the world crushes those who don’t strike first

​

Nad Korsamem se vždycky vznášel temný stín z hor. Sice se město nacházelo blízko hranic s provincií Deaconshire, ale pás Esbenských hor byl zcela jasně na dohled a při táhlých západech slunce se horské stíny dotýkaly města. Byly to nejoblíbenější západy slunce její matky Elaery. Společně je pozorovaly na střeše jejich domu. Byla vyučenou písařkou a pracovala v místní knihovně. A když se blížil otcův návrat, vyčkávali na něj na verandě domu a Beatris ho nadšeně přivítala i s jejich velkým hnědým psem, kterého pojmenovala Chlupáč. Bylo jí skoro šest, když se otec vrátil teprve počtvrté za celý její dosavadní život. Tentokrát ale ne kompletní. Při rebelii v Aretii, která byla potlačena, přišel o nohu. Utrpěl takové zranění, že mu jí museli na místě amputovat. Vyprávěl, jak jeho noha skončila pod hořícím těžkým trámem, který muselo zvednout šest chlapů, aby ho dostali ven. A napravovač měl důležitější případy a nějakého kapitána za ním vůbec neposlali. Přišel o nohu v koleni a chodil o berli. „Svět rozdrtí ty, kteří na něj neudeří jako první, to si pamatuj." Říkával Beatris před spaním. Byl čestně propuštěn ze služby a ona z toho měla radost, protože mohl doma trávit víc času. Víc času s ní. Nechápala, že sloužit vlasti bylo pro otce mnohem důležitější.

​

V té době už taky měla čtyřletého bratra, po jehož porodu byla matka poměrně dlouho neschopná se o něj starat a sama chodit. Proto v době trávila čas matčina starší sestra, co byla naopak místní léčitelkou. Nebyla vdaná a jejím posláním bylo pomáhat druhým. Starala se tedy o sestru, pomáhala jejímu manželovi a starala se i o jejich děti. Elsa byla jako statečný anděl. Tedy až do chvíle, než osmiletá Beatris nezjistila, že teta Elsa má poměr s jejím otcem. Její otec se jí to snažil vysvětlit, ale ona nemohla v té době chápat, že její rodiče už spolu nespí a z jejich manželství se postupně vytratila láska a vášeň. Viděla to jen jako že otec zradil matku a odmítala se s ním bavit a takhle proti otci naočkovala i svého mladšího bratra. Své matce o tom řekla, ale ta se nezdála být překvapená. Tvářila se, jako kdyby o tom celou dobu věděla. A po půl roce se rodiče nakonec rozvedli a Elaera šla s dětmi bydlet k prarodičům. Otec zůstal v domě s Elsou, ale ta ho později opustila, protože se nechtěla usadit.​

​

grandpa taught me that dreams don’t come

true by dreaming — they come true by doing

​

Život u prarodičů nebyl zrovna pohádkový. Bydleli na okraji Korsamu a věnovala se zemědělství. Babička s dědou byli vojáci pěchoty, který byli v důchodu, ale děda byl nahlášený na nejbližší základně jako dobrovolník, kdyby došlo k prolomení obrany. A jelikož byli tedy oba vojensky založení, tak byli pro těžkou práci a dřinu. Bez práce nejsou koláče, jak oba s oblibou říkali. Beatris s bratrem i matkou museli pomáhat na malé farmě s čímkoliv bylo potřeba a odmlouvání se trestalo pohlavky a nebo zavřením na půdu, odkud nebylo úniku. A taky občas nedostala večeři. Disciplíně se tedy naučila ve velmi brzkém věku. Děda byl takový jejich osobní generál, který se musel poslouchat na slovo - nebyl zlý ani násilný. Ale vyžadoval úctu, respekt, slušné vychování a poslouchání. 

