Vesper vyrůstala v Sipene, na míst, které je stejně tvrdé jako jeho půda. Otec Maxim pracuje v dolech, matka Áine je švadlena. Starší bratři už od dětství pomáhali s penězi – nejprve v dílně, později v podzemí. Oba nakonec nastoupili do Basgiathu, jak se očekávalo. Nejstarší Ismail se stal léčitelem, druhý bratr, Izar, šel do boje jako člen pěchoty.

Když jí bylo deset let, došlo k nehodě v dolech, kde zrovna pracovat její otec i bratři. Maxim přišel o nohu úplně, Ismail byl zraněn, ale protože byl mladý a silný, dokázal se ještě dát dohromady. Do té doby bylo její dětství bezstarostné, veselé a velmi privilegované, poněvadž její rodiče i bratři obětovali všechno pro to, aby nestrádala, aby byla šťastná a v bezpečí. Dostalo se jí daleko lepšího vzdělání než původně bratrům, kteří se číst naučili pořádně až pár let před odchodem do akademie. Po té osudné nehodě ale její dětství skončilo. Velmi rychle se z ní stal pomocník v domácnosti. Úbytek peněz a otec vyžadující dlouhodobou péči ale nebyl jedinou oči otevírající událostí. Začala si všímat, že vlastně je na ulicích plno chudých lidí, kteří žebrají o jídlo, došlo jí, proč většina jejích spolužáků přestala chodit do školy a časem byla Vesper i svědkem toho, co drancování způsobuje. Krátce poté její bratři jeden po druhém odešli do akademie. Matce to úplně zlomilo srdce, což vedlo k předčasnému narození její mladší sestry Seren, a tak se Vesperin svět znova obrátil vzhůru nohama. Otec začal vyrábět vyřezávané figurky a zdobené kožené doplňky jako obaly na nože, Vesper zase vyráběla šperky a vyšívané šály a šátky. Všechno pak prodávali, i tak ale hlavním zdrojem peněz byla matčina práce jako švadlena. Vesper převzala nejen domácí povinnosti, ale i péči o její mladší sestru. Když jí bylo patnáct let, přišlo domů oznámení, že Izar zemřel krátce po nasazení do boje v prvních liniích. To její rodiče naprosto zlomilo a tak se k Vesperiným povinnostem přidalo i fungování jako emocionální podpora. Nejstarší bratr téměř nikdy nemohl přijít domů na návštěvu, nejspíše proto, že se rodičům úplně nemůže podívat do očí z pocitu viny za bratrovu smrt. Pravidelně domů ale posílá peníze, jejichž příchod je vždy vítaný, ale také vždy neosobní. Jediný, s kým je v pravidelné korespondenci je Vesper. Zatím, co rodiče nechtěli o tom, že by Vesper nastoupila taky do akademie, vůbec slyšet, ačkoliv věděli, že to je povinné, její bratr ji v dopisech pobízel k tomu, aby se přidala k léčitelům. Kdo mohl tušit, že Vesper bude mít trochu jiný plán.

Pod tlakem povinností, úplně sama na zpracování ztráty sourozence, Vesper byla čím dál tím více frustrovaná a právem naštvaná. Otec přišel o nohu vinou špatných pracovních podmínek, ale nic se nezměnilo a horníci umírají v dolech dál. Její bratr zemřel ve válce, která se ho vůbec netýkala. Proč by ji měli zajímat nějací gryfové, když jejich nepřátelé jsou obyčejní lidé, dohnaní ke zločinům krutostí světa, ve kterém blaho obyčejných lidí nezajímá vůbec nikoho. Jako kdyby život jejího bratra neměl žádnou hodnotu a jeho smrt byla naprosto bezdůvodná. Zároveň ale od Ismaila dostávala zprávy o tom, že gryfové vskutku jsou problém, i když se jich možná zrovna netýkají. Vesper viděla jediné řešení – pokud chce změnu k lepšímu, musí být její součástí, místo toho, aby někde naštvaně pokřikovala, že je svět nefér.

O výběru kvadrantu doma rodičům neřekla, protože věděla, že by ji odmítli pustit. Bratrovi ale tohle rozhodnutí sdělila, a přestože na dálku nemohl pořádně pomoct, nechal jí alespoň jako dárek k narozeninám vyrobit u místního kováře sadu dýk, aby měla nějakou výzbroj. Poslední tři roky před svým oficiálním nástupem věnovala každou volnou chvilku učením se zacházet se svými dýkami, ale také se snažila vybudovat si nějakou kondičku. Záměrně pomáhala zvedat těžké hromady oděvů, běhala po vesnici s mladší sestrou na zádech, její otec jí dokonce neochotně dál pár tipů k boji na blízko, které si ještě pamatuje z dob své vlastní služby jako voják. Skrze tohle všechno se Vesper cítila velmi sebevědomě a připraveně, když poprvé stanula před lávkou. Z pohledu na to, jak adepti padali z mostu jako jablka, jí rozhodně přejel mráz po zádech. V tu chvíli si jako kompenzační mechanismus vyvinula pevnou víru v to, že to zvládne, protože její cíl je správný a důležitý. Sama sebe v hlavě přesvědčila o tom, že to vlastně vůbec hluboko není, a tak se jí podařilo přes lávku přejít bez nějakého většího zavrávorání. Jakmile byla v bezpečí, lehce se tam sesypala. Rozklepaly se jí kolena, nemohla se udržet na nohou a snad jen zásluhou bohů se ji v tu chvíli nikdo nepokusil zabít.

 

Relativně rychle pak pochopila, že bezpečí je jen iluze a že být zranitelná znamená stát se problémem pro ostatní. Během prvních týdnů akademie svou pomoc dobrovolně nabízela, ale většina kadetů jí málem ukousnuli ruku, kterou k nim vlídně natáhla. To ji velmi rychle uzdravilo z bludu, že takový přístup ji na tomhle místě někam dostane. Gauntlet zdolala jen tak tak a když přišla řada na rozřazení, myslela si, že už je v bezpečí. Zaraženě zůstala zírat na scénu, kde jeden kadet zabil druhého, aby mu mohl ukrást draka, který toho prvního pak zašlápnul. V těch pár vteřinách, kdy nevěřícně zírala, se k ní zezadu přiblížil Fíor a drcnul ji nosem do zad. První málem leknutím vypustila duši, pak si uvědoma, že to nebyla duše, ale dech, který jí Fíor vyrazil tím drcnutím, načež se samozřejmě začala mentálně připravovat na to, že ji sežere a život jí krátce zableskl před očima. Fíor se jí pak ozval v hlavě a Vesper si uvědomila, že tuhle zkoušku zvládla úspěšně. Slyšela historky o tom, jak mrzutí a protivní draci jsou, takže Fíorovu upovídanost absolutně nečekala. Vůbec si nepamatuje, co jí tehdy povídal, jen ví, že na něj vylezla, a že se z ní pak snažil vytřepat duši jeho chaotickým, prudkým letem. Následující měsíce byly plné létání, učení, bojování a – po projevení signetu – i hodin strávených o samotě, jen se zvířaty a Fíorem. Velmi rychle se z nich stali dobří přátelé. Její disciplína a skvělé výsledky ve studiu jí zajistily ocenění ve formě jmenování velitelem letky. Vesper tuto povinnost vzala okamžitě velmi vážně. Fíor by určitě řekl, že až příliš – protože podle něj to zas tak žhavý není.