born to fly

 

Kdyby si mohl předem vybrat kam se narodí, nejspíš by si vybral nějakou obyčejnou rodinu na kraji světa, která nemá žádné starosti, žádné vysoké nároky a žádné problémy, se kterými musí žít do konce života. Problémy, které nejdou napravit. Narodil se v poslední červnový den roku 581 po Sjednocení v tom nejlidnatějším navarrském městě. Ve stínu obrovité Bílé pevnosti, která tam stála už dob, co Navaře vládl král reginald. A stála tam i dlouho po jeho smrti. Vincent měl na královský hrad ze sídla rodinného domu, velmi dobrý výhled. Když se narodil, byl sedmým dítětem zapsaným do rodokmenu rodiny Basgarthů - Jedno z nejznámějších jmen na Kontinentu spojeného s draky a válečnou akademií. Jeho jméno bylo jako cejch, který mu jasně předurčil životní cestu. 

​

Stejně jako tři jeho bratři před ním, měl v dětství svou nevyzpytatelnou a vzteklou povahu, kterou všichni synové podědili po otci. Typické 'já to dělat nebudu' a 'trhni si'. Dětské urážení se, vztekání a zkoušení rodičovské trpělivosti. Když nebyl doma otec, byla doma matka - střídali se v péči a zároveň v odletech na základny, kde byli potřeba. Otec - Thorien Basgarth - létal na oranžovém kyjoocasém drakovi a jejich matka Valeria, létala na zeleném dýkoocasém. Když bylo Vincentovi sedm let, jeho nejstarší bratr nastoupil do kvadrantu jezdců. O tři roky později přišel domů dopis, že Victor zemřel v květnu při Válečných hrách. Otec byl zdrcený a matka se to dozvěděla krátce po tom, co porodila jejich poslední dítě, dceru Torin. 

 

heroes are forged in fire, but some fires leave only ashes

​

V červenci přišel dopis, že Vincentův bratranec spadl z lávky, protože ho jiný kadet strčil. Nejenom, že ho od osmi let připravovali na kvadrant, musel ještě navíc chodit na pohřby svých příbuzných. Těch, kteří ten kvadrant nezvládli. Nutili ho bojovat, trénovat a zacházet za vlastní limity. Zatímco jiní jeho vrstevníci v deseti letech běhali po městě, přátelili se, dělali lumpárny a užívali si dětství, on o tohle přišel. V jedenácti vůbec poprvé sáhl po otcově alkoholu a pil, pil a ztracené dětství se začalo zdát být snesitelnější. Další dva jeho sourozenci už byli v kvadrantu třetí nastoupil o pár let později, když bylo Vincentovi třináct let. V té době taky jeho matka přišla na to, že pije a že po nocích utíká z domu, baví se s pochybnými mladistvými a pere se někde na ulici. Ke zjištění jí stačilo, když byla povolána na strážnickou stanici, kde byl Vincent uvězněný s dalšími kluky, kvůli rvačce. Nějakému muži rozbil hlavu flaškou. 

​

„Co se s tebou krucinál děje Vincente?! Ukázni se!" Syčela na něj, když kráčeli ven ze stanice. Na ulici se jí vytrhl ze sevření a šel naštvaně dál. V kočáře na ně čekala malá Torin se služebnou. Valerie syna dohnala, prudce ho chytila za paži a strhla k sobě. Občas dokázal zapomenout, že je zatracenou dračí jezdkyní. „Nemůžeš se takhle chovat. Co si o tobě asi tak lidi pomyslí?" Zaryla vyčítavý pohled do toho jeho. „Je mi to fuk! Od doby, co Victor umřel, jsem byl na dvanácti dalších pohřbech. dvanáct pohřbů za tři roky!" Vykřikl. Tohle přece nebylo normální, ne? Valerie trochu ustoupila a v očích se jí zaleskla bolest. „Vůbec o nich nemluvíme. Victor umřel a ty děláš, jako kdyby nikdy nebyl." Zavrtěl nad tím hlavou. 

