Seraphina se narodila v Sipene - Vesnice obklopenou horami, která nepatřila k těm nejnebezpečnějším, neboť Gryfy se díky horám jen tak nemohli dostat do samotné vesnice, ale zdaleka ani tak k těm bezpečnějším, už jen díky krutému podnebí, nebo častému napadání drancovači. Nebyla prvním dítětem svých rodičů, ale se sestrou od sebe měly veliký odstup - 15 let. Už od samého příchodu na tenhle chladný svět nebyl její život jednoduchý. Její otec, velitel Sumertonské základny a jeden z nejrespektovanějších jezdců své doby, zemřel v boji s gryfy jen několik týdnů před jejím narozením. Zprávy o jeho smrti dorazily právě ve chvíli, kdy její matka začala rodit. Byla to smrt, která její matkou otřásla až do morku kostí a zlomila v ní něco krutého, co nikdy nemělo vyplavat na povrch. Muž, pro kterého žila a který byl hlavní důvod jejího štěstí a blaha zemřel a ona zůstala s malým zázrakem na krku, kterému měla dát lásku. Lásku, která zemřela společně s duší muže, kterému jí patřilo nejvíce. Ta kdysi vážená jezdkyně s ohromným respektem a známou povahou toho, že jí nic nevykolejí, se z tohoto šoku nikdy nevzpamatovala.

 

Ta dcera, kterou měla chránit a dávat jí všechnu mateřskou lásku, které si každé nevinné dítko zaslouží, pro ni byla víc připomínkou bolesti než radostí, protože kdykoliv se na ní podívala, viděla oči a úsměv muže, o kterého přišla a ten pohled pro ní byl neskutečně bolestivý. Zpočátku se o ni starala s odtažitostí a byla pro ní velkou oporou její starší sestra Elora, která jí vyprávěla o jejich otci, který se pro ní stal neviditelným hrdinou. Ale jak léta plynula, sestra v Serafininých pěti letech odešla, aby mohla nastoupit do kvadrantu jezdců a jednou naplnila očekávání, které do ní otec vždy vkládal a matky žalem poskvrněná mysl se propadla do spirály zášti a alkoholu a stal se z ní stín ženy, kterou kdysi byla. Díky své schopnosti přetvařovat se, by nikdo nikdy nevěřil tomu, co se děje za zdmi jejího domu. Svoji bolest a zuřivost totiž přesměrovala právě na svou malou dcerku. Z řevu a psychického vydírání se později stala fyzická bolest noci plné slz. Rychle se naučila, že jakýkoliv pokus o odpor vyústí v ještě větší bolest. Její matka ji nikdy neudeřila tam, kde by zanechala viditelné stopy – místo toho ji řezala na bocích a stehnech, aby skryla své činy před okolním světem. Seraphina brzy pochopila, že pláč ani prosby nic nezmění, a naučila se mlčky snášet bolest. Z té jemné, citlivé dívky, kterou mohla být, se stával někdo, kdo se uzavírá do sebe, kdo si kolem svého srdce staví neproniknutelný štít. V pozdějším věku se naučila od svého domova utíkat a i v těch nejstudenějších dnech radši strávila hodiny venku, kde se - i když to může znít absurdně - cítila víc v bezpečí, než na tom místě, které měla nazývat domovem. 

​

Když bylo Serafině třináct let, v jednom klidném a tichém večeru drancovači napadli jejich vesnici s větší surovostí, kterou si člověk ani neumí představit. Její matka se postavila na obranu, snad proto, aby si vykoupila své hříchy, ale byla zabita. Mezitím, co jiné děti pláčí nad smrtí svých rodičů, Seraphině v tu chvíli spadl neuvěřitelný kámen ze srdce a něco jí našeptávalo, že tohle je nový začátek. Její nový začátek. A ona se musí rychle postavit na nohy. Do péče si jí vzala její starší sestra Elora, která už byla v této době hrdou dračí jezdkyní a svou službu vykonávala na Sumertonské základně.

 

