Zayden Lamport

zayden lamport

28.4. 578, Chakir, Elsum, Navarra

2. křídlo, peruť drápu, 1. letka

HRÁČ: Pari || FC: Alejandro Zwartendijk

SIGNET

Vyvolání halucinací a iluzí

i may be heartless, but you're naive.

Zaydenova tvář je něco, co dokáže mnohým pěkně zamotat hlavu, a to ne nutně v tom lepším slova smyslu. Jistě, panenské rysy ve tváři, modré oči, blonďaté kudrliny, ty dohromady v lidech vzbuzují povětšinou to příjemnější, okouzlí je a mají pak pocit, že je jednoduché takovému andělu důvěřovat. Ale ne, když je to padlý anděl. Ne, když je to Zayden. Je jako zakázané ovoce - víte, že nesmíte, ale přesto se toužíte alespoň dotknout té jeho pevně uzavřené schránky. Něčím jednoduše dokáže přitahovat alespoň zraky ostatních k sobě, zprvu možná právě svým vzezřením, nějakým nepopsatelným charismem, ale později také svou reputací, která je velmi záměrně vybudována taková jaká je. Ne, že by jí nedokázal dostát, samozřejmě, nějak ji získat musel, ale pravdou je, že Zayden je ze všeho někým, komu se nedá věřit vůbec nic. Jediné, v čem mu můžete stoprocentně věřit, je, že mu nesmíte věřit a jediné, na co se u něj můžete spolehnout, je, že se na něj nesmíte spoléhat, protože by vám bez potíží vrazil nůž do zad, pokud mu to v tu chvíli něco přinese. To nikoho nepřekvapí, nebo by nemělo, protože se nikdy ani nepokusil to skrývat.

Velice otevřeně dává najevo, že nevěří v nic vyššího, než je jeho vlastní zájem, a předpokládá to samé také u ostatních. Je prostě tak cynický - každý je motivován jen vlastními zájmy, nikomu nevěří hraní si na dobrotu a ctnosti, předpokládá u ostatních, že by ho raději shodili z útesu, než aby si upřeli vlastní užitek, a tak se podle toho chová i on sám. Nikomu nevěří a chrání vždy jen sám sebe, což ovšem neznamená, že jde o samotáře. Jak bylo řečeno, má jisté charisma, někteří možná mají pocit, že když se budou dlouhodobě zdržovat v jeho společnosti, aniž by ho zradili, nezradí ani on je, nebo jim alespoň neublíží, nebo snad získají jeho důvěru, ale přestože se před někým nemá napozoru tolik jako u jiných, nikdo doopravdy jeho plnou důvěru nemá a ty zdi, za které se schovává, nepustí ani takzvané přátele. Nebo jeho pohledem jednoduše lidi, kteří se zdržují v jeho společnosti. Navíc, nemůže být samotář. Zayden nedokáže existovat v klidu a tichu, potřebuje, aby se kolem něj něco dělo, nějaký neustávající šum. Jakmile je totiž v příliš klidném prostředí, je na něm zjevné, že není ve své kůži, ztuhne a je napozoru mnohem více, než v naprostém chaosu nebo nebezpečí. V těch je naopak jako doma, přijímá nebezpečí, chaos, bolest a všechno špatné v klidu a velice pragmaticky - věcně a prakticky. Jeho přístup k těm věcem jednoduše bývá "dokud žiju, je to v pohodě."

