To know her is to learn the language of quiet persistence

 

Zoya, dívka, která se narodila jako druhá ze čtyř sester po své sestře Niobe, měla se svou kondicí to štěstí, že na ni vyšel kvadrant písařů a ne jiný. Nechtěla by do nich patřit a žít takový život a ani by nemohla, kvůli zdravotním obtížím. Ne, že by nerespektovala členy jiných kvadrantů, naopak k nim chová úctu, ať jde o jezdce, kteří létají na hřbetech majestátních draků, pěchotu, která v první linii nasazuje životy pro ochranu této země v boji s nepřáteli a nebo léčitelé, kteří zachraňují životy. Jak by je také mohla vnímat jinak, když její rodina je rozdělena do čtyř větví, které jsou zasvěcené každá jinému kvadrantu. To ona ráda studuje jejich minulost i současnost v bezpečí, ponořená do historických spisů i záznamů aktuálního dění, ač i to už je minulostí, když se k němu dostane.

​

Se svými sestrami má tiché a odtažité vztahy, stejně jako se zbytkem rodiny. Nejbližší si je pravděpodobně s Niobe, která je pevná jako skála a stejně tak uzemněná a když jedná s někým jako je Zoya, tak také klidná a rozvážná, neinicující kontakt. Virelle má jistým způsobem v oblibě, protože je mírumilovná, jemná a vnáší do srdcí lidí radost - a do toho jejího trochu světla a tepla, nicméně občas je na ni moc její neutuchající veselí, lehce roztěkaná pozornost a potřeba kontaktu, stejně jako ji tu a tam unavuje její tempo. Daenn obdivuje pro to, jak se vydává cestou jezdce, nicméně je pro ni poněkud nepředvídatelná, někdy chladná, jindy vášnivá, někdy introvertní a jindy extrovertní. Nedokáže v ní číst a do toho je jiné vidět jezdeckou bezcitnost naživo a číst o ní v záznamech, kde je jaksi vzdálená a ne tak skutečná.

​

Ve vztazích, jak bylo už řečeno je tichá a spíše odtažitá, co se týče jakéhokoliv fyzického kontaktu nebo výraznějšího sbližování, takže se zcela nabízí, že o romantickém a intimním životě nemůže být řeč. Nejenže jí samotné to téma je nepříjemné a rozpačité, zná ho spíše jen z příběhů a vyprávění, které jí jsou jakbysmet nekomfortní. Obecně o takové spojení nemá v danou chvíli sebemenší zájem, stejně jako o doteky. Aby měla vůbec nějaký zájem o partnerství, musela by mít s danou osobou předem silné citové pouto přátelského rázu a snad by poté byla ochotná zvážit i fyzické spojení a kontakt, i přes fakt, že v nich neshledává nic atraktivního a potřebného pro takový vztah, spíše nutnost. I nad tím visí otazník toho, zda se správnou osobou by jí to nebylo milé a příjemné, či žádoucí. Zatím však nevnímá, že by jí něco chybělo a je se sebou v tomto ohledu spokojená, ačkoliv se už jednou či dvakrát objektem zájmu stala a vždy to zdvořile odmítla a převedla do čistě přátelské nebo zdvořilé leč neutrální roviny známosti. Na známostech jí je příjemné, když je někdo vesměs tichý, trpělivý, hluboce empatický a hlavně respektuje její osobní prostor. Přitahuje ji inteligence, schopnost vést dlouhé, klidné rozhovory a sdílení zájmů v oblasti literatury, spisů a historie. Je tak celkem zjevné, proč má Zoya jen velmi skromný počet blízkých osob, z nichž jednou z nich je její sestřenice Mariana. U lidí ji odpuzuje hlučnost, zbrklost, povrchnost, neúcta k hranicím, zesměšňování fyzických nedostatků, vlezlost a přílišná mluvnost, i když osoba nemá, co chytrého říci a nabídnout. S oblibou se v tichosti modlí jak ke společným bohům celého rodu - Amari a Malekovi - tak k Hedeonovi, který je bohem moudrosti, pravdy a vědění, který je patronem písařské větve rodiny Demwazèl. 

