Skyelar Eryndane

skyelar eryndane

4.1. 578, Chantara, Morraine, Navarra

3. křídlo, peruť ocasu, 1. letka

Emily Rudd

signet

Tychokineze

if life’s a game, i’d love to meet the bastard who rigged the rules.

Tahle drobná dívka je člověk, který v lidech vzbuzuje protichůdné dojmy. Uzavřená, cynická a sarkastická, vždy držící si odstup, a přesto v sobě nesoucí jakési tiché zoufalství po opravdovém spojení. Nevěří v osud, nevěří v to, že lidé jsou od přírody dobří nebo špatní – věří pouze v rozhodnutí a jejich následky. Viděla dost na to, aby pochopila, že spravedlnost neexistuje, že svět se neřídí morálními zásadami, ale syrovou realitou přežití. Kdysi chtěla věřit v ideály. Chtěla věřit, že když bude správně jednat, věci dopadnou správně. Ale pak přišel život – a ukázal jí, jak se věci doopravdy mají. Naučila se, že když chce přežít, nemůže čekat, až ji někdo zachrání. Musí se zachránit sama. Nedůvěra v ostatní pro ni není otázkou volby – je to instinkt, vyvinutý léty zkušeností, opakovaným selháním lidské povahy. A přesto… hluboko uvnitř, by si přála, aby mohla někomu věřit. Není ale posedlá předsudky. Ví, že každý neseme břímě svého původu, minulosti a rozhodnutí, která jsme nikdy neudělali, ale která nás přesto ovlivňují. To, že ji lidé odmítají kvůli její matce, ji naučilo jediné – soudy jsou snadné, ale pochopení je vzácné. Nesnáší pokrytectví, nesnáší, když se lidé ohání moralitou, kterou sami nedodržují. Nečeká od nikoho přijetí ani spravedlnost, a přesto ji v hloubi duše bolí, že ji stále vidí jako někoho, kdo si musí něco dokazovat. Chce se vymezit vůči minulosti, ukázat, že není definována krví, kterou v sobě nosí. Že je něco víc než jen dcera vražedkyně. Její tvrdohlavost hraničí s posedlostí. Jakmile se rozhodne, že něco dokáže, neexistuje síla, která by ji přesvědčila o opaku. Nezáleží na tom, jak těžké to je, jak moc se jí ostatní snaží odradit – půjde za svým cílem, i kdyby ji to mělo stát vše. Její pohled na svět je cynický, často temnější, než by musel být. Naučila se nevěřit v dobré konce, protože ty se jí nikdy netýkaly.

Skyelar se nikdy necítí doopravdy v bezpečí. Je bystrá, chladně pragmatická a vždy analyzuje každý krok dopředu, protože ví, že jedna chyba může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Její instinkt přežití je natolik zakořeněný, že se podvědomě vyhýbá otevřeným prostorům, kde by mohla být snadným terčem. Nikdy nestojí uprostřed místnosti. Nikdy nesedí zády do prostoru. V jídelně, v učebně, dokonce i na nádvoří – vždycky volí místo, kde má přehled a kde jí nikdo nemůže stát za zády. A pak je tu její signet. I když ví, že jí jeho použití vyčerpává, stejně po něm podvědomě sahá pokaždé, když se někdo přiblíží příliš blízko. Je to reflex, něco, co už nedokáže ovládnout – připravenost pošťouchnout realitu ve svůj prospěch, pokud by ji někdo chtěl ohrozit. Její tělo už nereaguje jen na přímé nebezpečí – reaguje na přítomnost druhých. A přestože ví, že se tím vyčerpává, že to někdy dělá i zbytečně, nedokáže si pomoct. Po tolika pokusech o její život je jednodušší být připravená, než litovat.

Není to zrovna člověk, který by si své názory nechával pro sebe.V jejím nitru se skrývá i něco, co by mohla nazvat černým humorem, i když ne každý by ho ocenil. Sarkasmus je její zbraň, obranný mechanismus, způsob, jak se vyrovnat s absurditou světa, který jí nikdy nenabídl nic zadarmo. Má tendenci vypálit sarkastickou poznámku dřív, než si uvědomí, že možná přestřelila. Někdy je to její způsob, jak se chránit – pokud útočí první, nemusí se bránit. Někdy si ale skutečně nemůže pomoct. Slova jí vyklouznou a teprve když spatří pohledy ostatních, skousne si jazyk a uvědomí si, že možná bylo lepší mlčet. Ví, že její ústa jsou její největší zbraní – ale také její největší slabinou. Kolikrát už se kousala do rtu poté, co něco řekla? Kolikrát už si v duchu nadávala, že mohla držet jazyk za zuby? Ale stejně… stejně by to nikdy nedokázala změnit. Tvrdí, že si vystačí sama. Že přátelství jsou jen závazky, které si nemůže dovolit. Ale pravda je složitější. Chybí jí to. Chybí jí spojenectví, důvěra, pouto s někým, kdo by ji viděl, poznal a neodsoudil. Neřekla by to nahlas, ale někdy, v těch nejtišších chvílích, kdy si dovolí být upřímná sama k sobě, si uvědomí, jak moc jí chybí ti falešní sourozenci, které měla v dětství. Iluzorní rodina, která byla postavena na šílenství její matky – ale která pro ni tehdy byla skutečná. Dnes se snaží odříznout se od těch vzpomínek, vnímat je jako něco, co bylo falešné. Ale to neznamená, že její srdce někdy nepocítí prázdnotu, která po nich zůstala.

Její výchova v ní vypěstovala posedlost řádem. Chaos znamená nepředvídatelnost, a nepředvídatelnost znamená smrt. Její věci jsou vždy srovnané, její zbraně očištěné a uložené přesně tam, kde mají být. Nesnáší, když jí někdo zasahuje do jejích věcí nebo narušuje její prostor – má ráda kontrolu a jakýkoliv zásah do jejího systému ji rozčiluje. Na bojišti je klidná, ale ne proto, že by se nebála – strach ji jen nepohlcuje. V každém okamžiku hledá řešení, cestu, jak přežít, jak otočit situaci ve svůj prospěch. Její mysl pracuje rychleji než tělo a právě v tom tkví její největší síla. Přemýšlí dopředu, propočítává pravděpodobnosti a pokud musí udělat oběť, neváhá. Protože ve válce neexistuje sentiment – jen přežití. Není hrdinka. Není ušlechtilá bojovnice, která věří v čest a slávu. Je jen někdo, kdo ví, co je nutné udělat, aby viděla další den. A pokud se v tom procesu najde někdo, kdo ji pochopí, kdo ji uvidí takovou, jaká je, ne takovou, jakou ji chtějí vidět ostatní… Možná by pak přestala mít pocit, že musí neustále bojovat. Strach ji neochromuje, spíše ji pohání k akci. V nejhorších chvílích, kdy jiní propadají panice, se její mysl vyjasní, soustředí na jediné – přežití. Neznamená to, že by necítila žádné obavy, ale jednoduše nepovolí, dokud má v těle poslední sílu bojovat. Ve chvíli, kdy jiní váhají, ona už má plán. Ačkoliv je k cizím lidem chladná a udržuje si odstup, loajalita je pro ni jednou z nejdůležitějších věcí. Pokud se někdo osvědčí jako spojenec, bude stát po jeho boku do posledního dechu. Neudělá to kvůli romantizovanému smyslu pro čest, ale protože věří, že skutečné spojení se buduje skrze činy, ne slova. Lidem, kteří si její důvěru zaslouží, je oddaná, ale cesta k tomu je dlouhá a trnitá.

