někdo zemře? Co když ho nemůže zachránit? Bylo lepší nemít přátele, než je jednoho dne oplakávat. S tímto přesvědčením rostla. Nebyla jako ostatní dívky v Chakiru, které snily o lásce nebo klidném životě. Její sny měly drsnější hrany – vize boje, krve a ochrany. Věděla, že Akadamie a kvadrant jezdců je jediný místo, které ji umožní ochránit její vlastní rodinu. Proto asi od svých 14 let trénovala jak jen mohla. Každé ráno chodila běhat po kamenitých stezkách, aby měla výdrž a měla sílu v nohou. Po volných večerech kradla svému otci nože, aby s nimi v zimě mohla trénovat boj, nebo aspoň něco tomu podobného. Hory a tvrdou zimu brala jako své učitele na první zkoušku – lávku o níž věděla, že ji bude muset přejít a k tomu potřebuje velice dobrou stabilitu a odolnost vůči povětrnostním podmínkám. Strach přijala jako součást sebe, proto se možná ani tak nebála své vlastní smrti, pokud to znamenalo, že může získat více času pro životy jejich rodičů.

​

Samozřejmě, že by to nebylo tak, kdyby se nenašli takový, kteří se jí snažili srazit na kolena, že je malá a hubená holka, co má nesmyslný sen, ale odmítla je poslouchat, ovšem jiná byla, pokud zaslechla kecy na její rodinu. V ten moment všem ukázala, že není tak malá, ani tak hubená a hlavně ne bezmocná, jak si všichni mysleli. Skončilo to tím, že jednoho stejně starého pitomce z lépe zaopatřené rodiny, pořezala na stehně nožem, který si za tu dobu přivlastnila. Její rodiče nikdy nepochopili, kde se ta chladnost v ní sebrala. Bohužel strach využila k tomu, aby si vybudovala respekt a od té doby nebyl nikdo, kdo by se proti ní, či proti její rodině dovolil cokoliv říct.

​

Jakmile nastal den Branné povinnosti, Samanta byla připravená se svým tlumokem v zástupu. Lávka pro ni nebyla nic víc než jen procházka, kterou tolik let trénovala, byla rychlá, pevná a ani náraz rychlejšího poryvu větru ji nedokázal zlomit k tomu, aby aspoň na malý moment zaváhala. Období výzev pro ni znamenalo neukazovat vlastní bolest, ale dělat co největší ostatním. Samozřejmě nebyla nejlepší, tu a tam něco prohrála a někdy zase něco vyhrála. Neměla potřebu na sebe upoutávat pozornost, ale když někdo přední projevil strach, tak věděla, že ta osoba zde nemá co dělat a tak se jí jednoduše v rámci pravidel zbavila. Chtěla aby všichni věděli, že jí se do cesty plést nechtějí.

​

Smrt jiných kadetů pro ni neznamenalo vůbec nic, jen to, že každý jeden den dokazuje, že sem patří a je blíž svému cíli. Čehož byla například i důkazem samotná prezentace a přímo před ní byl spálen její spolužák. Nehlo to s ní ani o setinu milimetru. Prostě tam stála a přihlížela na ten plamen, který se jí líbil. Zřejmě i díky tomu si jí poté Arken vybral. Měla s ním lehký začátek? Rozhodně ne. Měla co dělat, aby se na něm vůbec udržela, ale dokázala to.  Myslela si, že když má jednoho z těch menších draků, tak si nemusí hlídat prdel jako někdo s větším drakem, ale bohužel nebo bohu dík to byl omyl. Jednou těsně před večerkou, když se chtěla jít ještě projít na ní zaútočil bezmocný a hlavně zoufalý primán z druhého křídla. Po chvíli nějakého toho špičkování a ohánění se dýkou, která Sam způsobila jizvu na levé paži toho měla blondýnka dost a využila své rychlosti k tomu, aby mu zlomila vaz, což bylo tím momentem, kdy se její drak rozhodl do ní propouštět magii. Ani netrvalo tak dlouho kdy se u ní projevil signet, z kterého byla prvně zmatená, ale po čase přišla na to, že je to schopnost, kterou miluje. Arken se stal jejím protivným parťákem a mezi nimi se vytvořilo silné pouto, poněvadž jsou oba rozhodnutí všem ukázat, že velikost není výhra.