Narodil se neznámé matce, která ho po porodu odložila u prahu jedné farmy v Sipene a nechala ho na pospas osudu. Rodina, která v domě žila se skládala z manželského páru se dvěma většími dětmi, ale protože měli dobré srdce, dítěte se ujali a vychovali ho jako vlastního. Theron nejdříve nevěděl, že nebyl jejich biologický syn, ale začal si v sedmi letech klást otázky, jelikož on měl světlé vlasy a oči, kdežto matka s otcem černé jako uhel a taktéž tmavé oči, které podědily i jejich syn a dcera, kteří byli od Therona o šest let starší. Navíc jim nebyl podobný ani v obličeji a když viděl, že bratr se sestrou měli jisté rysy, on žádné neměl. Nechal si to pro sebe, ale pak se začal ptát a o rok později mu tak rodiče řekli pravdu. Hodně ho to zasáhlo. Samozřejmě jim byl vděčný, že se ho ujali a vychovali, dali mu domov a chovali se k němu hezky. Spíš ho mrzelo to, že své matce nestál ani za to, aby ho dala někam s jistotou, že se o něj postarají. Ať už ta žena byla v jakékoliv situaci nevěřil, že by se o něj nedokázala postarat nebo najít způsob, aby mohla. Kdyby ho milovala, tak by to udělala, jenže z nějakého důvodu byl nechtěné dítě a tu bolest cítil dodnes byť měl adoptivní rodiče, které nade všem miloval. Odmalička pomáhal na farmě, byl zdatný, učenlivý a se zvířaty mu to šlo. Do svých deseti let to byl normální hoch, ale myšlenka toho, že ho matka nemilovala mu způsobila takovou vnitřní bolest, která se během několika let proměnila v jeho záhadné nekontrolovatelné výbuchy hněvu a celkově nedokázal ovládat emoce. Jeho rodiče se o něj báli, jelikož Therona nepoznávali a měli to za pouhou věc přicházející puberty a počítali s tím, že to pak odezní, no to se mýlili. Z bezproblémového dítěte se tak stal pravý opak a Theron se pral, dokonce bitky vyhledával a za trest nemohl chodit nikam ven a musel se věnovat jen farmě. Nakonec ale zase mohl volně běhat a tehdy poznal stejně starou dívku, která upoutala jeho pozornost a stala se jakýmsi jeho majákem. Keyna byla úžasná dívka se kterou se cítil sám sebou a s níž necítil žádné negativní emoce, i když nutno dodat, že s ním láska pěkně zaházela. Z nějakého důvodu svou milou dokázal pokaždé bezpečné rozeznat od jejího identického dvojčete a na otázku, jak to dělá vždycky odpověděl, že to je jeho tajemství.

 

Keynu miloval a stal se jejím partnerem, plánovali společně život a mnoho dalších věcí, které jim mohl vzít nadcházející den a nebo den odvodu, protože Theron nevěděl, do jakého kvadrantu se přidat a nějak ho to táhlo k jezdcům i když věděl, že tam mohl kdykoliv zemřít. Jenže to by znamenalo nebýt po boku Keyny a vidět ji jen v případech nějakého zranění a to na určitou chvíli. Ale k léčitelům prostě nechtěl, nic kromě Keyny ho tam netáhlo a cítil, že jeho potenciál byl úplně někde jinde. Rvala se v něm láska s čímsi neznámým, co ho volalo do kvadrantu jezdců. Ano, mohl se ještě přidat k pěchotě, ale zvědavost kým by mohl být, kdyby se přidal k jezdcům vyhrála a tak když se o tom bavil s Keynou došlo k velké hádce. Poprvé v životě se s ní takto pohádal do takové míry, kdy vztek převzal kontrolu a jelikož právě přibíjel na farmě hřebíky ohradu, ohnal se a tím způsobil malé zranění na tváři člověku, kterému nikdy nechtěl ublížit. Běžel za ní, omlouval se, ale bylo to zbytečné. Nenáviděl se. Tohle nechtěl udělat a tak si svůj vztek vybil na nově postavené ohradě a chvíli přemýšlel o tom, že svůj život ukončí, protože bez Keynu to nemělo dál cenu. No nakonec se tak nestalo, řekl si, že když už zemřít, tak ať ho zabije nějaký drak a odejde ze světa nějak zajímavě než kdyby skočil z útesu. Byl na sebe stále ještě naštvaný a v den odvodu se díval do země, nechtěl Keynu vidět, protože by ten pohled nezvládl a tak přešel lávku a stal se kadetem. V téhle chvíli byl Theron roztěkaný bez nějaké vůle žít, takže mu bylo všechno tak nějak jedno. Při výzvách se mu podařilo několik účastníků zabít, některé i trochu surově, když mu ujela ruka. Na žíněnce vypadal opravdu děsivě a ne každý se mu chtěl postavit, ale musel. Málokdy pak projevil soucit a kdyby ho někdo nezastavil, měl by na rukou krev i mnoha kadetů při tréninku.

​

Ve výzvách tak dominoval, jen málo kdo mu dal vážně zabrat a nebo mu způsobil vážnější zranění, přesto ho jednou zranili natolik, že musel na ošetřovnu a tam potkal Kaynu, dvojče své bývalé přítelkyně. Rozeznal ji a netušil, co říct, měl za to, že jí všechno sestra řekla a s Keynou mluvit nechtěl a už vůbec by se od ní nenechal ošetřit a tak to bylo jejich malé tajemství a kdokoliv potřeboval ošetřit, domluvil si Kaynu. Ta věc ho však trápila dodnes, mrzelo ho, co udělal a nedokázal se Keyně ukázat a říct, jak moc mu to bylo líto. Svou frustraci si tak vybíjel v posteli s kadetkama a i když nikdy k žádné nic necítil, stačilo mu to jako takové uvolnění a rozptýlení. Žádná se ale nemohla rovnat Keyně a jak on po ní toužil.

​

V prvním ročníku jeho letka vyhrála bitvu letek, takže se pak mohli podívat na nějakou tu základnu, což pro něj bylo nezapomenutelným zážitkem a nejen to, protože měl ve všem dobrý čas, stal se v sekundě velitelem letky, což ho těšilo a byla to jeho jakási pýcha. Válečné hry ho dost bavily, protože to byl velký příliv adrenalinu a on si chtěl dokázat, že na to měl a že dokáže cokoliv, když si bude věřit. Jeho vůle žít se tak zase trochu vrátila, ale stále neměl ten svůj maják, který by byl jeho světlem a jeho smyslem života. Jelikož si vedl dobře nejen jako jezdec, ale i velitel letky, byl ve třetím ročníku povýšen na velitele perutě plamene, třetího křídla. Byl na sebe pyšný, pozice se mu líbila a vyhovovala, nepotřeboval šplhat výš, zase tak velkou zodpovědnost, jakou měli velitelé křídel nechtěl a tak se soustředil na svou peruť, aby byla nejlepším v ročníku. Jako velitel byl určitě přísný a nesnesl nekázeň, zároveň však měl u kadetů respekt, který si za ty dva roky vysloužil.