„Jsi potomkem proslulé linie dračích jezdců.“

​

To byla věta, která provázela Siân od narození. Matka jí ji opakovala znovu a znovu, až se proměnila v mantru, jež zaplňovala každé ticho mezi nimi. Nikdo nikdy nevěděl, zda na ní bylo cokoli pravdy, nebo zda šlo jen o výplod mysli ženy, jejíž pohled se příliš často ztrácel v mlžných dálkách a která se upínala k představě dávné slávy jako k jedinému světlu svého života. Podle jejích vyprávění byl rod Callahanů kdysi mocný a vážený, dokud se nevzepřel vládci, jehož krutost překročila meze únosného. Za tu vzpouru prý zaplatili cenu nejvyšší – byli vymazáni z kronik a jejich jméno se ztratilo ze všech záznamů, jako by nikdy neexistovali. Jediným důkazem jejich bývalé slávy měla být krev, která podle matky stále kolovala v jejich žilách. A právě ta krev, neviditelná a neprokazatelná, se pro Siân stala pevným pilířem identity, již jí okolní svět upíral.

​

Realita však byla mnohem všednější. Vyrůstala v domě bohatých měšťanů jménem Grendallovi, proslulé rodiny obchodníků, kteří zbohatli na textilu a politických kontaktech. Její matka tam sloužila jako služebná a pro dceru bylo sotva místo ve stínu kuchyně či ve sklepní komoře. O otci nevěděla nic – matka se o něm nikdy nezmínila, ať už z hanby, nebo z úmyslu udržet jeho tvář navždy zakrytou. Dívka si ho proto představovala podle vlastních potřeb: někdy jako mocného jezdce, který jednoho dne přijede na drakovi a odvede ji pryč, jindy jako ztraceného hrdinu, který padl dřív, než mohl poznat vlastní dítě.

​

Její hrdost, živená matčinými slovy, jí však život v domě Grendallových neusnadňovala. Ostatní děti se jí vysmívaly, ať už šlo o syny a dcery pánů domu, nebo děti ostatních sluhů. Callahan bylo příliš běžné příjmení, bez šlechtického lesku, bez skutečné váhy. Nikdo si je nespojoval s dračími jezdci, nikdo neznal příběhy o dávné vzpouře. A čím víc si Siân stála za svou pravdou, tím krutější posměch sklízela. Naučila se proto hájit nejen slovy, ale i pěstmi. Hádky, potyčky a tresty byly jejím denním chlebem. Často končila bitá, zavřená v komůrce beze světla, s tělem pokrytým modřinami, ale její odhodlání se nikdy nezlomilo. Vždy, když zůstala sama, si šeptala, že je víc než všichni ti, kteří jí ubližují. Že její krev je důkazem, který nikdo nevidí, ale který se jednou projeví.

​

Ve třinácti letech přišla ztráta, jež jí vzala první a poslední jistotu. Matka onemocněla a zkáza jejího těla postupovala rychle a neúprosně. Léky byly drahé a Grendallovi by je služebné nikdy nezaplatili. Každý den se matka ztrácela před očima, až nakonec zmizela docela. Její poslední dech byl tichý, sotva znatelný, ale pro Siân hlasitější než všechny rány a posměšky, které kdy slyšela. S její smrtí ztratila dívka nejen milovanou osobu, ale i jediný štít, který ji chránil před tvrdým světem. Bez matčiny přítomnosti už v domě neměla místo. Byla přítěží, dalším hladovým žaludkem, který nikdo nechtěl živit. A tak najednou stála sama na ulici, kde ji čekal jen chlad, hlad a lhostejnost kolemjdoucích.

​

Ulice města ji přivítaly drsně. Spala pod mosty, žebrala a kradla drobnosti, jen aby přežila. Strach a hněv se v ní mísily s hrdostí, která ji stále nutila věřit, že je víc než opuštěné dítě. Vydržela by to možná pár týdnů, kdyby si jí nevšimla menší zločinecká skupina, která si říkala Krkavčí spár. Byli to lidé, kteří ovládali zadní uličky, výběrčí výpalného a kapsáři, a když viděli, jak rychle umí Siân utíkat a jak odvážně se umí bránit, rozhodli se, že by se jim mohla hodit. Nabídli jí střechu nad hlavou a ochranu. Cena byla prostá – poslušnost. Dělej, co ti řekneme.