​

„Nemáš ani tušení, jak moc mě jeho ztráta bolí, Vincente. Byl to můj syn, kterého jsem porodila." Snažila se zadržet slzy tak, jako se to snažila dělat, když studovala na té prokleté akademii. „A i tak jsi ho tam nechala jít. Věděla jsi, co se tam děje. A nechala jsi ho tam umřít! A posíláš nás tam dál! Ty! Otec! Vy a vaše sobecké zkurvené-" Nedořekl, protože mu matka vrazila facku. Na veřejnosti, pře de všemi, kdo je v tu chvíli sledovali. Vincent ztichl, protřel si červenou tvář a pak matce věnoval jeden nepříjemný pohled a rozhodl se, že domů raději dojde pěšky. 

​

Jeho třináct let se neslo v neustálém duchu trénování a nabádání k tomu, že létání na drakovi je ta jediná a nejvyšší pocta. Že Basgarthové dle legend stáli za vznikem celé akademie a pořád mu v hodině rodinné historie omílali, jaký je jeho děd hrdinou. Slavný Thorgan Basgarth. Jezdec na černém drakovi. Hrdinovi, který ukončil Velkou tyranii, jezdec, který zabil generála Grovana i jeho draka a jezdec, vedle kterého se každý cítil malý. Dokonce i král. Jen těžko by se někdo dokázal někomu takovému vyrovnat. Otec se o to snažil celý jeho dosavadní život, Victor se o to taky snažil.. a jak dopadli? Jeden je uvězněný ve vlastních vysokých nárocích, druhý je mrtvý. Žít ve stínu legendy bylo občas temnější, než kdejaké válečné pole. 

 

forgive me, lit tle one—for not being the hero you believed i was

 

Jakási čest vůči rodině mu nedovolila s tréningem přestat. Přesto dál odporoval a nechoval se ukázněně, jako jiní jeho sourozenci. V době, kdy mu bylo patnáct let, už jeho nejstarší sourozenci sloužili na základně, třetí nejstarší končil ročník a čtvrtý nejstarší - jeho sestra Vaelyn, akorát nastoupila do kvadrantu. O pár měsíců později přišel dopis, že zemřela na Gauntletu. Po její smrti se Vincent rozzuřil a začal v otcově pracovně všechno ničit. Vyhodil jejich rodinný obraz z okna a pak odešel a vzal sebou i Torin. Bylo jí jen pět a on nechtěl, aby měla stejný osud, jako její sourozenci. Neměl vůbec vymyšlené, kam půjdou. Prostě jí chtěl mít jen u sebe. Byli v hospodě, kde jí zaplatil oběd a pak i večeři a on si tam od nějakých starších mužů nechal zaplatit pivo, aby se mohl aspoň trochu uvolnit. Chtěl přemýšlet nad tím, kam by s Torin šel, ale ona chtěla domů. 

​

„Vinnie, já chci domů." Bylo na ní vidět, že je ospalá. Vincent si frustrovaně prohrábl vlasy. „Doma je to složitý, víš. Nechci, aby sis prošla tím, co my ostatní. Chci tě chránit." Měl jen tři piva. Kvůli Torin chtěl zůstat střízlivý, když potřeboval vymyslet, kam půjdou. „Maminka žíká, že naše rodina sou hrdinové. Protože chráníme lidi." Vidličkou si hrála s kusem studeného bramboru na talíři. Na to, že jí bylo pět, byla docela výřečná a inteligentní, i vnímavá. Vincent se lehce uchechtl. „Pamatuješ na Štuarta? Tahal mě za moje vlasy. A šebral mi Kiki." Povídala dál. Na to si Vincent vzpomínal. Kiki měla vedle sebe. Její nejoblíbenější panenka. „Hodil si s ním a tákhle letěl." Rukou ukázala obrovský oblouk. Vincent se krátce zasmál. Tohle se stalo před rokem. Nějaký o dva roky starší kluk, než Torin, jí tahal za vlasy a ničil jí Kiki. Tak na něj Vincent naběhl, zvedl toho kluka do výšky a odhodil ho pryč. Klukovi tehdy zlomil ruku a byl z toho problém. „Jsi můj hrdina, Vinnie." 

