Yrwen se narodila z velké lásky mezi obyčejným léčitelem jménem Galen Rhaedrin a Seraphinou Aetheris, dcerou velmi respektovaného rodu dračích jezdců. Patřila mezi vzácné děti štěstěny v království, protože její dětství bylo obklopeno láskou a péčí. Hodně lidí v jejím okolí takový příběh postrádalo. Měla štěstí na to, že vyrůstala v prostředí, kde se jí dostávalo nejen neochvějné podpory od obou rodičů, ale také hojné pozornosti od svých starších bratrů. Rodina Yrwen byla známá svou hlubokou péčí o sebe navzájem i o své okolí. Každý okamžik, který mohli strávit spolu, byl pro ně cenný – od společných chvílí a oslav svátků až po každodenní radosti a výzvy. Jejich životy byly protkány teplem a vzájemnou podporou. Nicméně, i v jejich harmonickém světě se občas objevily strasti, a ne všechno bylo vždy tak, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Yrwenina matka, Seraphina, měla svou budoucnost dopředu napsanou a zpečetěnou. Holý fakt, že se narodila do rodiny dračích jezdců, ji nedával možnost jiné volby, než následovat stopy svých rodičů a sourozenců. Seraphina se od rodiny vždy trochu lišila, a i přes to, že po rodičích hodně zdědila, nikdy nesdílela touhu stát se dračím jezdcem. Její povaha byla divoká, Seraphina byla velmi silnou ženou, která se dokázala postavit za své názory, ale také uměla vydobýt spravedlivost pro druhé. Se svým množstvím odvahy by se v kvadrantu jezdců neztratila, ale ona se rozhodla jinak. Nebo spíš – její srdce rozhodlo. Jednoho dne byl otec Seraphiny vyslán na důležitou misi do města Chakir, které se často potýkalo s útoky gryfů a potřebovalo urgentní pomoc. Rozhodl se vzít Seraphinu sebou, aby jí ukázal náročnost a odpovědnost, které se pojí s rolí dračího jezdce. Tento zážitek měl Seraphinu inspirovat a motivovat k tomu, aby se sama začala snažit a usilovat o to, stát se jezdcem a následovat tak jeho kroky. Během tohoto pobytu se Seraphina setkala s Galenem Rhaedrinem, místním léčitelem. Galen zrovna poskytoval lékařskou péči zraněným obyvatelům města, když si ho Seraphina všimla a začala ho se zájmem sledovat. Seraphinu fascinovalo, jak Galen jako léčitel dokázal zachraňovat lidské životy a poskytovat pomoc v nejtěžších chvílích. Jeho dovednosti a odhodlání ji hluboce ovlivnily, a brzy se mezi nimi vytvořil silný a blízký vztah. Seraphina se rozhodla, že chce zůstat s Galenem v Chakiru, místo toho, aby se vrátila s otcem. Toto rozhodnutí mělo vážné důsledky – její rodina ji vyřadila ze svého života a ukončila veškerý kontakt. Seraphina s Galenem si v Chakiru vybudovali život a dali život 5 dětem – 4 chlapcům a konečně i vysněné dceři.

​

Yrwenina rodina nebyla nikdy bohatá, ale vzhledem k jejich dobrým povahám a výpomoci druhým, nestrádali hladem a vždy měli alespoň kousek chleba či kaše k večeři, neboť se jim jejich laskavost vracela ze všech stran. Yrwen a její bratři rostli jako z vody a stali se z nich zodpovědní a srdeční lidé. Rodiče byli hrdí na své děti a vždy je podporovali v jakýchkoli jejich snech a ambicích. Yrwen, dívka s dobrým srdcem, se rozhodla následovat svého otce a stát se léčitelkou.  Vždy v duchu věřila, že i přes to, že je ve světě tolik ošklivosti a nenávisti, že se tomu dá čelit – láska k bližnímu svému, laskavost a ohleduplnost – to vše mohlo jejich svět změnit.

