child of dust, snow, and smoke

 

"Mráz ti vezme dech - nebo tě naučí dýchat jinak."

 

Syrinx vyrůstá v malé pohraniční vesnici jménem Chakir, ukryté vysoko v horském pásmu Esben. Místo, kde vítr nikdy neutichá, zima trvá půl roku a stíny cizího království Poromiel nikdy nejsou příliš daleko. Vesnice není jen domovem, je bojištěm. Děti si nehrají na válku, oni v ní žijí. Dospělí je učí, že slabost je luxus, co si nemohou dovolit, a že přežití je jejich nejvyšší povinností.

 

Syrinx nikdy nežila na ulici, ale přesto na ní tráví většinu svého života. Uvnitř chalupy ji čeká tvrdý otec s tichým pohledem a těžkým krokem, bolestivě připomínající, že i nejpevnější muži mohou být zlomeni. Venku na ni čeká svět – drsný, divoký, ale živý. Patří ke skupině dětí, kteří si říkají „Stínolovci“. Spolu s nimi se učí nepozorovaně proklouznout kolem hlídek, šplhat po strmých úbočích hor, plavat v ledových jezerech, bojovat s meči, stopovat zvěř, krást zeleninu a pak se schovávat před rozzlobenými sousedy.

​

Kamení se pod mými podrážkami sype. Srdce mi buší až v krku. Hory za Chakirem znají jen ti, kteří se do nich nebojí vstoupit. A my jsme se nikdy nebáli. Kees klopýtne, jeho ruka šmátrá po skalní hraně, ale nenajde ji. Ječí. Skáču za ním, chytám ho za paži dřív, než se ztratí v mlze pod námi.

„Mám tě, mám tě, do prdele, drž se!”

Cítím, jak mi klouže ruka. Tamron i Niamh mi okamžitě pomáhají, každý z jedné strany. Společně ho vytáhneme. Chybí nám dech. Nikdo nemluví. Ale v těch pohledech je všechno. Vděk, strach… a pouto, které se v ten den stvrdí. Už nejsme jen kamarádi. 

​

daughter of the light and ash

 

„Některé rány se nezahojí. Ale naučíš se s nimi žít.“

 

Matka Syrinx byla léčitelkou – bývalou absolventkou Basgiathu. Po narození Syrinx se rozhodla usadit se svou rodinou v Chakiru, kde zároveň byla blízko obranné základny, kde jí bylo nejvíc potřeba. Byla světlým bodem vesnice, a ještě jasnějším světlem v Syrině životě. Učila ji rozpoznávat byliny, zklidnit mysl, zastavit krvácení, i mít soucit s těmi, které většina přehlíží.

 

Když bylo Syrinx třináct, zemřela. A z otce se stal stín. Zahořkl, ztichl, začal pít. A všechno, co doma zbylo, padlo na Syrinx. Vařit. Štípat dřevo. Zpívat Lir maminčiny ukolébavky. Nutit Halsina učit se číst. Být rameno, mozek i páteř jejich malého světa.

​

Vracím se domů z pole. Mlha od řeky zůstává nízko. Když procházím vesnicí, něco je špatně. Tlumené hlasy. Zavřené dveře. Příliš ticha. Od základny v dáli se nese kouř.

 

A pak zahlédnu otce. Opírá se o hůl a v očích má prázdnotu, kterou jsem u něj nikdy neviděla. Ví. A já už vím taky.

Nevím, co se stalo přesně. Prý pomáhala raněným po útoku. Prý zůstala, i když se všichni báli, že přijdou další. Prý zachránila životy. Ale sama... Nee!

 

girl of ice and fire

 

„Nejsem silná proto, že chci. Ale proto že nemám jinou možnost.“

 

Syrinx nikdy nepřestává být Stínolovcem. Ale její toulání začíná mít jiný tón. Už to není jen hra. Každá výprava má cíl. Naučit se přežít. Vydržet mráz. Zjistit, jak daleko doběhne bez přestávky. Jak rychle. Kolik ran zvládne odrazit, než neudrží zbraň v ruce. Jak rychle se postaví, když ji srazí na zem. 

