Thalia Arielle Highmore, jak se dříve jmenovala, vyrůstala na pobřeží Calldyru, v malé rybářské vesnici Mykos, kde vítr voněl solí a slaný mořský vzduch se mísil s pachem rybích trhů. Byla dítětem moře, přestože sama na vodu nesměla – rodiče byli důstojníky námořnictva, neustále pryč na lodích, v říši map, kompasů a vzdálených obzorů, o nichž psali do deníků. Doma po nich zůstávalo jen ticho, vůně inkoustu a několik mušlí ve sklenici na polici. Byla samorost, příliš divoká pro hlídající sousedy a příliš tvrdohlavá pro školní lavici. Běhala po útesech bosá, s rozbitými koleny a rozcuchanými vlasy, lezla po stěžních zakotvených lodí a z přístavu mizela dřív, než ji někdo stihl chytit za paži. Prarodiče ji měli rádi, i když s ní často ztráceli trpělivost. Byli prostí lidé, jejich ruce voněly po rybím tuku, kouři a soli. Učili ji plést sítě, vázat uzly a číst počasí z vln – dovednosti, které jí zůstaly v krvi stejně jako mořská voda. Měla k nim hluboký cit, i když ho nedokázala vyjádřit. Když děda zemřel, nesla jeho ztrátu hodně těžce. Po babiččině smrti zůstala sama, a ten svět, který do té doby aspoň trochu držel pohromadě, se rozsypal.

 

Putovala od příbuzných k příbuzným, nikdy se příliš dlouho nezdržela. Každý si s ní chtěl poradit jinak – jedni ji zamykali doma, druzí posílali do práce, třetí ji bili, když odmítala poslouchat. Všude dělala problémy. Vylézala na střechy, rozebírala zámky, brala věci, které jí nepatřily, a vracela je jen tehdy, když se chtěla předvést. Nešlo jí o zisk, spíš o tu hranici – co všechno může udělat, než si jí někdo všimne. Rodiče se mezitím ztratili v obzoru. Když se nevrátili do tří měsíců a byli prohlášeni za mrtvé, nebyla ani překvapená. Jen tiše seděla na pobřeží, poslouchala zvuk moře a přemýšlela, jestli je pohltila voda nebo svět.

​

i am the wound and the knife, the victim and the executioner

​

Nakonec skončila v sirotčinci v Calldyru – kamenné budově, která páchla vlhkem, hněvem a nevyřčeným smutkem. Bylo to místo, kde křik dětí byl součástí rytmu dní. Tam se naučila přežívat jinak. Kradla jídlo, schovávala se v prázdných místnostech, kde mohla být sama, a když ji trestali, neplakala. Postupně otupěla vůči pravidlům i autoritám, zato se naučila číst lidi – z jejich pohledů, tónu hlasu, z pohybu ruky poznala, jestli přijde rána, nebo ne. Byl to instinkt přežití, který se později proměnil v dar. V té šedi si našla partičku stejně ztracených duší, které si říkaly Calldyrské krysy – jméno, které jí přirostlo k tělu stejně jako špína pod nehty. Učila je krást, unikat hlídkám, otvírat zámky, mizet v davu i v kanalizačních tunelech. Byla mezi nimi nejmladší a zároveň nejšílenější – jedině ona lezla po střechách, balancovala na trámech, šplhala na věže jen proto, aby viděla, kam až sahá město. Mluvila málo, ale vždycky dělala hluk – v činech, v smíchu, v neustálé snaze zkoušet, kam až může zajít.

 

Samozřejmě, že z toho měla problémy. Kdo ne, v domově, kde každé provinění znamenalo trest, a trest znamenal bolest? Bití, zákazy, hlad, někdy zamčení do sklepů, kde cítila pach plísně a krve. Odnesla si z těch let celou sbírku modřin a jizev – drobných, ale nezapomenutelných. Každá z nich byla památkou na chvíli, kdy se odmítla zlomit.

