Dny, kdy se o Siobhan dalo tvrdit, že vypadá jako křehká kadetka, co čerstvě nastoupila do kvadrantu jezdců, jsou už dávno pryč. A dost možná na tom má zásluhy i její současný vzhled. Za poslední tři roky jako by ještě více osobnostně vyrostla, a to hlavně díky nově nabytým zkušenostem a lidem, kteří se jí přimíchali do života. Už chvíli ví, že hlavou neprorazí zeď, že nikdo není věčně šťastný, že každý život nekončí dobře a že s lidskou hloupostí nepohne ani sebešlechetnější čin. Zkrátka – období naivity jí už dávno minulo.

​

Co jí z dob minulých ale zůstalo v povaze, je rozhodně ona tvrdá upřímnost, která je pro ni a celou její rodinu téměř pověstná. Stále se ale úspěšně vyhýbá osobním otázkám, o nichž se nechce bavit. Třebaže se zdá být na povrchu jako poměrně silná a tvrdá osobnost, které se jen tak něco nedostane hluboko pod kůži, je nutné brát na zřetel skutečnost, že je to pořád žena a pod svou odhodlaností a hrdostí skrývá poměrně citlivé jádro. Není tedy nezranitelná, jak by si mnozí mohli myslet. Obvykle dává ráda najevo své emoce, především prostřednictvím mimiky, kdyby tím ale měla někomu hrát do karet a podkopala by si tím vlastní nohy, raději se něčeho takového zdrží, i když má se s sebou pak co dělat. Má ve zvyku působit klidně, skoro až neškodně, což mnohé rýpaly vede k tomu, aby soustavně provokovali a rozčeřili její rovnou a poklidnou hladinu trpělivosti. Snadno se nechá svést ke slovní potyčce, během které ale málokdy zvedne hlas a celá hádka se obvykle nese v tichém varovném šepotu doprovázeném vražednými pohledy. Konflikty se snaží řešit někdy trochu nešikovně, ale zato velmi rychle. Nenávidí, když se nad ni kdokoliv staví, aby si hojil vlastní ego a nedostatky. Je svým způsobem i nebezpečné si ze Siobhan dělat rohožku a takovým lidem se podobné akce vždy škaredě vymstily. Ti, kdo ji znají se jí v tomhle ohledu raději rychle klidí z cesty.

​

Co se přátel týče, vybírá je velmi obezřetně a pečlivě, nerada se v někom zmýlí. Dává si dobrý pozor na to, do koho vloží svou důvěru se svými světlými stránkami, ale i stíny, kterým občas musí čelit. V jezdeckých záležitostech je poměrně seriózní a nekompromisní, je to jediná sféra, kde nemá problém oddělit city od povinností už od dětství. V takových chvílích se z ní stává úplně jiný člověk. Stává se z ní velitelka.

​

Dala by se přirovnat k divoké kočkovité šelmě, která se nese vždy s lehce pozvednutou bradou a noblesou zděděnou po matce. Že její výstup může působit trochu nedotknutelně, pyšná skutečně není a svědčí o tom i pohled do jejích tmavě čokoládových očí, které ráda při konverzaci směřuje k druhé osobě. Je přesvědčená, že oči jsou tak trochu oknem do duše a velmi často prozradí víc, než by o sobě druhý chtěl říct.

Siobhan se narodila do významné rodiny, ze které vzešlo spoustu známých jmen na poli pěchoty. V pěchotě byla převážně mužská část a mezi ženami bylo jen pár, které se rozhodly přidat do kvadrantu písařů. Její rodiče však byli po dlouhých letech jednou z výjimek, poněvadž oba dva měli své role v pěchotě na velitelských pozicích. To byla mimo jiné i jejich společná příležitost, při které se na jedné z bojových misích potkali a po čase se dali dohromady. Nebo alespoň takhle zněla oficiální verze, které všichni věřili včetně samotné Siobhan. Ta téměř celý svůj život netušila, že její pravý skutečný otec je jeden z velitelů na jezdecké základně, který sice měl tušení o tom, že má v Madoře vlastní dceru, ale vzhledem ke skutečnosti, že byl v té době ženatý, a s Neith, jak se jmenovala její matka, měl pouhý krátce trvající románek, pochopitelně nechtěl, aby se tuto jaksi nepodařenou záležitost, někdo dozvěděl. Ani její matka nechtěla, aby se její nevěra dostala na povrch.

