another cliché in this world

 

Jeho životní příběh není o nic moc jiný, než příběh ostatních. Nebude ani žádným překvapením, že o své minulosti nemluví a raději se schovává za nálepkou muže bez minulosti. Narození ve slumech a chudobě v Aretii totiž není něco, čím by se chtěl chlubit. Ani násilnickým otcem, který mlátil jak jeho, tak i matku. A později i další dva Victaronovy sourozence, kteří se ale nedožili nijak vysokého věku. Marzin zemřel, když mu byly dva roky na následky otcova bití a Nellye byly pouhé čtyři roky, když jí zabil záškrt. Zápal plic poté zabil i Vicovo matku, když mu bylo osm let. V té době neuměl ani číst, psát a sotva počítat. Byl zanedbávaný už téměř od narození, stejně jako spousta dalších dětí v jeho věku. Aretie se vzpamatovávala ze starých trestů za bouření se v roce 559. Někteří obyvatelé se stavěli proti bývalým rebelům a dávali jim za vinu veškeré neštěstí. Mezi bývalými rebely, byl i Victaronův otec, který se díky své rebelské iniciativě, dostal na úplné dno. Ač je tedy jistě klišé říkat, že se Victaron narodil do tragické rodiny a tragédie ho pak provázely skoro celý život, tak je to fakt, který nelze z jeho minulosti vynechat.

​

Ke vzdělání se dostal až v devíti letech, když jeho otce zavřeli do vězení za několik zločinů spojených do jednoho - týrání, výtržnictví, krádeže, korupce, iniciování povstání a další související aspekty. Victaron neměl žádné schopné příbuzné, kteří by se o něj postarali a tak byl poslán do místního sirotčince, kde se adopci vyhýbal jak čert kříži. Byl poměrně zamlklý, ale divoký a špatně zvladatelný kvůli zanedbané výchově. Na sirotčinec nemá žádné dobré vzpomínky, ale díky němu měl možnost se naučit číst, psát, počítat a učit se o světě, ve kterém žije. 

​

the man without a past

​

Když mu bylo patnáct let, ředitel sirotčince se ho zbavil tím, že jej poslal do převýchovného vojenského zařízení, které v Aretii bylo a připravovalo mladé chlapce a dívky na vstup do kvadrantu pěchoty. O kvadrantu jezdců se vědělo jen málo, ale byli tací, kteří netoužili po ničem jiném, než se propojit s drakem a bojovat na hranicích s nepřítelem z Poromielu. A samozřejmě získat lepší postavení, neboť o dračích jezdcích se mluvilo jako o privilegovaných hrdinech. Král Doran již upevnil svou moc a jeho odpůrců ubývalo. Victaron strávil v převýchovném zařízení tři roky, než byl v létě roku 581 propuštěn. Ve stejné době došlo k útoku na vojenskou základnu Athebyne, kam byl povolán jako záložník. Tehdy vůbec poprvé spatřil, jak vypadá nepřítel zblízka a také co dokáže dračí oheň. Během odklízení mrtvol, trosek a vystavění nové části kamenné stěny, měl šanci mluvit s nově zvoleným velitelem základny. Ten předchozí zahynul při bitvě, ale jeho drak přežil a odletěl zhojit své fyzické i duševní rány do údolu. 

​

„Vy mladí si to představujete jako nějakou procházku růžovou zahradou..." Řekl velitel Orssen, když byl záložníky vyprovodit ze základny pryč. Victaron byl mezi posledními, protože to byla jediná šance, jak s velitelem mluvit. „Ale třeba přežiješ lávku a dotáhneš to aspoň na Gauntlet. Zkus to. Za dva roky se můžeš dobrovolně zapsat." Dodal Orssen a založil si ruce na hrudi. Victaron si ho prohlédl a pak zvedl pohled k základně, která se nad nimi tyčila jako nějaký temný zub. „Přežiju. Nemám co ztratit." Řekl odvážně. Orssen se uchechtl. „Že ne? A co tvůj život, hochu? Být jezdcem má svá privilegia. Ale jsou postavená na potu, krvi a slzách. A většina litrů toho všeho není tvoje." Upozornil ho. Victaron se jen mírně pousmál. „To mi vyhovuje." A jakmile to dořekl, tak viděl, jak se velitel Orssen poprvé zachechtal. 