​

i alone hold the key to this savage parade

​

Když jí bylo třináct, rozhodly se Krysy utéct. Velký útěk, který měl z jejich životů udělat něco víc než jen přežívání mezi rozbitými stěnami. Podařilo se jim to. Žili na ulicích, ve stínech, v úzkých uličkách, kam se vojáci neodvažovali. Spali pod mosty, kradli jídlo, vloupávali se do skladů. Thalia se živila především zlodějnou a podvody, byla rychlá, mrštná, měla ruce, které dokázaly odemknout cokoliv, co bylo na klíč. Její přátelé byli jiní – surovější, drzejší, a často si zahrávali s ohněm. Neštítili se násilí, někteří v něm dokonce našli zalíbení. Zbít, ponížit, někdy i zabít – to bylo v jejich světě běžné. Thalia se tomu vyhýbala. Neviděla, co nechtěla vidět. A to, co zahlédla koutkem oka, se snažila pohřbít do koutu mysli, kam se neodvažovala zajít. Byla zamilovaná do jejich samozvaného vůdce, Kaina, kterému říkali Krysí král. Byl charismatický, krutý, nevyzpytatelný. Dával jí pozornost, kterou nikdo jiný neprojevil, a to jí stačilo. Dokud se nestala svědkem toho, co už se nedalo přehlédnout. Jednoho večera viděla, jak on a jeho nejbližší umlátili malého chlapce k smrti – jen proto, že měl u sebe pár měďáků navíc. V tu chvíli se v ní něco zlomilo.

 

Kain ji podezíral, že chce odejít. A měl pravdu. Pokusila se utéct, ale on byl rychlejší. Následovalo vydírání, ponižování, manipulace – citová, fyzická. Pokoušel se ji zlomit, připoutat k sobě strachem, ale Thalia měla v sobě něco tvrdšího než bolest – umanutost. A ta ji zachránila. Naplánovala útěk do posledního detailu, a když se naskytla příležitost, prostě zmizela. Z Callydru utekla do Deaconshire a později do Morraine, kde se živila tak, jak to uměla nejlépe – krádežemi. Nikdy se neuchýlila k prostituci, i když jí to svět nejednou nabízel jako jednodušší cestu. Byla pohledná, ale s muži to neuměla – místo flirtu používala chlad, místo svádění přímost. Mnohem raději je uplácela kradenými penězi, šperky nebo cetkami, než aby jim dala sebe. Na naučené city nevěřila. Věřila v rychlost svých rukou, ve zlatý lesk, v tíhu kovu v kapse. A ve svobodu, kterou jí přinášel každý další únik.​

​

to live is to dare everything

​

Společně s dalšími branci se ve dvaceti letech dostavila do Basgiathu – vyzáblá, ale s očima, které zářily tou samou odvahou, jakou měl každý, kdo neměl co ztratit. Prošla zkouškami s nečekanou lehkostí, ne proto, že by byla silnější nebo chytřejší, ale protože se nebála. Vždycky šla tam, kde ostatní váhali, a kde jiní viděli smrt, ona viděla možnost. Když si měla vybrat kvadrant, rozhodla se pro jezdce. Neexistovala zde žádná jistota – nikdo nevěděl, jestli přežije výstup na lávku, přechod přes ni nebo první noc v kasárnách. Ale Thalia nikdy nehledala jistoty. Živila se rizikem, dýchala jím. Ten okamžik, kdy ji poprvé ovanul zápach síry a spáleniny, byl pro ni téměř opojný. Basgiath v ní tu posedlost jen prohloubil. V jezdeckém kvadrantu našla svůj druhý domov – místo, kde se hranice mezi strachem a euforií rozplývala do jediné tenké čáry. Adrenalin se stal její závislostí, návykem, kterého se nedokázala vzdát. Milovala nejistotu, okamžiky, kdy jí šlo o život, souboje s protivníky, kteří byli silnější, větší, nebezpečnější. Risk ji držel při životě – stejně jako pád. Bojové tréninky pro ni nebyly jen povinností, ale zábavou, výzvou, hrou, ve které mohla prohrát všechno a přesto vyhrát – protože přežila.