Ve skutečnosti ovšem Zayden není takový tvrďák, jak se zdá. Je to prostě jen fasáda, jak už to tak často bývá. Nevyrůstal v dobrém prostředí, nebylo s ním dobře zacházeno a zanechalo to na něm mnoho šrámů. Cítí se na všechno sám, své pocity a emoce neumí zdravě prožívat - buďto je cítí jen povrchově a zdá se, že žádné emoce nemá, anebo až příliš hluboce, že doslova vyvěrají na povrch a on bez varování vybuchne, přestože se je většinou snaží spíče ututlat, zadupat do země, aby se s nimi nemusel zabývat. Velice záměrně se snaží zejména ty špatné vůbec neřešit. Raději jimi bude celý svůj život dobrovolně svázaný, než aby musel někomu uznat, že něčeho lituje nebo že ho něco bolí. Vlastně místo toho dobrovolně trpí, sám sebe tiše a nenápadně nesnáší, což by bylo vidět zejména na tom, jak jde s čímkoli opakovaně za své limity znovu a znovu, kdyby se někdo na chvíli zadíval. Hlavní pro něj ale je, aby měl aspoň nad něčím kontrolu. Toho malého ublíženého kloučka proto schovává za reputaci bezpáteřního padoucha, sám ji záměrně buduje, někdy vysloveně lže jen proto, aby vypadal horší, než doopravdy je, někdy dokonce sám sobě. Náhodám přidává záměr, sem tam provede nějakou zákeřnost navíc, aby si na jeho zkaženou povahu každý vzpomněl a může jet dál. I přesto je ovsem Zayden velice ambiciózní, cílevědomý. Spíše z těch horších důvodů, pohání ho více zášť, vzdor a pomsta, než touha po úspěchu a zlepšení, ale na to už se ve výsledku asi nikdo neptá.

Začátek života tehdy ještě téměř bělovlasého chlapečka s ledově modrýma očima byl v Chakiru víceméně v pořádku a naprosto normální, kromě toho nebezpečí gryfích náletů, které ovšem zrovna v jejich domovině vnámali za poměrně běžnou záležitost, nebo při nejmenším ne tak překvapivou, jako by byla někde jinde. Ačkoli si to Zayden nerad přiznává, pravdou zůstává, že ani těch několik dobrých let nebylo zas tak idylických, jak si je vlastně maluje. Jeho otec, horník v jednom z elsumských dolů nedaleko Chakiru, měl totiž vždy i za střízliva sklony k tomu, aby se svými milovanými manipuloval a z domu se často ozývaly rány, zejména, pokud se dostal k přílišnému množství alkoholu. Vždy šlo ovšem jen o rány do nábytku či zdí, tehdy by sám sobě nedovolil vztáhnout ruku na svého synka, natož na svou ženu, která byla kdysi součástí kvadrantu léčitelů. A kromě jiného byla sama velice temperamentní a svéhlavou dámou, která by žádné velké vylomeniny od svého muže netrpěla déle než pár minut, než by zabalila své cennosti a synka a zmizela na vždy mimo jeho dosah, jak častokrát hrozila. Kromě takzvané italské domácnosti tedy tehdy Zaydenovi opravdu nic špatného zdánlivě nehrozilo, rostl z něj postupně roztomilý, ovšem velice živý a po rodičích temperamentní klouček, kterého bylo nutno čas od času oběma trochu srovnat do latě.

Zásadní moment, který ovšem naděje na příjemný život zvrátil, nastal kolem jeho desátého roku, při jednom z Poromielských výpadů do Chakiru, při kterém si někteří z gryfích jezdců neodpustili zaútočit na obyčejná obydlí Navarrských obyvatel, večetně toho rodiny Lamportů, ve kterém zanechali jednu velkou spoušť včetně mrtvého těla Zaydenovy matky. Následovaly pak týdny a měsíce smutku, při kterých malý blonďáček plakal a jeho otec se ponořil do práce a snažil se dát dohromady alespoň jejich obydlí, když to nedokázal s jejich novým životem. Ten se totiž narozdíl od nově opravovaného domku naprosto rozpadal. Otec se více věnoval hromadící se práci než svému synkovi, na kterém nedostatek výchovy začal být brzy znát. Svůj smutek a vztek dokázal už tehdy skrýt pouze tím, že způsoboval problémy, s každým dalším dnem zvlčel o něco víc. Stejně jako se jeho otec ocital víc a víc v úzkých. Uplynulo něco málo přes rok, když už na domě nebylo co opravovat a i Tayen Lamport se musel střetnout s realitou toho, co všechno se během tak krátkého času změnilo. A ten střet nedokázal dost dobře ustát. V reakci na Zaydenovy vylomeniny se z domu denně ozýval křik a čím dál tím častěji také rány, sem tam i mířené na chlapcovo tělo. Tehdy se zdálo, že se spíše střetli dva kohouti na jednom dvoře a člověk, který by je měl usměrňovat, už mezi nimi nebyl, než že by šlo o nějakou krutou výchovu. Všem, kteří dvojici znali, věděli, že jsou oba velmi temperamentní, dokonce i dvanáctiletý Zayden více než dost. A ze všeho nejvíce byl vzpurný a tvrdohlavý. Čas od času tedy Tayenovi ujely nervy, praštil synka a vzápětí se omlouval. Z občasného se pak stalo časté, z omluv ticho. Z pohlavku pořádná rána a denní shazování celé Zaydenovy maličkosti, obviňování. A když i jeho otec ve svých činnech rozeznal jejich špatnost, místo k odčinění přešel k alkoholu, který byl z jeho dechu brzy cítit nepřetržitě.