​

O dva roky později se skutečně do kvadrantu jezdců zapsal. Složil zkoušky, vystoupal schody a přešel lávku jako muž bez minulosti a jakýchkoli vazeb, které by ho táhly ke dnu. Poté, co parapet přešel, měl v kvadrantu a kasárnách problémy jen chvíli. Aretie a její rození buřiči nebyli lidem z ostatních koutů Navarry po chuti. Vic ale do kvadrantu nepřišel proto, aby se nechal mlátit a ponižovat. Velmi snadno zapadl mezi ty kruté a po krvi prahnoucí šelmy s lidskými tvářemi a neštítil se násilí a ani zabíjení ve svůj prospěch.

​

welcome to the playground

​

Ještě jako nepropojený kadet poutal pozornost a stoupal v žebříčku těch, kteří se nebáli jít přes mrtvoly. Na Gauntletu nebyl nejhorší, Prezentaci přežil, ale nejvíc si věřil při Rozřazení, kde neváhal odstranit jakoukoli překážku. Byl predátor, který se nebál zemřít, ale zároveň chtěl za každou cenu přežít. Bral to jako vhození do smrtícího hracího hřiště, kde musí zabít každého, kdo mu zkříží cestu. Neváhal zabít dívku, se kterou dva dny dozadu spal, neměl slitování ani s již zraněným klukem, kterému se zaklínila noha mezi kořeny a nemohl jí za žádnou cenu dostat ven. řezal do kořenů, aby nohu uvolnil, ale Victaron mu ušetřil trápení tím, že mu podřízl krk. Proč? Co kdyby se odtamtud dostal, sledoval ho a pak jej bodl do zad? Victaron vždycky kalkuloval a vždy přemýšlel o tom, jak by ho někdo mohl zabít. O Rozřazení snil od chvíle, co přešel lávku a viděl naživo draky pěkně zblízka. 

​

Zabíjel a chladnokrevně vraždil, když následoval vábení, jenž mu ukazovalo cestu. Prodral se houštím ke skaliskům s jeskyní a zjistil, že nebyl první, kdo tam dorazil. Jen taktak se vyhnul vržené dýce a rozeběhl se proti propadlíkovi. Srazil ho k zemi a začal ho bodat. Stihl ho bodnout asi čtyřikrát, než ho blonďák ze sebe shodil. Adrenalin mu zatemnil mozek a i když byl jeho protivník zraněný, tak bojoval pořád. Victaron zachytil jeho paži, když ho chtěl propadlík bodnout do hrudi. Druhou rukou mu vrazil pěstí do rány, kam ho před tím bodl. A jakmile měl možnost, tak se zvedl, skočil po něm a pažemi mu objal krk. Mladík se kroutil, Victaron si musel lehnout s jeho tělem na sobě a pak prudce svýma rukama trhl. Ozvalo se ošklivé nechutné křupnutí obratlů. A pak hluboké vrčení z úst temné jeskyně. Taron pustil mrtvého kadeta, zvedl se na nohy a s jednou dýkou v ruce stál naproti vchodu do jeskyně. Spatřil rudé oči, které ve tmě zářily jako dva nažhavené uhlíky. Pak vyšla pára a pak viděl, jak se drakovi uvnitř nažhavuje hrudník, krk a jak otevírá tlamu. Nehodlal uhnout.

​

Nehnul se ani o píď. Žhnoucí plamen se vyřítil z jeskyně a jeho jazyky šlehaly napravo od Victarona. Drak chrlil oheň mimo něj. A když přestal, tak člověka sledoval ostřížím pohledem, kdy vyšel na světlo. Všiml si, že se ten hoch nepohnul ani o metr. Snad možná ani o centimetr. Mohutné kroky rudého obra způsobovaly dunění, jak procházel kolem Victarona dokola. „Málokdo čelí smrti dobrovolně." Pravil hrubým hlasem. „Tvé jméno?" Zeptal se drak, ačkoli ho už dávno věděl. „Victaron." Promluvil nahlas. Pohled ale držel dole. Úplně si nedokázal zvyknout na mluvení v myšlenkách. Vlastně ten fakt vstřebával. Drak zamručel a pak kolem Victarona položil svůj ocas. Tak, aby měl mladík dobrý výhled na jedovatý škorpioní bodec. „Tak Victaron. Jméno pro vítěze." 

