V ulicích, kde dny umíraly v prachu a noci se topily v dešti, se ztratil malý chlapec. Nepamatoval si, kdy a jak se v Madoře ocitl. Vybavoval si jen modrou sukni své matky, za niž bezděčně tahal, a kočár tažený čtyřmi bělouši, který se nesl zalidněným náměstím. Běžel – možná z radosti, možná kvůli rošťárně. Možná utíkal, aby ho někdo chytil. Jenže nikdo nepřišel. A když se otočil, svět, který znal, byl pryč. Bylo mu šest, když seděl opřený o cihlovou zeď. Slzy mu stékaly po tváři a třásl se zimou. Věřil, že se pro něj někdo vrátí – maminka, chůva, možná velký bratr. Ale místo toho ho pohltilo město. Strávil na tom místě hodiny – možná dny. V krajkové košili a hedvábných kalhotách hodných šlechtice se pomalu měnil v trosku. Bez tváře, bez jména, bez stínu, který by ho chránil. Jediné, co si pamatuje, jsou ruce. Ruce, které ho vytáhly ze světla do stínu – a už ho nikdy nepustily zpět. A tak se stal jedním z nich. Stínem Madory.

​

Jeho srdce bylo příliš malé, než aby rozpoznalo zlo, které ho začalo pozvolna požírat. Stal se součástí městského koloběhu. Oblečení mu ošuntělo, mýdlová vůně z tváří vyprchala, jemné dlaně zhrubly. Nejprve přišel hlad, chlad a ticho. Později špína, klam a strach. Ulice ho tvarovala. Učila ho přežít. Naučil se krást chleba. Uměl prosit tak, aby získal víc než jen mávnutí ruky. Uměl se usmát ve správnou chvíli, plakat, jen když to mělo smysl. A přesto – kdykoli zahlédl jiné děti, čisté a vedené za ruku – v srdci ho bodla bolest, kterou neuměl pojmenovat. Záviděl jim rodiče. Milost, bezpečí, náruč. Věděl, že on už žádnou mít nebude. Jedinkrát se pokusil najít cestu zpět. Přiběhl k pánovi v drahých látkách, předvedl nejuctivější úklonu a zkusil ho chytit za ruku. Muž sebou trhl, uštědřil mu nadávky a zavolal stráže. Ellias prchal, co mu nohy stačily, a skrze spleť ulic se vrátil do své skrýše. Tam se smotal do klubíčka a plakal. Chtěl maminku. Chtěl tatínka. Ale pochopil jediné: tentokrát už pro něj nikdo nepřijde.

​

Dny plynuly. Chlapec rostl. A s ním i jeho zručnost. Z malého tuláka se stal obratný a mazaný zlodějíček. Trhovci ho začali poznávat. Opilci mu nabízeli výměny – kradená láhev za hrst třešní, lživý příběh za pár měďáků. Ellias s nimi obchodoval bez zášti. Měl čich na hodnotu a oko na výhodu. Naučil se lhát, manipulovat, přežít. Jednou si vyprosil boty „pro nemocného otce“, jindy vyměnil ukradenou knihu za kus koláče. Každou noc četl pod pouliční lampou. Netušil, kde se čtení naučil – prostě to uměl. A v temném světě, v němž žil, to byl dar. Poslední zbytek života, kdy měl jméno a domov. Znal každou římsu, každý vchod, každý úkryt před deštěm. Uměl se zaplést do sukně pekařky tak, že mu podstrčila chléb. Správně se usmál na uzenáře, který mu vtiskl kus salámu. A jablko? To mizelo v kapse dřív, než ho trhovec vůbec zahlédl. Myslel si, že mu svět leží u nohou – ale uvnitř cítil, že něco není v pořádku. Když spatřil jiné děti, jak je rodiče vedou za ruce, schovával se do stínů a tajně je pozoroval. Přál si být jedním z nich – milovaným, nezapomenutým. Ale věděl, že to už se nikdy nestane. A pak si ho všimli oni. Podsvětí Madory mělo oči všude. O každé šikovné ruce, o každém pohledu, který se zdržel na měšci, věděli. A Ellias? Ten zářil. Mezi ostatními byl jako jiskra čekající na svůj plamen.