​

O rok později, v roce 597, byla rodinná sešlost, kterou chtěli oslavit na městských slavnostech letního slunovratu. Při té příležitosti došlo i na připomínání zesnulých, o kterých mluvili jako hrdinech. Vincent na to neměl žaludek a tak se vytratil. S Torin za zadkem. Asi dvakrát jí poslal zpátky, ale stejně za ním šla. Odešli do krčmy kousek od řeky, asi o městský blok dál, kde se slavilo. Z té noci si toho příliš nepamatuje, protože se tam setkal s přáteli a při jedné tancovačce se Torin vytratila a on si toho ani nevšiml. Popíjel skoro celou noc a ráno se probudil pod stolem, když slyšel hluk. Nakonec ho zcela probral hospodský s tím, že by měl odejít, protože to tu vyšetřují místní strážci zákona. S ukrutnou bolestí hlavy vstal, poptal se na další informace a pak začal hledat Torin. Vyšel dozadu za krčmu, směrem k řece, kde byl shluk lidí. Srdce cítil až v krku a krev mu tuhla v žilách. Když se na něj strážný ohlédl, Vincent si všiml, že v rukou zakrytými koženými rukavicemi, drží zakrvácenou Kiki. 

 

nothing punishes the soul more deeply than guilt

 

Torina smrt mu změnila život. Ten sžíravý pocit viny ho ničil, ale nepil kvůli tomu. Když zemřela, rozhodl se přestat. Nebyl jediný, kdo mu její smrt dával na vinu. Ten pohled, kterým se na sebe díval v zrcadle, dostával od otce, od matky... od všech, na které se podíval. Podle vyšetřovatelů Torin spadla do řeky a utopila se. Její smrt ale dál vyšetřovali kvůli krvi na její panence, která byla na břehu a ne ve vodě. Asi dva týdny po její smrti přišel místní vyšetřovatel a s rodiči se zavřeli v otcově kanceláři. Vincent měl vedle v místnosti svoje místo, kde šlo skrze slabší zeď dobře poslouchat, co se v místnosti říká. 

​

„Po dalším přezkoumání, jak jste požádali, jsme zjistili, že vaše dcera Torin, neměla vodu v plicích. Neutopila se." Řekl vyšetřovatel. „A pohmožděniny na jejím těle nejsou posmrtné. Někdo ji zbil a dle všeho hodil do řeky. Pachatel doufal, že jí proud odnese, ale trápí nás teď sucho, řeka není hluboká a... zachytila se. Proto jsme ji našli." Pokračoval. Pro Vincenta bylo těžké tohle slyšet. Bylo to jako sypat sůl do otevřené rány. „Takže naši dceru někdo zavraždil." Vydechl otec. Vyšetřovatel nic neřekl a tak Vincent předpokládal, že nejspíš přikývl. „Kdo?" Zeptala se matka. „To nevíme. Ale... máme z té noci a ze stejného místa nahlášené znásilnění. Myslíme si, že to spolu může souviset." 

​

Po tomhle se Vincent pustil do vlastního vyšetřování. Všechno ale vedlo do slepých uliček, policie s nim o tom nechtěla mluvit a do vyšetřování nesměl zasahovat. Rok uběhl jako nic a on měl pořád jen pár stop. Ze smutku vzešlo odhodlání a taky vztek, touha po pomstě. Matka i otec v něm konečně viděli tu Basgartskou krvelačnost. Do tréninků dával naprosto všechno, stejně jako do vlastního vyšetřování. Nezastavila ho ani smrt sestry Thalie na hranicích. Ani smrt otce při Bitvě o Chakir v roce 599. Hlavou rodu se stala jeho matka Valeria a začala připravovat své poslední dítě na Basgiath. 

