i came, i sowed, i conquered.

Dainer je typickým zlatým dítětem své rodiny – prvorozeným synem, do něhož od začátku všichni vkládali své naděje a ambice jako do úspěšného pokračovatele vymírajícího rodu, který jednou zachrání a udrží ho na výši. Přesně v tomhle duchu byl od začátku vychováván. Budoucí nároky mu nikdo nezamlčoval, ba naopak s nimi byl konfrontován na každém kroku snad ještě předtím, než se vůbec naučil chodit. Není proto divu, že tenhle cíl úzce formoval jeho povahu do stejné míry, jako ji poznamenával.

​

Existuje dvojmo – jen sám pro sebe (a pro Hester, před níž se nedovede skrývat, i kdyby chtěl) a pak pro všechny ostatní. Navenek působí jako někdo, na koho by měl každý dračí jezdec aspirovat. Lze ho vyjádřit mnoha adjektivy: silný, odvážný, charismatický, odhodlaný, sebevědomý. Jeho vystupování se vyznačuje neochvějnou jistotou, jako by ho žádná situace nemohla překvapit, jakkoliv se kdokoliv snaží. Nebojí se mluvit nahlas, říct svůj názor – byť v případě velení se vždy dovolí, vychovaný dost dobře na to, aby neskákal do řeči – a zrovna tak se nezdráhá plnit zadané úkoly, vrhat se do bitvy bez zaváhání či se v případě potřeby obětovat. Hrdinsky, samozřejmě, protože přesně tím má ostatně být: hrdinou. Na problémy dovede navrhnout řešení, obvykle se pohybující na dokonalé hranici mezi rozmyšleným a instinktivním – aby se nakonec ukázalo především jako funkční. Pro jezdce, kteří pod ním slouží, je hlavně důstojníkem, co po nich žádá bezpodmínečné vykonání zadaného rozkazu, ideálně v té nejvíce efektivní podobě, protože Dainer svou pověst zakládá na svých výsledcích a na tom, že vždy – jakýmkoliv způsobem – splní to, co mu bylo řečeno. (A běžně také přihodí něco navíc.) Působí někde na tom nebezpečném pomezí gentlemanského chování a neúprostého, klukovského rošťáctví, které mu dodává charisma, neb stejně jako dovede být v těch správných chvílích nekompromisně tvrdý bez zbytečných osobních útoků, jindy zvládá odlehčit atmosféru, flirtovat nebo být důvěrníkem pro jakákoliv tajemství – a ta, samozřejmě, vážně nikomu nevyzradí. Pro někoho je arogantním frackem, pro jiné neodolatelným lamačem dívčích srdcí. Pro všechny je dobrým a nebezpečným vojákem, který má před sebou zářnou budoucnost, umocněnou jeho signetem i schopností spolupráce zrovna s Hester, známou pečlivým výběrem svých jezdců. Dainer o sobě všechno tohle ví. Chápe, jak působí, jak vypadá a nebojí se toho zneužívat, když to pomůže jeho účelům. Je totiž třeba zmínit, že se se vším výše zmíněným ztotožňuje. Tato identita není jen jeho maskou, je skutečně i jím, hluboce zakořeněná v jeho bytosti – jen není vším, jak si jeho okolí myslí.

