Sora na první pohled vypadá, jako by do Basgiathu vůbec nepatřila. Je drobná, s mladistvým obličejem bez ostřejších rysů, bez známek únavy, jakou nosí většina jejích vrstevníků. Sotva dosahuje výšky ostatních kadetek a její pohled, neustále nejistý a klouzavý, jen podtrhuje její nenápadnost. Když vejde do místnosti, málokdo si jí všimne. A když si všimne, tak jen proto, že se potřetí na něco ptá nebo se hlasitě omlouvá za to, že vrazila do něčího stolu. Působí ztraceně – a často skutečně je. Rozvrhy, změny plánů, povinnosti... to všechno jí uniká mezi prsty stejně jako čas. Přestože je už ve třetím ročníku, běžně si ji pletou s primánkou. Nikomu by nepřišlo divné, kdyby se zvedla a omylem odešla do špatné budovy. A přesto je tu.

​

Její vzhled je v souladu s tím, jak působí – rozpačitě, nejistě, s energií, která nikdy nedokáže úplně ztichnout. A přesto, že by člověk čekal, že se do sebe uzavře, je emocionálně otevřená. Její radost je upřímná a nakažlivá, její strach zřejmý, její smutek hluboký. Když je šťastná, směje se celým tělem. Když je vyděšená, klepou se jí ruce. Když je smutná, slzy se jí začnou ronit přímo na místě. A přestože se jí ostatní někdy smějí, že je "citlivka" nebo "strašpytel", překvapivě ji to ale příliš netrápí. Možná přikývne, možná se omluví, možná to vypadá, že ustupuje – ale ve skutečnosti neuhne. Ve svých zásadách je tvrdá, jakkoliv se to pod nánosem omluv a nejistoty může ztrácet. Citlivost pro ni nebyla slabost – byla to její pravda. Vyrůstala v tichu, ale smysl nacházela jen v emocích. To byla její řeč – neučená, nelogická, ale skutečná.

​

Citlivost u ní nekončí jen u sebe samotné – je v ní hluboký, téměř intuitivní smysl pro to, co cítí ostatní. V lidech se snaží vidět to nejlepší, i když to sami v sobě zrovna nenesou. Snaží se je nehodnotit podle prvního dojmu, netlačí je, aby byli jiní – jen jim naslouchá, tak, jak to sama potřebuje. A i když by chtěla umět najít ta správná slova, často je nenajde. Zadrhne se, ztratí se v tom, co vlastně chtěla říct, nebo začne mluvit příliš rychle – jako by se bála, že myšlenka uteče dřív, než ji stihne doříct. V přítomnosti autorit nebo nových lidí neumí zvládat ticho – vyplňuje ho slovy, někdy nesourodými, často přeskakujícími z tématu na téma. Omlouvá se i bez důvodu, má tendenci vysvětlovat věci do úmoru, jako by si stále něco potřebovala obhájit. Často se červená, někdy zadrhává, a když přijde na krizové situace – třeba veřejný projev nebo dotaz, na který by jinak znala perfektní odpověď – rozpadne se jí soustředění jako domeček z karet. V tu chvíli vypadá, jako by ani sama nechápala, jak se vůbec dostala tak daleko.

​

Někdy si tu otázku skutečně pokládá. Přemýšlí o těch, které zabila – ne z krutosti, ale z nutnosti. A právě v těch chvílích, kdy je krev na jejích rukou ještě čerstvá a hrdinství jí připadá jako špatně naučené slovo, cítí ten největší rozpor. Mezi tím, kým se snaží být, a tím, co od ní systém očekává. Bojovat, přežít, zabíjet. A ano – někdy i zabíjet znamená chránit. Ale tahle rovnice jí nikdy nepřipadá jednoduchá. Občas se jí zdá, že zatímco její tělo trénuje, její duše pořád ještě váhá – a že se ten rozpor nikdy zcela nezacelí. A možná právě proto se snaží nad tím nepřemýšlet víc, než je nezbytně nutné. Protože zatím nenašla odpověď, která by ji doopravdy uklidnila. A možná ji také nikdy nenajde.

​

A tak se drží toho mála, co může ovlivnit. I když je v běžných záležitostech často neorganizovaná – existuje jedna věc, na které si dává záležet do posledního detailu – a to je vlastní vzhled. Vlasy nosí v pevném, uhlazeném copu, uniformu má vždy čistou, někdy až přehnaně uhlazenou. Hlídá si, aby její rty nebyly nikdy suché nebo popraskané, nehty má upravené, kůžičky pečlivě zatlačené a každý večer si čistí a leští boty, dokud se v kůži neodráží světlo. Ne z marnivosti, ale protože když má minimálně svůj vzhled pod kontrolou, svět kolem ní působí o něco méně chaoticky. 

​

Navzdory své roztěkanosti a citlivosti přežila již tři roky na Akademii. Zatímco jiní nepřežili ani prvních pár dní, ona zůstala – ne silou, ale vytrvalostí. Ve chvíli ohrožení se totiž něco v ní zlomí, jako by se přepnula, jako by na okamžik ustoupila stranou a uvolnila místo někomu jinému. Klid, který v běžných situacích zoufale postrádá, v ní náhle vyroste jako tichý příkaz, a každý její pohyb se v tu chvíli stává úsporným a přesným, každé rozhodnutí klidným a neochvějným gestem vnitřní kázně. Ne proto, že by se proměnila, ale proto, že tahle část v ní vždycky byla, vycházející z její vojenské výchovy, která ji formovala dřív, než si stačila uvědomit, že je jiná. Její spouštěč je většinou drobný, téměř neviditelný rituál – když si pevný cop omotá do drdolu na zátylku, jako by tím sama sobě dává svolení být někým jiným. V tu chvíli nemluví. Jen jedná – s chladnou jistotou, která je v přímém protikladu k jejímu každodennímu já. Po boji se ale všechno vrací zpět. Třes, slzy, otupělost. Nepřipadá si jako ta, která něco zvládla. Spíš jako někdo, kdo byl na chvíli nahrazen. Sama sobě se diví. Ti, kteří ji znají jen z chodeb, nechápou. Ti, kteří se s ní střetli již na žíněnce, vědí své.

​

Sora je v kolektivu je často přehlížená, považovaná za zmatečnou a rušivou. Někteří ji mají za otravnou, za slabý článek, ale v rámci své letky má své jasné místo. Není to vůdčí hlas, ale klíčová součást týmu, protože když se do něčeho pustí, věnuje tomu vše – soustředění, čas i snahu – i když jí to občas trvá, nebo se k tomu vrací až ve chvíli, kdy už to všichni vzdali. Přátel má málo, ale těm, které má, je oddaná naplno. Nejde o žádnou potřebu obětovat se nebo zachraňovat svět. Spíš v sobě nese tichý závazek být čestná, když na tom záleží, a loajální, i když to není snadné. Někdy je tvrdohlavá právě ve chvílích, kdy by se jiní stáhli. Nechce být perfektní, nechce být vzorem – jen člověkem, na kterého se dá spolehnout i v tom největším chaosu. Bez otázek, bez váhání.