 

vengeance is grief with sharp teeth

 

V únoru 601 konečně postoupil ve svém vlastním vyšetřování, když případ Torin jednoduše odložili, protože neměli žádné jiné stopy. Dokonce jim vrátili i její hračku, kterou si Vincent vzal a schoval si ji. Na konci února navštívil jednu z hospod. Touha napít se, byla dost silná, ale už tři roky se nedotkl alkoholu a hodlal v tom pokračovat. Střízlivost na něj měla dobré účinky, stejně tak důvod proč bojovat, trénovat a zlepšovat se. Z kluka, co vážil šedesát kilo a měřil ani ne metr osmdesát, se vytáhl na metr devadesát a devadesát kilo vážící horu, která toužila po pomstě víc, než po čemkoliv jiném. V té hospodě si sedl do rohu, kdy ho oddělovala tenká stěna od dalšího sedícího koutu. A tehdy to zaslechl. 

​

„Jsou to tři roky Grelle. A nikdo nás nechytil, prošlo nám to." Šeptal jeden. „Buď zticha Rione! Někdo tě uslyší!" zaprskal nejspíš ten Grell. „Pořád se mi o tom zdá, Rione. To, co jsme udělali." Pokračoval. Rion si odfrkl. „Nemysli na to. Ta coura nic neřekne a ta malá holka taky nic neřekne. Nejspíš pořád loká vodu." Uchechtl se a pak se napil z korbelu. Grell na něj koukal, ale pak vzhlédl nad něj. Vincent se nad nimi vytyčil jako hora. Vincent praštil Riona korbelem po hlavě a pak, když Grell vstával, ho kopl do hrudi. Grell zapadl do sedačky a Vincent ho praštil pěstí do obličeje tak, že druhou ránu schytal o stůl. S Rionovou hlavou taky praštil o stůl, pak ho chytil za vlasy a držel. Mlátil ho pěstí do obličeje a stihl mu zlámat snad všechny kosti v nose a nějaké ve tváři, než ho muži v hospodě odtrhli. Udeřil i nějaké z nich, než ho zpacifikovali. Strážci pořádku ho pak zavřeli za mříže a zavolali jeho strýci. Matka byla momentálně na frontě a nebyla doma. Při výslechu Vincent uvedl důvod, proč ty dva napadl. 

​

„Nejsi žádný soudce. Ani vyšetřovatel. Napadl jsi dva muže, co nemají žádný záznam v rejstříku." Řekl strážník. Vincent udeřil pěstí do stolu. „Já je slyšel! Byli to oni! Tak je kurva zatkněte!" Zařval a strážný si sundal brýle a promnul si kořen nosu, než si brýle znovu nasadil. Nechal Vincenta odvést. Obvinění nikdo nevznesl, protože Grell dostal takový strach, že se přiznal k tomu znásilnění, ale ne k vraždě. A Rion se v cele oběsil. Vincent si chtěl s Grellem promluvit, což mu strýc díky vlivu zařídil, ale muselo to být pod dohledem strážníků. Stalo se tak v dubnu, pár dní před Grellovým soudem. 