Což byl problém, protože tam s ní žít nemohla, a tak se celá situace vyřešila jinak - Seraphina začala bydlet v malinké vesničce kousíček od Sumertonské základny, kde se o ní starals jedna z Elořin blízkých přítelkyň a léčitelkou l- Arizona. Celé to místo bylo pro Seraphinu novým začátkem, ale také výzvou. Neměla k Arizoně téměř žádnou důvěru a trvalo zhruba rok, než pochopila, že jí ta žena opravdu nechce ublížit, ale naopak pomoct. Elora, která se snažila být dobrou sestrou i jezdkyní, jí poskytla základní vzdělání a dovednosti, ale často byla příliš zaneprázdněná svými povinnostmi. I když na základně, kde by vůbec neměla být, strávila se svou sestrou a ostatními jezdci, kteří jí učili spoustu dovednostem a trikům nějaký čas, nikdy to nebylo ideální natolik, aby s Elorou mohla zažít klasické, sesterské lásky. Víc se pro ní začala stávat sestrou Arizona a to jí hřálo a děsilo zároveň. Na základně viděla poprvé dračí jezdce v akci – jejich sílu, odhodlání a respekt, který vzbuzovali. Byla fascinována, ale také si uvědomila, že pokud chce jednou dosáhnout stejného postavení, bude muset tvrdě pracovat. Nechtěla být jen, aby jí každý znal jako dceru tamtoho a tamté, nebo sestru téhle – chtěla být uznávána za svou vlastní sílu a činy, které udělala. Jeden z jezdců v jejich malé vesničce si jí vzala pod křídla a začal jí učit bojovat s mečem, dýkami a lukem. Často s ním trávila celé dny na jejich provizorním cvičišti a zdokonalovala se rychleji a rychleji. Na bolest byla zvykláy což jí dávalo velikou výhodu. Excelovala také v rychlosti a hbitosti, avšak síla nikdy nebyla její silná stránka. Trénovala nejen boj, ale i strategii, učila se číst draky a jejich chování, aby byla připravená na den, kdy bude moct složit zkoušky, přejít tu pitomou lávku a právoplatně se stát kadetem jezdců.

 

Přesto, že nemívá v povaze být stresař, když vyběhla nekonečné schody a před sebou viděla lávku promočenou od deště, který se před pár minutami rozhodl zaútočit, známý pocit jí sevřel hrdlo a najednou bylo těžké se nadechnout. Stálá před tou úzkou, do oblouku kroutící se linií dobrou minutu než na ní nepromluvil sametový mužský hlas za jejími zády. Přesto, že mezi lidmi tu panovala převážně rivalita - co tak mohla zahlédnout, doslova vražedná, když si povšimla, jak jedna žena bez špetky lítosti strká do menšího kluka před sebou, který neudrží balanc a jeho tělo spadne do propasti zapomnění - tenhle muž jí z neznámého důvodu chtěl pomoct a povedlo se mu to. Uklidnil jí a Seraphina mohla konečně odlepit nohy od země a vydat se vpřed. Od rad své sestry si roztáhla ruce, podívala se vzpřímeně před sebe a zkusila nepřemýšlet nad tím, co se kolem ní děje. Díky dlouhému trénování se jí podařilo zapomenout, že stačí jeden špatný krok a stane se dalším soustem pro boha Maleka. Zvládla to. Když se však podívala za sebe aby zjistila, jestli se to podařilo i té dobré duši v podobě pana neznámého, viděla už jen jeho siluetu, která padá níž a níž. Už tam jí začalo do docházet, že všechno před čím jí Elora varovala, bude pravda, ne moc hezká pravda.

 

První měsíce v kvadrantu bylo něco šíleného. Dostala se do 2. Křídla, perutě drápů, třetí letka. Společně s dalšími 9 lidmi ze svého ročníku. Někteří z nich byli opravdu zajímavý a být vytvořila si s nima přátelství, jako třeba dívka jménem Amelia, a někteří byli zase k nevydržení. Třeba takový Kaelan - nemohla udržet jazyk na uzdě kdykoliv go viděla a to, že na její popichy reagoval a dokázala ho vytočit bylo slastí pro její duši. 

​

Po prvních výzvách člověk rychle pochopí, jak to tady funguje. Pomáhat ostatním vám nepomůže a nejlepší je soustředit se pouze na sebe samu a nikoho nenachat, aby se vám dostal do kůži. Obzvláště v prvním ročníku, kdy je pravděpodobnost víc než velká, že ten člověk stejně umře. Díky její schopnosti přizpůsobit se bylo rychlé se smířit s tím, že lidé tady umírají a smrt je nevyhnutelná, pokud jste slabí. Dokonce jí to více než donutilo trénovat při jakékoliv volné chvíli a snažit se ze sebe zdolat maximum. Přes její prvotní prohry, ve výzvách začala excelovat. Převážně díky tomu, že svou sílu nahrazovala za velkou mrštnost, rychlost a schopnosti nenechat se rozhodit. Brzy zjistila, že pro ní budou nejlepšími zbraněmi dýky. Příprava na Gauntlet byla fyzicky neskutečně vyčerpávájící a ze začátku to také vypadalo pěkně bledě, když se jí vůbec nedařilo dostat přes komín, ale radami od jedné z jejích vrstevnic zvládla nakonec i tohle a dožila se prezentace. Nezná člověka, který by před tímhle neměl respekt. Věděla, že před drakem se prostě zachránit nedá a pokud se stane cokoliv, co bude brát špatně, stane se z ní popel. Naštěstí pro ní za ní šel Kealan, který se stal jejím chvilkovým terčem. Házela k němu sarkastické otázky a když odmítal odpovědět, nedělalo jí problém, si rejpnout. Ztichla však ve chvíli, kdy se na ní začal upřeně dívat červený drak, který se zájmem zvednul ocas. Byl nádherný a pronikavý pohled jí donutil zrychlit svůj tep. Obzvlášť, když se ten drak také vyklonil z řady a do pár sekund spálil malou holku před Seraphinou. 