​

Uvnitř něj se nachází něco komplexnějšího než jen dědic a voják, než jen pan dokonalý, za něhož se – snad i úspěšně – vydává. Je to především strach. Strach ze zklamání, ze selhání, o němž mu bylo od počátku říkáno, že jednoduše není možností. Dainer tento narativ převzal a přesně kvůli němu má tendence k sobě být přehnaně kritický. Nepatří proto mezi ty, kteří by chyby či nedotažené úkoly házeli na své podřízené, minimálně ne zcela a ne nespravedlivě – naopak, pokaždé se pokouší najít problém v sobě a ten pak řešit, aby mohl jakýkoliv přešlap co nejrychleji napravit. Stresuje ho, pokud se mu to nedaří nebo pokud to není možné. Dainer je na své podřízené a zejména pak na svou sestru, o níž se od začátku vědělo, že bude kráčet ve stejných šlépějích, tvrdý. Nesnese omluvy, nesnese výmluvy, uvažuje tak, že pokud někdo něco nedokáže, pak je to jen nedostatek upřímné snahy a práce – což znamená víc tréninků, víc zapálení, víc odhodlání. Jestliže tohle všechno chce po ostatních, sám na sebe je ještě tvrdší. Neustále hnaný touhou se zlepšovat, aby na něj rodiče a strýc byli pyšní, a na tom nic nemění ani skutečnost, že mu na jejich pocitech s každým dalším rokem stráveným v boji přestává víc a víc záležet. Ta potřeba naplnit ideál je v něm zakořeněná až příliš silně a už sám pro sebe tím pádem nesnese nic menšího. A pak jsou tu pochyby – jeho největší tajemství i nepřítel. Pochyby o tom, zda si Navarra počíná správně. Pochyby o tom, proč nevede alespoň nějaké mírové rozhovory, v jejichž jádru by mohly ležet i tak banální záležitosti jako výměny zajatců nebo krátkodobý klid zbraní. Pochyby o tom, proč tak urputně brání všem poromielským uprchlíkům překračovat hranice, když se mnohdy jedná o obyčejné lidi, co jen zemdlení cestou hledají lepší život. Je toho názoru, že by jim ho Navarra měla poskytnout. Tyhle úvahy v něm koření a vyrůstají pomalu, ale přesto se tak děje – ačkoliv se jim snaží bránit, ačkoliv se z nich pokouší vymanit, zejména poslední dva roky mu na svědomí dupe pocit, že jeho země dělá jednoduše něco špatně.

​

V tomto směru je veden silným morálním kompasem, který je v něm zakořeněn už od dětství a který možná někdy až příliš černobíle vnímá dobro a zlo – přičemž v tradičním narativu, který mu předkládali jeho rodiče, Navarra vždy ztělesňovala to první. Dračí jezdci pro něj byly od nejranějšího dětství hrdiny, kteří brání hranice a za každých okolností by měli bojovat za záchranu života – jakéhokoliv, který za to stojí. Jakkoliv se mu tento obraz postupně rozpadl, jak stárl a přicházel o naivitu i vliv rodiny, Dainer se těchto ideálů stále snaží přidržovat a má tendence se stavět za slabší, když to vnímá jako nutné, či vytyčovat hranice, pokud se mu něco nelíbí. Jeho životním cílem není jen zachovat rod, ale také za sebou zanechat lepší svět, i kdyby jen o trochu. Už si při tom nepočíná dětsky a idealisticky, bez vědomí toho, jak dovede být válka hnusná a krvavá, jen je toho názoru, že člověk by měl směřovat k tomu, aby byl nejlepší možnou verzí sebe samého.

​

Jestliže je však otřesena jeho důvěra v Navarru jako království, něco takového se nedá říct o jeho věrnost – ta totiž nutně nepatří království. Mají ji lidé kolem něj. Možná právě v této vlastnosti je Dainer ideální vůdce. Je společenský, extrovertní a záleží mu na skupině, na těch kolem něj. Každému vojákovi pod svým velením je věrný – možná by za ně zcela racionálně nepoložil život, ale pokaždé se bude snažit dělat všechno, co je v jeho silách, aby pomohl. Do osobních životů svých podřízených se sice neplete a své volno tráví striktně s lidmi, co nejsou pod jeho velením, avšak na bojišti se na něj jeho jezdci pokaždé mohou spolehnout. Podobně ambivalentní vztah má ke své sestře, jen jiným způsobem. Mackenzie, jak ji oslovuje, bere jako svou zodpovědnost – jeho řešením však odjakživa nebylo ji pouze chránit, ale hlavně ji naučit, jak ochránit sebe samotnou. Tohoto přesvědčení se nevzdal nikdy, ani když jím začal jejich vztah trpět, protože právě na ni – vedle sebe samého – kladl největší nároky ze všech. Nikdy jí to neřekl, ale přesně tohle bylo jeho vyjádření bratské lásky a zájmu. Ve výčtu komplikovaných vztahů nemohou chybět jeho rodiče. Svou matku i otce miluje jako každý správný syn a jako mladý nechtěl nic jiného než si získat jejich respekt a pýchu. Nic pro něj neznamenalo víc, což byl dost možná i ten důvod, proč před nimi a jejich názory na to, jak je vedle něj nedostatečná, nebránil svou sestru. Dnes? Dainer vyrostl. Už není puberťák, který je závislý na pochvale svých rodičů. Tlak rodinného jména cítí stále, snaží se mu dostát, toho se zřejmě nikdy nezbaví, ale zároveň se rodičům již nebojí stavět a hledat si svou vlastní cestu. Jde mu to těžko a s výčitkami, ale postupně se učí se od nich osvobodit, zvlášť poté, co na něj začali tlačit s výběrem partnerky a plozením dětí – snad i s pomocí Hester, která je mu ve své emocionální chladnosti a vírou, že nemusí nikomu nic dokazovat, paradoxně oporou.