Od svých dvanácti let tedy vyrůstal ve dvojčlenné domácnosti, která byla neodvratitelně rozvrácená, a důkazy toho nese jeho tělo i mysl až doteď. Pokud budete dost dlouho poslouchat, že jste k ničemu, uveříte. Pokud budete dlouho čelit ranám a bolesti, buď vás zlomí, anebo si zvyknete. Zayden uvěřil, někdy se zdá, že sám k sobě chová stejnou nenávist, jakou k němu musel chovat jeho otec, při svém jednání. Byl také jedním z těch, co si svým způsobem na bolest a neklid zvykli, jenomže v jeho povaze se také skrývalo něco, co ho z tohoto života mělo vysvobodit. Nenáviděl svého otce zpátky a zároveň chtěl uniknout z jeho dosahu. A jak jinak to udělat, než přihlásit se dobrovolně ke kvadrantu jezdců. Unikl by, v horším případě by zemřel, což ovšem byla stále lepší možnost, než zůstat uvězněn v domě s Tayenem Lamportem, a v tom lepším by dokázal, že alespoň za něco stojí a dokáže víc, než kdy mohl jeho otec. Cesta to ovšem byla trnitá. Ani to ale neznamenalo, že by se Zayden měl vzdát, naopak. K myšlence být jezdcem a překonat každnou nástrahu se upnul vším, co měl, a nebylo nic na světě, co by ho mohlo odvrátit.

A toto odhodlání začal dokazovat už od prvních chvil. Stal se jedním z těch individuí, kteří se na lávce odhodlali své vlastní řady protřídit ještě dříve, než se dostali na druhou stranu. Anebo se to o něm trvdí. Tvrdí se, že shodil dva lidi, jednu dívku před sebou a chlapce za sebou. Ve skutečnosti se stalo něco trochu jiného, ale to by nikomu on nepřiznal, protože obavy, které z něj následně jiní měli, ho dost možná udržely naživu v dalších týdnech i měsících - Zayden se sice na kvadrant jezdců připravoval, ale v dobu svého příchodu byl hubený, otcem pomlácený a oproti jiným mladíkům ve skutečnosti slabý. Kdyby se k němu někdo zachoval jako on údajně k jiným, už dávno by mezi živými nebyl. A co se tedy vlastně na lávce událo? V první řadě byl ve špatnou chvíli na špatném místě, na parapetu se nepohyboval příliš rychle, vítr s ním moc silně lomcoval na to, aby se odvážil přidat na tempu, ale to samé platilo pro dívku před ním, která se posouvala ještě pomaleji, a tak se mu podařilo ji dohnat a byl jen pár kroků od ní, když chuděra uklouzla. Nezajímal se o ni, možná ji vyzval, aby se zvedla zpátky na nohy a šla, ale když neposlechla, prostě se rozhodl, že kolem ní nějak projde a tím na ni až příliš naléhal. Ani se jí nedotkl, ale její pohyby byly v jeho blízkosti ukvapené a nejisté...no, jen se štěstím ho nestrhla z parapetu s sebou. A chlapec za ním? Zayden vlastně po přejití pojal jeho roli za svou. To on se chtěl pohublého Zaydena zbavit, aby nebyl slabým článkem jeho letky, jenomže Zaydenovi přálo štěstí více, když se mu otočil čelem, ačkoli chybělo jen velmi málo a na dně propasti mohl skončit on.