​

​

war bloom in his head like flower

​

Když se spojí dvě tak podobné osobnosti, jako je Victaron a Argaz, vznikne jedinečné silné pouto doprovázené ohnivou náturou obou z nich. Krvežíznivostí a válkychtivostí. Argaz měl na mladého jezdce neuvěřitelný vliv a trvalo celé basgiathské ročníky, než se jejich povahy vybalancovaly. Létali spolu, trénovali, zabíjeli a ničili. A když se u Victarona projevil jeho signet, tak se o něm velmi brzy začalo mluvit jako o muži ledu a ohně. Stejně jako většina, si prošel velkým egem, velkými ambicemi a nezkrotnou touhou po moci. Byl na vrcholu tolikrát, kolikrát z něj spadl. Na prstech obou rukou by nespočítal, kolik málem zemřel, nebýt moci napravovače. Třikrát přišel o nohu a třikrát mu ji přišili a napravili zpátky. Dvakrát mu napravili ruku, jednou hlavu, vrátili mu vnitřnosti zpátky do těla, napravili kosti a zhojily některé popáleniny a omrzliny. Kdykoliv umíral, cítil se nejvíc naživu. Zranění mu zhojily, ale jizvy mu zůstaly. Nebyly první a nejsou ani poslední.

​

V tercii, v roce 586, se stal velitelem druhého křídla a následně ho čekaly i prvotní ostré bojové akce. Bylo to zcela jiné, než Válečné hry. Boj se skutečnými nepřáteli, kteří byli mnohem menší a rychlejší, než kolosální a těžcí draci. Mnohokrát tvrdě narazil a zjistil, že boje a války se nevedou pouze ohněm a krutostí. Musí se vést hlavně hlavou a dobrou strategií. V tercii už se s Argazem začali postupně povahově balancovat a při jejich posledních Válečných hrách už byli jako jeden. Jejich povahy už se navzájem netříštily a dokázali najít kompromisy, které byly důležité pro jejich budoucnost. 

​

Věc, kterou ale ani jeden z nich nedokázali kontrolovat, byla válkychtivost a touha po pomstě. V tercii se Victaron vůbec poprvé zamiloval. Celou dobu se tomu záměrně vyhýbal, protože měl jasné cíle a vize. Navíc se snažil dodržovat kodex a nenavazovat citové vztahy. Akorát by ho to jen oslabovalo a o to nestál. Nikdy dřív Amyru nebral příliš na zřetel. Věděl o ní, ale dařilo se mu jí ignorovat. V tercii ho vyzvala k souboji a na poslední chvíli ho zmátla a porazila.. „Příště buď rychlejší, vločko." Řekla mu, když držela ostří u jeho krku. Jenom lehce ho řízla. Na ten úsměv, co měla, nikdy nezapomněl. Byla z prvního křídla, ale přesto si k sobě našli nějak cestu. Nějakou dobu trvalo, než si začali navzájem věřit a jejich vztah udržovali v tajnosti. Zhruba asi týden, než se na to přišlo a druhý den to věděl celý kvadrant. To jejich vztah poměrně dost zkomplikovalo, ale udržovali ho dál. I s hádkami a překážkami, které obnášel. pokud by ale svou minulost měl Victaron psát sám, tak by tuhle pasáž ze své minulosti vyškrtl. Když někoho milujete, oslabí vás to. Ta osoba se stane vaší slabinou a její ztráta bolí. Amyra zahynula v roce 588 v bitvě o vesnici Andun, která byla nakonec vyhlazena. Victaron během bitvy spadl z dračího hřbetu a přežil jenom díky pádu do hlubokého sněhu. Utrpěl ale vážná zranění hlavy a zlomeniny. Argaz na něj přenášel určité množství magie, aby jeho tělo udržoval odolné vůči chladu a ledu.

​

Probral se až na základně, tři dny po bitvě a vyhlazení Andunu. Argaz počkal, až se Victaron řádně zorientuje. Pak mu oznámil, že Amyra a její drak Zaitan, to nepřežili. Zaitanovo tělo našli na převisu skály, na kterou se částečně po pádu nabodl a tělo Amyry ani nenašli. Tehdy Victaron pocítil takový vztek, že jeho emoce explodovaly a zmrazil celou ošetřovnu, kdy částečně zmrazil i další zraněné, kteří tam byli. Jelikož byl ještě zesláblý, tak z toho upadl do bezvědomí a ostatní jezdci ze základny museli místnost a zraněné polévat ohřátou vodou, aby se zbavili ledu. Tehdy ho za to postavili před soud kvóra, ale nakonec byl shledán nevinným a převelen na Montserratskou základnu.