Dainer se narodil do bitvy. Ne velké, ne důležité, ale do bitvy, která zuřila na nebesích nad základnou Keldavi, zatímco ho jeho matka, Seren Stormhaleová, v krytu přiváděla na svět o měsíc dřív, než měla – protože přes veškerou svou strategickou a vypočítavou mysl nedokázala naplánovat stresovou reakci svého těla. I Dairner tak musel onoho dne bojovat o život, stejně jako tak činil po několik následujících týdnů. Jak vidno, vyhrál. A k překvapení všech se mu to navíc povedlo ve všech směrech.

​

Pro jeho rodiče, Velkara a Seren, představoval první rok jeho života symbolické ztělesnění toho, jakým jsou rodem – houževnatým, vytrvalým a především vždy, za každých okolností a v každém věku, bojovným. Z Dainera totiž navzdory počátečním komplikacím každým dnem rostl silný chlapec s bystrýma očima a ochotou se světu okolo nich, zmítaném válkou, smát do tváře. Velkar, počáteční dny po jeho porodu zatrpklý a zamlklý při představě, že z jeho prvorozeného syna může dost dobře vyrůst slabé nedochůdče, se ve svém potomkovi začal víc a víc vzhlížet, nacházet v něm svůj cíl i účel: zachování rodové linie důstojným a hrdým způsobem. Od začátku chtěl po Dainerovi něco víc. Když viděl, že dýchá a vnímá, ponoukal ho k tomu, aby začal víc reagovat. Když se malý chlapec dovedl sám obrátit ze zad na bříško, Velkar ho už pobízel k tomu, aby se dovedl sám posadit. A když se Dainer do sedu konečně zvedl? Nadšení vydrželo tak sekundu, než po něm bylo žádáno, aby se postavil a ideálně při tom začal rovnou chodit. Od samého počátku tedy musel být Dainer o krok napřed před ostatními dětmi. Chytřejší, šikovnější, lepší.

Protože s ničím jiným se jeho rodiče nesmířili. Protože nic jiného nebylo hodné rodu Stormhaleů. Přesně v tomhle duchu, v tvrdosti a bez soucitu k bolístkám, namoženým svalům nebo únavě, byl Dainer vychováván.