​

Učení, které ji čekalo, bylo tvrdé a bez slitování. Podvádění, krádeže, podfuky na trzích – tím začala. Brzy však zjistila, že za ochranu Krkavčího spáru se platilo bolestí i krví a že jejich činy jdou mnohem dál. Naučili ji, jak má číst v očích oběti, jak zlomit vůli, jak použít nůž, když nestačí slova. Poprvé v životě držela v ruce zbraň a zjistila, že ji to neděsí. Strach už dávno nahradilo prázdno, které v ní zůstalo po matce. A prázdno je snadné zaplnit činy, jež by dřív považovala za nemyslitelné. Kradla, vydírala, a když bylo třeba, i zabíjela. Nebyla to touha po násilí, co ji hnalo. Bylo to prosté přežití. Každý den se učila, že svět je místo, kde slabí končí pod nohama silných. A ona se rozhodla, že slabá nebude nikdy.

​

Ve svých šestnácti však udělala chybu. Příliš riskovala, příliš věřila vlastnímu štěstí, a tak ji jednoho dne chytili při loupeži. Tentokrát neexistovala možnost úniku. Měla ale štěstí, že ji čekalo jen vězení – Zihnal jí tehdy zřejmě přál, protože byla příliš mladá na šibenici, důkazy nestačily na to, aby jí přišili vraždy, a armáda v ní spíš než zločince viděla materiál, který lze ještě zlomit a využít. Nechali ji zavřít a o pár dní později skončila v místním vojenském nápravném zařízení pro mladistvé, místa, kde se lámali ti, kdo se odmítali podřídit řádu. Byl to jiný druh pekla, než jaký poznala dřív. Zdi byly studené, rozkazy neúprosné a tresty kruté. Ale zároveň tam poprvé poznala jistý řád. Vstávání za úsvitu, tvrdý výcvik, přísná disciplína – všechno mělo svůj rytmus, který ji paradoxně uklidňoval. Po letech chaosu ulic a zločinectví našla cosi, co připomínalo strukturu. Naučila se ovládat svou vznětlivost, skrývat ji pod maskou klidu a vyčkávat na vhodný okamžik. Nebyla z ní poslušná dívka, ale začala chápat, že přežití není jen o síle, nýbrž i o schopnosti přizpůsobit se. Tam také poprvé připustila, že matčiny příběhy mohly být lží. Že možná nikdy žádná slavná linie Callahanů neexistovala, že všechno byly jen sny ženy, která se bála světa. Ale i kdyby to byla lež, Siân už v sobě nesla tu hrdost příliš hluboko. Nemohla ji odhodit, protože byla součástí toho, kým se stala.

​

A tak, když nadešel Den obranné povinnosti, neváhala ani na okamžik. Kvadrant jezdců byl jedinou volbou. Ne proto, že by to byla nejjednodušší cesta – naopak, byla to ta nejnebezpečnější. Ale právě proto. Draci neuznávají lži, neberou si slabé ani zbabělé. Pokud v jejích žilách skutečně kolovala krev, o níž matka tak často mluvila, pak to byli oni, kdo ji dokáže rozpoznat. A pokud ne? Pak aspoň zemře s vědomím, že se pokusila. Do Basgiathu vstoupila s hlavou vztyčenou, ne jako sirotek z ulice, ale jako někdo, kdo se rozhodl hledat pravdu. Možná ji čekala smrt, možná jen další bolest, ale mezi zdmi akademie a v archivech, které střežily stovky let historie, se možná skrýval důkaz o jejím původu. A i kdyby nenašla nic, věděla, že na hřbetě draka konečně zjistí, kým doopravdy je.

fyn

Oranžový kyjoocasý || 1. kategorie – 6,1 metrů || Samec

Fynaelithrion je velmi mladý, nezkrocený drak s šupinami barvy mědi prolité ohněm, který ještě zcela nepochopil vlastní sílu ani pravidla světa, do nějž byl vržen. Navzdory své menší velikosti se v něm hromadí příliš mnoho energie pro tělo, které ji sotva dokáže unést. Chová se jako dítě, které nikdy nepoznalo míru ani hranice, protože mu je nikdo nikdy nestanovil. Jeho zvídavost je neoddělitelná od násilí: aby poznal, musí rozbít, aby pochopil, musí zničit.

V jeho povaze je zakořeněný vrozený instinkt predátora, který je pro oranžové draky typický. Fyn však nemá ani rozvahu, ani zkušenost, aby své pudy ovládal. Všechno, co dělá, dělá okamžitě, bez rozmyslu, a když se rozhodne něco zkusit, vrhne se do toho s hlavou napřed. Každá překážka je pro něj výzvou a každý pohyb příležitostí k výbuchu síly. Nepřemýšlí o následcích, protože svět pro něj ještě neexistuje v souvislostech. Jeho tělo je často příliš rychlé pro jeho vlastní dobro: prudké starty, náhlé změny směru, nečekané zvraty v letu. Není ladný, není přesný, spíš připomíná prudký vítr, který neví, kam směřuje, a přesto žene vše před sebou.

BUDE DOPLNĚNO S VÝVOJEM POSTAVY VE HŘE