Doba před prezentací pro něj byla jedna velká zkouška, dalo by se říct, že měl více nevýhod, než výhod, ale velice rychle pochopil, co mu dá tu šanci přežít co nejdéle. Prostě nesmí hrát fér. Kdyby celý jeho čas strávený na žíněnkách strávil tím, že bude držet nějaké ctnosti a hodnoty, už by pravděpodobně bylo po něm - opět. Zayden nebyl výjimečným nebo skvělým bojovníkem, vlastně prohrával výzvy docela často, ale stal se i přesto bojovnákem poměrně obávaným. Bylo totiž u ostatních kadetů všeobecně známo, že mu více než o výhru jde o to, způsobit svému protivníkovi co největší potíže. Možná odešel poražený, ale jeho protivník většinou strávil následující týdny na ošetřovně, zatímco on si rány většinou rozhodl opatřit sám, jen aby na oko ukázal, že dopadl přece jen lépe. Co je zůstat ležet na zádech oproti chybějícímu uchu nebo trvale zničenému kotníku? Problémem ale byl gauntlet, ten se nakonec nedal zvládnout jinak, než překonáním a žádný způsob, jak ho obejít, prostě nebyl. Těžko říct, jestli ho dokázal překonat svým odhodláním nebo čistě díky štěstí, ale podařilo se. A pak ho čekala prezentace. Děkoval všem bohům, že všichni v jeho blízkosti dodrželi rozestupy během procházení kolem oranžové dračice, Sygal, která ho od té chvíle měla možná v merku. Nejspíš se jí nelíbil kadet procházející dva chlapce před ním, možná se na ni špatně podíval, těžko říct, ale jasné je, že skončil spálený na zemi. A zatím co dva před ním se zděšením zastavili, Zayden se tvářil, jakoby se nic nestalo a pokračoval kolem mrtvoly dál. Doslova ukázal, že jde i přes mrtvoly. Možná proto si ho Sygal při rozřazení velice rychle začala k sobě přivolávat, ale nehodlala si ho jen tak vybrat, aniž by mu udělila pěknou jizvu, která se dodnes táhne přes celé předloktí, ani bez prvního letu. Pokud měl jako kadet pocit, že by mohl přežít, tam ve vzduchu měl ve více než jen jednu chvíli pocit, že je po jistě po něm.

Následující doba jakožto primána pro něj byla zejména doba zlepšování se. Jeho fyzická síla se jen zlepšovala a s ní přicházelo více úspěchů než neúspěchů při výzvách, a také pouto s dračicí se postupně upevňovalo a sílilo, přičemž se během několika měsíců poprvé dostavilo ovládání signetu. To tehdy nejprve sám pořádně nepostřehl, měl jednoduše pocit, že se mladík před ním na okamžik spletl, pomátl, když si začal stěžovat, že na něj někdo sahá, přestože byla nejbližším člověkem minimálně tři metry vzdálená slečna. Zaydenovi vlastně trvalo snad několik týdnů, než si uvědomil, že všechny iluze, na které si lidé v jeho okolí stěžovali, způsobuje on. Od té chvíle už na nich ale postupně začal pracovat, stejně jako na své fyzické síle, a kdybyste porovnali Zaydena, který vstoupil na Basgiath jako primán a který se vrátil jako sekundán, mohli byste si myslet, že jde o dva různé lidi

sygal

Oranžový dýkoocasý || 3. kategorie - 14,7 metru || Samice

Sygalondarauch je stoosmnáctiletá dračice, která se zatím ale spojila za svůj život před Zaydenem jen dvakrát, v obou případech ovšem byla nasazena v aktivní službě a má nasbírané nějaké ty bojové zkušenosti, včetně mnoha jizev na těle i na duši. Prezentace a rozřazení ovšem navštěvuje docela pravidelně, kdy ráda pomůže z řad kadetů rychle sprovodit ze světa ty, kteří jsou podle jejího názoru naprosto nevhodní. Takový názor je schopná utvořit si z vteřiny na vteřinu, ve všech možných životních situací, a hodně těžko se potom mění. Víceméně by se o ní ale dalo říct, že si povětšinou jednoduše hledí svého a o ostatní se nestará. Ani na to ale není naprosté spolehnutí, což jen přidává k reputaci o nepředvídatelnosti oranžových.