Její minulost ji naučila i jednu nebezpečnou věc – pomstu. Pokud jí někdo ublíží, nezapomene. Neznamená to, že zabíjí bezhlavě, ale pamatuje si každou ránu, každý pokus ji zlomit, a nikdy nenechá křivdu nevyřešenou. Může čekat měsíce, roky, ale jednoho dne si vždycky vezme zpět, co jí bylo vzato. Stejně jako si buduje zdi kolem svého srdce, nepřipouští si ani vlastní slabost. Kdyby měla na výběr mezi tím, přiznat si, že potřebuje pomoc, a vykrvácet, pravděpodobně by si vybrala tu druhou možnost. Raději bude trpět potichu, než aby přiznala, že není neporazitelná. Navzdory všem těžkostem, které ji formovaly, Skyelar nemá strach ze smrti. Její největší hrůza je jiná – bezmoc. Bojí se, že ztratí kontrolu, že někdo jiný bude rozhodovat o jejím osudu a ona nebude moct nic udělat. Není to strach z konce, ale z toho, že se stane figurkou na něčí šachovnici. Kromě toho má silnou averzi ke stísněným prostorám. Malé, uzavřené místnosti v ní vyvolávají podvědomou paniku, kterou se sice naučila ovládat, ale nikdy se jí nezbavila. Připomínají jí dobu, kdy byla zamčená v domě své matky, bez možnosti úniku, kdy se dveře nikdy neotevřely, dokud matka nerozhodla jinak. Nikdy nedává nic znát – ví, jak udržet tvář, jak ovládnout dech, jak nevzbudit podezření. Ale pokud se ocitne v místnosti bez východu, její tělo reaguje dřív než mysl. Zrychlený dech, napjaté svaly, pohled neustále bloudící po zdech, podvědomé hledání možného úniku, i když ví, že žádný není. Je to pocit sevření v hrudi, varování, že pokud se nepohne, něco ji znovu pohltí. Stejnou podvědomou reakci v ní vyvolávají lana. Většina lidí by si ničeho nevšimla – jen nepatrného škubnutí rameny, rychlého, téměř neznatelného ztuhnutí pohybu. Ale ona je cítí dřív, než je doopravdy vidí. Stačí koutkem oka zahlédnout, jak se kus provazu pohupuje na trámu, nebo vidět někoho vázat uzel – a její ruka se sama od sebe přesune k jizvě kolem krku. Nikdy nad tím nepřemýšlí. Nikdy si neřekne, že by to neměla dělat. Prostě to je. Instinkt, který se v ní usadil hluboko, stejně jako paměť na ten tenký provaz, který se jí kdysi stahoval kolem hrdla. I dnes zůstává jizva stále jasně viditelná – nafialovělý kroužek kůže, který se nikdy pořádně nezahojil, trvalá připomínka toho, co se mělo stát jejím koncem. Nezmizela s časem, nezbledla do sotva znatelné linky, jak by to udělala obyčejná jizva. Naopak – zůstala výrazná, věčně připomínající otisky provazu, který se jí kdysi stahoval kolem hrdla.

Na rozdíl od jiných lidí, miluje řád a organizaci. Chaos jí připomíná dětství – zmatené, nebezpečné a neuchopitelné. Potřebuje mít věci na svém místě, svůj vlastní systém, kde každý předmět má své přesné místo. Ráda studuje válečné taktiky, analýzu bitev a psychologii soupeře. Nejde jen o to, že ji to baví – je to její způsob, jak přežít. Ticho je pro ni vzácné, ale miluje ho. Po tolika letech v neustálém nebezpečí je klid něco, co si cení víc než cokoliv jiného. Déšť ji uklidňuje. Ne proto, že by byl romantický, ale protože v něm je něco známého, něco, co jí připomíná minulost, i když si není jistá, proč. Když může, snaží se pátrat po svém otci, zjistit jeho jméno, cokoliv, co by jí napovědělo, čí je. Nenávidí, když nemůže mít věci pod kontrolou, a nesnáší, když jsou lidé příliš emocionální. Nechápe ty, kteří se nechají ovládat city místo logiky. A samozřejmě – nenávidí Garetha Solise. Možná nemá ideály, možná se neřídí ušlechtilými zásadami. Ale jedna věc je jistá – pokud ji něco definovalo víc než krev, kterou v sobě nosila, bylo to její odhodlání nikdy nepadnout.

Přestože byla Skyelar jedním z dětí Chantary, nikdy nepoznala pravý domov. Její matka, Mireille, byla kdysi krásná, laskavá žena, která se zamilovala do dračího jezdce – muže, který se nikdy nevrátil, aby si ji vzal za ženu. Ať už to bylo kvůli smrti v bitvě, ztrátě zájmu nebo pouhé realitě života jezdce, faktem zůstává, že po sobě zanechal těhotnou dívku v komunitě, která jezdce nenáviděla. Mireille se však nikdy neprovdala, nikdy nehledala jiného muže. Skyelar se jí narodila jako jediné biologické dítě, ale místo aby k ní přilnula jako k jediné připomínce své lásky, něco se v ní zvrátilo. Po porodu se u Mireille rozvinula těžká duševní choroba – posedlost péčí o děti, rozšiřováním rodiny, zachraňováním těch, kteří podle ní potřebovali domov. Skyelar rostla obklopena dětmi, které přicházely a odcházely, aniž by chápala, odkud se berou a kam mizí. Její matka je nacházela na ulici, u dveří sirotčinců, nebo brala opuštěné sirotky, o které se nikdo nestaral. Vyrůstala ve světě, který se neřídil pravidly, ale chaosem, i když to jako malá nechápala. Její matka byla přesvědčená, že dělá to nejlepší pro všechny děti, které k nim přiváděla – pro „své děti“, jak jim říkala. Jejich domácnost nikdy nebyla tichá, nikdy klidná, nikdy stálá. Všechny pokoje, kouty a skryté prostory v jejich domě se neustále plnily dětmi, které Mireille přiváděla domů s úsměvem a slovy plnými něhy. „Neboj se, teď už jsi doma.“ Takhle vítala každé dítě, které se objevilo ve dveřích. A Skyelar tomu dlouho věřila. Než začala zjišťovat, že děti z jejího domova mizí.