​

Jednou, když opět kradl jablka, chytila ho ruka. Nebyla prudká, ani krutá – ale pevná. Patřila vysokému muži s tváří skrývající se pod kloboukem, kabátem s opakujícím se vzorem. Ellias z něj nemohl spustit oči – a přitom byl paralyzovaný strachem. Čekal výprask. Místo toho se na něj muž podíval, jako by ho četl od hlavy k patě – a pak se usmál. „Někoho s takovým talentem jsem dlouho neviděl,“ pronesl. „Jestli jsi přežil madorskou ulici, přežiješ všechno.“ Ellias tomu nerozuměl. Ale fascinace byla silnější než strach. Osmiletý chlapec horečně přikývl. Netušil, k čemu se právě upsal. Ale toho večera podepsal smlouvu s ďáblem. Zpečetil svůj osud zcela a navždy. A u teplé večeře si naivně říkal, jak dobře se teď bude mít. Jak se dostal do pohádky. Ve skutečnosti se dostal do jednoho z nejnebezpečnějších syndikátů v Navaře. Jmenoval se Jehla – a Nitka byl jeho hlavou. Jehla byla rudá nit, co prochází masem. Každý steh bolel, ale spojoval. Čím víc jich měl, tím méně krvácel. A Ellias? Ten se se v tuhle chvíli začal šít zaživa.

​

Nitka byl jeho celý svět. Cizinec, který se kdysi sklonil k ušmudlanému dítěti a nabídl mu chleba, koupel a postel. Ten obraz se do Elliasa zaryl jako hřebík pod nehet. Věřil, že v Nitkovi našel otce. Věděl, že musí být dobrý. Výjimečný. Přesný. Protože jen tehdy si ho Nitka nechá. Jen tehdy nebude opuštěný. Už nikdy. Jenže Jehla nebyla rodina. Jehla byla nástroj, který přešíval děti na zbraně. Už v devíti letech Ellias držel dýku. Ne na tréninku. Ne ve hře. Opravdovou. Byl svědkem výslechů. Učil se, kam se má zatnout, aby oběť nekřičela – ale dlouho dýchala. Pomáhal „rozebírat“ těla zrádců. Balil prsty do vosku, aby po sobě nenechal otisky. A pokaždé, když to zvládl bez slz, bez otázek, bez odvrácení pohledu – dostal dárek. Malé dárky. Malé lásky. Jednou dýku s vyrytým písmenem E. Jindy sladkost – tak vzácnou, že ji olizoval po nocích jako modlitbu. A někdy jen pohlazení po hlavě. Ellias by se pro něj zlomil. Pro to pohlazení by zabíjel. A taky že začal. Na desáté narozeniny dostal nový kabátek – černý, vyšívaný jehlami, co se leskly jako stříbro.

„Už nevypadáš jako z ulice,“ řekl Nitka. A Ellias se poprvé v životě zastyděl, že ji kdy miloval. Tohle byl jeho domov. Jeho kabát. Jeho „otec“. Ale s dárky přicházely i zkoušky. Kruté, systematické. Ellias dostával úkoly, které byly víc než jen krádež. Doruč obálku, ale projdi čtvrtí plnou psů. Přečti zprávu z těla mrtvého. Sleduj císařského úředníka, ale nesmíš být spatřen – jinak tě sejmou. A pokud neuspěješ? Nebude jídlo. A ticho v pokoji bude tak hrozné, že budeš prosit o trest. Nitka nebyl vždy krutý. Někdy sedával u krbu, četl si – a zavolal Elliasa k sobě. Dával mu hádanky. Povídali si o stínech, o moci, o tom, že svět patří těm, kteří se nebojí špíny. „Lidé chtějí čistý stůl,“ říkal. „A my jsme ti, co po sobě uklízejí krev.“ Ellias ho obdivoval. Miloval. Nenáviděl. V jedenácti poprvé vytáhl zbraň na dítě. Kluk z jiného gangu. Špinavý, s ušmudlaným nosem. Ellias měl rozkaz jen ho vystrašit – ale kluk se smál. Vysmál se mu. A Ellias, dřív než si to uvědomil bodl. Pak se pozvracel. Ale bylo pozdě. Nitka mu položil ruku na rameno a místo trestu mu daroval rukavice z jemné kůže. „Až si je nasadíš, už tě nebude bolet svědomí.“ Lhal. Lhal jako když tiskne a moc dobře to věděl, ale Ellias mu věřil bezbřeze a oddaně.