​

love does not make me gentle or kind

​

Lidé, které znal od momentu, kdy přešel lávku, postupně umírali. Basgiath nebylo místo, kde by si někdo měl tvořit přátele, ale mimo něj? To bylo něco jiného. Už to nebyly souboje o to být nejlepší, mít na sobě desítky dýk, vyhrávat výzvy a excelovat v hodinách analýzy bitev. Společnými silami skutečně bránili gryfům v napadání Navarry a společně umírali a trpěli. Muži i ženy, kteří přísahali věrnost Navaře mrtví. Mezi roky 588 a 590 ztratil tolik lidí, kteří pro něj něco znamenali, že citově otupěl. Touha se mstít a zabíjet byla silnější, než cokoliv a to divoké v něm porazilo disciplínu, kterou do něj tři roky tloukli v Basgiathu. Začal se vzpouzet rozkazům, riskovat a snažil se být až za svými limity. Nenávist v něm krmila sílu a podporovala energii, kterou na něj Argaz přenášel. A tak se stalo, že jeho led pálil víc, než oheň. 

​

Na podzim roku 591, byl z Montserratu převelen na základnu Athebyne. Na kontě měl tehdy už třicet šest bitev, ale ani z jedné nikdy nevyšel nezraněný a nepoznamenaný. Na Athebyne byl povýšen na podplukovníka a v roce 593 na plukovníka. Útoky Poromielských nájezdníků byly od roku 590 poměrně omezenější, ale stále se někde nějaký útok objevil. Zejména v oblasti Chakirské a Samarské základny. Athebyne čelil uprchlíkům z Krovly, které bylo nutno zahnat zpátky. Tehdejší velitel základny Athebyne ale trval na tom, že se nejedná o gryfí letce, ale obyčejné občany, tudíž měly všechny dračí letky zakázáno rodiny z Krovly upalovat. Vždy je pouze zahnali zpátky. Ve stejném roce, kdy byl povýšen na plukovníka, byl kontaktován velitelem pozemní základny pěchoty, v Aretii. Prý Victarona hledal jeho otec. Vědomí, že jeho otec je ještě naživu, v něm vyvolaly dávné vzpomínky a nejistotu. Jeho otec byl ochlasta, násilník a taky buřič a otevřený odpírač nynější navarrské vlády. Na otcův popud tedy navštívil Aretii, která se od Taronova odchodu poměrně dost změnila. Otce našel přesně tam, kde by ho čekal - v hospodě u Dračí hnáty. 

​

Nepřišel tam jako plukovník Karzin, ale pouze jako Victaron. Argaz létal vysoko nad Aretií a nechal svého jezdce, aby si to vyřešil po svém. Victaron si k otci přisedl k odlehlejšímu stolu a mlčky na něj začal zírat. Skoro ho nepoznával, ale to přisuzoval dlouhým letům stráveným ve vězení, kde to pro jeho otce jistě nebyla procházka růžovou zahradou. „Victaron Karzin. Plukovník na athebynské základně.. No, kdo by to byl řek?!" Uchechtl se otec a napil se z dřevěného korbelu piva. Victaron jemným gestem ruky odmítl pohoštění od šenkýřky a z otce nespouštěl pohled. „Viran Karzin. Vrah, buřič a ochlasta." Když si navzájem říkali hodnosti, nechtěl být Vic pozadu. Viliam se uchechtl.  „Jedno z toho máme společný. Třeba jednou dospěješ i k těm dalším dvěma věcem. Byli bychom dobrý tým. " Zazubil se. Většina zubů mu chyběla a nebo byla ošklivě zahnědlá. Victaron sklopil oči k pivu, které měl otec v korbelu. Položil ruku na stůl a s čirou chladnokrevností nechal drobné ledové kraslice, aby se plazily po stole. Nechal otce básnit o tom, jak by se skvěli měli, kdyby ta rebelie kdysi dávno vyšla. „Tohle je naposledy, co se vidíme." Promluvil Vic. Otcovo pivo zamrzlo a stačil jediný pohyb dvěma prsty, aby ze zmrzlého ledu v korbelu, udělal prostou ledovou jehlici, která vystřelila do otcova oka. Otec spadl na stůl, ale nikdo si toho ani nevšiml. Vypadal jako když ožralostí usnul. Ledová jehlice se pod horkostí krve a tělesného tepla, začala rozpouštět. Victaron se od stolu zvedl, upravil si černý kabát a spořádaně odešel. Led neodpouští.