Jestli mu to někdy připadalo špatně, na takové myšlenky si nepamatuje. Na pochyby v jeho rozvrhu, vytíženém lekcemi boje s mečem i jinými zbraněmi a přednáškami, v nichž se do jeho hlavy snažili nasoukat všemožné vědomosti ke strategiím, dějinám Navarry, fyzice a jiným disciplínám, stejně nebylo místo. Každá hodina v jeho dni byla pečlivě rozplánovaná tak, aby měla svůj účel a význam – což samotné ho navíc učilo tolik potřebné disciplíně a pracovitosti. Dainera to určitým způsobem bavilo, přinejmenším vojenské záležitosti ano, už jen protože měl v dračích jezdcích okolo sebe jasnou vizi, jak je jednou využije. Zatímco k výčtu spojeneckých smluv nikdy netíhl, všemožné strategie ho zajímaly natolik, aby byl ochotný si o nich sám číst při večeři, což byla dost možná jediná úlitba jeho dobrému vychování, kterou mu rodiče dovolovali. Na cvičišti, s mečem nebo dýkami v ruce, se pokaždé nacházel ve svém živlu – byl rychlý, mrštný a klukovsky vynalézavý. Boj se zbraněmi ostatně preferuje dodnes oproti svým pěstem. Pochopil, že nemá cenu si stěžovat, prosit rodiče o den volna, a tak se s dětskou versatilností přizpůsobil, nechávaje se kovat přístupem, kdy se od něj pokaždé vyžadovalo jen to nejlepší. V chování, v učení, v boji, v každém aspektu jeho života. Prostředí pohraničí, které se každou chvíli nacházelo pod útoky gryfích letců, tento dojem umocňovalo a Dainer byl při útěku do krytů pravidelně konfrontován s důvodem, pro který všechno tohle podstupoval – proto, aby mohl zachraňovat životy, aby chránil království a byl jedním z článků, jež pomohou celou válku dovést ke zdárnému vítězství, po němž bude Navarra v bezpečí před nepřítelem.  (Od dvanácti odmítl do krytů utíkat a mnohem spíš začal s evakuacemi aktivně pomáhat. Sám se schovával až tehdy, když měl jistotu, že jsou všichni ostatní v bezpečí – nejdřív protože přesně toto chování se od něj čekalo; poté protože ho přejal za své.) Ta logika byla v jeho dětském i pubertálním mozku jednoduchá. Na citovost v ní nikdy nebylo místo, vrchol jeho snahy představoval otcův pohled, poplácání po rameni a velmi zřídkavé „Jsem na tebe pyšný,“ které ho pokaždé pozvedlo v nadšení a motivovalo ho k další a další snaze.  

​

Jedinou výjimkou v tom všem představovala jeho sestra, malá Mackenzie s velkýma šedýma očima, jež pokaždé viděly o něco víc než všichni ostatní. Od začátku jí s ním srovnávali, vedli ji stejnou cestou jako jeho, byli na ni úplně stejně tvrdí a vyžadovali od ní stejné výsledky jako od něj, aniž by brali ohledy na její povahové odchylky a zvláštnosti, jež ji předurčovaly – a dle jeho názoru stále předurčují – spíš do role bystrého stratéga než silného válečníka. Taková možnost jako by ani neexistovala. Rodiče na ni byli tvrdí, jejich tváře na ni často shlížely bez úsměvu, zatímco se jim v očích zračilo zklamání, když nedokázala dostát jejich ideálům. Dainerovi se tohle všechno nelíbilo. Už od první chvíle, kdy ji poznal, trpěl vůči o čtyři roky mladšímu, drobnému uzlíčku ochranitelskými pocity, jež neustále hledaly své naplnění v tom, jak Dainer balancoval mezi úlohou, co mu přiřkli jeho rodiče, a rolí staršího bratra. Všechno se to vztahuje k jedinému faktu: Dainer má Kenzie hluboce rád, je jeho mladší sestřička a jediný člověk, s nímž si v dětství dovolil být alespoň někdy, alespoň trochu dítětem, zatímco i pro všechny ostatní děti představoval mnohem víc charismatického vůdce než vrstevníka. V jejich povahových rozdílech si k ní ale nikdy nedovedl nalézt tu správnou cestu, neboť jeho odpovědí na tlak jejich rodičů byla zrovna tak tvrdost – tvrdost mířící k tomu, aby se Kenzie zocelila a dovedla se o sebe sama postarat; tvrdost vedená bratrskou láskou, snažící se jí vyvést ze všech jejích nedostatků a napravit je, aby na ni také byli hrdí. Dnes – hříšně opožděně – chápe, že tenhle způsob měl do ideálnosti daleko, že se měl mnohem spíš než na to, aby v ní probudil vlastnosti, jimiž on oplýval přirozeně, zaměřit na to, v čem byla a je očividně dobrá Kenzie a vést ji tímto směrem. Jenže Dainer byl tehdy také jen dítě a ještě k tomu obětí příliš velkých očekávání, zatímco teď už se zdá pozdě cokoliv měnit.