​

Ve dvanácti znal účinky pěti druhů drog, které Jehla vyráběla v podzemních laboratořích. Dohlížel na jejich rozdělování. Nesl dávky dětem, ženám, měšťanům. Viděl, jak se jejich ruce třesou, jak se slzy mísí se slinami. A když jednou spatřil matku, jak prosí o další sáček a přitom drží miminko s modrými rty – chtěl utéct. Ale pak mu Nitka daroval knihu. S věnováním: „Synu, kterého jsem si nezasloužil, ale přesto ho mám.“ Ellias zůstal. Ve třinácti se učil vyslýchat. Ne pěstí – tichem. Uměl se dívat tak dlouho, až lidé mluvili sami. Nitka ho brával na schůzky se šlechtici, kteří před ním mluvili, jako by byl nábytek. Netušili, že ten chlapec s očima jako zčeřený rybník si pamatuje každé slovo. A že každé z nich později zpeněží. V patnácti byl už zcela přepsán. Měl tělo mladého muže, ale duši prošitou tisícem stehů, každý s jinou jizvou.

​

Ten den ho Nitka vzal do sklepení. Kamenné zdi poseté svícemi, chlad v kostech. A uprostřed stála žena – potetovaná, s rukama černýma od inkoustu a duší, co páchla kadidlem a krví. Ellias si sundal košili. Těšil se. Každé zatnutí jehly bylo slast. Krotil slzy. Když oči otevřel, klíční kost mu křižoval znak samotné Jehly – jehlu s provlečenou nití, která se točila kolem kosti a mizela u krku. Symbol, že odteď... se Jehly nikdy nezbaví. Odteď jí byl protkatou. „Odteď jsi Jehla,“ řekl Nitka. „Ne steh. Jehla sama.“ A Ellias… se cítil prázdný. Nešťastný. A přesto hrdý. Protože věřil, že tohle je láska. Láska na celý život. Láska, která bolí, dává dary, trhá lidskost na cáry – a pak tě přikryje kabátem, ve kterém se cítíš bezpečně. Protože pod ním není nikdo. Jen to, co z tebe zbylo.

​

Od patnácti nosil pod kůží Jehlu. A Jehla ho nosila v sobě. Život se změnil. Už nebyl ten, koho vedli. Stal se tím, kdo vodí jiné. Kdo trhá nitě, které kdysi spojovaly srdce. Nyní je napínal, napouštěl jedem, a píchal přímo do tkáně města. Každé ráno vstával jako někdo jiný. Obul boty na míru, s podrážkami měkkými jako svědomí šlechtice, a kráčel, jako by svět patřil jemu. Jako by nikdy nebyl klukem, co se schovával pod schody před deštěm. Ale vzpomínky přetrvávaly. Jako otisky v betonu, které ani čas nedokáže smazat. Noci byly nejhorší. Ve tmě všechno šeptá pravdu. Míval sny. O matce v modré sukni, co mizí v davu. O malém Elliasovi, který křičí její jméno, ale hlas se mu ztrácí ve větru. A pak se vždycky probudil – s rukou sevřenou v pěst, s dechem krátkým jako výkřik. A přesto… každý den byl lepší. Každá kapka krve lehčí. Zvykl si. Tělo i mysl otupěly. Z chlapeckého strachu se stala rutina. Ze svědomí se stal zvyk. A Ellias rostl. Tělem, dovedností, slávou. Jehla ho používala jako břitvu. Rychlou, přesnou, a tak tenkou, že nezanechávala rány – jen řezy, které začaly bolet až za hodinu. Posílali ho na místa, kam jiní nešli. Začal se učit o jedu – nejen v lahvičkách, ale v úsměvu, v pohledu, v příslibu.

