Vesnice Sipene v horách je místem, které se s nikým nemazlí a zaručuje poněkud drsnější způsob života, obzvláště pokud nemáte rodinu, na kterou byste se mohli v případě nouze spolehnout, nebo je požádat o pomoc. Sylas nejenom, že se narodil na tomto poněkud nehostinném místě, které je ke všemu mimo Navarrskou ochranu, ale neměl štěstí ani na rodinu, která by o něj jevila zájem a chtěla se o něj starat. Dá se s jistotou říci, že Sylasovi rodiče byli těmi největšími troskami v celé vesnici, jejich polorozpadlý domek se nacházel na samotném okraji, oni sami málokdy pracovali, a co si jejich nadělaná děcka někde neukradla, to neměla. Sylas se narodil jako šesté dítě, které vzniklo jen tím, že jeho rodiče neměli na práci nic jiného, kromě dvou věcí – upíjet se do němoty, a v případě trochu zbývajících smyslů se věnovat tvorbě nechtěných potomků. Měl čtyři starší bratry a sestru, která z nich byla nejstarší, a v podstatě zaujímala chybějící roli matky. Sylas své bezbranné období nejspíše přežil jenom díky nějaké té malé péči od nejstarší sestry, a občas bratrů, kteří se s ním z lítosti podělili o nějaký ten ukradený lup, co se dal jíst. Sylas ale dlouho nezůstal nejmladším, jen rok po jeho příchodu na svět, uvítal jejich pomalu rozpadající se domek další přírůstek, tentokrát v podobě mladší sestry, u které to ale nezůstalo. Během následujících pěti let mu přibyli do sourozenectva ještě další dvě sestry a jeden bratr.

​

Sylas byl těmi staršími a zkušenými zaučován, jak nepozorovaně ukrást nějaké to jablko, půlku bochníku chleba, nebo jak se nejlépe tvářit vyhladověle a smutně, a tím vzbudit lítost u zbylých vesničanů, ačkoliv to příliš nezabíralo – jeho rodina byla v Sipene velmi známá a nikdo nechtěl živit a šatit děcka, o které se nezajímali ani jejich rodiče, a dům se neustále plnil křičícími dětmi, které nikdo nevychovával. Sylas si na své dětství příliš nevzpomíná, vytlačil ho ze své paměti a málokdy se k těm vzpomínkám vrací, je to pro něj pouze období života, při kterém nebyl nikým, obyčejnou žebrající nickou, která co si neukradla, to neměla. Bylo mu dvanáct, když dům opustila jeho nejstarší sestra a vydala se do Basgiathu, a přidala se do kvadrantu léčitelů. Do válečné akademie směřovali poté tři jeho nejstarší bratři, zbylí dva se odmítli přidat, a raději se přidávali do opileckého deliria s jejich rodiči. Sylasovi občas přišel nějaký ten dopis od starších bratrů – o sestře nevěděl nic, protože v prvním a posledním dopise dala jasně najevo, že se od rodiny distancuje – a pomalu si sám uvědomoval, že zůstane jen prachobyčejnou nickou, pokud zůstane v Sipene, i pokud se vydá do Basgiathu a vstoupí do kvadrantu pěchoty. A Sylas nechtěl zůstat nickou. Léčitelství ho nikdy nezajímalo, a co se týkalo písařů, ti ho také nezajímali, ačkoliv poslední rok v Sipene tvrdil, jak se jím chce stát, čímž si vysloužil sympatie tamního knihovníka, který si ho na tu chvíli vzal pod svá křídla a vzdělal ho ve všem, v čem měl mezery, a že těch mezer bylo hodně.

