Nikdo neví, kde se narodila. Ani komu. A někteří by řekli, že vlastně ani kdy. Její datum narození – 1. července – bylo určeno čistě podle chvíle, kdy byla nalezena: tichý, zabalený uzlíček před vraty Malekova chrámu v Chantaře, na prahu ještě chladném od noční rosy. Novorozeně v bledé plátěné dečce, s výšivkou jediného jména: Madeleine. Nic víc. Žádné znamení, odkud přišla, proč právě sem, ani kdo ji opustil.

 

Kněží a kněžky chrámu se s tím nálezem dlouho nedokázali srovnat. Někteří trvali na tom, že dítě je třeba odvést do městského sirotčince – že chrám není útulek a že láska není argument. Jiní naopak mluvili o vůli Maleka. O zkoušce víry. O znamení. O tom, že kdo jiný by měl být přijat pod klenbu boží než ten, kdo byl světu odepřen? Nakonec rozhodla nejednoznačnost sama. Dívku si nechali. Na začátku s ní zacházeli opatrně, téměř cudně – jako s předmětem uctívání, ale zároveň jako s něčím, co může být kdykoliv odneseno zpět. Dostávala krmení, ale ne pohlazení. Teplo, ale málo slov. Mluvili o ní šeptem – ne jako o někom, ale o něčem. A přesto: čas je mocný vychovatel, a děti, byť cizí, dokážou prorůst tam, kde by kámen řekl ne.

​

from child to apprentice

​

Když se naučila mluvit, mluvila potichu. Když se učila chodit, klopýtala bez pláče. Byla to tichá, vnímavá holčička – nečekaně jemná pro svět, který ji přijal bez jistoty. Věděla, kdy se má usmát, aby změkla i ta tvář, která se dosud neodvažovala ji obejmout. Naučila se dýchat tiše, pohybovat se lehce a neusilovat o pozornost. A právě proto si ji všichni začali všímat. Chrám se stal jejím domovem, ačkoliv jí nikdy nepatřil doopravdy. Vyrůstala mezi písněmi, rituály, kadidlem, spalováním zesnulých a čistotou oltářních misek, ale její pohled se vždy trochu stáčel ven – k vodě, ke květinám, k lidem, kteří se smáli bez důvodu.

 

Lidé ve vesnici ji zpočátku přijímali s odstupem – ne nepřátelsky, spíš opatrně zvědavě. Dítě bez minulosti, vychovávané ve svatyni, v místě, které bylo zvyklé víc přijímat poutníky a pozůstalé než novorozence. Ale její přítomnost se nakonec stala tak přirozenou, že ji vesnice začala brát jako součást krajiny, stejně jako řeku Iakobos, ranní mlhu nebo první květy šalvěje. Dávali se s ní do řeči, nosili jí dárky, drobnosti, které ji jako mladou dívenku potěšily. Staré ženy jí začaly říkat „Boží potěcha“, protože prý se u ní dalo spočinout očima. Nikdy moc nemluvila, ale její přítomnost měla zvláštní klid – jako když se otevře okno v přetopené místnosti. Od mala byla hezoučká a zvláštně jemná – taková, na kterou se člověk podívá dvakrát, a ani neví proč. Nepřitahovaly ji dětské soutěže ani hašteření. Raději pečovala o květiny, se kterými si nikdo jiný nevěděl rady, sbírala věci, které vypadaly ztraceně, nebo jen tiše sedávala poblíž řeky. Nikdy nečekala pozornost, ale lidé ji obvykle věnovali právě jí.

 

Postupem času, jak rostla, se nad ní začaly kněžky v chrámu sklánět s větším zájmem. Už to nebylo jen „nalezené dítě“, ale dívka, která možná opravdu přišla z vůle Maleka. Začaly ji brát s sebou – nejprve jen, aby přidržela louči, později, aby uklidila po obřadu. A později mohla nahlédnout ještě víc za háv chrámových ceremonií. Neúčastnila se už rituálů potají, ale stala se jejich tichou součástí. Neprováděla nic důležitého – spíš pomáhala udržovat chrám v chodu, čistila nádoby, nosila vodu, zametala prach ze schodů a přitom všechno sledovala. Jako učednice, která ještě nesmí vstoupit mezi skutečné zasvěcené, ale o to víc vnímá, co se kolem děje. Tichá, pečlivá, krásná ve své neokázalosti. Bylo jasné, že až dosáhne dvaceti let, bude smět vstoupit mezi ně. Všechno k tomu směřovalo. Nikdo nepochyboval. Vlastně to působilo jako nevyřčená jistota. A Madeleine se s tím sžila s jemnou samozřejmostí – jako se vlnka smiřuje s tím, že bude součástí řeky. Jenže to se nikdy nestalo.