​

Grell seděl v cele, ve které čekal na soud. Vincent ho sledoval přes mříže. „Proč?" Byla to jednoduchá otázka. Grell v cele neměl doslova nic, čím by se mohl zabít tak, jako Rion. Grell chvíli mlčel a pak začal mluvit. „Mysleli jsme, že můžem. Bylo to... hloupý." Po tváři mu začaly stékat slzy. „Je mi to líto. Já jí ale nezabil, prosím.." Vstal a v cele klesl na kolena. „Musíš mi věřit... Já jsem... my... ona nás viděla." Konečně řekl proč jí zabili. Vincentův výraz ztvrdl. Víc věděl nepotřeboval. Pak si prohlédl si mříže, kdy jednu z nich uchopil do ruky. „Nedožiješ se toho, že budeš v bezpečí vězení, to mi věř." Zavrčel Vincent. Grell lapl po dechu a sledoval vzdalující se Vincentovo záda. A pak vykřikl. „Tři! Byli jsme tři!" Grell uchopil mříže, když vstal. Vincent se zastavil a po Grellovi se ohlédl. Pak k němu přišel a nahnul se k tomu bezcennému sráčovi. Grell mu pošeptal jméno. Vincentovi se rozšířily zorničky o něco víc. To jméno znal. Trochu se oddálil a zadíval se tomu parchantovi do očí. „Ale odjel z města. Nikdo neví, kde je. Ale... mluvil o nástupu do kvadrantu. O dracích." Dodal Grell. Vincent zatnul ruce v pěst. 

 

legacy meant nothing. honor even less. al l that remained was the fire of revenge

 

Zkoušky do kvadrantu složil na výbornou, kupodivu i nad svá vlastní očekávání. K zápisu ho doprovodil pouze strýc, protože matka byla na základně a jejich vztah se od Tořiny smrti ochladil. Nikomu v rodině neřekl co zjistil a strýc to taky nevěděl, protože ten svého synovce nechal při rozhovoru s Grellem samotné. Vincent nahlásil své jméno a písařka k němu překvapeně zvedla pohled. Jeho děd byl už několik let po smrti, ale na jeho jméno se rozhodně nezapomnělo. A tak byl zapsán, upravil si tlumok na zádech a rozloučil se se strýcem, kterého pak nechal za sebou. Po těch schodech do věže stoupal jen z jediného důvodu. Nezajímala ho sláva, ani rodinný odkaz. Chtěl se pomstít. 

​

Když nahoře stál v řadě a čekal, až bude mít možnost přejít po lávce, pozorně si všechny prohlížel. Nevěděl, jak ten koho hledá, vypadá. Nemohl ani vědět zda se sem skutečně zapsal a jestli vůbec pod skutečným jménem. bylo to jako hledat ducha. Odhodlanost mu ale rozhodně nechyběla. Upravil si tlumok a pak si všiml jednoho zrzouna, jak předbíhá ostatní, dokonce i jeho. A pak o nějakou holku, která byla akorát na řadě při zápisu a čekala jí lávka. Zrzek do ní sebevědomě strčil a nahlásil svoje jméno. „Uhni zlato. Hvězdy mají přednost." Ušklíbl se na ni. Jeho otec byl asi nejznámější divadelní herec v Navaře. V další chvíli do zrzka Vincent strčil tak, že tváří políbil zem před lávkou. K postupu k němu, mu zabránil nějaký sekundán v jezdecké černi. „Uklidni se. Tohle si nech na žíněnky, jestli se vůbec dostaneš přes lávku." Řekl mu. „A zařaď se, nejsi na řadě." Poukázal mu tužkou na jeho místo. Ještě než šel, tak se zeptal na zapsané jméno, které mu na jazyku znělo jako plíseň. Jezdec sklopil oči a prolétl seznam. „S takovým příjmením ne. Ale jméno tu je dvakrát." Odpověděl mu. Vincent semkl rty pevně k sobě a pak se zamračil na toho zrzka, kterého druhý kadet v jezdecké černi odváděl tam, kde stál před tím, než začal předbíhat. 

​

Vincent se zařadil zpátky a vyčkával, až na něj přijde řada. Když pak vstoupil na lávku, měl jasný cíl. Přejít na druhou stranu a pomstít se. V tlumoku měl kromě nejdůležitějších věcí i Kiki. Sestřinu zakrvácenou panenku, aby si mohl každý den připomínat, proč tu vlastně je. ​