​

Nastoupení do Kvadrantu jezdců mu připadalo jako první milník k naplnění předem stanoveného osudu – a přitom se zároveň jednalo o obrat, s nímž se Dainer na začátku vypořádával hůř, než by čekal. Najednou totiž nebyl synem svých rodičů, neměl přesně stanovený harmonogram ani týdenní očekávání nových a nových výsledků, jimž měl za dané období dostát. V Basgiathu byl jen sám za sebe, sám pro sebe. Nic víc. Jako obyčejný kadet-primán, jeden z mnoha. Poradit si s tímto skokem se tak – vyjma přežití – stalo jeho prvním úkolem. Celé se to nakonec ukázalo být mnohem víc mentálním blokem než čímkoliv jiným, z něhož se musel kousek po kousku odštěpovat vliv jeho rodičů i vychovatelů. Šlo to pomalu, pro Dainera trochu chaoticky, ale šlo to. A když ho překonal? Vlastně to shledal podivně uvolňujícím. Tlak, který na něj byl v akademii vytvářen, neměl nic společného s jeho jménem, ale pouze s přežitím. Chránit dobré jméno Stormhaleů se zejména v prvním roce, kdy si s rodiči ani nemohl dopisovat, stalo spíš volbou než nutností – takovou, kterou rád učinil, protože se zdála přirozená a zároveň vědomě jeho. Líbilo se mu to. Navíc pochopil, že jeho rodiče nemají ve všem pravdu, že na spoustu otázek existují i jiné odpovědi než ty, které mu předkládali jako samozřejmost. Zároveň nešlo přehlížet, že měl výrazně lepší výcvik než mnozí jiní kadeti. Uměl bojovat, běhat, skákat, lézt. Fyzická aktivita mu nedělala problémy, zvláště když se jeho tělo začalo víc a víc obalovat svaly, zpevňovat se. Ve výzvách všemi těmito faktory exceloval, od primy začal vést v jejich vyhraném množství ve svém křídle, zatímco na Gauntletu měl jeden z nejlepších časů vůbec. I ve vědomostech měl výhody, celý život se pohybující kolem draků a vojáků, kteří na něj vědomě i omylem přenášeli své postřehy ohledně taktiky – a Dainer se to nebál dávat najevo, ochotně a s tou správnou dávkou pokory i sebevědomí odpovídající na jakoukoliv otázku, jež profesoři hodili jeho směrem. V Basgiathu se našel. Trvalo mu to pár týdnů, ale našel – a najednou se ocitl ve svém živlu, sebejistý a zároveň ochotný dřít, což z něj činilo nebezpečného oponenta, dobrého adepta na jezdce i někoho, kdo si sem tam vysloužil jednu ze zřídkých profesorských pochval.