​

V den branné povinnosti ale nemířil do kvadrantu písařů, jeho nohy ho ambiciózně nesli k lávce: mezi jezdci neexistovaly žádné nicky, a pokud stály v řadě a čekaly na lávku, pak je nechala spadnout. Byl to kvadrant stvořený přímo pro něj: přežijí jen ti nejsilnější, a Sylas se za silného považoval. Jakmile přešel lávku, jeho život se nijak výrazně nezlepšil, musel na sobě zapracovat, ale nevadilo mu to, naopak těžké výzvy vítal, chtěl posouvat své hranice a zlepšovat se. Zvládl přežít Gauntlet i Prezentaci, ale když došlo na Rozřazení, tak dostal první ránu od života – žádný drak si ho nevybral. Sylas se nehodlal smířit s porážkou a vyhlídkou statusu propadlíka, a dokonce jednoho čerstvě propojeného kadeta zabil, aby jeho draka získal, ten o něj ale nejevil zájem, a Sylasovi nezbylo nic jiného, než přijmout hořkost života a opakovat první ročník. Jako o rok starší a zkušenější byl mezi novými kadety dosti vítaným přítelem, měl okolo sebe široký okruh těch, kteří se s ním chtěli přátelit – nebo se spíš tak tvářili – a Sylasovi se líbil onen pocit důležitosti. Znovu zvládl zdolat Gauntlet, přežil Prezentaci, a když nadešlo jeho druhé Rozřazení? Šel po velkých dracích, vyhlédl si jednoho červeného škorpioocasého během Prezentace, a snažil se k němu dostat, když ho ale hledal, narazil na jiného červeného, který měl mečovitý ocas. Byl malý, pro Sylase až moc malý, ne-li mrňavý.

​

Dračice mu vyloženě zastoupila cestu a požadovala, aby jí vylezl na hřbet, což Sylas odmítl. „Tebe nechci, jsi moc malá.“ Prohlásil a pokusil se jí obejít – jiný drak by ho za to rovnou zabil, Nimra ho ale nenechala odejít, a vzala ho do svého pařátu. Zatímco tedy jiní kadeti přistávali na dračích hřbetech na letovém poli, Sylas tam byl vyloženě odnesen v jejím drápu na křídle, a během té krátké chvíle se spolu stačili pohádat – stál si za tím, že jí nechce, a ať ho raději zabije, a Nimra si ho na letové pole odnesla jako nějakou nově získanou hračku, které se nehodlá vzdát. Dobrou hodinu seděl před Nimrou a odmítal jít nahlásit své a její jméno, a učinil tak, až když mu dračice slíbila, že ho nechá na pokoji, pokud to udělá. Naivně si myslel, jak odletí, ale akorát tím oficiálně potvrdil jejich propojení. Odmítl na ní letět, a během první letové lekce udělal scénu, že na ní nepoletí, než ho profesor donutil na Nimru sednout, a jakmile se ocitli ve vzduchu, tak z dračice skočil: raději by zemřel, než aby žil s takovou potupou. Nimra ho ale nenechala zemřít, obratem ho zachytila a zbytek letové lekce strávil uvězněný mezi jejími drápy na přední noze. Na Nimře začal létat až poté, co si za ním došel sám velitel kvadrantu a upozornil ho, že jeho chování značně uráží jak samotné draky, tak i jeho letku.

​

Sylas kvůli Nimře klesl na úplné dno kvadrantu, a na nějaký čas upadl do deprese; znovu si připadal jako nicka, kterou byl v Sipene. Byl oficiálně dračím jezdcem, ale necítil se tak, necítil hrdost ani pýchu, nýbrž pouze zostuzení své osobnosti, navzdory všem povzbudivým slovům, kterými ho Nimra obdarovávala. Každá letová lekce pro něj byla spíše trestem, Nimře dělalo problém držet tempo s o dost většími draky, a každý letový manévr se učila dvakrát tak déle než ostatní. Zlepšení nastalo, až když na něj Nimra začala přenášet magii a Sylasovi se projevil signet – nijak ničivý, ale ani ne slabý, jak si jezdci v jeho letce mysleli. Ačkoliv to nikdy nikomu neřekl a je to jeho společné tajemství s Nimrou, začal svůj signet hojně využívat při letových lekcích: opírá vzduch do Nimřiných křídel, aby letěla rychleji a stíhala tak ostatním drakům. Oba na sobě dost pracovali, Sylas daleko více než jeho malá dračice, ale to úsilí, odhodlání a vytrvalost mu přece jen přineslo nějaké to ovoce v podobě jmenování velitelem letky. Byla to pro něj alespoň malá útěcha po tom všem, čím si musel projít, aby si mohl připadat nějak důležitě, a sám sebe nevnímal jako nicku. Krátce po začátku dalšího roku se setkal se svým bratrem, který byl terciánem u pěchoty, a než aby mu pogratuloval k jeho úspěšné cestě, tak se mu vysmál za Nimřinu maličkost – Sylas ho ubodal se slovy, že Nimru smí urážet pouze on a nikdo jiný. Nimra poté jeho tělo spálila, aby se zbavili důkazů a nechali jeho popel napospas přírodě.