 

Po nocích běhá po horských cestách, aby si posílila plíce a nohy. Pozoruje vojáky, jak mluví, jak se pohybují, jaké rozkazy vydávají. Šplhá na vrcholky strmých skal, aby mohla sledovat jezdce na dracích, když přilétají k základně. Vysoko, kde pálí vítr a vzduch je řídký, se svět zdá být menší, klidnější. Jako by odtud mohla alespoň na chvíli zapomenout na tíhu všeho dole. A z hřbetu draka musí být ten pocit svobody ještě silnější. 

          

Je divoká a tvrdohlavá. Ostatní Stínolovci s ní přestávají držet krok, ale navždy v nich má podporu. Učí se jednat rychle, držet emoce na uzdě. A s tím vším... v jejím nitru stále hoří plamen. Má plán.

 

the path of no return

​

„Nejtěžší na odchodu nejsou dveře, které za sebou zavřeš, ale ty oči, které se na tebe zůstanou dívat skrz okno.“

​

Ví, že to musí udělat. Ne kvůli sobě. Kvůli nim. Kvůli Halsinovi, který je na svůj věk až příliš vážný. Kvůli Lirii, která začala tiše usínat bez pohádky. Z Chakiru do Basgiathu je to přes měsíc jízdy. Pro dívku bez vlastního koně, bez peněz to není nic jednoduchého. Ale když něco musíš, prostě to uděláš. Přemluví staršího obchodníka, aby ji svezl aspoň část cesty. Pomáhá mu na zastávkách, zvedá těžké pytle, stará se o jeho koně. V noci spí přitisknutá ke zdi pod plachtou, s dýkou skrytou v rukávu. Nikdy úplně neodpočívá. Vždy je ve střehu.

​

Pokračuje pěšky. Několik dní putuje sama. Mrzne promáčená deštěm, bloudí lesem, loví, aby zahnala hlad. Později se přidá ke skupině poutníků. Nemůže se nabažit příběhů, které vypráví o světě, který teď začíná poznávat. Cesta ji trvá déle než doufala, ale moudře si dala více času než spočítala. Vstupní zkoušky i den branné povinnosti stíhá. 

​

Loučení je těžké. Otec mlčí. Otočil se zády, jako by odmítal připustit, že mě ještě někdy uvidí. Halsin už není malý kluk. Stojí v kuchyni, pěst zaťatou, oči lesklé. Položím mu ruce na ramena.

„Vím, že nejsi připravený, Hale. Já taky nebyla. Ale zvládli jsme to. Zvládneme to i teď. Liria a táta tě potřebují. Dávej na ně pozor. Vrátím se. Za tři roky se vrátím a pak odsud všichni společně vypadneme.”

Obejmu ho. A pak znovu Liriu. Hlavně pro ni tohle všechno dělám. Vždyť je jako moje dítě, byl jí teprve rok, když matka… Setřu si slzy, a přehodím si přes záda tlumok. Než za sebou zavřu dveře, otec se otočí a s bolestí v očích na mě kývne. Jeho tiché požehnání, přání hodně štěstí. Ze srdce se mi svalí obrovský kámen. 

Poslední ohlédnutí se po vesnici, kde jsem vyrůstala. Znám ji jako svoje boty a přesto mi dnes připadá cizí.

”Syrinx!” Ozve se za mými zády Keesova matka. Drží v rukou starý meč, který si Kees přivlastnil při jednom z našich dobrodružstvích. Objevili jsme ho v jeskyni za vodopádem, zaklíněný ve skále. Zrezivělý, ale ztratil pouze lesk, ne sílu. Keese o něj pečoval a těšil se, že s ním bude chránit vesnici. Nestihl to. Vloni na jaře se utopil. Tentokrát jsme s ním nebyli, abychom ho zachránili. 

„Vezmi si ho, Syrinx. Vím, že on by chtěl, abys ho měla,” řekne. Prsty sevřu jílec. “Díky.” Špitnu pod tíhou emocí. Cítím, že s tím mečem nesu dál nejen jeho, ale i všechno, co jsme spolu byli. Stínolovci. A já jsem poslední z nás, kdo Chakir opouští. Těším se, že v Basgiathu potkám Tamrona. Už brzy bude sekundán v kvadrantu písařů. A já se za pár týdnů stanu primánkou v kvadrantu jezdců.

 

Stačí vydržet tři roky.

Tři. Roky.