​

Červené dračice, která stála v uctivé vzdálenosti od všech ostatních a ani trochu se netoužila stát hvězdou celého dění, si všiml už při Prezentaci. Když se na něj upřely její ledově modré oči, Dainer na moment přestal dýchat – než svůj zrak rychle odvrátil, jakmile Hester z nozder vyfoukla nespokojený obláček dýmu a varovně zavrčela. (Docela nedávno mu sdělila, že to nemyslela tak úplně vážně. Dainer jí to tak úplně nevěří.) Na Rozřazení si ho dračice navzdory jeho předchozí drzosti ulovila – tak trochu doslova, když se ho jen tak ze cviku a ze zvědavosti pokusila shrábnout do drápů útokem ze vzduchu. Dainer se jí tehdy dovedl vyhnout. Z tohoto druhého setkání si odnesl jen ošklivou jizvu táhnoucí se po celém předloktí, zlomeninu kosti na stejném místě a pak – to především – také Hesterelthiador. Hester, rudou, nebezpečně krásnou a až za hrob hrdou, která mu svým hlubokým hlasem rozvibrovala lebku a až do konce jeho života se v ní usadila. Na svůj hřbet ho nechala vydrápat se jen s jednou funkční rukou. První společný let byl přesně z tohoto důvodu zajímavý. Dainer sám netuší, jak je možné, že přežil – že ho vzdušné proudy, co se mu zarývaly do očí i do kůže, neodfoukly a on z ní nespadl. Ze strany Hester to byla první zkouška, jíž prošel. Trvalo mu dlouho, než se prokousal všemi, co si pro něj nachystala a co se pokaždé skládaly z neochoty mu jakkoliv život usnadnit nebo mu v čemkoliv pomoct. Dainer to, pochopitelně, navenek nedával najevo a tvářil se, jako by s jejich poutem bylo vše v nejlepším pořádku, jako by Hester sám nabádal k tvrdosti – protože dát najevo to, že v jejich vztahu je pánem spíš Hester než on, by se snadno dalo vnímat jako slabost, již si nemohl vůči svému rodu dovolit. Ačkoliv na akademii bral Dainer tento nedostatek zájmu ze strany své dračice těžce, zvlášť když sledoval, jak s jakou lehkostí si počínají letci, jež si se svými draky od začátku začali vytvářet symbiotické pouto, zpětně je jí za něj vděčný. Jen v něm totiž podpořila vědomí toho, že všechno, co má v životě dostat, si musí zasloužit.

​

Přesto na něj svou magii začala Hester přenášet překvapivě brzo – byl vlastně jedním z prvních, kdo mohl s nižší magií pracovat, byť manifestace signetu mu trvala další měsíc a půl. Stejně jako u ostatních přišla s nečekaným vypětím a silnou emocí. Na rozdíl od ostatních to v případě Dainera znamenalo sex u okenní římsy s jednou léčitelkou vedle nešťastně povadlých bylinek. Když spolu skončily, rostlinky byly celé zelené, povyrostlé a vůbec vypadaly, jako by někdo předchozí ubožátka vyměnil za nová. Děvče, jehož jméno si Dainer ani nepamatuje, si toho všimlo s překvapením jako první, berouc jejich lístky do prstů, mezi nimiž je promnula a s údivem k nim přičichla. Dainer tomu nepřikládal větší váhu – to až po pár dnech ho napadlo vysvětlení, které odzkoušel na malé travnaté ploše u zdí Basgiathu. Hester se tehdy jen uchechtla a od té doby mu říká Zahradníku.  

​

Sekunda byla z celé akademie pro Dainera nejspíš nejtěžší. KPJ odzkouší psychiku každého jezdce, ale nešlo jen o to – mnohem víc ho trápila urputná snaha ovládnout signet i veškerou svou magii, protože tohle byl jediný aspekt jeho výcviku, na který se nemohl připravit předem jinak než teoreticky. Dainer dřel, v tom pravém slova smyslu. Učil se ovládat kořeny stromů, keře, rostliny, nechával růst trávu i květiny – což se ukázalo být zajímavou flirtovací technikou – zatímco svým způsobem stále bojoval s Hester. Svůj signet se tedy přesto naučil velmi dobře ovládat, díky své ochotě pracovat na něm dělal skokové pokroky a nikdy se nesmířil s ničím menším než dokonalostí – a až tehdy, když ji dostáhl, nově nabytou úroveň prezentoval, jako by všechno činil s dokonalou lehkostí. Bylo to patrné už na přechodových Válečných hrách mezi sekundou a tercií. Bylo to patrné ještě víc v tercii, kdy se stal výkonným důstojníkem Třetího křídla, učil se velet a byl zapojován také do akcí na základnách, když bylo potřeba doplnit stavy. Už ve druhém měsíci třetího ročníku zabil společně s Hester své tři první gryfy. Do absolvování tento počet ještě dvakrát zmnožil. Jeho hvězda, pomalu, ale jistě, začala skutečně vycházet, protože se začal ukazovat jako schopný voják, který dovede myslet a reagovat rychle, který se nebojí – nebo se tak alespoň tváří – a který se za každých okolností pokouší splnit zadaný rozkaz bez ohledu na své bezpečí nebo na síly, co to bude stát.