monsters don’t hide under beds. they tuck you in

V první letech života ji to nikdy nenapadlo zpochybňovat. Bylo jí tři, čtyři, pět let, když se dům začal měnit na přechodnou stanici pro osamělé sirotky. Nové tváře přicházely a odcházely, někdy zůstávaly týdny, jindy měsíce. Skyelar s nimi sdílela všechno – jídlo, postel, hračky. Vnímala je jako sourozence, jako rodinu, i když nikdy nechápala, odkud se berou. „Mami, kde je Roan?“ ptala se jednou v šestém roce svého života, když se jednoho rána probudila a její nejlepší kamarád v domě už tam nebyl. Matka jí odpověděla s úsměvem. „Odešel tam, kde mu bude líp.“ „Kam?“ chtěla vědět Skye, ale odpověď už nikdy nedostala. Takhle to bylo pořád. Někdy přestala klást otázky úplně. Měla pocit, že pokud bude mlčet, pokud se nebude ptát, pokud si nebude všímat, svět bude dál fungovat normálně. Bude mít pořád nové sourozence, bude pořád obklopená lidmi, bude se smát a hrát si jako dřív. Ale něco v ní rostlo. Něco, co jí říkalo, že něco není v pořádku.

Čím byla starší, tím víc vnímala zvláštní pravidla, která v jejich domě platila. Největším pravidlem bylo nikdy se nedívat na jezdce. Nikdy nevycházet ven, když jsou v Chantaře. Matka ji zamykala v pokoji, kdykoliv ve vesnici přistál jezdec, kdykoliv se objevila dvojice dračího jezdce a jeho bestie. Nesnášela je. Nenáviděla je. Mluvila o nich jako o zabijácích, monstrech, stvořeních bez duše, kteří by nikdy neměli existovat. Ale Skyelar fascinovali. Jednou, když byla ještě malá, matka zapomněla zamknout dveře a Skyelar vyklouzla ven. Běžela k hlavní ulici, kde viděla dva jezdce, jejichž draci se právě vznášeli nad vesnicí. Byli ohromní, mnohem větší než všechno, co kdy viděla. Jejich šupiny se leskly v poledním slunci, jejich křídla se rozprostírala jako síť stínů nad střechami domů. S otevřenými ústy sledovala, jak jeden z draků sklání hlavu k svému jezdci, jak ti dva spolu komunikují pohledem, jako by se mezi nimi odehrávalo něco, co ostatní nemohli pochopit. Bylo to nádherné. Ten den skončil špatně. Matka ji našla, strhla zpátky domů a zavřela do pokoje na dva dny. Nepustila ji ven. Nechala ji tam sama, ve tmě, jen s jejími otázkami. Skye tehdy nechápala, co udělala špatně. Nechápala, proč jezdcům nemůže ani věnovat pohled, proč je to tak strašně zakázané.

S každým dalším rokem se Skyelar snažila chápat víc, ale odpovědi byly vždycky zamlžené, nedostatečné, prázdné. Proč tolik dětí přichází a odchází? Proč je její matka někdy milující a jindy vzteklá, zuřivá a nebezpečná? Proč ji někdy objímá a jindy rozbíjí věci a nadává na svět? Byly dny, kdy její matka byla tou nejlaskavější osobou na světě. Dny, kdy se kolem ní všechny děti smály, kdy se zdálo, že je jejich dům plný světla. Ale pak přišly ty jiné dny, kdy se Mireille hroutila, vztekala, rozbíjela věci, křičela, kdy se zdálo, že vidí věci, které tam nebyly. Byly chvíle, kdy se matka rozzuřila natolik, že vztáhla ruku i na svou biologickou dceru. Nebylo to často, ale stačilo to na to, aby Skyelar věděla, že někdy je lepší se neptat. A pak nastal ten osudný den. Den, kdy pochopila pravdu.

monsters don’t always kil l strangers. they kill their own

Byla noc, když se probudila s provazem kolem krku. Matka se ji pokusila uškrtit. Její ruce byly pevné, ale třásly se, když v slzách šeptala: „Promiň, promiň, holčičko, ale nemůžeš tu zůstat. Musíš pryč. Musím tě ochránit. Musím tě zachránit.“ Dívka se dusila, kopala, snažila se uvolnit sevření své matky, ale byla příliš malá a slabá. V krku jí hořelo, oči se jí zalévaly slzami, síla jí opouštěla. Křik, který vydala, byl poslední zoufalý pokus o záchranu. A tentokrát měl efekt. Hluk přilákal sousedy. Dveře se rozlétly, světlo zaplavilo místnost. Matka nepřestávala. Snažila se dokončit své dílo. Ale bylo už pozdě. Ruce ji strhly stranou, provaz se uvolnil, Skyelar se zhroutila na podlahu, lapala po dechu, zatímco jí v hlavě bušila krev. Tehdy poprvé spatřila pravdu. Někdo přinesl z matčina pokoje mrtvé dítě, její sestru Odette. Dítě se nehýbalo. Už se nikdy nepohne. Někdo vykřikl. Matka se zhroutila na kolena, rukama si zakrývala tvář, něco šeptala o záchraně, o světě, který nikdy nebude dost dobrý.