Jednou jí můžete vysloveně záměrně urážet a ona na vás bude hledět jako na pouhé bláto na botě a podruhé se na ni jen špatně podíváte, a váš osude je zpečetěný. Dokáže být také docela náladová a v takový moment si vzpomene i na křivdu, která se stala před sto lety, a bude mít chuť se zrovna v tu chvíli mstít. A v takové chvíle je nejlepší se jednoduše klidit z cesty.

Je důležité vědět, že vyvolání iluzí nebo halucinací není působením na předměty nebo stvoření předmětů z ničeho, nýbrž o působení a zahrávání si se samotnou myslí jedinců, proti kterým je tento signet mířen. Podstatné je také vědět, jaký je rozdíl mezi iluzí a halucinací - je poměrně jednoduchý, iluze je v podstatě jen špatné vnímání toho, co už existuje a halucinace vnímání zase toho, co žádný skutečný základ vůbec nemá. A nakonec, existují iluze a halucinace jednoduché a složené nebo pozitivní a negativní, kdy se jednoduché zaměřují na jediný smysl a složené na vícero nebo všechny, pozitivní přimějí mysl vnímat něco, co není a negativní ji zase přimějí nezaznamenat to, co existuje.

To jsou informace, které jsou podstatné k určení toho, co všechno vlastně Zayden se svým signetem dokáže nebo nedokáže provést. Iluze jsou pro něj samozřejmě mnohem jednodušší než halucinace, jednoduché iluze tedy dokáže přimět vnímat mysl vícera jedinců naráz, samozřejmě jen po určitý čas v řádech několika minut a čím více lidí, tím kratší čas je, a stejně tak se se zvyšujícím počtem lidí snižuje kvalita iluze. Samostatně tedy může působit na zrak, sluch, hmat, chuť, čich anebo vnímání pohybu. Složené iluze zvládá dost dobře víceméně jen tehdy, pokud se zaměří na jediného člověka a kvalita iluze pak záleží také na tom, kolik smyslů se snaží ovlivnit, výjimečně zvládne i vícero lidí naráz, doposud nejvíce čtyři, ale pokud jde jen o dva smysly, které šálí, a tehdejší pokud si vyžádal takové množství energie, že během chvíle část iluze odpadla, stejně jako o nedlouho i sám Zayden.

Pro představu, jak se které iluze mohou projevit, při zrakové například dokáže změnit tvar i velikost podnětů, způsobit podobnou situaci, jako když si houbař myslí, že vidí houbu, ale jde jen o uschlý list. Při sluchové může z běžné promluvy stvořit nesrozumitelnou hatmatilku, jako by místo dospělého člověka mluvilo batole, nebo měnit výšku či hlasitost zvuku. U hmatové může mysl přimět vnímat jinou texturu, u čichové z pěkné vůně udělat smrad a u chuťové z pochoutky blaf. Nebo naopak.

Co se týče halucinací, zvládá víceméně opravdu účelně jen jednoduché a to pokud se zaměří na jednoho člověka. Dokáže jednoduchou halucinaci, zejména sluchovou nebo zrakovou, vyvolat sice i u více lidí naráz, ale není pak velmi kvalitní a jeho oběti mají vysokou šanci rozpoznat, že nejde o realitu, pokud jsou alespoň trochu vnímaví, a Zaydenova energie je během několika vteřin tatam. Podobně to platí i u složených halucinací, jestliže se zaměří na jednoho člověka, může s vynaložením velkého množství energie sice manipulovat až se třemi smysly, ale mysl se nenechá ošálit úplně tak, jak by si přál, a velice snadno se stane, že pak během přibližně dvaceti vteřin samotnou námahou omdlí.

dračí pečeť má na pravé straně hrudníku.
mezi ostatními jezdci bývá často obávaným, ale v soubojích ve skutečnosti není zas tak dobrý, jen velice zákeřný.
chaos a stres snáší mnohem lépe než klid, pokud se kolem něj nic neděje, je na něm vidět, že je z toho nervózní, zejména poklepává nohou nebo se neustále rozhlíží.
na svém těle má spoustu jizev od svého otce, ale také z akademie, které bývají většinou špatně zhojené a dost viditelné, protože si je raději léčí sám, pokud to jde.
má problémy se spánkem, velice často se v noci budí.