​

from apprentice to cadet

​

Krátce před dvacátými narozeninami se v ní začalo něco měnit. Ne prudce – ale vytrvale, jako když voda začne podrývat břeh, o kterém si každý myslel, že je pevný. Čím blíž byl okamžik, kdy měla být přijata mezi kněžky, tím silněji cítila, že něco nesedí. Nešlo o chrám. Nešlo ani o bohy. Šlo o představu, že se její život má točit kolem smrti – kolem loučení, pálení těl i všech pozůstalostí, aby duše mohla spočinout v Malekově říši. Ta představa ji tížila. Čím dál častěji postávala opodál, když se mluvilo o obřadech. Pozorovala spíš život než smrt – a to doslova. Její oči čím dál víc sklouzávaly ke studentům Basgiathu, kteří občas zavítali do Chantary. Vídala je na tržnici, u řeky, někdy i v chrámové zahradě, kde odpočívali ve stínu. Jezdci, písaři, pěchota… ale její zájem spočíval hlavně na léčitelích. Těch, kteří zachraňovali životy místo toho, aby je odevzdávali dál.

 

Zpočátku to byly jen myšlenky. Pak delší pohledy. A pak ticho, které v ní zůstalo, když se odvrátila od plamenů během jednoho z obřadů. V noci před svými dvacátými narozeninami se prostě zvedla, sbalila si pár věcí a odešla. Nepřemýšlela o tom. Nepsala žádný vzkaz. Jen s prvním dnem odvodů nastoupila do řady a nechala se zapsat do Basgiathu. Zkouškami prošla jen tak tak – s odřenýma ušima, zpocenými dlaněmi a žaludek zauzlovaným do klubka hadů. Nechybělo mnoho a propadla by. Ale Zihnal, bůh štěstí, se ten den zřejmě nudil a rozhodl se jí přát. Dostal ji tam, kam patřila: do kvadrantu léčitelů.

 

První rok byl krutý. Dlouhé noci nad knihami, modré konečky prstů od inkoustu, unavené oči a neustálý strach, že všechno zapomene právě ve chvíli, kdy to bude nejvíc potřebovat. A ten okamžik opravdu přišel – první ostrý zásah, první zraněný kadet. Zpanikařila. Zamrzla. Naštěstí jen na chvíli. Pak udělala přesně to, co měla. Bez teatrálnosti. Bez hrdinství. Jen tiše, přesně, s roztřeseným dechem, ale jistou rukou. To, co jiným dělalo problém celé měsíce, u ní přicházelo přirozeně. Ne snadno – ale s instinktem. Vyhřezlé vnitřnosti, trčící kosti, krev i křik. Nezvracela, nedělala scény. Jen dělala, co bylo třeba. Postupně prošla přes první ročník. A pak druhý. A třetí. Vždy s respektem, ale málokdy se sebejistotou. Učila se. Pozorovala. Studovala. A všechno si zapisovala – stránku po stránce, dokud neměla učebnice popsané poznámkami drobným, pečlivým písmem. Nakonec uspěla. Absolvovala akademii. A když si poprvé oblékla uniformu, nikdo by v té tiché, usměvavé dívce nehledal dívku, která kdysi sedávala u řeky a uklízela po cizích obřadech. Ale ona to pořád byla – jen už věděla, že její místo není tam, kde se ho kdysi snažili najít jiní. Našla si ho sama.

​

from cadet to healer

 

Po absolvování akademie byla povolána na základnu Chakir. Ne jako host, ne na zkoušku, tentokrát to bylo doopravdy – stala se poručíkem a Chakir měl být její nový domov. Několikrát tu sloužila už v tercii – znala ledový vzduch, vlhké kamenné zdi i strmé stezky, které vedly z rokliny k hornímu stanovišti jezdců a zpět dolů za pěchotou. Ale něco jiného je být někde na chvíli – a něco jiného vědět, že tady začne a skončí každý další den.

 

Zima jí nedělala dobře. Mívala rudé prsty, když ráno chystala obvazy, a nos zčervenal vždy dřív než tváře. Ale krajina… ta ji očarovala. Hory, které se tyčily jako mlčenliví svědkové všeho, co se tu stalo. Voda v řece Stonewater, tak studená a čistá, až se jí zdálo, že v ní cosi šeptá. Kozy, které se nebály sněhu. Vojáci, kteří se nebáli ničeho. Chvíle klidu tady skoro neexistovaly. A jestli ano, trvaly tak krátce, že si jich nikdo nestačil všimnout. Útoky přicházely často – nečekaně, prudce – a s nimi zranění, krev, chaos, hluk. Ale Maddie měla ruce stále v pohybu. Pořád ponořené v něčím těle, pořád zanořené v práci. A právě tehdy byla nejklidnější. Když šlo o život.

 

Občas si vzpomene na Chantaru. Na chrám, na vůni kadidla, na kroky na studené dlažbě. Někdy si představí, jaké by to bylo, kdyby zůstala. Kdyby ji místo zimy obklopovalo ticho, místo výkřiků šepoty modliteb. Ale pak si vzpomene, kolik lidí se jí už podívalo do očí se strachem – a pak s úlevou. A vždycky si řekne totéž: Tohle je její místo. Ne u mrtvých, ale u živých.​