Vesnice byla zděšená. Nikdo nevěděl, kolik dětí Mireille ve skutečnosti zavraždila, ale důkazy byly jasné. Následoval soud, během kterého byla Mireille prohlášena za duševně chorou a odvedena do ústavu, kde o několik dní později ukončila svůj život. Skyelar zůstala sama. Nikdo v Chantaře si ji nechtěl vzít k sobě. Byla dítětem vražedkyně, dcerou šílené ženy, která zabila desítky nevinných dětí. Navíc měla v žilách krev dračího jezdce – pro mnoho vesničanů byla předurčená k tomu, aby skončila stejně jako její matka. Podrobili ji vyšetření, aby zjistili, zda se u ní neprojevují stejné sklony k násilí, stejná porucha, stejná nemoc, která by z ní mohla udělat vražedkyni. Nenašli nic. Skyelar byla chladná, odtažitá, zamlklá, podivně klidná, ale normální. Nakonec se rozhodli, že pro ni bude nejlepší dostat řádnou převýchovu formou adopce a to někde hodně daleko. Odvedli ji. Už se nikdy nevrátila do toho domu, nikdy nechtěla vidět znovu ty místnosti, kde kdysi žila. Nechtěla vidět stěny, které si pamatovaly pláč dětí, které nikdy neměly být zabity.

monsters don’t raise daughters. they leave behind reflections

Po soudu, který rozhodl o její adopci, byla Skyelar převezena do přístavního města Iakos, největšího severního města Navarry. Bylo to zcela jiný svět, než jaký kdy znala. Chantara byla vesnice plná polí, dřevěných domků a lidí, kteří si hleděli svého, zatímco Iakos byl žijící organismus plný obchodu, přístavních trhů a vřavy. Lodě se neustále houpaly v zálivu, rybáři na trzích křičeli své nabídky a slaný vítr se opíral do střech městských domů, které se tyčily nad ulicemi o poznání vyšší a honosnější, než na jaké byla zvyklá. Rodina, do které se Skyelar dostala, byla bohatá, vážená a pyšnící se dlouhou rodovou tradicí, která sahala hluboko do historie Iakosu. Solisové nepatřili jen mezi významné obchodníky, ale také mezi zručné řemeslníky a majitele jednoho z nejlepších loďařských podniků v celém přístavu. Jejich loděnice Solis & Synové byla známa nejen v samotném Iakosu, ale i v okolních městech, kde se jejich pevné, mistrně sestavené lodě dostaly až do rukou bohatých obchodníků, vojenských důstojníků a dokonce i některých pašeráků, kteří věděli, že Solisovy lodě vydrží cokoliv, co moře přinese. Skyelar přišla do domu, který voněl solí, dřevem a čerstvě opracovanými prkny. Dělníci neustále přicházeli a odcházeli, loďaři pobíhali po docích a mistrně řezali, bouchali kladivy a spojovali desky mohutných lodních trupů, které se vznášely na vodě jako obrazy jejich rodinného umu. Každá loď, která opustila jejich dílnu, nesla jméno Solisů a byla symbolem preciznosti a tradice. Maelis a Dainis Solisovi byli lidé disciplinovaní, praktičtí a věřící v tvrdou práci. Nezajímaly je velké intriky ani vysoká politika – jejich svět byl tvořen dřevem, lanovím a mořem. Byli přesvědčeni, že každý člověk má své místo a musí odvádět svou práci. Nikdy nepochybovala, že se k ní chovali slušně a postarali se o ni jak nejlépe mohli, ale nikdy se necítila být skutečnou součástí jejich rodiny. Ne proto, že by jí otevřeně dávali najevo odpor – ale spíš proto, že jejich skutečný syn, Gareth Solis, nikdy nebral Skyelar jako svou sestru.

Gareth byl jediný syn Solisů, prvorozený dědic loďařského impéria, kterému od dětství vtloukali do hlavy, že jednou povede rodinný podnik. Bylo mu jasné, že celý život je připravován na to, aby se stal mužem, který rozšíří jméno Solisů do celého světa. A pak, z ničeho nic, přišla Skyelar. Byla vetřelec. Někdo, kdo tu nikdy neměl být. Na první pohled ji ignoroval, ale jakmile pochopil, že se jí jeho rodiče chystají poskytnout domov, vzdělání a příležitosti, které měly patřit jen jemu, začal ji nenávidět. Nebyl krutý otevřeně – byl krutý v tichosti. „Tady nikdy nebudeš doma, chápeš to?“ řekl jí jednoho večera, když stáli u břehu přístavu a sledovali, jak se v měsíčním světle odrážejí siluety lodí, které měl jednoho dne vést. „Můžeš se snažit, jak chceš, ale nikdy nebudeš patřit mezi nás.“ Když byli na veřejnosti, hrál roli starostlivého bratra, ale jakmile byli sami, šel po ní jako stín. „Jaké to je, mít za matku vražedkyni?“ ptal se jí s úsměvem, když byli sami. „Vsadím se, že ti taky jednou přeskočí. Někdy v noci se probudím a budu tě mít nad sebou s nožem v ruce, že?“

Když ho ignorovala, našel si jiné způsoby, jak ji deptat. Tahal ji za vlasy, podrážel jí nohy, shazoval ji do písku, do vody, mezi dřevěné trámy loděnice. Když se bránila a vrátila mu ránu, rozbrečel se a běžel žalovat – a rodiče jí dali přednášku o tom, že sourozenci se nebijí. Neexistoval způsob, jak s ním vyjít po dobrém. Zkoušela to dlouho. Snažila se být tou, která se přizpůsobí. Taková, aby ji přijal. Sestrou, kterou nechtěl. Nakonec pochopila pravdu – Gareth ji nikdy nepřijme. Nikdy ji nebude považovat za rodinu. Nikdy jí nedovolí, aby měla stejné společenské postavení jako on. A tak změnila strategii. Pokud chtěl válku, dostane válku.