​

Nitka ho učil: „Všechno je měna. Strach. Vina. Hlad. Láska. Nauč se platit těmi správnými.“ Ellias naslouchal. Hltal každé slovo jako pes drobky ze stolu. Nechtěl být obyčejným členem. Chtěl být nejlepším. Chtěl, aby Nitka řekl jednou jedinkrát „jsem na tebe hrdý“ – a řekl to, aniž by mu za to předtím někdo musel zemřít. V šestnácti už měl vlastní síť. Děti, co šustily mezi trhy jako myši. Věděly, komu co šlohnout, komu co pošeptat. Věděly, že kdo slouží Elliasovi, nespí o hladu. Ale taky věděly, že zrada se nepromíjí. Jednou z nich jedna zradila – prodala informace jinému gangu. Ellias jí stál tváří v tvář. Byl klidný. Požádal, ať zavře oči. A pak jí osobně zlomil vaz. Tiše. Bez křiku. Bez nenávisti. Jako by jen zalamoval větev. Nitka mu druhý den věnoval hodinky. Staré, těžké, měděné. Na vnitřní straně víčka bylo vyryto: „Čas neodpouští. Ani my.“ Ellias je nosil jako medaili. A přitom uvnitř stále doufal, že za odměnou přijde pohlazení. Pohlazení, co bude opravdové, ne transakční. Nestalo se. Léta plynula a jeho oči tmavly. Už v nich nebylo zrcadlo, jen studna. Ve dvaceti byl mužem, kterého se i ostatní báli. Pověsti o jeho chladnokrevnosti kroužily Madorou jako vrány. Ale uvnitř byl pořád on – chlapec, který chtěl být dost dobrý. Pro Nitku. Pro někoho. Čekala ho zkouška, která čeká každého správného člena Jehly – proskočit jejím okem, okem jehly. A věděl, že Nitka má pro něj připraveno něco speciálního.

​

Ellias dostal úkol, který nebyl jen testem, ale propustkou k tomu, aby ukázal, že není jen malou figurkou na šachovnici — že umí táhnout tahy sám. Měl ukrást pečetní prsten Madorského markýze, klíč k moci, který otevíral dveře k falšování osudů celého města. S malým týmem naplánovali každý pohyb s chirurgickou přesností. Všechno do sebe zapadalo, jakoby bylo napsané rukou osudu samotného. Markýz s rodinou byli daleko, stráže podplacené a Ellias, hladový po úspěchu, se dostal až k jeho dceři, která byla klíčem k tajemství ukrytému pod vrstvou lží. Pod oparem alkoholu a laškovným pohledem mu prozradila, kde otec prsten ukrývá a on věděl vše, co potřeboval.

​

Ve správnou hodinu vnikl do domu přes střešní okno, jeho kroky byly tiché jako šeptání. Srdce mu tlouklo, ale mysl byla ostrá. Prázdné chodby, skryté stíny, a pak — dveře do samotné pracovny. Vše šlo až moc hladce na to, aby to byla pravda. Ale v tu chvíli, jako by na to Ellias zapomenul. Chtěl vyhrát. Uzmout své místo. Ukázat Nitkovi, že je jeho pravým zástupcem. Dychtivě otevřel dveře do rozlehlé místnosti, v jejímž okně se třpytil měsíc v úplňku. Avšak místo toho, aby dopadal na pečetní prsten dopadal na siluetu samotného Nitky. Seděl ve křesle za pracovním stolem a po obou jeho stranách? Městská stráž a samotný markýz. Zradil ho. Nitka. Ten Nitka, jeho mistr, jeho stín, jeho celý svět. Všechno bylo pastí. Všechno bylo falešné. Nitka se mu podíval do očí, a Ellias viděl v jeho pohledu cosi, co tam nikdy předtím nebylo — faleš, studená jako led, a smrtelná jako jed. „Myslel jsi, že jsem tvůj otec?“ zeptal se Nitka a jeho hlas zněl jako výsměch. „Myslel jsi, že si můžu dovolit mít v sobě slabost? Ty jsi nikdy nebyl víc než nástroj. A teď se rozbiješ. Já tě rozbiju. Vlastnoručně a rychle.“