​

my enemies are about to learn how cold hearted i can be

​

Poslední informaci, kterou o otci měl, tak že ho pohřbili do neoznačeného hrobu za Aretií. Následující rok, na jaře 594, se Victaron rozhodl vymazat o sobě všechny záznamy. Navštívil převýchovné zařízení, kde se sešel s místním velitelem. Ten předchozí, jenž Victarona znal, byl již po smrti a tak mu alespoň něco hrálo do karet. Pak už stačila jenom jedna jiskra a jeho složka, včetně několika dalších, shořela na popel. Sirotčinec, ve kterém vyrůstal před převýchovným zařízením, lehl popelem již v roce 590 kvůli nějakému pyromanovi, jenž se chtěl ostatním ze sirotčince pomstít za hrubou šikanu. Nechtěl být spojován byť s jedinou zmínkou o Viranovi Karzinovi a nebo snad s čímkoliv, co souviselo s předešlými vzpourami. Ani neměl zájem na tom, aby se o něm povídalo, jako o nějakém toulavém psovi s tragickou minulostí a na dračím hřbetu si něco kompenzuje. 

​

V roce 598 po sjednocení, byl na krátkou dobu převelen na Sumertonskou základnu, poté na Chakirskou a následně se vrátil na Athebyne. Poromielští letci na gryfech ten rok podnikli tolik náletů, že by je nespočítal. Několikrát byl zraněn a neschopen akce. Za rok bylo napočítáno 116 náletů. Victaron se účastnil pouze osmnácti. Stále byl pouze člověk a jeho drak byl po devátém obranném výpadu zraněn a dlouho se zotavoval. Jedno z nejhorších zranění ale Victaron utrpěl až o rok později, při obraně Chakiru. Zuřivá bitva si vyžádala mnoho životů a Victaron byl ošklivě zraněn v obličeji. Gryf ho svými pařáty chytil za hlavu a držel jej za obličej, když ho odtrhl z dračího hřbetu. Victarona stihl podrápat, ale pustil ho, když gryfa zasáhl ledovou smrští, která ptačímu dravci přeťala křídlo. Argaz Victarona zachytil do tlapy, ale už se nestačil vyhnout vrcholku hory, do kterého vrazili. Argaz si zlomil křídlo a obě zadní nohy. 

​

Silná vůle přežít a moc napravovače však dokáže zázraky. Ačkoli Victaron a Argaz museli přetrpět několik dní v nekonečných mukách bolesti, protože i napravovač je jen člověk, tak po delším zotavování, byli nakonec oba předvoláni před generála Gordana. Harren si pročítal Victaronovu složku s kamenným nic neříkajícím výrazem. „Jste si vědom, že jste zmrazil tři a půl gryfí letky, jako kdybyste je prostě... pocukroval?" Generál odlepil oči od složky, ve které byly pouze  zásluhy od Basgiathu až po současnost. Victaron jen na malý moment uhnul pohledem. „Utrpěl jsem otřes mozku, pane. Něco si nevybavuji." Pronesl. Harren Gordan se opřel do židle. „Vím jak funguje moc napravovače. Ale jsem rád za vaši skromnost." Složku zavřel a tiše zafuněl. „Velitel Alcalitz zahynul v boji. Samarská základna je nyní bez důležité šachové figurky." Pokračoval a významně se na Victarona zadíval. „Oba víme, co za zrůdy je tam na druhé straně. Ale pro Navarru a její veřejnost, bude lepší, když skutečným nepřítelem zůstanou letci na gryfech." Harren vstal, obešel stůl a přišel doprostřed své kanceláře. „Když chcete bojovat s monstry, veliteli Karzine, musíte mít vlastní monstra." 

​

A tak se stalo. Ze zmetka hladových ulic Aretie, se stal velitel Samarské základny. Padla na něj nová tíha zodpovědnosti a zároveň získal další dávku cti, síly a respektu. A když na jaře roku 600 po sjednocení, dokázal Samarskou základnu udržet po tak krvavé a kruté řežbě, tak jen zpečetil generálovo rozhodnutí a jeho slova. Jenom monstra porazí monstra.