​

Když bylo Beatris devět, tak se jí při večeři děda ptal, do jakého kvadrantu by chtěla. Tvrdil, že v pěchotě má známé, ale o pěchotu neměla zájem. „Chtěla bych být první v rodině, kdo půjde do kvadrantu jezdců. Je to elita." Řekla dědovi. Ten odložil lžíci a sepjal ruce tak, že jednou dlaní objímal druhou ruku sevřenou v pěsti. „To jistě je, ale v pěchotě máš větší šanci, že se dostaneš ven živá." Říkal děda a babička si povzdechla. „Nevykládej jí nesmysly Gerarde. Všichni vědí, že v našem kvadrantu se kadeti nezabíjeli jen proto, aby se tam hlásilo víc lidí. A čím víc lidí z toho kvadrantu vyjde, tím víc potravy pro děla nepřátel." Ukázala lžící na Beatris. Gerard protočil očima. „Tris, zlato. Budeme tě podporovat, ať se rozhodneš jakkoli. Ale pokud chceš vstoupit k jezdcům, musíš se začít připravovat hned. I já jsem si myslela, že jsem připravená a zkoušky tam jsem neudělala. Není to tak lehké, jak se zdá být." Říkala babička. Děda jí položil ruku na rameno. „Nezvládla jsi je jen proto, že jsi je riskla dělat s vymknutým kotníkem, Tatiano. Kdybys byla zdravá, zvládla bys to." Pousmál se. Babička Tatiana se na něj usmála zpátky. Beatris si všimla, že babička kulhá, ale až do téhle chvíle nevěděla proč. Zřejmě si ten kotník úplně zničila a nebo zdevastovala víc během studia. Jí ale stačilo vědět, že při ní stojí a chtěla začít cvičit a připravovat se na budoucnost. 

​

Děda s babičkou jí a jejího bratra naučili, že pokud něco chtějí, musejí pro to něco udělat. Nic hezkého a cenného nedostanou zadarmo. Těžká práce je naučila dobré fyzické výdrži, práce na farmě zručnosti. Kdyby dál žili v centru Korsamu, tak by se Beatris nejspíš učila šít hlouposti. Tady se učila s bratrem šít boty, zašívat drobné rány, brousit nože, porcovat maso a taky zvíře porazit, ačkoli při těch prvotních zabitích velmi brečela. Zabít pavouka nebo mouchu pro ní nemělo význam, ale zabít králíka? Porazit krávu? Vyplakala si oči, než si na to víceméně zvykla. 

​

they left her broken, thinking she’d stay that way — but steel is forged in fire

​

Když jí bylo patnáct, tak babička zemřela. Děda neunesl její ztrátu a jeho žal ho nakonec dostihl a zemřel tři dny po Tatianě. Dědictví jejich domu padlo dědovo nejstaršímu synovi Gregorymu. Staršímu bratru Beatrisiny matky, tudíž jejímu strýci. Gregory si sebou na farmu přivedl i dva své syny, kteří byli pro Beatris a jejího bratra jako otravné štěnice. Jeden byl stejně starý jako ona a ten druhý byl stejně starý jako její bratr, což byla zvláštní náhoda, nad kterou se vždy pozastavovala. Už od první chvíle je ale nesnášela a oni nesnášeli jí. Beatris si stála za tím, že dům by měli zdědit správně ona s matkou, protože na rozdíl od Gregoryho a jeho parchantů, na tom domě pracovali. Pomáhali dědovi i babičce, když to potřebovali. Zákon ale mluvil zcela jasně a vždy dědil nejstarší potomek. Snažila se to nějakým způsobem změnit, ale na Korsamském právním úřadě jí řekli, že tohle změnit nejde. 