 

Gauntlet zvládla s překvapivou rychlostí, jako by pro ni gravitace neplatila. Každý skok, každé chycení za okraj překážky, každé ztuhnutí svalů prožívala s čistou radostí. Když přišla Prezentace před draky, prošla jí klidně, bez zaváhání, s drobným úsměvem ve tváři, který působil spíš jako výzva než pokora. A když se během Rozřazení z ohně, kouře a hromu vynořil on – Torwrhaearn, rudý mečoocasý kolos, jemuž v očích hořel věčný nezájem – zdálo se, že osud má smysl pro humor. On byl ztělesněním klidu a rozumu. Ona byla výbuch, jiskra, ztělesněné nebezpečí. Už tehdy se jejich spojení zdálo absurdní – starý, unavený drak a mladá kadetka, která se smála Malekovi do tváře. A přesto mezi nimi vzniklo pouto. Torw se stal hlasem rozumu, kterého však Thalia nikdy neposlouchala. Varoval ji, bručel, nadával – a ona se přesto vrhala do situací, které by jiným zlomily vaz. Několikrát za to zaplatila – zlomeniny, tržné rány, otřesy mozku, které ji dohnaly až do ošetřovny k Napravovači. Ale vždycky se vrátila s dalším úsměvem, s čerstvou jizvou a s tím samým nezkrotným pohledem, který říkal, že i kdyby mohla, nic by neudělala jinak.

​

you must be drunk always. on wine, on poetry,

or on virtue, as you wish. but be drunk

​

Na Basgiathu si vybudovala pověst, která nebyla právě lichotivá. Instruktoři ji považovali za výbušnou, nespolehlivou a nebezpečně impulzivní – typ kadetky, která se z ničeho nic rozhodne přelézt hradby nebo vyzvat o dvě hlavy vyššího protivníka jen proto, že se nudí. Mezi kadety se o ní mluvilo spíš s obavou než s respektem – byla ta, která přežila všechno, ale nikdo nevěděl, jak. Tři roky po sobě zvládla Válečné hry, a i když pokaždé skončila zraněná, pokaždé vstala, oklepala se a tvářila se, že by si to klidně zopakovala. Měla instinkt přežití, který se nedal naučit. Ve chvílích, kdy ostatní ztráceli hlavu, ona se smála, jako by jí to celé připadalo jen jako další hra. Její signet z ní udělal cenného bojovníka. Telekineze, kterou ovládala, se stala nenahraditelnou při boji i obraně. Během třetího roku se začala účastnit výprav mimo Basgiath – především na pohraničních základnách, kde doplňovala stavy při oslabení frontové linie. Cestovala častěji než většina jejích vrstevníků a málokde zůstala dlouho. Možná proto, že její přítomnost bývala vnímána jako požehnání i prokletí zároveň – dokázala zachránit desítky lidí, ale stejně snadno rozpoutala chaos.

 

Po absolvování Basgiathu byla převelena na základnu v Sumertonu, kde měla původně zůstat natrvalo. Jenže Thalia a delší trvání nikdy nešly dohromady. Po několika týdnech začala být nasazována tam, kde bylo nejhůř. Přesuny z jednoho místa na druhé, rozkazy, které se měnily rychleji než počasí – život, který by zlomil kohokoli jiného, jí vyhovoval. Skoro měsíc strávila na Keldavi, kde pomáhala svým signetem odklízet trosky po útoku na základnu a přilehlé vesnice. Dva týdny v prachu, kouři a zkáze, kdy její schopnost zvedat celé konstrukce, odhazovat kamenné bloky a uvolňovat zavalené chodby pomáhala lidem se vrátit k běžnému životu. Po práci se neukazovala. Spala, kde se dalo – na zemi, v ruinách, s hlavou opřenou o kámen. Na Sumerton se vrátila až po skončení oprav. Pro některé je její jméno symbolem postrachu, pro draka, který ji stále bručivě doprovází, je nezničitelným paradoxem – jeho malý, bláznivý člověk, který nedokáže zůstat stát, i kdyby šlo o její vlastní život.