Narodit se na kupce sena bylo vždy jeho vysněný začátek. Otevřít drobná očka a spatřit majestátního tvora, který na něj fouká horký dech, aby dítě ve stáji nezmrzlo. Možná jeho snem nebylo stát se člověkem, nýbrž koněm. Ať už si přál cokoliv, osud se rozhodl jinak. Místo sena čekalo obilí, místo stáda koní velké pole a místo stájí stará chalupa, patřící manželům Sullivan. 

​

Na jejich jména či tváře se dnes marně snaží vzpomenout - čas i byliny mu paměť rozmazaly do šedé mlhy. Přesto ví, že jako jediný mužský potomek byl odmalička považován za sílu, která jednou převezme rodinné pole a zajistí živobytí. Pole byla velká, pomocných rukou ubývalo, nemluvě o síle rodičů, která s každým rokem slábla. Jenže Lucentio se nenarodil s motykou v ruce. Práce na poli mu byla odjakživa cizí. Výprasky nepomáhaly a pevná otcova ruka jej jen nutila vymýšlet nové výmluvy. Někdy předstíral nemoc, jindy vyprávěl o strašlivé polednici, která jej z pole vyhnala. A když ani lži nestačily, prostě zmizel. Nechtěl se stát sedlákem. Toužil vidět, poznávat, užívat si života, a proto ho jeho nohy často vedly do města, na slavnosti a ke krásným tvářím holek, u nichž nacházel útočiště. 

​

Jednoho večera ho cesty zavedly k sousednímu statku. Nebylo to poprvé, co zdálky pozoroval jejich stáda koní. Vždy téměř nadosah, nikdy s možností se přiblížit a jednoho z nich pohladit. Tehdy se to však změnilo. Vkradl se přímo do stájí a poprvé stanul tváří v tvář těm, jejichž hluboké oči a němá tvář ho navždy okouzlila. Od té chvíle se stal pravidelným hostem - přicházel s jablky v kapsách, povídal si s nimi a cítil, že k nim patří víc než k vlastní rodině. 

​

Jeho tajné návštěvy však navždy nezůstaly skryté. Jedné noci se odvážil na hřbet hřebce, ale v temnotě ho přistihly jiné oči než zvířecí. Lidské. Naštěstí to nebyl pán domu, ale jeho dcera Amal. Dívku znal jen od pohledu, nikdy spolu nepromluvili. Teď musel. Vysvětloval, obhajoval se, a než se nadál, promluvil za oba. Sám ji prohlásil za svou kamarádku, slibující svůj návrat, načež zmizel dřív, než probudí i jejího otce. 

​

Přátelství s Amal mu otevřelo nové dveře. Nabídlo mu skrýš, kam mohl utéct před prací, a přivedlo jej i k první dětské lásce, která vyklíčila kdesi za městem. Sullivani si se synem nevěděli rady, a v takových chvílích zbývalo nechat Lucentia být a soustředit své naděje na jeho mladší sestru Aniku, narozenou sotva rok po něm. Doufali, přestože dívka měla jemné a slabé ruce, že Anika se stane tou, co by pole zachránila. Jenže byla snílek, stejně jako bratr. Sotva se naučila chodit, následovala Lucentia až do města, kde si zamilovala kamennou sochu draka a od té chvíle snila o tom, že se stane jezdkyní. Lucentio její sny bral jako dětinskou hloupost, strašil ji příběhy o nelítostných bestiích, podporován i jejich rodiči, kteří Anice zakazovali jít touto sebevražednou cestou. Ale Anika neustoupila. Rodiče nakonec zlomili hůl nad oběma dětmi.

​

Lucentio mezitím pokračoval ve svém bohémském životě, zatímco Anika trénovala s Amal, se kterou jí její bratr seznámil. Obě snily o dracích, ale on hledal potěšení ve smíchu, hrách a kouzelných účincích bylin. Vše změnila smrt jejich otce. Unavený muž, zmožený prací a trápením, vydechl naposledy a nechal rodinu bez opory. Na Lucentia tak poprvé dopadla tíha odpovědnosti. A jak se dalo čekat, nedokázal ji unést. Pole pustla, matka strádala, a do jejich domu se začal vkrádat hlad. Právě tehdy Lucentio propadl bylinné pasti, kterou doteď považoval za rekreační rozmar. Představovaly nejen úlevu od bolesti, ale i prostředek, jak zahnat zoufalství, zapomenout na realitu a někdy dokonce i najít způsob, jak získat pár drobných. Brzy se stal známou tváří ulic Shiru. Kouzlil svým charismatem, zatímco kouzla s kartami nikdy nepochopil. Nestačilo to na stejný život, jaký měli za otcova života, ale postačilo, aby rodina nepřišla o všechno. A aby Anika mohla dál snít.

​

Do Basgiathu nevkročil s úsměvem, ale s povinností. Anika i Amal se vydaly na cestu jezdců a Lucentio, ačkoliv nikdy netoužil přiblížit se k drakům, nedokázal nechat svou sestru bez dozoru. Vybral si proto kvadrant léčitelů, částečně i proto, aby poznal nové byliny, ale hlavně aby jí byl nablízku. Kodex jej brzy donutil vzdát se závislosti, a tak přišla bolestná abstinence. Přesto zůstal, protože věděl, že tam, kde Anika a Amal kráčí, musí být i on.

​

První dny na akademii pro něj byly utrpením. Nebyl zvyklý studovat, nebyl zvyklý přiložit ruku k dílu, nebyl zvyklý nádechu bez nasládlého pachu kouře rostlin. Vsadil by se, že ani s motykou nebo kosou by se nezpotil stejně jako u zkoušek a provlékáním nitě jehlou. Přesto prošel, seč ho to stálo pot, slzy i krev, která však byla cizí. Smích se stal jeho nejlepší léčbou, placebo, které mu přidávalo čas při zkoušce primánů, kdy zranění jezdci raději mysleli na hloupost jeho vtipů a ne na své krvácející rány.