​

Místo toho ale bohužel přišla jiná změna. Ten den se nad městem Chakir hromadila temná mračna a atmosféra celého města byla ponurá a nevěstila nic dobrého. K večeru se bez varování objevili jezdci na gryfech a rozhodli se zahájit brutální útok. Yrwen rodné město sice dlouho odolávalo gryfím nájezdům, avšak tentokrát byl útok silnější a město se ocitlo v chaosu. Vzduch byl nedýchatelný, město zaplavyly plameny a kouř a mladá Yrwen se společně se svou rodinou snažila dostat ven z tohoto krvavého pekla. Galen a Seraphina se jako milující rodiče snažili bránit své děti. Aby svým dětem získali čas na útěk, snažili se těm nestvůrám vzdorovat, ale gryfové byli bezohlední a ničiví. Yrwen nemohla dýchat. Jako kdyby jí někdo šlápl na hrudník a rozdrtil její srdce na prach. Její rodiče byli zabiti dřív, než jim někdo stihl pomoci a v chaosu, který se kolem odehrával, kdy lidé křičeli a bojovali o své vlastní přežití, se Yrwen snažila najít své bratry, aby mohli utéct spolu. Srdce jí bilo jako splašené. Lhala by sama sobě, kdyby řekla, že se nebála. Ale touha najít své bratry a zachránit aspoň někoho byla silnější než její strach. V momentě, kdy konečně našla jednoho ze svých bratrů byli obklíčeni a nebyla jiná možnost než se rozdělit a utéct. Skrývala se a plížila se městem, zatímco gryfové stále neúporně útočili. To bylo naposledy, co Yrwen viděla svou rodinu.  

​

Tato zdrcující událost měla na Yrwen nepopsatelné účinky. Jako vandrák v roztrhaném oblečení, s tělem posetým šrámy a očima opuchlýma a zalitýma krví se bez cíle potulovala královstvím několik dní. Myslela si, že celá její rodina byla zabita a že přežila pouze ona. Rozhodně se nechtěla vrátit zpět do Chakiru, kde ji čekala jen beznaděj. Její jedinou zbraní byla dýka, kterou zdědila po matce. Tato dýka, dar její matce k osmnáctým narozeninám od jejího otce (Yrwin dědeček), byla jediným rodinným dědictvím, které jí zůstalo. Návrat do města, které se stalo její noční můrou, by byl pouze sebevražednou misí. Yrwen měla zatemněnou mysl tragédií, která se odehrála, a vztek, který se jí hřál na bedrech, jí nedovoloval jasně přemýšlet. Po tragédii, která ji zanechala zlomenou, se Yrwen proměnila v neúprosný stroj odhodlání a zlosti. Její bolest a hněv ji přivedly k rozhodnutí, že není jiné cesty než prolít krev, aby mohla pomstít svou rodinu. Úplně zanevřela na své předešlé já.

S těmito myšlenkami, nebo spíše bezmyšlenkovitě, se zapsala do kvadrantů jezdců a vydala se přes lávku, která jí měla otevřít brány nového života. Byla v takovém psychickém šoku, že její kroky byly řízeny čistým instinktem. Možná bylo její jediným štěstím, že se jí v té chvíli nestihly rozklepat kolena nebo zpotit dlaně. Její mysl byla zatemněná a zaměřená pouze na jediný cíl – pomstít se a přežít.

​

Zbývala pouze jediná otázka – byl příchod Yrwen do akademie tím posledním krokem, aby se z ní stala krvechtivá bestie nebo se najde člověk na správném místě, který Yrwen popožene tím správným směrem? Na tuhle otázku Basgiath odpověděl jednoduše, rychle a zákeřně. Yrwen zvládla přejít lávku a myslela si, že tak svůj život otočí k lepšímu. Byla blíže k pomstě, po které tak prahla. K novému životu. Jenže hned za lávkou jí do cesty přišel kadet, u kterého si nebyla jistá, jak se sem vůbec dostal. Nohy, nebo spíš jedna, ho sotva držely. Opíral se o hůl, a Yrwen by přísahala, že parapet přelezl jen omylem. A ještě byl drzý. Yrwen ještě teď vzteky cukala brada, když si vzpomněla na to, jak jí majznul holí. A to byl teprve začátek.