​

Ellias chtěl něco říct, chtěl popřít, chtěl se bránit. Ale slova byla těžší než kámen, a kapitán po jehož boku se houpal naditý měsec plný zlata měl moc, která ztišila jakýkoli odpor. Chopili se ho, po obou stranách, srazili ho na kolena, donutili sklonit hlavu. Pykat za činy, které celé ty roky prováděl městu, v jehož žilách bublal zločin. Udělali ale jednu obrovskou chybu. Nikdo mu nevzal zbraň, kterou měl vždy připevněnou k zápěstí ruky. V tu chvíli vytáhl z rukávu dýku, ostrou jako jeho vztek. Hodil ji do tmy. Bylo to víc než jen gesto vzpoury — bylo to výkřik zoufalství. Trefil se, věděl, že se trefí. Sám Nitka ho to naučil. Ještě teď cítil jeho kožené rukavice na svých dětských zápěstích. Dýka se zapíchla přímo tam, kam mířil – do Nitkova srdce. Ozval se jen zoufalý výkřik a hluché zasípání. A ač už zabil spousty lidí, tahle smrt mu znovu zvedla žaludek. Cítil se, jako když poprvé bodl toho chlapce. Oči se mu zakalily, slzy se objevily v koutcích. Ale nedal na sobě nic zdát. Jen se suše usmál a uronil jednu jedinou slzu pro muže, o němž si kdysi myslel, že by mu mohl být dobrým otcem. A teď? Teď ho odsoudil na smrt. Věděl, že za to všechno, co za těch pár let udělal si nic jiného nezaslouží.

​

V žaláři, mezi stěnami, které slyšely jeho tiché vzdech, se smířil se svým osudem. Věděl, že by si zasloužil popravu, a nebylo v něm víry, že by ji měl mít jinak než tvrdou a nemilosrdnou. Dny a týdny plynuly. Pomalu přešly v měsíce a Ellias už ani nedoufal, že by mohl skončit dobře.  První světlo spatřil po pěti měsících. Byl zesláblý a vyhublý. Od smrti byl doslova pouhých pár kroků a nechtěl se na sebe ani podívat. Zpoza mříží k němu přišel kapitán stráží. S očekáváním smrti v očích, Ellias byl připraven. Místo oprátky ale přišla nabídka — cesta do Basgiathu, temného místa, jímž Nitka sám opovrhoval, ale kam posílal ty, kterým nepřál smrt.

​

Nevědel, co cítit. Strach? Nenávist? Naději? Věděl jen jedno — že to není konec, ale začátek nového života. Začátek, který se rodil v plamenech zrady. Pustili ho o dva měsíce dříve – vyčerpaného, zlomeného, jako by v něm zbyla jen kostra a stín. Ale život ho naučil přežívat i v těch nejtemnějších koutech duše. Strážci se nad ním slitovali, oblékli ho do prostého, čistého šatu – a přesto mu nedali batoh. Protože tenhle Ellias, ten Ellias, který ve vězení žil a umřel, už s sebou neměl žádnou minulost. Bylo teď už jen na něm zda zvládne fyzické zkoušky - pokud ne, byla rozsudkem smrt. Ellias se připravoval jak nejlépe uměl. Cvičil, bojoval, ostřil svoji mysl a i po tak krátké době, kterou mu dali na zotavení, zkoušky zvládl. Čekal ho už jen den branné povinnosti. Když stoupal na lávku, věděl, že to není žádný nový začátek. Jen prodloužil své čekání na konec. Vedle ostatních vyčníval – /stále hubený, unavený a zkrátka nezapadající. První kroky po dřevěné lávce měly být jeho poslední. Chlapec před ním se vysmíval, nevěřil, že tenhle ubožák dokáže cokoli. Ellias mu odpověděl jedním tichým faktem: „Jdeme na smrt oba.“