​

A tak strýci a svým bratrancům dělala různé naschvály. S Timothym, stejně starým bratrancem, se dokonce několikrát poprala. Dvě patnáctileté děti si vrážely facky a taky pěstí i kopance. Beatris ho před Korsamskou školou dokonce ponížila, když se jí povedlo mu vrazit pěstí na nos takovou, že spadl na zem. A všichni to viděli. Po třech dnech jí oslovil Timothyho kamarád Edric s tím, že na něj udělala velký dojem. Vůbec mu zpočátku nevěřila, ale po delším čase si získal její důvěru. Dovolila si ohledně něj být naivní, protože se jí začal líbit a měla pocit, že jí má rád. Choval se k ní slušně a když šli na třetí rande, tak jí zavedl za město, kde prý připravil piknik. Nejdřív měla pochybnosti, ale když viděla připravenou deku s jídlem, tak se uvolnila. Uvolnila se přesně na třicet vteřin, než k dece došli. Pak se ze stínů vynořily další postavy. Bylo jich šest, včetně Timothyho a jeho mladšího bratra. Ten večer jí napadli, pořezali a zbili. Edric byl jediný, kdo jí nebil, ale díval se na to. Chtěl nakonec zasáhnout, ale dva ho odstrčili stranou. Zbylých šest jí tam na trávě kopalo, mlátilo pěstmi a trhali z ní šaty, které si na rande s Edricem vzala. Jeden z těch šesti si na ní lehl, roztáhl jí nohy a chtěl ji znásilnit, ale Timothy ho vzal za límec a odstrčil s tím, že tohle domluvené nebylo a že musí vypadnout. Barry jí tedy alespoň pořezal na prsou, když nemohl nic jiného. Alan s Timothyho mladším bratrem jí pak ještě do stehen a třísel zaryli hřebíky a smáli se u toho. A pak jí tam nechali ležet - zkrvavenou, zbitou, rozkopanou a téměř nahou. A když se probrala k vědomí, byla čirá temná noc. Bolelo jí celý tělo, byla kompletně dezorientovaná a myslela si, že je mrtvá a na onom světě. Trvalo jí deset minut, než se vůbec obrátila na břicho a začala se plačky rozhlížet. Měla zlomené kosti na rukách, žebra i na nohách. A některé i v obličeji. Po chvíli upadla znovu do bezvědomí. 

​

they thought they destroyed her. they only woke something they can’t control

​

Probrala se až v korsamské nemocnici. Po třech dnech. Prý jí našel ovčácký pes farmáře Olliho Panciho, který jí, i přes to, že mu táhlo na sedmdesát, odnesl v náručí a volal pomoc. Po probuzení u ní seděla matka s bratrem a snažili se zjistit, co se stalo. Bee se začaly vzpomínky vracet poměrně rychle, ale mlčela. Mlčela, když dovnitř přišel její strýc a bratranci v doprovodu dvou strážníků a detektiva. Nebyla blbá. Její strýc je určitě podplatil a nebo to měl v plánu, pokud věděl co se stalo. „Nic si nepamatuju." Řekla s pohledem upřeným na bratrance. Vzhledem k tomu, jak vypadala, se tomu nikdo nedivil. Ale přece jen ještě něco řekla. „Ale až si vzpomenu, tak si spravedlnost najde cestu." 

​

Zotavovala se poměrně dlouho. Nechtěla domů a tak po propuštění z nemocnice strávila rok v asylu pro psychicky narušené nebo slabé. Vymyslela si, že přemýšlí o smrti a sebezabití, aby měli důvod si jí tam ponechat. Pro ty méně mentálně postižené, tam měli fyzické programy - cvičení, posilování. A tak se věnovala tomu. Plus četbě a šermu s kordy. Jen umělými a měkkými, protože tam nemohli mít opravdové zbraně. Po roce požádala o propuštění, ale domů na farmu se nehodlala vrátit. Místo toho požádala bratra, aby jí pomohl se odstěhovat k otci. Otec žil stále sám a z jejího návratu byl překvapený. Neviděl jí tolik let a ona jeho taky ne. Nějaké velké přivítání se ale nekonalo, protože na doteky od mužů byla poměrně ještě dost citlivá. Chtěla, aby jí zařídil učitele. Chtěla být silná, ne slabá. Chtěla svět udeřit dřív, než jí udeří nazpět znovu. Chtěla dostát otcovým slovům a být ta, která si nenechá ubližovat. Otci neřekla, co se jí stalo. Vlastně to neřekla nikomu a bylo to pro ní tak lepší. Neměla žádné důkazy, které by všechny útočníky usvědčily a pokud chtěla pomstu, musela to udělat jinak. Barry - jeden z těch šesti, spadl ze střechy školy. Pádem se zabil a nebyli nikde žádní svědci. V ústech měl hřebíky. Za dva měsíce zemřel Jaron - druhý ze šesti. Jeho vlastní matka ho našla mrtvého v posteli. Otrávený něčím co vypil z lahve alkoholu, po kterém sahal už dlouho. V ústech hřebíky. Alana, třetího z nich, objevili po půl roce mrtvého v lázních. Uškrceného opaskem. V očích měl zatlačené hřebíky. Tři byli po smrti a tři zbývali. A pak tu byl ten sedmý - Edric. Ten, který jí zradil. Chtěla si ho nechat až na konec. 