​

Měli mezi sebou uzavřenou dohodu, že se nikdo nedozví skutečnou pravdu, neboť v sázce bylo příliš mnoho. Nikdo z nich nechtěl zničit rodinu toho druhého, natož někomu ublížit. Naštěstí se jim podařilo všechno vyřešit, aby všechno do sebe zapadlo, a nikdo nepojal podezření. Siobhan se narodila do milující rodiny, a otec, kterého považovala za svého, měl neskutečnou radost. Nicméně štěstí jim netrvalo dlouho. Jednou musela ta pravda vyjít najevo.

​

Když jí bylo deset let, tak ji matka seznámila se strýcem Valeriem (Valerius Crowley), který byl dračím jezdcem, a to bylo poprvé, kdy se dostala do světa jezdců. Od té doby hrál v jejím životě jednu z důležitých rolí, poněvadž to byl on, kdo jí ukázal spoustu věcí. Rád jí brával sebou na základnu, a i když její matka protestovala, ukázal jí i svého draka. Siobhan neměla nejmenší tušení o tom, že byl jejím skutečným otcem, a tehdy to bylo poprvé, co ji poznal. Do té doby o její maličkost neprojevil ani špetku zájmu. Snad to bylo z toho důvodu, že měl svou rodinu, a o nemanželské dítě se tak nemohl postarat. Když však tuto záležitost vstřebal a ani po těch dlouhých deseti letech nemohl zapomenout, chtěl svou dceru poznat. Společně s Neith tedy přišli na to, že když bude jeden z rodinných strýců, protože se znají už dlouho a pojí je pracovní povinnosti, nebude to divné.

​

Ve čtrnácti letech se však Siobhan stala nechtěně svědkem jejich společného rozhovoru. Její matka se bavila s oním strýcem celkem tiše, ale Siobhan stačila zaslechnout jejich hádku o tom, že se Valeriovi nelíbí, že by jeho dcera měla nastoupit do kvadrantu písařů. Bylo to nečekané a šokující zjištění. Takže jejím skutečným otcem je Valerius? Jak se to mohlo stát? Byla v naprostém šoku a popravdě, měla strach s tímto zjištěním přijít a oba dva aktéry konfrontovat. Nechtěla tomu věřit. Až po nějaké době, kdy to v sobě strávila a měla pocit, že o tom může otevřeně promluvit, se svěřila matce, což ve výsledku neskončilo moc dobře. Pravda, která byla v utajení přes deset let najednou vzešla na světlo světa a zničila tak dvě rodiny najednou. Valerius musel odejít od své ženy a dětí, a totéž se stalo i u Siobhan. Manželství jejích rodičů nevydrželo, třebaže spolu zůstávají dodnes v jedné domácnosti, ale je znát, že už to dávno není takové jako dřív.

​

Jestli si Siobhan myslela, že po tomhle bude se svým skutečným otcem, tak se škaredě zmýlila. Valerius zmizel na nějaký čas z jejího života, asi že sám se musel s novou situací srovnat po svém, a ona mezitím vyrůstala v prostředí, kdy se její rodiče hádali.

 

Při nástupu do akademie, kde se i po protestech ze stran rodiny přihlásila do kvadrantu jezdců, se setkala i s nevlastními sourozenci, kteří jí však nenáviděli za to, že ona byla tím důvodem, proč se jejich rodina rozpadla, a proč jejich otec na čas zmizel i se svým drakem. Neměla to tedy při svých začátcích lehké a snadné, pravda, jako každý nově příchozí kadet, ale ona ještě k tomu musela snášet nenávist a pohrdání. Menším štěstí pro ni bylo, že dva z nich jsou u pěchoty a jenom ten třetí, který její osobu spíše ignoroval byl také mezi jezdci.