 

O den později, kdy si k sobě draci měli kadety přivolávat, z ní většina stresu už odpadla. Něco uvnitř ní tušilo, že si jí vybral ten červený. Od vstupuna pole jí nohy táhly určitým směrem. Slyšela, jak někdo kopíruje její chůzi a jde stejným směrem. Při zjištění, že jde právě o Kaelana mírně zvedla obočí, ale v momentální situaci jí upřímně jeho přítomnost vůbec nezajímala. Veškerou její pozornost si ukradl onen drak, kterého včera viděla na prezentaci. Byl nádherný a z neznámého důvodu se ho ani trochu nebála. „Doufám, že tuhle šnečí chůzí nepředvádíš na denním pořádku.” Uslyší náhle sarkastický, nebezpečný hlas ve své hlavě, který má však dámský tón. Rychle na dračici před sebou zamrkala a prohlédla si jí od hlavy k patě, než jí došlo oč se tu jedná a na tváři se jí objevil hravý úsměv. „Šetřím si síly na to, až na tebe nastoupím.” Když uviděla, že dračici nad těmi slovy hravě blýsklo v očích, věděla jistě, že si Seraphinu vybrala správně. „Tak pohni zadkem ať se mě vzduchu dřív, než oni.” Mohutným krkem ukázala k dvojici vedle nich v podobě mohutného hnědého draka a Seraph nemesis. Neodpustila si ani tiché zasmátí, když Kaelan o něco zakopl při své chůzí do zadu a spadl na zadek. Až když na dračici seděla, byla označená tetováním sytě rudého draka na vnitřní straně levého stehna a držela se co nejpevněji to jde, přičemž s ní ta ženská neměla žádné slitování v různých letových manévrech, zjistila opravdu důležité informace. Jako třeba, že se jmenuje Thaloryxis, ale říkat jí bude Thalyx, nebo že tohle je její první propojení s jezdcem a ten drak vedle nich je její druh. Ten drak, který si vybral člověka, u kterého se těšila, až se ho zbaví, ze všeho nejvíc. To. Snad. Ne.

 

Přesto, že tuhle pravdu ze začátku zcela odmítala přijmout, tak jí vlastně nic jiného nezbývalo. Nedá se říct, že se s tím zcela smířila, ale začínala to akceptovat. Navíc, měla v tu chvíli také jiné problémy. Přesto, že byla Thalyx skvělá, byla také neúprosná a pěkně divoká. Naučit se na ní létat a koordinovat se bylo pro obě dvě náročné, ale zhruba po třech týdnech si přišly na kloub. Tři týdny byla také doba, po kterých začala pociťovat menší návaly magie, kterou se naučila pomalu ovládat. Se signetem už to trvalo delší dobu a objevil se zcela náhodně, když s partou lidí kteří se dají považovat za něco jako přátelé, zrovna snídala v jídelně a ucítila silný nával magie, který proudí jejím tělem. Omylem štouchla do muže, sedícího vedle ní a ten se na ní v tu chvíli začal koukat jak na svatý obrázek, téměř až zamilovaně. Začal jí povídat o tom, jak je krásná a vyznávat jí své city. Neměla absolutní tušení, co se to sakra děje, dokud se neozvala Thalyx. „Amokineze? Ty máš neskutečně štěstí.” Osud má zřejmě ironický smysl pro humor, když má signet odrazovat část jezdce a žena, co lásku jakéhokoliv typu nikdy nezažila, s ní má teď manipulovat. Ze začátku Seraphina sama nevěděla, co si pod tímto signetem představit. Až když se o něm pověděla, bylo jí objasněno, jak moc díky tomuhle může být užitečná a zamíchat kartami. Ovládat lidské touhy je totiž neskutečné plus.

​

Učit se takový signet ovládat je vskutku obtížné. U slabších jedinců není sice tolik těžké dostat se do hlavy a snažit se je k něčemu přinutit, ale zkuste si to u těch silnějších, kteří se umí skvěle ovládat. Je to vysilující. Než se to také naučila kontrolovat, nejednou se jí stalo, že omylem někomu zničila vztah, nebo to celé neodhadla a daná osoba si náhle šla za svým snem přes mrtvoly. Zbytek prvního ročníku strávila tréninkem na boje, učením se dějepisu, nebo zjišťováním, jak se co nejméně scházet s Kaelanem, když ti dva mají propojený draky. Než ročník skončil, přišla o ne-jednoho člověka, se kterým si dobře sedla, ale postupně vůči tomu začnete být imunní ať chcete nebo ne. 

​

Druhý ročník už byl o něco příjemnější než ten první. Věděla, jak to chodí a její blízcí naštěstí umírali mnohem méně, než minulý rok. Jediné, avšak velké mínus to, že se velitelem její letky stal ten modrooký kretén.