​

Na čtvrtého přišla řada až o dost později. Až když jí bylo devatenáct. tehdy se William vrátil zpátky do Korsamu. Na místní slavnost. Druhý den ho našli utopeného ve studně s hřebíky zatlačenými v uších. Dokonce zatlačovala hřebíky do hnijícího jablka za každého mrtvého. Nad Timothym a jeho mladším bratrem se stahovala mračna, ale  ani jeden z nich nikam nechodil sám. Věděli, co je čeká. Beatris a jejího otce třikrát navštívila strážnická hlídka skrz anonymní udání, ale nenašli nic, z čeho by jí obvinili.

​

they thought she’d stay on her knees. she came back riding a dragon

​

Než stihla dokončit své dílo, musela nastoupit na akademii. Tak jak chtěla, složila zkoušky do kvadrantu jezdců, kam se zapsala a přešla lávku. A nebyla jediná, kdo tak učinil. Timothy a Edric byli stejně staří jako ona a přešli lávku taky. Při rozřazení do křídel skončila ve třetím a Timothy ve druhém. Edric naopak v prvním. Při první příležitosti Timothyho na žíněnce zabila. Vůbec na nic nečekala. Tady přece mohla zabíjet všem na očích a bylo to jedno. Navíc když zabila vlastního bratrance, v očích ostatních se hned stala silnější. Musela jen dodržovat kodex a prolévat krev tam, kde se to smělo. A to udělala. Tomu parchantovi ani nedala šanci na Basgiathu se s někým sblížit. Zabila ho při prvních výzvách. Jeho smrt jí přinesla satisfakci, po které toužila. Veškerá ta síla, která jí poháněla, jí pomohla překonat Gauntlet. Přežila Prezentaci i Rozřazení, při kterém si jí vybral červený drak Asgair. Spojení s ním pro ní bylo jako získání všeho, po čem kdy toužila - být silná a pro svůj vlastní pocit nepřemožitelná. Asgair se stal jejím rudým stínem i ochráncem. 

​

Největším překvapením ale pro ni a všechny ostatní bylo, když se vůbec poprvé projevil její signet. Propojil se s ní velký a obávaný drak, který byl známý a pro nepropojené kadety bylo lákavé jí zabít. Několik z nich se o to pokusilo ještě před tím, než se její signet projevil, ale vždy přežila. Signet se u ní projevil dva měsíce po propojení a příliš mnoho si z toho dne nepamatuje. Edric v té době ještě žil, byl propojený s hnědým kyjoocasým drakem a byli proti sobě postaveni na žíněnce. Jeho si šetřila až na konec, aby věděl, co ho čeká. Jenže Beatris byla slabší z předešlého souboje a Edric nad ní měl výhodu. Šermovali dýkami, několikrát se udeřili a při každé ráně, kterou od něj dostala, si vzpomněla na ten večer. V jednu chvíli jí ochromil stejný strach, který cítila před pěti lety. Edric jí tak dostal na zem a bodl do stehna. Tam, kam jí před pěti lety zarývali ty hřebíky. Najednou cítila spalující sílu, co jí roztavila žíly. Když trhla rukama, z oblohy vystřelila masivní síla v podobě blesku. Blesk udeřil do zdi tréninkové místnosti. Zeď se rozbořila, okna se roztříštila a všude panoval chaos. Edric z ní okamžitě slezl a kryl se. Beatris se posadila a ohlušená se začala rozhlížet. Pak omdlela, protože jí tohle projevení signetu naprosto vyčerpalo. 