monsters don’t share power. they hoard it like gold

Gareth Solis se celý život připravoval na to, že jednou převezme rodinný podnik. Bylo mu to slíbeno od dětství – loděnice Solis & Synové byla jeho osud. Bylo nemyslitelné, že by se z něj stal někdo jiný než dědic, pokračovatel řemesla, ten, kdo rozšíří jejich jméno a upevní jejich bohatství. Jenže on nechtěl být obchodníkem. Nechtěl stát ve stínu otcova jména. Nechtěl trávit život tím, že bude pracovat s dřevem a stavět lodě pro druhé. Nechtěl být tím, kdo zůstane v přístavu, zatímco jiní budou bojovat, létat, riskovat a vítězit. Chtěl být jezdcem. Chtěl létat. Chtěl bojovat. Chtěl žít. A tak se rozhodl, že půjde do Basgiathu, aby se stal jedním z elitních dračích jezdců. Jediný problém? Pokud se on vzdá dědictví, kdo převezme loděnici? Skyelar? Nikdy. Skyelar byla vetřelec. Někdo, kdo tu nikdy neměl být. Byl si jistý, že si rodiče musí uvědomovat, jak šílené by bylo přenechat rodinné impérium někomu, kdo do něj nepatří. Kdo nemá jejich krev. Komu nikdy neměli dát domov. A tak Gareth začal dělat všechno pro to, aby ji rodiče nepovažovali za nástupkyni. Každý její přešlap nafoukl. Každou její chybu zveličil. Každý její úspěch srazil k zemi dřív, než ho stačila oslavit. Jenže Skye nebyla hloupá. Snažila se vycházet s ním v dobrém – ale nic z toho nefungovalo. Gareth si z ní udělal terč svého hněvu, protože byla připomínkou všeho, co nesnášel. Její existence byla hrozbou. Hrozbou jeho jména, jeho moci, jeho dědictví. Takže když se Gareth rozhodl být jejím nepřítelem, přestala Skyelar hrát na pravidla, která stanovoval on. Začala dělat všechno, co ho mělo štvát. Byla lepší v účetnictví než on. Lépe rozuměla obchodu. I přes své jméno a původ získala respekt loďařů a obchodníků. Byla silnější, než kdy čekal. Každý den, když si uvědomil, že prohrává, že se nedokáže zbavit jejího vlivu, že se z ní stává někdo, koho lidé začínají respektovat víc než jeho, to v něm zapalovalo nový vztek. Skyelar ho doháněla k šílenství a užívala si to. A on ji nemohl nechat vyhrát. Jenže místo toho ho donutila zuřit ještě o to víc.

Společně s ním se přihlásila na Basgiath a prošla zkouškami. Byl to pekelný proces. Fyzická zdatnost? Prošla. Jakž takž. Nebylo to dobré. Nebylo to tak hladké, jak by si přála, ale prošla. Písemný test? Prošla. Taky s odřenýma ušima. Jen tak tak. Ale dostala se dovnitř. Přešla první překážku. Stál na nádvoří. Mluvil se skupinou dalších kadetů. Smál se, působil sebevědomě, vypadal jako někdo, kdo nikdy nebyl poražen. Okamžitě se stáhla do pozadí. Držela se dostatečně daleko, aby si jí nevšiml. Nemohla dovolit, aby věděl, že je tam taky. Ne teď. Ne dřív, než projde lávkou. Ne, dokud nebude oficiálně přijata mezi kadety. Když nahlásila své jméno, i přes tiché vyslovení se jí dostalo pohledů, jakými se hledí na škodnou společnosti. Nepředstavila se jako Solisová, ale jako Eryndaneová – dcera své matky. Nechtěla mít s Garethem nic společného a raději se probojuje na druhou stranu coby její dcera než jako jeho sestra. Současně ale věděla, že si už teď zadělala na další řadu nepřátel, kteří by ji rádi viděli mrtvou za ohavnosti, které spáchala její šílená matka. Lávka se houpala ve větru. Byla úzká, nestabilní, vedla nad hlubinou, do které se už mnozí zřítili. Stačil jeden špatný krok. Stačil jeden tlak cizí ruky. A Skyelar věděla, že pokud by Gareth zjistil, že tam je, strčil by ji dolů dřív, než by kdokoliv stihl zasáhnout. Každý krok, který udělala, byl pečlivě promyšlený. Její srdce bušilo, ale nedovolila si se zastavit. Šla. Krok za krokem. Nepodívala se dolů. Nevěnovala pozornost hlasům, které se ozývaly kolem. A najednou byla na druhé straně – bez pádu, bez neštěstí, bez toho, aby ji Gareth stihl zničit. Podívala se na něj. Byl tam. Stále v hovoru. Stále nezasvěcený do toho, že je jen pár metrů od něho. Nevěděl, že se jeho hra ještě neskončila.

monsters don’t need reasons. they just need blood

Nakonec zjistil pravdu. Byl to jen okamžik. Jeden letmý pohled. Jeden šokovaný nádech. A Gareth ji spatřil. Skyelar věděla, že ten den přijde. Že ten moment je nevyhnutelný. Jenže nic ji nemohlo připravit na to, jak vypadaly jeho oči, když ji poprvé po měsících spatřil v jezdeckém kvadrantu. Čistá nenávist. Pochopil to okamžitě. Pochopil, že je tam, že prošla, že přešla lávku, zvládla fyzické testy, přežila první dny v Basgiathu a dostala se přesně tam, kam neměla nikdy patřit. A Gareth byl odhodlaný zajistit, aby se to okamžitě změnilo. Nešlo o to, jestli se ji pokusí zabít. Šlo o to, kdy. Začalo to nenápadně. Skyelar se vyhýbala otevřenému střetu, ale Gareth byl trpělivý lovec. Nejprve se snažil zařídit, aby její smrt vypadala jako nehoda. Meč, který se mu „náhodou“ smekl při výcviku. Dýky vržené jejím směrem i přes pokárání profesorem. Jenže vždycky přežila. Vždycky se nějak dostala ven. A Gareth začal být netrpělivý. Nehody se staly otevřenými útoky. Bylo jí jasné, že pokud se Gareth nedokáže zbavit jí sám, použije všechny kolem, aby to udělali za něj. Rozhlásil po celém kvadrantu pravdu o jejím původu. „Je dcerou vražedkyně.“ „Je šílená stejně jako její matka.“ „Zabila vaše kamarády. Přemýšlejte, kdo bude další.“ A tak začal hon. Někteří kadeti poslouchali. Někteří se přidali. A někteří se ji pokusili zabít.

Nikdy se nechtěla stát vražedkyní. Ale nikdy nehodlala dovolit, aby ji někdo zabil. Bránila se. Bojovala. První mrtvý padl na kamennou podlahu jídelny. Druhý při nočním přepadení. Třetí se pokusil zasadit jí ránu do zad. Skončil s vlastním nožem v krku. Krev byla na jejích rukou, ale k tomu ji přinutili oni. To oni začali tuhle válku a ona byla rozhodnuta ji ukončit. Gareth se o ni přihlásil do výzvy. Na žíněnkách se střetli jako rovnocenní nepřátelé, ne jako kdysi sourozenci. Boj byl nelítostný, brutální, dravý. Skyelar mu prorazila žebra. Gareth jí roztrhl kůži na rameni až na kost. Oba skončili pokrytí krví, nakonec ale ani jeden z nich nevyhrál. Prošla Gauntletem stejně jako její bratr. Byla pomalejší než jiní, slabší než někteří, ale vytrvalejší než kdokoliv jiný. Zvládla to. Prezentace byla krvavá řežba. Z letky, ve které byla Skyelar, nakonec zůstaly jen dvě – ona a jiná kadetka. A tehdy to cítila, ten tichý pohled zelených očí. Když 1. října stála na Rozřazení, věděla, že Gareth to ještě nevzdal. Přišel poslední pokus. Poslední útok. Zaútočil ne sám, ale se skupinou dalších kadetů. Skyelar se bránila. Jednomu z nich zlomila nos, po Garethovi se ohnala tak silně, že mu málem vykloubila rameno. Její záchrana přišla s plameny. Dva z útočníků shořeli dřív než stihli vykřiknout, Gareth a zbytek uprchli. Za ní stál zelený drak, který ji uvítal se slovy „Zdá se, že jsem tě našel včas, Sky.“

