Kdo je ta dívka, která se na svět dívá očima barvy ranní oblohy? Klidnýma, laskavýma, a přece ne zcela průhlednýma. Je v nich ticho, které spíš než odpovědi nabízí otázky. Zranitelný klid člověka, který už ledacos viděl – a přesto se nezavřel. Scarlett Stormhaleovou je těžké popsat jedním slovem. Ale pokud bychom museli, pak snad: dobrá. Ne v tom líbivém smyslu, jak bývá slovo „hodná“ často prázdné. Ne. Je to klidná síla, která se nezvedá proto, aby ohromovala – ale aby držela. Pomáhala. Vydržela stát tam, kde by jiní uhnuli. Vyrostla v rodině, kde se síla měřila podle toho, kdo zůstane v sedle i po pádu – a ona padala hodně. Ztratila sourozence – ne všechny a ne naráz, ale dost bolestivě na to, aby pochopila, že svět nečeká, až se někdo vzpamatuje. A přesto… nezatvrdla. Nenechala se tím zlomit. Naučila se dívat smrti do očí – a neodpovídat nenávistí. Možná právě v tom je její největší síla. Ne v síle zbraně, ale v odvaze odpustit.

Je snílek. Ale nohama stojí pevně v realitě Basgiathu, Navarry a válek s Poromielem, kde je každá vteřina zápasem. I přesto si v sobě chrání tichou víru, že svět může být jiný. Že mezi lidmi jednou nebude tolik zloby, tolik chladu, tolik bodců v řeči. Její vnitřní svět je plný světla, které si chrání jako svíčku ve větru – ne proto, že by nepoznala tmu, ale právě proto, že ji zná. Nikdy se nenaučila obracet zády. Pokud někdo potřebuje pomoc, podá ruku. Neptá se, jestli si ji dotyčný zaslouží – ví, že každý má v sobě alespoň jiskru dobra. A že občas stačí málo, aby z ní znovu vzplál plamen. Není naivní, jen odvážně laskavá. Neumí nenávidět. A i když ji někdo zraní, zůstává v ní zvláštní klid – jako moře, které se zčeří, ale neztrácí hloubku. Bolí ji to, jistě. Trápí se, někdy i mlčky. Ale neudržuje v sobě hořkost. Ví, že vztek umí být sladký – a stejně tak nebezpečný. Její největší strach? Že by v sobě jednou dovolila vzteku, aby jí diktoval, co má dělat. Že by se z té, která drží druhé nad vodou, stala ta, která stahuje. Proto se své bolesti učí propouštět. Ne kvůli slabosti – ale kvůli síle.

Ač se v jejích očích občas mihne stín, Scarlett není melancholická. Není to tichá truchlící duše, která by svět vnímala jen v odstínech šedi. Právě naopak – je překvapivě veselá. V jejím pohledu je světlo, v jejím hlase smích, který připomíná jaro po dlouhé zimě. Úsměv, který většinou nosí na rtech, není hlučný ani přehnaný – spíš drobný, ale upřímný. Takový, co nevyhasne ani v dešti. Díky němu jde všechno trochu snáz – odpouští se rychleji, zapomíná o něco lehčeji, a ticho mezi lidmi se mění v teplo. Má smysl pro drobné radosti. Je hravá, někdy škádlivá, a v rozhovorech si občas dovolí trochu víc, než by u přísného kadeta pěchoty kdokoli čekal. Ale nikdy to nemyslí zle – zkouší hranice spíš jako dítě, které chce poznat svět, ne se zranit. A pokud se jí někdy povede říct něco, co bolí, pozná to dřív, než se kdo stihne urazit. Omluví se – a s upřímností, která nečeká na odpuštění.