​

Brzy pochopila, že pokud se o sebe nepostará, a především, pokud se nepostará o svou reputaci a jméno, bude to ještě těžší. Nehodlala být ničím otloukánkem, nebo někým, na kom si budou vybíjet vztek a spoustu dalšího. Jakmile se jí totiž podařilo překonat Gauntlet a posléze se propojila s Devranem, měla kolem sebe i nepropojené, kteří se jí chtěli zbavit ve svůj vlastní prospěch. Siobhan v té době toho moc nenaspala, měla totiž pocit, že jí sledují na každém kroku a čekají na tu správnou chvíli. Na okamžik, kdy udělá buď chybu nebo přešlap, a oni se jí budou moct zbavit. Tehdy ještě neměla takové ambice, chtěla pouze přežít a dostat se do vyšších ročníků, pokud možno bez nějaké větší úhony. Časem, kdy se podrobila mnohem intenzivnějšímu výcviku a získala o něco více jistoty, jí přišlo na mysl, že by nemuselo být špatné, kdyby se dostala na vyšší post. Prozatím to však nějak více neřešila, neboť měla dost práce sama se sebou.

​

Ani jí nepřišlo, že by první ročník utekl tak rychle, natož ten druhý. Všechny události se jí slévali dohromady, jako by snad ani tolik času neuběhlo. To, co však měla hluboko vryté do paměti byla skutečnost, že jistý Maven Renson usmrtil její nejlepší kamarádku. Byla to ona nepropojená primánka, kterou si pustil do svého pokoje, ačkoliv oficiální informace byli takové, že když se stala ta nehoda údajně vycházela v pokoje nějakého terciána. Pro Siobhan je to však velmi silná vzpomínka, neboť si to pamatuje tak jasně, jako by se to stalo před pár okamžiky. Moc dobře věděla, že v ten osudný den nebyla s žádným terciánem, ale s ním. Pořád mluvila o tom, jak se jí líbí a na Siobhan zůstalo, aby jí od toho odradila. Do dnes jí neskutečně mrzí, že nedokázala udělat nic, co by jí zachránilo. Od té doby Rensonovi nevěří a stále jej podezřívá, i když proti němu nemůže nic říct, protože pro její tvrzení chybí důkazy.

 

Ke konci druhého ročníku okusila na vlastní kůži ochranu své země. Dostala se totiž na základnu svého otce, kde mohla ukázat své schopnosti a dovednosti. Možná neměla tolik zkušeností jako ostatní, ale o to více byla krutější a dychtivější. Nemyslela na nic jiného než na ochranu základny, která nesměla padnout za žádnou cenu. Popravdě si z těch okamžiků pamatuje snad jenom několik pár střípků, především silné a intenzivní emoce a probíhající boj, při němž málem shořela. Síla jejího signetu byla mnohem silnější a ona ve vší té vřavě chtěla ještě mnohem víc, pokořit hranice, jako kdyby neměla čistý rozum a hnala jí jen chuť bojovat. Část z toho na ní musel ve větší míře přenést i Devran, který byl vždycky, co se týkalo boje a ochrany Navarry velmi… horkokrevný. Neznal příliš mezí.

​

Umožnilo jí to zkušenosti a nahlédnout hlouběji do moci signetu, jehož síla byla skutečně mimořádná. Nemohla se tedy divit, že se dostala do hledáčku a díky své odvaze a schopnostem byla odměněna velícím postem. Po této zkušenosti však zjistila, že bitky a výzvy na akademii jsou kruté a nelítostné, ale pořád to nebylo nic oproti tomu, co se děje za hradbami akademie, na skutečném bojišti. Nestála o nějaké povýšení, byť to přijala, ale byla to jen hořkosladká odměna nakonec. Nutno podotknout, že vidět po dlouhé době i svého pravého otce bylo něco, co v ní zanechalo silný dojem. Pochopitelně, jejich setkání se obešlo bez nějakých emocí a citů, a připadalo jí, že Valerius se jí dokonce raději vyhýbal a v její přítomnosti byl jenom tak dlouho, jak bylo vyloženě nezbytné, nemohla se však zbavit dojmu, že se mezi nimi utvořilo jakési napětí, které nejspíše nebylo příjemné ani jednomu z nich.