Theren Orion Glayr se narodil roku 581 jako prvorozený syn Lucana Glayra, správce Lucery a hlavy nejstaršího šlechtického rodu provincie Luceras. Od kolébky nesl břímě jistého očekávání. Měl být pokračovatelem linie, ochráncem dědictví a jednou usednout v otcově sídle a vést Luceru pevnou rukou. Už jako dítě byl obklopen protokolem a disciplínou. V jeho světě nebyl prostor pro hru ani chybu. Otec ho vedl tvrdě, bez pochybností a bez náklonosti. Měl jen vizi, že ze syna vyroste správce, jakého rod potřebuje. Jeho matka Ceryse, byla krásná, vzdělaná a chladná jako krajina za okny. Naučila ho číst mezi řádky, mlčet, když to bylo potřeba a nikdy neukazovat slabost. Ale objetí od ní nikdy nepoznal.

​

Therenovo dětství změnila až Elaiya. Jeho malá sestra, narozená, když mu bylo osm let, přinesla do tichého domu teplo, které nikdo jiný nepřinesl. Byla usměvavá a neposedná, proto ji tolik zbožňoval. Trávil s ní každou možnou chvíli, chránil ji a učil jí drobné lumpárny. Schovávali se spolu v knihovnách, kde četli o padlých dračích jezdcích a pásli soby za hradbami. V její přítomnosti se Theren měnil z dědice v bratra. Z chladného obrazu otce v živého chlapce. Elaiya byla jeho všechno. Do momentu, než zmizela. V jednu zimní noc, v tichu padajícího sněhu několika desítek minut, kdy měl být s ní, ale nebyl. Zavolali ho na formální setkání s hosty a nechal ji v knihovně s chůvou. Když se proplížil zpátky, bylo otevřené okno, převržená židle a jejich oblíbená kniha ležela na zemi. Elaiya byla pryč. Stráže tvrdily, že nikdo neprošel, služebnictvo zarytě mlčelo a chůva, která přežila únos, o tři dny později zemřela s jizvou na zápěstí a hrůzou v očích. Malou Elaiyu už nikdy nikdo nenašel.

​

Rod se sesypal do ledového ticha. Matka přestala mluvit, přestala jíst a jednoduše přestala existovat. Dny proseděla u oken a šeptala její jméno. Otec neprolil jedinou slzu. Vydal rozkazy a spustil pátrání. Mlčky přijal jisté selhání. A Theren? Ten se zlomil. Vinil z toho všeho sám sebe. Nenáviděl se za těch dvacet minut. Přestal mluvit a noci trávil v jejím pokoji. Po Luceře hledal stopy, které už dávno zametl sníh. Když konečně promluvil, zpochybnil otcovu verzi příběhu. A od otce uslyšel slova, která se mu vypálila do duše: „Pokud žije, přivedeme ji zpět. A pokud ne, povinnosti pokračují. Smutek nás od nich neosvobozuje.“

​

Tehdy pochopil, že v tomhle světě nemá prostor pro vlastní bolest. A tak ji zakoval hodně hluboko. Vrátil se ke svým povinnostem, ale v srdci se mu začala rodit jistá vzpoura. Tajně trénoval na starém nádvoří, kde kdysi cvičil jeho strýc Auren Glayr. Mladší bratr jeho otce, kterého zavrhl jenom kvůli tomu, že si raději vybral dračí hřbet než být po jeho boku jako písař. Vyhledal a kontaktoval tedy strýce, který ho učil padat, pevně se držet, šplhat a hlavně přežít. Dny žil jako budoucí dědic, noci jako někdo úplně jiný. Obdivoval draky a nepřestával trénovat. Auren ho občas brával za svou zelenou dračicí Cylou, která mu dovolila, aby se jí občas dotkl a mohl ji zkoumat z blízka. Vždy je sledoval, jak letí a mizí v dáli. V jejich letu viděl svobodu, která by mu byla odepřena. V jejich síle viděl možnost uniknout jménu, které mu bylo dáno.

​

Když mu bylo šestnáct, došlo k dalšímu incidentu, který jeho rozhodnutí jenom utvrdil. Při tajné výpravě za hradby byl přepaden skupinou maskovaných útočníků. Stráže padly. Theren přežil jen díky tomu, že jednoho z nich zabil ukradenou čepelí. Domů se vrátil zmrzlý, zraněný a krvavý. Jenže doma ho čekaly jenom výčitky. Prý ohrozil rod, prý se znelíbil. Otec mu místo uznání předložil další seznam lekcí a povinností. Matka ho jen pohladila po tváři, poprvé od Elaiyna zmizení a zase odešla.

​

Ode dne, kdy mu bylo dvacet a přišel den branné povinnosti už nepochyboval. Postavil se v sále plném očekávání, pod chladnými erby rodu Glayr a s klidem se podíval na svého otce. „Nebudu dalším správcem Lucery. Nebyl jsem zrozen, abych tady tomu vládnul. Byl jsem stvořen pro let. Budu jezdcem a nikdo mi v tom nezabrání.“ Nikdo nic neřekl. Matka plakala poprvé za těch dvanáct let, ale otec se na něj díval s ledovým klidem. Doslova ho propaloval pohledem. „Staň se čím chceš. Už jsem ti zajistil, že budeš sloužit na základně tady v naší provincii, aby ses mohl věnovat i svým povinnostem.“ V Therenovi bublal vztek, ale nemohl nic udělat. Jen odešel společně se svým strýcem Aurenem ke koním a vyrazili směrem k Basgiathu, kde ho čekal zcela nový život.