monsters don’t cheat death. they look it in the eye and bet double or nothing

Gareth přežil. K její smůle. Skyelar věděla, že to je možnost – ale přesto doufala, že ho nějaký drak sežere, rozdrtí, roztrhá na kusy, cokoliv, co by ho vymazalo z jejího života a ideálně z existence vůbec. Ale ne. Propojil se. Přežil. A teď ho bude muset snášet další rok. Skyelar si povzdechla, zatímco sledovala první skupiny propojených, jak se řadí na letovém poli. V dálce zahlédla svou noční můru v lidské podobě – Gareth tam stál se svou obvyklou arogancí, draka po boku, jako by celý vesmír existoval jen proto, aby ho plácal po zádech. „Měla bych si začít stěžovat na nespravedlnost života,“ utrousila s trpkým úšklebkem. Znovu ho bude vídat na tréninkových pláccích, ve výcviku, v bojových strategiích. Znovu si bude muset dávat pozor na každou vteřinu, kdy mu bude stát zády. „Ach, ne. Jak strašné. Možná bys mu měla popřát delší a bolestivější smrt, aby to bylo spravedlivé?“ ozval se Faol suše. „Řekněme třeba… udušení vlastní sebestředností? Nebo pomalé upálení, protože si nebude chtít ušpinit zbroj a bude se odmítat válet po zemi?“ Skyelar obrátila oči v sloup. „Ty mi nemáš co říkat. Víš, jak jsem trpěla? Od začátku roku a zase to začne.“ „Ano, opravdu je to tragédie. Měla bys napsat paměti. Přežila jsem Garetha Solise – Jak čelit nudnému egoistovi a neztratit rozum? Myslím, že by se to dobře prodávalo.“ Skyelar si odfrkla. „Jestli mě nezabije on, zabije mě tvoje podpora.“ „Podpora? Sky, já tě podporuju! Celým srdcem věřím, že ho jednoho dne osobně vykucháš. Možná bych ti mohl asistovat? Nabízím propálení díry v jeho zadní části, aby byl konečně upřímný o tom, jaký je kretén.“ Přestože si to nechtěla přiznat, Faol měl neuvěřitelný talent dělat její život alespoň o něco snesitelnější. Draci byli skutečně mistři v černém humoru. A někdy to bylo to jediné, co ji drželo při smyslech.

V rámci roku zjistila, že ne všichni ji dál považovali za šílenou. Byli tací, kteří ji nikdy nepřestali vidět jako dceru vražedkyně. Ale našli se i tací, kteří se dívali jinak. Viděli, jak bojuje. Viděli, jak padá a znovu se zvedá. Viděli, jak se brání, když se snaží bránit sebe. A především viděli, jak umírala... a vrátila se. Bylo to při výzvě, kterou sotva přežila. Jezdec, který ji tehdy doslova vykuchal, byl silnější, rychlejší, brutálnější. Nepřál si její smrt, ale chtěl ji vidět na kolenou. A to se mu povedlo. Skončila na ošetřovně s tělem rozervaným tak hluboko, že bylo zázrakem, že vůbec dýchala. Jediné, co si pamatovala, byl chlad chirurgického zákroku. Když otevřela oči, něco bylo jinak. Napravovač stál u jejího lůžka, rukávy poseté krví, která kdysi byla její vlastní. „Měla jsi štěstí,“ řekl jí suše. „Ale nebudu lhát. Kdybychom to neudělali, vykrvácela bys. Děloha byla příliš poškozená.“ Skyelar mrkla. Pomalý nádech. Výdech. A pak přikývla. Přijala to klidněji, než čekala. Nešlo jen o to, že ji vzali něco, co už nikdy nezíská zpět. Nešlo jen o to, že se ocitla o krok dál od toho, co mohla kdysi být. Šlo o něco jiného. Už nikdy se nebude bát, že by zplodila něco, co by mohlo nést geny její matky. Byla jen sama sebou – Skyelar Eryndane. Jezdkyně. Válečnice. Ta, co přežila.

faol

Zelený dýkoocasý || 1. kategorie - 6,9 metru || Samec

Faolándorach je drak, který na první pohled působí klidně, vyrovnaně a lehce netečně k dění kolem sebe. Zdá se, že ho jen tak něco nevyvede z míry, a většinu času tráví ležérním pozorováním světa, jako by ho nic skutečně nezajímalo. Ve skutečnosti se však pečlivě dívá, analyzuje a vyhodnocuje situace, než se rozhodne, jestli stojí za to vůbec reagovat. Jeho povaha je podivnou směsicí flegmatika a sangvinika. Na jednu stranu neřeší věci, které považuje za zbytečné, málokdy se rozčiluje a pokud se něco dá odložit na později, rád si počká. Na druhou stranu si dokáže užít dobrý rozhovor nebo absurdní situaci, přičemž mu nikdy nechybí ironický úšklebek a trefná poznámka. Je jedním z těch draků, kteří se raději baví na účet ostatních, než aby se do všeho aktivně zapojovali. Když mu někdo něco přikazuje, nereaguje hned – raději si vezme svůj čas, aby ukázal, že se nikam nehodlá hnát. Přestože jeho chování může vypadat jako lenost nebo nedostatek zájmu, není ani jedno z toho. Ve skutečnosti je neuvěřitelně chytrý a chápe svět kolem sebe lépe, než si mnozí myslí. Jen si prostě vybral přístup, který ho nevyčerpává.

Má nezdolný smysl pro humor, i když jeho humor je často černý, sarkastický a plný ironie. Rád nachází tu „lepší stránku“ ve věcech, i když ona „lepší stránka“ může být stejně špatná jako ta horší. Například pokud se situace dramaticky zhorší, prohodí něco jako: „No vidíš, Sky, mohlo to být horší – mohla by nám k tomu ještě pršet kyselina.“ Právě tahle schopnost vnímat svět s jistou dávkou černého humoru mu pomáhá přežít i ve chvílích, kdy se jiní hroutí pod tlakem.

