Možná to byl jeden obyčejný zimní den, ale právě pro jednu rodinu z města Shire to byl vlastně ten nejlepší. Do jednoho velkého stavení se konečně narodilo dlouho vymodlené dítě a ještě k tomu všemu dcera. Jejich prvorozená dcera, o kterou se pokoušeli dlouhé roky konečně přišla na svět. Samozřejmě to znamenalo jisté opatření. Chránili ji jako oko v hlavě. Nikoho z dětí od sousedů k ní nepustili, neradi ji dávali z náruče pochovat ostatním. Co kdyby jim náhodou upadla a malá Soraya si mohla ublížit? Co když by ji někdo něčím nakazil? A nedej bože, co kdyby ji někdo svou nešikovností zabil?! Proto udělali jednoduché řešení a svou dceru jednoduše nechali pod zámkem. Chtěli ji mít pod dohledem a proto jak dívka rostla, neměla pořádný přehled o tom světě tam venku. Znala jen svůj domov, stavení a koně, které choval otec. K těm samozřejmě také nesměla, protože se mohlo stát, že by jí mohli ublížit. A tak vlastně vyrůstala v samém bezpečí, kdy neznala pořádně nic. Její rodiče byli oba dva písaři, takže ji od malička vedli tím směrem. Ale s čím očividně nepočítali, tak s tou typickou dětskou zvědavostí.

Soraya dost často smutně hleděla z okna ve svém pokoji. Dost často sledovala děti, jak běhají venku, smějí se a pláčou kvůli odřeným kolenům. Ona tohle chtěla taky a tak začínala utíkat z domu. Začínala se seznamovat s dalšími dětmi, ale ty jí často odháněly. Byla to ta divná holka, co byla pořád zavřená ve svém pokoji a s nikým se nekamarádila přece. Její rodiče jsou přece bohatí, ona kamarády nepotřebuje. Mrzelo jí to, ale i tak se nenechala zastrašit a snažila se. Snažila se k nim připojovat, hrát si s nimi. Jenže když už to vypadalo, že ji tedy přijmou mezi sebe, rodiče ji opět našli a odvedli jednoduše domů. Překazili jí celý ten pokus se začít socializovat a najít si nějaké přátele. Samozřejmě se s nimi o tom začínala hádat. Chtěla mít kamarády, chtěla žít normálním životem. Jenže její rodiče o ni měli neskutečný strach a tak nepřicházelo zkrátka v úvahu. Byla jejich jedinou dcerou, kterou milovali a nechtěli o ni přijít nějakou hloupou chybou.

​

Když jí bylo nějakých šestnáct let, s rodiči se nesmírně pohádala. A samozřejmě opět utekla. Jenže tentokrát opustila ulice jejího rodného města a zamířila někam do divočiny. Najednou se cítila neskutečně volně, najednou to všechno bylo úplně jiné. Ten čerstvý vzduch přírody a všeho... Bylo to krásné. Možná až moc krásné. A nic krásného netrvá přeci jen věčně a jinak tomu nebylo ani u téhle mladé dámy. Soraya stála tváři v tvář hrdlořezům, kteří si udělali zálusk na mladou dámu. Ona tohle bohužel neznala. Neměla nejmenší tušení, kdo jsou ti pánové a i když měla nepříjemný pocit, stále se pokoušela o nějaký ten přátelský úsměv dokud se nedostala do jejich spárů. Nebylo jí to příjemné a to sevření jí dost bolelo. Křičela a instinktivně se začala samozřejmě bránit. Kopala kolem sebe, kousala a škrábala. Možná tak trochu doufala, že by jí tohle mohlo pomoci k tomu se ubránit a utéct někam do bezpečí. V tom se odněkud vynořil tmavý stín. Mladík, který se postaral o ty zlé muže. Soraya se samozřejmě bála, že se teď postará o ni, ale on jí místo toho pomohl zpátky na nohy a na její vlastní žádost odvedl dívku zpátky domů. Chtěla se mu zavděčit, ale už ho nikdy neviděla. Ani se ho nestihla zeptat na jméno, ale rozhodně mu vděčí za záchranu života.

​

Rodičům se za své chování a útěk omluvila. Slíbila jim, že už to nikdy neudělá a začne se pomalu chystat na tu cestu písařky. Měla pokračovat v rodinné linii. Ale světe div se... Co oči nevidí, to srdce nebolí. Soraya po nocích často trávila tím, že trénovala střelbu z luku a chystala se na cestu jezdkyně. Udělala si nějakou náhražku lávky, o které slyšela. Trénovala všechno, co bylo potřeba. Co se týkalo obrany, tam úplně sama trénovat nemohla a musela spoléhat na to, že se nestane nějakým slabým článkem a hned si ji nevybere nějaký primán a nepodřízne jí hrdlo. Ale musela uznat, že střelba z luku jí šla opravdu skvěle. A vlastně by se dalo říct, že se docela dobře naučila i s dýkami. Našla nějaké zrezivělé, tudíž to nebyl moc plnohodnotný trénink hodu na terč, ale aspoň něco.