​

Její začátek u jezdců byl ve znamení šikany – tentokrát ale vůči ní. Yrwen na rozdíl od ostatních nebyla vedena k jezdcům a její bojové schopnosti byly nulové. Ponořila se tak do vyčerpávajícího studia, půjčovala si knížku za knížkou, aby se naučila teorii a chodila cvičit. Při jednom z tréninků jí dokonce velmi hezký výkonný důstojník pomohl a dal ji lekci. Protože už dávno nebyl mezi živými, o to víc si téhle vzpomínky vážila. I na Gauntlet Yrwen cvičila jako pominutá, ale nakonec ji to nepomohlo. Gauntlet ji zastavil, postavil silnou zeď mezi ní a kvadrantem jezdců. Yrwen spadla z útesu, těžce se zranila – její zranění byla rozsáhlá a velmi vážná. Přežila jen díky někomu, komu by nejradši plivla do obličeje – Yannisovi, tomu mrzákovi o holi. Ani mu za to nepoděkovala, naopak, nesnášela ho ještě víc za to, že nenechal její utrpení skončit. Přes měsíc se její tělo dávalo dohromady, byl to zázrak, že přežila Gauntlet, protože je opravdu malé procento kadetů, co to přežije. Když jí byl nabídnut přestup ke kvadrantu léčitelů, neměla chuť kývnout. Za svůj krátký čas u jezdců se do nich zamilovala, oblíbila si ta magická stvoření – draky a chtěla jedním být. Ale tato volba tu nebyla. Yrwen měla neuvěřitelný talent a akademie měla nedostatek léčitelů, navíc, Yrwen už neměla kam jít. Její domov byl pryč. A tak kývla.

​

Přestože se mezi ostatními léčiteli cítila jako vetřelec a kodex ji svazoval stejně jako škrtidlo kolem krku, dokázala zářit. Kdyby nebyla drzá, pravděpodobně by se stala oblíbenkyní profesorů. Jenže Yrwen si držela styl – a tak spíš každý týden drhla za trest podlahy. I přesto však v prvním ročníku zachránila tři životy – výsledek, který se běžně nevidí. Její pevná ruka a anatomická znalost ji pomáhali asistovat hned u několika vážných případů. Yrwen nerozklepal ani pohled na nohu, která vypadala jako cedník. Krev, zlámané kosti ani škaredé tržné rány – to všechno dokázala přijmout s chladnou hlavou a chirurgickou přesností. Uvědomovala si, že chirurgie by pro ni byla přirozeným směrem. V tomhle oboru se neřeší, jestli někoho miluješ, nebo jestli jsi dneska dost empatický. Buď víš, co děláš – nebo pacient zemře. A Yrwen věděla. Byla rychlá, přesná, bez zbytečných emocí.

​

První ročník uzavřela závěrečnými zkouškami, u kterých excelovala natolik, že si vysloužila zvláštní povolení od profesorů. Může dál rozvíjet své znalosti z bylinkářství, alchymie a jedů, její koníček – a kvadrantu léčitelů tak může přispívat vlastní výrobou léčiv, různých mastí, tinktur a odvarů. Podle kodexu je zakázané, aby léčitelé zneužívali či přeprodávali, a tak nad ní budou držet dozor. Pro tento úkol ji vyklidili malý prostor skladu léčiv, kde si Yrwen plánuje udělat svoji laboratoř a možná tak ve druhém ročníku najde něco, co dá jejímu životu nový směr.