​

Na vrcholu věže, kde se všechno lámalo, zavřel oči a pustil se do závodu, který byl zároveň rituálem i prokletím. Běžel jako duch, co zná každý stín a každou skulinu střech města – míst, jež jej vychovaly. Srdce mu v hrudi zase zařvalo jako šelma, když shodil svého posměváčka do hlubin — a poprvé po dlouhé době cítil něco víc než bolest a beznaděj. Když ucítil pod prsty ten chlad smrti, jeho srdce znovu rozbušilo vášeň a divokost. Bože, Zihnal nevěděl, co rozpoutal, když ho sem poslal. Od té chvíle se Ellias stal posedlým jediným cílem: stát se nejsilnějším jezdcem, pánem své vlastní mafie. Zvráceně, bez slitování, zrealizovat sny, které ho provázely od té nejtemnější chvíle. Dřel do krve. Vše, co mu zůstalo z minulosti, zpracoval jako kovárník svůj ocelový plát — přetavil bolest, zklamání i krutost ve zbraň, která byla jen jeho. Stal se nejlepší verzí sebe sama — ostřejší, rychlejší, nekompromisní. Výzva střídala výzvu a on je porážel jednu za druhou, učil se házet dýky s ledovým klidem a smrtící přesností. Věřil, že si ho vybere silný drak, že jeho signet změní svět, nebo aspoň ten kousek, který mu patřil.

​

Každý den věnoval tréninku s vírou, která zapalovala jeho zuboženou duši — tahle nová šance, tenhle nový začátek, to byla jeho jediná záchrana. Jeho nový život. Gauntlet? Prošel jím bez jediného zaváhání, bez škrábnutí. Všechny ty roky plížení se v uličkách, lezení po městských zdech a riskantních skocích po úzkých parapetech — to všechno mělo smysl. Nitka se vyplatil. Basgiath nebyl tak krutý, jak mu jeho mentor šeptal do ucha. A on to pomalu přestával odmítat. Zbývalo pokořit jen jedno — rozřazení. V hloubi duše se třásl strachem, že ho žádný drak nevybere, že jeho prohnilá duše, všechno, co spáchal, bude odhaleno v oslnivém světle kvadrantu. Stoupal mezi ostatní pomalu, bez záře v očích, nevyvolával pozornost. Osud mu mohl být buď milostivý, nebo měla jeho snaha přijít vniveč. Viděl ty draky, jak na něj zírají — oči plné výčitek, jako by mu chtěli vynadat za všechny šrámy na jeho duši. A on se kál. Ve svém nitru věděl, že jeho cesta nebyla čistá. Kvadrant mu zrcadlil jeho vlastní selhání. To vše se změnilo v jeden rychlý moment.

​

Přistál před ním jako žhavý hrom z pekla — obrovský škorpiocasý samec s oranžovými šupinami, které se leskly jako roztavené zlato. Ellias si ho pamatoval z představování draků — stál tiše v rohu, vypočítavě pozoroval všechny kadety a zlověstně vrtěl ocasem, jako by každým pohybem rozséval oheň a smrt. Ellias, přes všechny varovné rady a hrozby, neuhnul. Podíval se mu přímo do zářivě modrých očí, a v nich viděl výzvu. Drak se spokojeně oblízl, zuřivě vyprskl oheň, a žhavý proud se rozlil po mýtině jako peklo na zemi. Ellias nezaváhal — rozeběhl se a skočil mu přímo pod obrovské nohy. Riskoval, že bude rozšlápnutý, ale rozhodně to znělo lépe než se nechat upéct v plamenech. Cítil pálení masa, slyšel hluboké zavrčení. Nikdo ho však nerozdrtil. Ellias neváhal ani se neohlédnul, nikdy se neohlížel. Moc dobře věděl, že přímo za ním desítka kadetů zmizela v plamenech, zatímco on mu znovu hleděl do očí, jako by vysílal výzvu k boji. A pak se to stalo. Drak na něj shlédl a… usmál se. „Blbče,“ zaznělo mu v hlavě, a Ellias věděl, že to znamená vítězství. „Nevíš, co sis tím vysloužil.“ Drak i přes svá slova nastavil nohu, aby mu pomohl vylézt nahoru.