​

A pak tady byl Den D... Den, kdy měla nastoupit do kvadrantu písařů a žít po zbytek života jako nějaká krysa zakopaná v archivu. Takový život jí rozhodně nelákal. Nechtěla být tak nudná jako její rodiče. Chtěla zažívat nějaký ten adrenalin, chtěla v tom svém životě trochu akce. Proto opravdu zamířila k jezdcům. Rodičům nikdy o svých plánech neříkala. Veškeré knihy, které od nich dostala, schovala pod seno a zabalila si přesně to, co potřebovala nejvíc. Vystoupala schody, nahlásila své jméno, udělala několik kroků na lávce a podívala se dolů. To byla ta chyba, co mohla udělat. Najednou viděla pod sebou tu obrovskou jámu a ona zpanikařila. Chtěla se vrátit zpátky, chtěla tohle vzdát. Jak postupně couvala, povedlo se jí rozhodit další dva budoucí kadety. Oběma se podařilo spadnout dolů. To Sorayu rozhodilo ještě mnohem víc, ale tentokrát si popletla směr a postupovala dál ke konci lávky až stála pevně nohama na zemi. Kadeti z vyšších ročníků ji poplácali po ramenou a ona se mohla zařadit mezi další.

​

Samozřejmě, že se na začátku ve všem dost plácala. Neměla dostatek zkušeností jako ti další. Byla slabým článkem, ale její vůle byla neskutečně silná a pevná. Sledovala ostatní, učila se z jejich chyb a ty se snažila po nich neupakovat. Snažila se zdokonalovat a také se naučila používat svůj vzhled. Věděla o sobě, že je pohlednou mladou primánkou s velikýma zelenýma očima. Občas využila svůj vzhled ve svůj prospěch, když něco potřebovala. Díky tomu tehdy okusila to zakázané ovoce a ona se toho nemohla svým způsobem nabažit. Nevadilo ji lézt do postele s mladými muži či ženami. Pokud jí dokázali pomoci s tréninkem, připravit jí pomalu na Gauntlet, poradit jí jak se chovat pořádně při prezentaci, stačilo jí to.

​

Když došlo na prezentaci, byla snad stejně nervózní jako na lávce. Strach nepociťovala, to by ani netvrdila. Spíše trochu panikařila z toho, že by si jí nemusel vybrat žádný drak. A co potom? Veškerá snaha by byla naprosto zbytečná a opět by se stala tím slabým článkem bez draka. Jistě, možná by se rozhodla někoho zabít a zkusit to tímhle způsobem. Ale kde je záruka, že by si jí vybral? Draky si ani pořádně nestihla prohlédnout. Nedokázala si říct, který by se jí líbil, který by jí sednul nejlépe. Do Rozřazení proto šla s jednou velkou neznámou a vůbec netušila, kde by měla hledat a koho. Vlastně jediné, co dělala, tak se úspěšně vyhýbala dalším primánům, kteří by jí mohli jít po krku. Když došla na nějakou vypálenou loučku, maličko se vyděsila. Na zemi leželo několik spálených těl a ona neměla nejmenší tušení, co by měla dělat. Pokračovat? Vyhnout se jim obloukem? Nevěděla! Možná by měla zjistit, zda někdo z nich náhodou nedýchá? Ale zase tady jedná sama za sebe a když se bude zdržovat, nestihne nic. A tak se zkrátka otočila na patě a vydala se zase jiným směrem, než měla ve finále v plánu. Udělala tři kroky a najednou před ní přistál velký zelený drak. Dívka nasucho polkla a první co udělala, tak sklopila pohled. Tak jak je to učili... Jenže drak mlčel. Podívala se na jeho ocas a všimla si, že má jitřenkový. Co slyšela, tak takový má jenom jeden ze zelených, který se rozhodl letos propojit. Než se nadála, v její hlavě se ozvalo hluboké zavrčení. “Teď jsi moje.” Byla jediná slova, které k ní drak pronesl. Jí došlo, že se s ní propojil a nyní jí oznamuje, aby na něj vyšplhala. Skoro si nestihla ani dosednout a on se s ní odlepil od země. Samozřejmě, že vyděšeně zakřičela, nikdy v životě na drakovi neletěla! A jak se blížili na letové pole, jedním slovem se jí představil: “Nereodonisarag.” Soraya tiše vydechla jeho zkráceninu. Měla radost, že má draka.

​

Nereo nebyl ovšem moc velká výhra. Pořád jí o něčem poučoval, neustále jí něco připomínal a hlavně neustále rýpal do toho, koho si bere do postele. Nebavilo jí to, už byla dost nepříčetná a se svým drakem se pohádala. Tehdy na ní použil výhružně svůj dráp a způsobil jí jizvu, která se táhne přese její levé rameno až ke třetímu mezižebří. Pohrozil jí, že jestli si na něj ještě někdy takhle otevře ústa, rozpáře jí celou. Jí to samozřejmě vyděsilo, ale také se zarazila. “Proč mi lžeš?” Zeptala se ho přímo. Tuhle poznámku její drak použil, aby dokázal, že do ní začal postupně propouštět svou energii a ona tak odhalila svůj signet. Dokáže odhalit lež, což není žádná výhra. Nikdo další o tom neví jen ti, kteří to vědět mají a to je vlastně celé. Nesmí to prozradit žádnému dalšímu kadetovi či drakovi. Od té doby jsou pro ni ty tři roky těžké. Poslouchat každý den lži a vědět, že to jsou opravdu lži... Pravidelně být u výslechů, které jsou plné brutalit a jenom prozradit, zda se jedná o lež ři pravdu, dost jí to jednoduše vysiluje. Je z toho všeho unavená a moc dobře ví, že to bude ještě horší, až akademii opustí. Sice se její vztah s drakem do jisté míry zlepšil a on se jí snaží podporovat, aby ještě něco vydržela, ale nejde to tak dobře, jak by si představovala. Chce to samozřejmě pořádný trénink.