​

A jeho hvězda vlastně už – alespoň prozatím – stoupat nepřestala. Po absolvování se dostal na Montserrat z logiky jeho signetu, který nejlépe prospívá v podnebí, kde roste něco víc než jen lišejník, a také z přirozenosti své červené dračice, která zimu snáší jen s prskáním. (Úkoly v Esbenských horách jsou jediným momentem, kdy Hester hartusí. Dainer to považuje za roztomilé a pokaždé jí kvůli tomu drbe na citlivém očním výběžku ještě o něco déle.) Dost napomohla i skutečnost, že se po Basgiathu začalo upevňovat jeho pouto s Hester, která ho konečně plně přijala za svého jezdce. Začali fungovat jako tým, neohrožený a zároveň disciplinovaný, tvrdě si jdoucí za svým. Dainer se na jejím hřbetě účastnil několika bitev, a to včetně bitvy o Chakir, kde se ocitl takřka omylem, protože na základně zrovna jménem svého velitele předával pravidelnou korespondenci mezi velením. S Hester se v boji vyznamenali obranou poničené jihozápadní zdi pevnosti, jež byla pod silnými útoky gryfů, natolik, aby si Dainer – i vlivem předcházejících zásluh – vysloužil povýšení na kapitána. Od té doby jsou jeho výsledky v bojích i jiných akcích natolik stabilní, že se postupně blíží k povýšení na majora. Na to, že se k této hodnosti propracovává postupně a ne skrze jednorázovou událost, je Dainer popravdě svým způsobem ještě hrdější, neboť povýšení tak bude mnohem víc reflektovat jeho spolehlivost a urputnou práci namísto jednoho hrdinského činu.

​

Spolu s úspěchy se však dostavují i problémy, pochyby. Týkají se jeho rodiny obecně, zejména poslední roky zasažené chronickým vymíráním vedoucím k tomu, že Dainer je nyní již jasným budoucím nástupcem v čele rodu, což na jeho bedra klade další a další povinnosti i tlak. Jeho rodiče ho hlavně poslední rok čím dál tím víc ponoukají k tomu, aby si našel odpovídající nevěstu a začal plodit děti. Dainer se do plnění tohoto požadavku k jejich nespokojenosti příliš nehrne – kvůli vojenským povinnostem, které by vlivem manželství alespoň částečně ustoupily do pozadí, i kvůli tomu, že se na Basgiathu až příliš naučil myslet sám za sebe a neposlouchat každé slovo, co mu rodiče řeknou. Vůči nim se čím dál tím víc vymezuje, dovede být kritický, v jejich jednání shledává chyby (byť na ně prozatím ještě neupozorňuje) a na vedení rodu i život jako takový si vytváří své vlastní názory vlivem získávaných zkušeností. Druhým, možná ještě zásadnějším problémem, jsou však jeho pochyby, které začaly klíčit již v tercii poté, co byl svědkem toho, jak dva draci v pohraniční průrvě bez varování spálili houf poromielských uprchlíků jen proto, že se tito lidé rozhodli vydat na cestu za lepším životem. Od té doby si Dainer, šokovaný a vykolejený zbytečnou ukázkou násilí, jež do té doby znal především z druhé strany – tedy že Poromielci byli ti ozbrojení, proti nimž se museli důvodně bránit, zatímco Navarra je pouhopouhou obětí – všímá a možná až nezdravě přemýšlí. Občas, když to lze, se v Archivu zajímá o všechny podobné incidenty. O zprávách z vedených mírových jednáních, které v minulosti selhaly. O celkovou politiku Navarry jako takové. Ve změti papírů, písmen a slov mu v hlavě klíčí heretická myšlenka, že možná dělají něco špatně. Že některé kroky, které podnikají, nemají s obranou nic společného a jsou mnohem víc krvavým, zbytečným útokem, který jde proti jeho morálce. A Dainer? Popravdě si není jistý, co s tím má dělat. Alespoň prozatím.