​

171 cm vysoká a bělovlasá Zoya naprosto splynula se svým kvadrantem a uniformou písařů - respektive róbou krémové barvy s kapucí. Zakryté vlasy a pokožka jí vyhovují, jako nic jiného. Její pleť je odjakživa nezdravě bledá a působí tence a křehce, jakoby sama byla cenným pergamenem. Možná za to může to, že její kořeny jsou na severu, snad to, že její část rodiny má vlastní podzemní komplex se spisy, literaturou a pergameny, aby mohla své členy předurčené pro písaře, co nejlépe připravit a ti tedy dole tráví většinu času. Její pleť je díky věčnému pobytu pod zemí extrémně citlivá na slunce a světlé oči na jasné světlo, ať už kvůli nezvyku nebo genetice samotné, která ji k tomu předurčila.  Její oči mají poměrně znepokojivou tendenci při správném úhlu světla klamat tím, že mají červený, či růžový nádech, jak skrze jejich nedostatečně pigmentované duhovky prosvítá krev. Díky němu je právě tak citlivá na světlo a naopak příjemnější jí je šero, kterému se snáze uzpůsobí a je na něj zvyklá. 

​

Co se týče zraku, tak si vytáhla smolnou kartu, protože někdo by tvrdil, že je slepá jako krtek a nebyl by daleko od pravdy. Dokáže se sice bez brýlí pohybovat, ale celý svět je nepříjemně rozmazaný, detaily občas utopené a slité v sobě, takže je nepostřehne a opravdu jde spíše jen o rozostřené kontury a přeliv barev. Aby viděla nějak normálně a přesto ne zcela ostře do dálky, potřebuje velmi silné čočky, které jí naopak dovolují nablízko vidět skoro perfektně, i když na nejdrobnější písmo a znaky si i tak pro jistotu bere lupu, než aby text rozluštila, přepsala či přečetla špatně. Zraková kondice sama o sobě naznačuje, že mívá problém s hloubkovým viděním a postřehem, kvůli odhadu vzdálenosti od určitého momentu - nádoba s inkoustem poblíž jí nedělá problém, ale schody, nalévání tekutin nebo postřeh hozeného předmětu jsou výzva, kterou zvládá jen s obtížemi a ne vždy zcela úspěšně a tak elegantně, jak by si přála. 

​

Zoya je jako hluboká, stojatá voda - klidná na povrchu, bez výrazných pohnutek emocí znatelných na její mimice a řeči těla, kterou ještě o to více skrývají záhyby róby, nicméně pod povrchem (či hladinou, zůstaneme-li u metafory s vodou) se skrývají proudy myšlenek, které jsou neutuchající a přelévají se nenápadně jedna přes druhou a snad se jí odrážejí občas v očích. Celý její svět je tichý, klidný, poněkud chladný a neprodchnutý výraznými emocemi, jakoby i ty v nitru byly opatrné a neodvažovaly se narušovat všechno to vědění kolem ní a v neposlední řadě soustředěný. Do ničeho se nevrhá po hlavě, nejedná spontánně a své kroky dopředu promýšlí. Řídí se velmi ráda rutinou, přesně daným plánem a vyhovuje jí ta jistota každého dne stráveného pod zemí. Nechává se vést logikou a rozumem a na city příliš nespoléhá, ač umí být silně empatická, vůči svému okolí a mlčky nabízí pomoc a oporu těm, kdo ji potřebují. 

​

Její život a životní cesta byly utvářeny v tichu skriptorií, historie, rukopisů, psaní a podobně. Písaři v ní vychovali lásku k řádu, pravidelnosti, disciplíně, písmu, vědění a schopnosti ztratit se mezi řádky a žít dějiny jakožto pozorovatelka skrze mlčenlivé písmo. Mluví málo, čte hodně - lidi nevyjímaje, pokud jsou dost blízko, aby spatřila i drobné náznaky, pohyby a změny. Rozhodně není někdo zbrklý, je stabilní a odolná proti náhlým výkyvům, plně se má pod kontrolou. Ztráta kontroly a jistoty by ji silně rozrušila - na její poměry. V kvadrantu písařů se pěstuje tichost, sečtělost a pečlivost – a Zoya v tom našla své útočiště. Je klidná a rozvážná, pohybuje se životem jako hluboká voda, nenápadně a bez zbytečných vln. Není bouřlivák ani rebel, ale spíše pečlivý archivář lidských příběhů a historie. Tam, kde Daenn útočí a Virelle běží vstříc slunci, Zoya zůstává v bezpečném stínu knihoven, kde jediným nebezpečím je prach mezi pergameny. Je šprtkou a knihomolkou, která má ráda, když svět běží podle pravidel a řádu - stejně jako předvídatelnost a pevně daná pravidla, kterých se může držet, jednat a žít dle nich. Nemá ráda překvapení a chaos, spoléhá na rutinu. Ticho jí nevadí, ba naopak, je jejím spojencem. Dokáže být loajální a vytrvalá, ale i tvrdohlavá, pokud se jí někdo snaží nutit do rychlých rozhodnutí.