Co mu však dokáže opravdu pít krev, jsou příliš hluční draci. Pokud se někde hádají, řvou nebo si dokazují, kdo je silnější, Faolán se buď odtáhne stranou, nebo utrousí nějakou pasivně agresivní poznámku. Vlastně mu nevadí přítomnost ostatních draků, pokud jsou alespoň trochu inteligentní nebo umí držet jazyk za zuby. Má rád rozhovory s těmi, kteří se nesnaží překřičet svět, ale raději si užívají klidnou diskuzi, a pokud už se nějakého střetu účastní, většinou to dělá slovně, ne fyzicky. Zároveň ho rozčilují lidé nebo draci, kteří dramatizují situace více, než je nutné. Nechápe, proč by se měl něčím stresovat dřív, než to skutečně nastane. Když mu někdo oznámí, že je v ohrožení života, odpoví něčím jako: „No tak, až se to stane, tak mě vzbuď. Zatím je to jen teorie.“ Je to přirozený stratég, který si uvědomuje, že některé bitvy nestojí za to bojovat vůbec. Neznamená to, že je zbabělec – jen si vybírá, kdy a kde vynaloží svou energii. Když už musí skutečně jednat, je překvapivě efektivní a rychlý. Není to ten typ draka, který by se vrhl do boje jako šílenec – místo toho vyhodnotí situaci, vybere nejslabší místo protivníka a zasáhne s naprostou přesností. Díky svému dýkoocasému ocasu dokáže vyřídit protivníka jedním pohybem, pokud to uzná za vhodné, ale jeho typickou reakcí je spíš počkat, než se nepřítel vyčerpá, a pak udeřit v pravý okamžik. Je mistrem v zbytečném nepohybování se – pokud může něco vyřešit jen malým trhnutím ocasem, nehne ani křídlem navíc. Na ostatní draky reaguje s nadhledem a klidem, ale pokud ho někdo fakt otravuje, umí být ostrý. Nevyhledává konflikty, ale pokud ho někdo naštve dostatečně, stačí jeden chladný pohled a trefná věta, aby druhého absolutně zesměšnil. Nejde o to, že by byl zlý, ale když už s někým ztratí trpělivost, umí se mu trefit přesně do nejistoty.

Se svou jezdkyní má nečekaně funkční vztah, přestože je jejich povaha téměř opačná. Skylar vyžaduje řád, přesnost a kontrolu, zatímco Faolán je přesně ten typ, který jí svým přístupem dokáže přivodit migrénu. Rád ji testuje tím, že si dává na čas, nebo jen suše komentuje její perfekcionismus. Pokud se Skye rozčiluje nad něčím, co není dokonalé, odpoví něčím jako: „Máš pravdu, mohlo by to být lepší. Ale taky bych mohl být někde jinde a spát. Takže ve výsledku je to docela vyvážené.“ Přestože se zdá, že ji dráždí, ve skutečnosti si jí váží víc, než dává najevo, a pokud by byla skutečně v ohrožení, byl by první, kdo by ji chránil. Jen by u toho nechyběla jedna nebo dvě sarkastické poznámky. Přestože měl před Skye jednoho jezdce, ke kterému měl hluboký respekt, nikdy se tím příliš nezaobíral. Přijímá věci tak, jak přicházejí, a když je něco minulostí, jednoduše pokračuje dál. Nepatří k drakům, kteří se hroutí nad osudem – spíš se smíří se situací a přizpůsobí se. Létání s Faolem je nečekaně pohodlné – pokud má dobrou náladu. Když se mu chce, je přesný, plynulý a extrémně efektivní v manévrech. Jeho rozpětí křídel je dlouhé, což mu umožňuje hladký a úsporný let, zatímco jeho ocas slouží jako dokonalá protiváha při ostrých obratech. Pokud se mu ale zrovna nechce snažit, prostě letí tím nejjednodušším možným způsobem, ať už je to jeho jezdkyni pohodlné nebo ne. Pokud si stěžuje, jen znuděně protáhne křídla a poznamená, že kdyby chtěla lepší let, měl si ji vybrat drak, který se rád předvádí.

Ve výsledku je Faol dokonalou kombinací intelektu, humoru, ironie a lenosti, přičemž pod svým ležérním přístupem skrývá smrtící efektivitu a překvapivou loajalitu. Možná je to líný, sarkastický drak, který se do věcí nehrne rychle, ale když se rozhodne pohnout, je to extrémně rychlé, přesné a smrtící.

Tychokineze je neviditelná síla, která se vplétá do vláken reality a mění pravděpodobnost ve prospěch nebo neprospěch vybraného cíle. Není to magie, která by přímo útočila, nevysílá ničivé plameny, neroztíná vzduch ostrými čepelemi, ale je to jedna z nejnebezpečnějších schopností, jaké může jezdec mít. Zatímco většina signetů spoléhá na fyzickou sílu, energii nebo destruktivní moc, Tychokineze je čistou manipulací osudu. Někdy si přála, aby měla jiný signet. Něco jednoduššího. Plameny, blesky, neviditelnost, cokoliv konkrétního. Něco, co by se dalo vycvičit, vylepšit, zautomatizovat. Ale ne. Osud, nebo možná ironie vesmíru, jí dal moc nad tím, co je neviditelné – nad náhodou samotnou. Tychokineze byla plíživá, zrádná a neuvěřitelně nevyzpytatelná.

Skyelar si ji zpočátku ani neuvědomovala. Byla si jistá, že její „štěstí“ v boji, ve vyhýbání se útokům, ve zvládání nemožných situací je jen výsledkem instinktu, tvrdého tréninku a… no, prostého přežívání. Zpočátku si myslela, že je to jen shoda okolností, prostá náhoda, že přežívá tam, kde jiní padli. Že má prostě štěstí. Byla přece chytrá, uměla se ohánět zbraněmi, její vnímání okolí bylo bystré – možná prostě jen reagovala rychleji než ostatní. Ale pak si začala všímat detailů. Meč, který měl zasáhnout její hrdlo, se „náhodou“ smekl, jako by se ve vzduchu něco posunulo. Dýka vedená rukou adoptivního bratra, která jí měla zajistit pomalou smrt, se zlomila uprostřed výpadu. Když někomu přála, aby dostal pěstí, nečekaně se to vyplnilo v rámci série scénářů naplňujících se něčím nečekaným. Když hledala knihu, kterou potřebovala k učivu, usmálo se na ni „štěstí“ a někdo ji před ní vrátil do knihovny. To nebyla náhoda. To byla ona. Bylo to jako dotýkat se neviditelných vláken reality, jen jemně pošťouchnout události správným směrem a pak jen sledovat, jak se řetězec „náhod“ odvíjí. Nemohla přikázat věcem, aby se staly – mohla je jen postrčit, přimět, aby pravděpodobnost pracovala v její prospěch. Brzy pochopila i temnější stránku svého daru. Stejně jako mohla přinášet štěstí, mohla přinášet i smůlu.