Její svět je ale složen z vrstev. Pod tou hravou lehkostí se skrývá démon, který ji nikdy nepřestal pronásledovat: strach. Ne ten, který ochromuje – ale ten, který nikdy nespí. Scarlett má ráda život. Miluje ho. Ráda dýchá, ráda se směje, ráda existuje – a právě proto ji děsí, jak blízko smrti denně stojí. V Basgiathu není zrovna prostor pro ty, kteří by chtěli přežívat nenápadně, bez boje. A přesto... kdykoli může, schová se v davu. Ne proto, že by byla zbabělá, ale proto, že ví, jak tenká je hranice mezi pověstí a podezřením. Stormhaleové byli vždy hrdí, viditelní, silní. Ale Scarlett má v sobě cosi jiného. Vzít život? Dokáže to. Žije v armádě, ví, co znamená přežít. Ale pokud může, nedělá to. A pokud už musí, využije každou část. Bez plýtvání. Bez lhostejnosti. Víra v bohy v ní přežila, ale změnila tvar. Není dogmatická, není uzavřená do stěn chrámu. Bohové podle ní žijí ve stromech, v dechu koně, v plameni svíčky. Miluje chvíle klidu v lesích kolem akademie – kde slyší, jak jí magie šeptá pod kůží. Věří, že svět drží pohromadě něco většího než pravidla a meče – něco, co se dotýká kůry stromů stejně jako lidské duše. A ano – občas se ten temný hlas ozve. Hlas, který ji svádí k tomu, aby sáhla po temnější stránce, která hluboko v každém dříme. Protože temnota je silná, lákavá, slibuje méně bolesti, méně citů. Ale ona ji vždy umlčí. Ne kvůli ostatním. Kvůli sobě, protože ví, že kdyby se do ní jednou ponořila, přestala by být tím, čím je – dívkou, která se směje v tichu, chrání, co miluje a nikdy nezapomíná, jak vzácné je světlo.

A přesto... i přes veškerou tu sílu, odolnost a klid, který v sobě nese, touží po něčem, co ji zcela rozloží. Po někom, kdo ji nebude jen milovat – ale vlastnit. Kdo se na ni podívá a v očích mu bude hořet, že je jeho. Ne sdílená, ne svobodná – jeho, bez kompromisů. Scarlett netouží po klidném vztahu. Touží po rozbouřeném srdci. Po doteku, který zabolí jen tím, jak moc po něm touží. Po hádce, která zní jako výkřik: „Patříš mi.“ A po chvíli ticha, v níž jí ten druhý vyvrátí každou pochybnost jedním pohledem. Chce, aby jí žaludek dělal salta. Aby se jí podlomila kolena. Aby ji ta láska spalovala i hladila zároveň. Není romantik v klasickém slova smyslu. Nezajímají ji sliby pod hvězdami ani okázalá vyznání. Zajímá ji přítomnost. Tón hlasu. Způsob, jakým si ji přitáhne do náručí. Jak ji sevře za zápěstí – ne z hrubosti, ale z touhy. Z vlastnění. Z vášně, která nespí. Možná proto ji to táhne k těm, kteří jsou sobečtí. Vzdálení. Těžce čitelní. K mužům, kteří se nedělí, ale berou. A přesto – právě v jejich sevření by dokázala najít to, po čem nejvíc touží: být něčí. Beze zbytku. Bez vysvětlování. Bez hranic. Nezajímají ji lichotky, ani velkolepá gesta či pozlátka, která mají za úkol ji omráčit. Ne, ona je nadšená i něčeho tak tichého, tak jednoduchého jako je přitisknuté čelo, zadržený dech, pohled přes rameno – to vše je pro ni víc než všechny básně světa. A když si někdo dovolí ji milovat, musí být připraven, že Scarlett nepatří jen tak někomu. Musí si ji vzít, celou a bez výmluv.

Čím blíž si někoho pustí, tím víc se bojí. Ne že by ztratila sebe – ale že ztratí to, co je v ní nejkřehčí. Její dobrotu. Lidé na ni často pohlíží jako na někoho pevného, odvážného, dokonce nezdolného. Ale to nejdůležitější v ní je to, co většina přehlédne – laskavost. Touží po někom, kdo to rozpozná. Kdo v ní nevidí jen Stormhaleovou, ale Scarlett. Dívku, která se směje tiše, miluje divoce, a přesto… je něžná až na kost. Její výbuchy hněvu jsou vzácné. Nepřichází často. Ale když ano, nejsou jako sopka – spíš jako prasklina ve skle. Náhlá, tichá, a o to bolestivější. Nedráždí ji žárlivost, ani závist. Rozbuškou je jen jediné – neúcta. Zrada. Povýšenost. Když někdo pohne s její vírou v dobro – to je okamžik, kdy i Scarlett může roztřást zdi. Ale ani tehdy neztrácí důstojnost. Hněv ji nespaluje. Jen chrání to, co je jí svaté. Ano, je ambiciózní. Ale ne tak, že by potřebovala výhry na odiv. Basgiath není pro ni místem, kde by si chtěla něco dokazovat. Je to prostor, kde roste. Chce být lepší – nikoliv než ostatní, ale než ona sama byla včera. Její tvrdohlavost není výkřikem ega, ale důsledkem víry, že pokud ustoupí ze své cesty, ztratí sama sebe. A ano – někdy ji to brzdí. Ale nikdy nezlomí. Jméno Stormhale nese hrdě – ne proto, že by bylo výhodou, ale protože s sebou nese paměť. A přísahu. A kdyby padla, padne se srdcem naplno. Ne pro slávu. Ale proto, že nic nedělá napůl. Ani lásku. Ani život.