​

Mezi její silné znalosti patří encyklopedické znalosti historie, jazyků, písem a všeho, co se jako budoucí kadetka a písařka při studiu naučila. Je precizní a má schopnost soustředit se na detaily v písemnostech a záznamech, je trpělivá a vytrvalá při dlouhodobých úkolech a rozhodně nenechává práci rozdělanou a neodbíhá od ní, pokud nemusí.

​

Naopak mezi slabé stránky patří právě ta její ponořenost do povinností, kdy se v nich zcela ztrácí, až nevnímá své okolí. Na to, jak vnímá sebemenší detaily písařské práce, tak si není schopna zapamatovat detaily lidských osob, jako jsou barva jejich očí, na kterou byste se jí jen marně ptali, někdy je schopna pro všechno to vědění v písmu zapomenout i tváře a jména těch, kdo jí nejsou natolik blízcí, aby si získali místo a důležitost v jejím srdci a mysli a stáli jí za zapamatování, až na výjimky, jako jsou ti ve vedoucích a pomocných pozicích akademie. Stejně jako nesnáší ostré denní světlo a hlasité prostředí, tak se zde řadí samozřejmě také velké sešlosti, rušné trhy, slavnosti a vlastně všechna místa, kde je mnoho podnětů najednou, které spolu nesouvisejí, jsou pro ni chaotické a moc hlasité, nemožné kontrolovat a mít v nich přehled. Má lehkou obavu ze schodů, hlavně těm špatně osvětleným, také ji znejisťuje již zmíněný chaos a situace, které nelze kontrolovat, osoby jež jsou nepředvídatelné. Vyloženě fobii asi nemá, ale rozhodně nemá ráda velká, otevřená prostranství bez možnosti orientačního bodu - působí to u ní pocit dezorientace, nekomfortu a nejistoty.

​

Na druhou stranu miluje ticho a jejími zálibami jsou všechny druhy písemností a nákresů - knihy, mapy, pergameny, kroniky, záznamy…Miluje nejen jejich obsah, ale také vůni, strukturu, proces výroby, přepisování, překládání. Je to pro ni plnohodnotný život. Má na ty vědomosti výbornou paměť - na fakta, posloupnosti, jazyky, písma, jejich písma, ale potřebuje na to text, případně kombinaci textu a poslechu - či svých zápisků, které si při poslechu svědomitě a pečlivě dělá. Překvapivě dobře si pamatuje hlasy, intonaci a dikci lidí, i když si nevybaví jejich tváře nebo jména. Umí pracovat rychle a přesně v rámci písařské práce, orientovat se v archivech a knihovnách, nalézt i těžko dohledatelné informace, kvůli své oddanosti životní dráze, kterou si vybrala a byla pro ni vychována, pečlivosti a odhodlání najít, co je třeba. Neztrácí pozornost ani při dlouhé a zdánlivě nekončící monotónní práci. Jak je po písařích požadováno, ovládá perfektně obecnou řeč - jak v psané, tak v mluvené formě a to jak slovosled, gramatiku, interpunkci a pravopis, tak umí sama psát úhledným, čitelným písmem i napodobit jiné. V primánu si zvolila tyrštinu jako svůj další jazyk, jejíž základy získala už při výchově a po nástupu do sekundánu si vybrala starou lucerijštinu. Její životní motivací a přáním je, aby žádná část historie nebyla ztracena či zapomenuta, věří, že znalosti jsou klíčem k přežití, míru i možnosti se poučit a pochopit souvislosti. Touží po tom stát se budoucím kurátorem a to ideálně v Basgiathském archivu a tedy být tou nejlepší z nejlepších.