Zpočátku si myslela, že ji její schopnost nic nestojí. Ovlivnila něco tady, něco tam – bylo to jako dýchání. Přirozené, automatické. Ale jakmile se pokusila udělat něco většího, něco silnějšího, dostavila se cena. Nejdřív jen lehké závratě. Pak bolesti hlavy. Krev vytékající z nosu, očí, uší i v ústech. Pak úplné vyčerpání. Když to přehnala? Omdlela uprostřed tréninku. Bylo to, jako by tahala za těžké provázky napjaté přes realitu, natahovala je, ohýbala, ale čím víc jich držela, tím víc ji to drtilo. Není to síla hrubé destrukce, ale neviditelná manipulace realitou, která může rozhodovat o osudu jednotlivců i celých království. Jezdec, který tuto schopnost ovládne, se nestane nejhlasitějším bojovníkem na bitevním poli, ale tím nejnebezpečnějším – protože jeho moc není vidět, dokud není příliš pozdě. Mohla by však vyhořet dřív než dosáhne mistrovského ovládnutí, jelikož by mohla přetvářet realitu na úrovni pravděpodobnosti a náhody, vytvářet řetězce událostí, které by působily jako souhra okolností, ale ve skutečnosti by byly pečlivě řízenými tahy skrytého hráče. Drobná manipulace ji stojí jen minimum síly, když se snaží ovlivnit jednu malou událost, při které upravuje křivku toku reality. Používání této moci bez sebekontroly by mohlo přetížit mozek a smysly, vést k nekontrolovanému propadu do chaosu, kdy by štěstí i smůla byly vrženy do prostoru bez možnosti je zadržet.

Možná nyní její schopnost fungovala jen v malém měřítku, ale jednoho dne by mohla ovlivňovat nejen bitvy, ale celé války, říše, dějiny. Na bitevním poli by mohla způsobit, že nepřátelé budou zakopávat přes vlastní nohy, jejich zbraně se budou lámat v klíčových okamžicích a jejich koně se splaší přesně ve chvíli, kdy měli útočit. Mohla by donutit generály k chybným rozhodnutím, přimět jejich důstojníky, aby špatně pochopili rozkazy, a zajistit, aby se klíčové momenty války rozhodly dřív, než by vůbec začaly. Ještě děsivější byla možnost, že by mohla zasáhnout do politiky. Pokud by se stala mistrem své schopnosti, mohla by nechat důležité lidi zemřít „náhodnými nehodami“ – pádem ze schodů, tragickou jízdou na koni, neočekávanou otravou jídlem. Mohla by zajistit, že klíčové zprávy se nikdy nedostanou k adresátům, nebo že budou nesprávně interpretovány, čímž by rozbila spojenectví království dřív, než by se vůbec upevnila. Neexistovala žádná armáda, žádná zbraň, žádný štít, který by mohl zastavit něco, co vypadalo jako souhra náhod. A právě v tom spočívala největší síla Tychokineze. Byla nezachytitelná. Nepostřehnutelná. Je to síla, kterou je třeba ovládnout, ne něco, co se dá používat bez rozmyslu. Pokud chce přežít, musí pochopit její limity. Ale pokud se ji jednoho dne naučí ovládat? Pak už jí nebude stát v cestě nic. Nebyla to schopnost, která by dokázala zbořit hory, ale mohla zajistit, že hora padne ve správný moment na správné místo.

Nejvýraznější jizvou je nafialovělý kruh kolem krku, který se nikdy úplně nezahojil – připomínka toho, jak ji matka málem uškrtila. Má dlouhou jizvu přes celý podbřišek, kterou získala během výzvy, kdy ji jezdec doslova vykuchal. Po těle má řadu menších jizev – od tréninkových soubojů, pádů, popálenin a života, který nikdy nebyl laskavý.
Spí lehce. Jakýkoliv nečekaný zvuk ji okamžitě probudí. Nikdy nespí hluboce, nikdy si nedovolí být zcela bezbranná. To se také podepisuje na tom, že pije hodně kávy, aby mohla přes den fungovat.
Má slabost pro silné čaje. Horké, hořké, skoro černé stejně jako kávu. Cokoliv s mlékem a cukrem považuje za vodu pro slabochy.
Noční můry by nikdy nenazvala nočními můrami – jsou to vzpomínky. Někdy se budí se staženým hrdlem, s dlaní na jizvě na krku, ale nikdy nekřičí. Naučila se probouzet tiše, i když musí rozdýchávat panickou ataku.
Má ráda řád a organizaci. Každá její věc má své místo. Chaos ji znervózňuje. Nepořádek znamená nepřipravenost. A nepřipravenost znamená smrt.
Je posedlá čistotou zbraní. Může být celá od krve, mít potrhané oblečení, ale její dýky? Vždy dokonale ostré, vždy bez poskvrny.
Nejhorší zvuk, který zná, je praskání provazu napnutého pod vahou těla. Toho zvuku se nikdy nezbaví.
Dračí relikvii má přes levý bok ale hlavně podbřišek v místě, kde se nachází její jizva, což jí přijde ironické. Symbolicky se vzájemně překrývají. Nikdo její relikvii neuvidí, pokud se mu ji nerozhodne ukázat, přestože sem tam část vykukuje zpod oblečení.
Ke svému nevlastnímu bratrovi se nehlásí stejně jako se nehlásí on k ní. Do kvadrantu se zapsala matčiným jménem.
Ve volných chvílích pátrá po informacích o svém otci.
Ráda mění barvu svých vlasů včetně netradičních odstínů jako je třeba růžová.

bonusy

eventy

posty

Madam Satan

Všechny herní informace pocházejí z knižní předlohy Fourth Wing a Iron Flame od autorky Rebecca Yarros, které patří plná autorská práva. Z angličtiny bylo vše přepsáno a korektizováno adminy, kteří si tak přisvojují práva na vlastní text. NIC NEKOPÍRUJTE.

Všechny postavy a texty k nim napsané, jsou autorské právo hráčů.

Admin Tým: Arxi a Vixara

Poděkování: Rebecca Yarros, Artstation, pinterest, TStudio, Sloan, Esmeray Lilith, PlayGround

Stav hry: Aktivní || Spuštění: 19.7. 2024