​

Strach neznal. S pevným sevřením na dračích šupinách naskočil na hřbet. Šupiny řezaly kůži, ale to bylo nic proti tomu, co ho čekalo. Neuměl sedět na drakovi, neznal řídící rituály, ale samec neměl čas čekat. Vznesl se s ním bleskovou rychlostí k nebi, zatímco Ellias sevřel nohy a držel se jako smyslů zbavený. Zavřel oči. Z dlaní mu kapala krev, smáčela dračí hřbet. Vítr burácel. Až když vír vzduchu ustal, otevřel oči — seděl pevně na hřbetě a pohledem propaloval draka. Ten se jen pobaveně otočil — první zkouška byla za nimi. Pak se drak střemhlav vrhl k zemi. Ellias se držel zuby nehty, zatnul stehna a svaly, bolest necítil, jen adrenalin, který pumpoval jako řeka. Nemohl ukázat slabost, nemohl se pustit. Vzpomínky na rozřazení má pak rozmazané — pořezané dlaně, rozedraná stehna, natržený sval. Drak ho přesto neshodil ani jednou. Když mu drak konečně dovolil sejít, podíval se na něj znovu, přímo do očí, jako na nepřítele. Usmál se znovu, vztyčil ocas — „Toto je jen začátek, mládě. Zasloužíš si mě.“ A až když Ellias slyšel v hlavě burácet jméno Fahrg, věděl, že už není nikým jiným než jezdcem.

​

Signet byl třešničkou na dortu — ale ne sladkou, spíš z hořkého železa a plazmou rozpáleného skla. Projevil se sám od sebe, bez výstrahy, bez pozvání. Ovládání plasmy mu prostě jednou stisklo žíly a začalo skrz něj téct jako roztavený hněv. Fahrg, s věčným úšklebkem a sklony k teatrálnosti, zřejmě nesnesl, že se ostatní draci chvástají schopnostmi svých jezdců — a musel ukázat, že i ten jeho kluk z ulice umí něco, co si ostatní jen šeptají v nočních můrách. Ne že by draci se signetem měli něco společného. Ale stejně… to načasování bylo podezřele Fahrgovské. Smrtící síla, která se Elliasovi usídlila v dlaních, nebyla jen efektní. Byla drtivá. Ukázala všem, že Ellias není žádný pouhý jezdec, ale síla, se kterou se počítá — nebo před kterou se raději skloní hlava.

​

Začal se s tím darem učit pracovat. Ač ho ještě zdaleka neovládal dokonale, každý, kdo ho viděl jednou rozzářit dlaň, si pamatoval jeho jméno i obrys jeho stínu. Plasma mu protékala prsty jako živý blesk, hladový, nespoutaný. Zbytek prváku zvládal s chladnou elegancí. Pletl sítě. Navazoval spojenectví, ale ne taková, co drží věrností — spíš respektem, strachem a šikovně maskovaným vydíráním. Jeho sliby měly váhu železa, ale i to se dá v pravý čas přetavit. Proslul tím, že pokud mu někdo stál v cestě, klidně mu potřásl rukou… a druhou vytáhl dýku. Ambice z něj sálaly jako žár z kovárny. Věděl, že bude jmenován velitelem letky. Byla to pozice, kterou si vybojoval — nebo možná vymanipuloval, jak šeptali někteří. Ale na konci dne to nikdo nezpochybňoval. Protože i ti největší škarohlídi věděli, že Ellias tu pozici nejen zastane… ale že v ní vynikne.