Sora na první pohled působí, jako by do Basgiathu vůbec nepatřila. Je drobná, útlá, s mladistvým obličejem bez ostřejších rysů, bez známek únavy, jakou nosí většina jejích vrstevníků. Sotva dosahuje výšky ostatních kadetek a její pohled, neustále nejistý a klouzavý, jen podtrhuje její nenápadnost. Když vejde do místnosti, málokdo si jí všimne. A když si všimne, tak jen proto, že se potřetí na něco ptá nebo se hlasitě omlouvá za to, že vrazila do něčího stolu. Působí ztraceně – a často skutečně je. Rozvrhy, změny plánů, povinnosti... to všechno jí uniká mezi prsty stejně jako čas. Přestože je v druhém ročníku, běžně si ji pletou s primánkou. Nikomu by nepřišlo divné, kdyby se zvedla a omylem odešla do špatné budovy. A přesto je tu.

​

Její mladší vzhled je v souladu s tím, jak působí – rozpačitě, nejistě, s energií, která nikdy nedokáže úplně ztichnout. A přesto, že by člověk čekal, že se do sebe uzavře, je emocionálně otevřená. Její radost je upřímná a nakažlivá, její strach zřejmý, její smutek hluboký. Když je šťastná, směje se celým tělem. Když je vyděšená, klepou se jí ruce. Když je smutná, slzy se jí začnou ronit přímo na místě. A přestože se jí ostatní někdy smějí, že je "citlivka" nebo "strašpytel", překvapivě ji to ale příliš netrápí – bere to jako součást sebe sama, ne jako něco, co by měla skrývat nebo měnit. Mluví hodně, často příliš rychle. V přítomnosti autorit nebo nových lidí neumí zvládat ticho. Její řeč je roztěkaná, přeskakuje z tématu na téma, omlouvá se i bez důvodu, a má tendenci vysvětlovat věci do úmoru. Často se červená, někdy zadrhává, a v krizových situacích – třeba při veřejném projevu nebo obyčejném dotazu, na kterou umí odpovědět lépe než kdokoliv jiný – je zaskočená s myšlenkami rozptýlenými do všech stran. Někdy to vypadá, jako by sama nechápala, jak se vůbec dostala tak daleko. 

​

I když je v běžných záležitostech často neorganizovaná - existuje jedna věc, na které si dává záležet do posledního detailu - a to je vlastní vzhled. Vlasy nosí v pevném, uhlazeném copu, uniformu má vždy čistou, někdy až přehnaně vyžehlenou. Hlídá si, aby její rty nebyly nikdy suché nebo popraskané – vždy jemně lesklé balzámem, nehty má upravené, kůžičky pečlivě zatlačené a každý večer si čistí a leští boty, dokud se v kůži neodráží světlo. Ne z marnivosti, ale protože když má minimálně svůj vzhled pod kontrolou, svět kolem ní působí o něco méně chaoticky. 

​

Navzdory své roztěkanosti a citlivosti přežila již dva roky na Akademii. Zatímco jiní nepřežili ani prvních pár dní, ona zůstala – ne silou, ale vytrvalostí. Ve chvíli ohrožení se totiž něco v ní změní. Jako kdyby se přepnula, jako kdyby ji na okamžik ovládl někdo jiný. Klid, který v každodenních situacích postrádá, v ní náhle vznikne. Ticho, které normálně nesnese, nastane uvnitř ní. Bez otázek, bez zaváhání. Její tělo se pohybuje elegantně a se samozřejmostí, která působí téměř cize. Každý pohyb je přesný, vypočítaný, jako by trénovala celý život – a přitom jen málokdo tu schopnost u ní předvídal. Je rychlá, obratná, nečekaně přesná. Nevyužívá sílu, její výhoda spočívá v ladnosti, v načasování a bleskových reakcích. Uhýbá v ten správný okamžik – ne dřív, ne později – s přesností, která působí téměř jako instinkt. Útočí tehdy, kdy to nikdo nečeká – rychle, tiše a s přesností, která dokáže zaskočit i zkušenější protivníky. V tu chvíli nemluví. Jen jedná – s chladnou jistotou, která je v přímém protikladu k její každodenní roztěkanosti. Po boji se ale všechno vrací zpět. Třes, slzy, otupělost. Nepřipadá si jako ta, která něco zvládla. Spíš jako někdo, kdo byl na chvíli nahrazen. Sama sobě se diví. Ti, kteří ji znají jen z chodeb, nechápou. Ti, kteří se s ní střetli již na žíněnce, vědí své.

​

I když jsou někteří její spolužáci už jmenováni výkonnými důstojníky, ona o takovou pozici nestojí. Není vůdkyní. Nikdy se nehlásí o slovo. V kolektivu je často přehlížená, považovaná za zmatečnou a rušivou. Často něco zapomene, pobíhá mezi budovami a ptá se na to samé víc než jednou. Někteří ji mají za otravnou, ale v rámci své letky má své jasné místo. Není to vůdčí hlas, ale nepostradatelný článek, neboť když už začne něco dělat, udělá to poctivě, dobře a dotáhne to do až konce. Přátel má málo, ale ti, kteří s ní vydrželi, ji neopouštějí. Jsou jí věrní, protože vědí, že ona by pro ně udělala opravdu cokoliv, i dala vlastní život. Bez otázek, bez váhání. Ne vždy je to s ní snadné, někdy je příliš-většinou je příliš a není snadné ji pochopit, ani zařadit. A ona sama by to ostatně ani nedokázala. Ale je opravdová, svá.