Před rodinou se na první pohled tváří jako někdo, kdo má život pevně v rukou. Ve skutečnosti ji ale často dohání obava, že nikdy nebude dost dobrá. Jde o její rodinu. O to, co jméno Stormhale znamená – a co s ním nese. Byli to vždy jezdci. Vládci nebes. Válečníci, kteří byli vidět. Její sourozenci takoví byli – a zemřeli tak, jak Stormhale umírá: hrdě, s hlavou vztyčenou, v sedle. A Scarlett? Scarlett nelétá. Patří k pěchotě. K těm, kdo kráčí pěšky, kdo bojují na zemi. A i když v sobě cítí hrdost, neodbytný pocit, že nenaplnila očekávání, jí svírá hruď víc než jakákoliv rána. Její nejhlubší trhlina? Že dědicem jejich jména, jejich rodu, je někdo jiný než ona – její bratranec Dainer. Muž, kterému patří nejen titul, ale i uznání. A ona? Ačkoliv se snaží, ačkoliv dává vše, zůstává stínem. Ne kvůli nedostatku schopností, ale proto, že se narodila jako žena v rodu, který vždy vzhlížel k mužům. Není to jen hořkost vůči němu. Je to i hořkost vůči sobě. Že se tak narodila. Že nebyla dost hrdá, dost hlučná, dost nebeská, aby zaujala jejich pohled. A tak se usmívá. Udržuje si nadhled. Ale každé slovo chvály přijímá s tichým otazníkem v hrudi. Je to dost? Jsem to já, nebo jen někdo, kdo se jim hodí víc, než by čekali?

Na bojišti je ale jiná, tam září. V té vřavě najde to, co doma ztrácí – jasno. Tam není prostor pro pochyby. Tam je jen ona, cíl, a dech. Její luk je prodloužením její vůle. Tichý, přesný, smrtící, a přesto krásný. Střílí s přesností, která vyvolává úžas a tají dech. Ne proto, že by chtěla ohromovat – ale protože umí vnímat každý detail. Každý nádech vzduchu, každou změnu ve směru větru. S koněm splývá jako se starým přítelem – v rytmu, který jí dává svobodu. Svobodu, jakou jí rodina nikdy nenabídla. A když má příležitost, vezme do ruky meč – a překvapí i ty, kdo ji podceňují. Není sice největší silou pěchoty, ale její styl boje je rychlý, přesný, založený na analýze a na neustálé kontrole situace. Její povaha? Směs jemnosti a řádu. Potřebuje systém, čistotu, logiku – ne proto, že by nesnesla chaos, ale protože v něm ztrácí sama sebe. Řád je pro ni kotva, bez něj by se rozpadla. Učebnice má srovnané. Kaligrafii bere jako malbu. Každé písmo je stopa, která vypovídá víc než slova. Její matka ji kdysi učila eleganci – Scarlett z ní udělala obranný štít proti světu. Její slova bývají měkká. Ale když někoho pustí blízko, dotkne se v ní něco syrového. Možná neví, jak ukázat city. Možná se bojí, že není dost. A právě proto občas pronesená věta zabolí – ne úmyslně, ale protože se brání citem. Než někoho obejme, stáhne se. Než se svěří, obrní se poznámkou. A pak se za ni tiše nenávidí. Největší strach? Že jednoho dne zjistí, že to všechno nestačí. Že celý ten klid, celé to úsilí, všechny ty tiché bitvy – že to nebylo dost. Že selhala v očích těch, na kterých jí záleží nejvíc. Ne na bojišti – tam je připravená padnout. Ale doma. Tam, kde jméno Stormhale váží víc než srdce.