​

they tried to beat the light out of her — now she strikes with it

​

Netušila, jak dlouho zde vládce blesků nebyl, ale jakmile se tahle moc u ní projevila, přinášelo jí to jen problémy. Všechny oči se na ní dívaly a měla pocit, jako kdyby jí polovina kvadrantu chtěla zabít. Spousta z nich se o to pokusila a některým se to i málem povedlo. Do koupelen chodila s dívkami ze své letky a začala být poměrně paranoidní. Nikomu ve své blízkosti příliš nevěřila a trávila hodně času trénováním a sblížením se s magií, kterou byla obdarovaná. Při následující Bitvě letek jí málem zabili při výzvách, ale zabila její protivníky dřív. A pak když nastaly Válečné hry, zabila při nich Edrica. Tak moc ho chtěla trefit bleskem, ale zasáhla jen křídlo jeho draka. I to stačilo k tomu, aby drakovo křídlo roztrhla a Asgair se po něm vrhl. Kousal ho a dýkovitým ocasem kuchal přesně tam, kde draci měli měkčí šupiny. Její přežití prvních válečných her ale neudělalo na nikoho dojem. Musela se snažit víc. 

​

Druhý ročník začal poměrně zhurta, neboť úplně nevěděla, co přesně jí čeká. KPJ bylo pro ní celkem šok. Hned dvakrát ztratila spojení s Asgairem a tím pádem i ke své moci. Celý druhý ročník pro ni byl zkouškou, jak zvládat přežití i bez svého draka a bez signetu, který se ještě učila ovládat a zkrotit. Byl příliš silný a destruktivní. Asgair jí ale vždycky připomínal, co všechno už přežila. A taky vzpomínala na slova svého otce. I na dědu a babičku. Všechno jí to pomáhalo přežít a být silnější ve chvílích, kdy se cítila na dně a slabá. Profesorka Gersonová jí ke konci sekundy věnovala i svá osobní volna a pod jejím velením několikrát Beatris málem vyhořela. A těsně před Válečnými hrami dostala od generálky Dimontové povolení navštívit Chakir. Měla svůj signet vyzkoušet na ostro. Tahle zkušenost ale nedopadla úplně podle očekávání, protože tlak, který na ní byl vyvíjen jí akorát jen donutil opět málem vyhořet. Rozvětvení blesků a nasávání tak mocné síly si vždycky vyžádá svou daň. 

​

Dohromady jí musel dát místní napravovač a když se vrátila zpátky na Basgiath, měla jen asi dva týdny na to dohnat učivo a ještě trénovat na Válečné hry, které byly peklem na zemi. Při prvním úkolu málem zemřela a při tom druhém svým signetem málem zabila členy své letky, když se je snažila zachránit. Třetí úkol byl bitevně nejblíž tomu, co Asgair zažíval na hranicích v aktivních službě, takže jednal naprosto automaticky a Beatris ho nechala. On tohle zažil mnohokrát. A tak spolu letěli vstříc bouřím, bleskům, kamenům i ostatním drakům. Beatris byla na pokraji svých sil, ale tentokrát nevyhořela. Do třetího ročníku vstoupila silnější, než kdy dřív a dokonce i s povýšením na velitelku perutě plamene. Jenže pocit nějakého štěstí netrvá věčně. Do kvadrantu nastoupil poslední z těch, kteří jí kdysi dávno ublížili.