Maevyn Cadwallon (to jméno nesnáší) Alvarosa se narodila do velké a hrdé rodiny Alvarosů, kde mužská krev převládala natolik, že její příchod působil skoro jako výjimka z pravidla. Její otec Conrad měl už tři syny – Caidena, Cedrica a Cilliana – a každý z nich vyrůstal s očekáváním, že jednou půjde v jeho vojenských stopách. Rivalita mezi Conradem a jeho starším bratrem Basiliem byla přítomná odjakživa: zatímco Basilius své syny vedl k bezpečné kariéře u písařských stolů a v účtárnách, Conrad neustále tvrdil, že Navarru nejlépe ochrání jen ti, kdo stojí na hranici s mečem v ruce. V tomhle duchu byli vychováváni jeho synové – a spolu s nimi i Maevyn, i když si to její matka nikdy nepřála.

 

Otec byl většinu času pryč. Nejprve sloužil coby podplukovník na Samaře, později byl povýšený na plukovníka, což vyústilo v ještě omezenější čas s rodinou, a tak jeho dcera vyrůstala spíše pod dohledem starších bratrů než jeho. Conradova ctižádost se ale vtiskla i do dívčiných dní: soukromí učitelé ji spolu s bratry vedli k ovládání zbraní, základům taktiky, navarrské historie i cizích nářečí. Každé ráno dřina, každý večer modřiny. Zatímco bratři rostli v příští důstojníky, Mae si odmítala hrát na křehkou dámu, kterou z ní chtěla mít matka. Byl to věčný boj – mezi nadýchanými šatičkami a špinavými koleny, mezi lekcemi tance a noži, které si Mae tajně schovávala pod polštář.

​

sweet face, sharper tongue

 

Byla uličnicí už od raného dětského věku. Každý strom v Mondrisu znal její škrábance na kůře, každá střecha její bosé stopy. Bratři ji škádlili, že „zdivočela“, od chvíle, kdy ji pokousal Calibanův pes – jizva přes obočí jí zůstala jako vizitka vzdoru. Matka se snažila ladit její účesy a šaty, ale drobná okatá blondýnka si vždycky našla cestu, jak je během hodiny zničit. Průšvihy byly jejím druhým jménem (kdyby jím nebylo to příšerné Cadwallon): prolézala sklepy, kam neměla vůbec lézt, naslouchala cizím rozhovorům, a když ji někdo přistihl, většinou se zachránila jen drzým úsměvem a ostrým jazykem.

 

Rodina sama o sobě nežila špatně. Basilius, hlava rodu, se vyznal v číslech a účtech, jeho schopnosti otevřely Alvarosům dveře k Azuranům v Deaconshiru i ke králi Doranovi. Díky tomu se jméno Alvarosa začalo vyslovovat na společenských událostech čím dál častěji – a s tím přicházela i povinnost ukazovat se v šatech a s manýry. Maevyn tam působila jako malý bouřkový mrak: bledá, jizvou přes obočí a s úšklebkem, který sotva skrýval, že by raději byla venku na tréninkové ploše. Rivalita v rodině tak nebyla jen mezi Basiliem a Conradem, ale i mezi sourozenci – a Maevyn, jediná sestra uprostřed samých bratrů, si musela vydobýt svoje místo. Když jí bylo pět, narodila se dvojčata Myrtle a Moira. Pro Mae to znamenalo poprvé zakusit roli starší sestry, ale místo jemné chůvy byla spíš ochránkyní s nožem (nebo vidličkou, podle toho, co ukradla ze stolu) v kapse. Učila je šplhat po stromech a používat jazyk ostře, jako by se už tehdy chystaly na Basgiath.

​

sweet dress, sour heart

 

Vyrůstala mezi bratry, ale místo aby se učila držet krok s jejich kázeňským výcvikem, utíkala mezi lumpy z ulice. Tam se cítila svobodněji než v přetopených sálech rodového sídla – mezi smíchem, nelegálními hrami v koutech a kluky, kteří se neptali na jméno její rodiny. Jenže tahle „společnost“ se doma netolerovala. Každý útěk končil domácím vězením, zákazy vycházení, někdy i fackou, po které vzdorovitě práskla dveřmi, aby se za pár minut vyšplhala z okna a zmizela do noci. S příchodem puberty se její vnitřní vzdor proměnil v zálibu pro špatné kluky – ty, kteří voněli po trablech a měli v očích něco, co jí připomínalo vítr na hřebenech. Někdy ji musela rodina vytahovat z okrsku strážných, kde na ni čekala pouta a zápis za drobnou krádež, rvačku nebo zákaz porušující noční toulky. Jednou platil strýc Basilius, podruhé matka, a dokonce i otec – když se to doneslo až k němu. Ten ji přísně varoval, že příště bude vyděděná. Maevyn se ale nepoučila. Jak by mohla? Tyhle partičky přinášely do jejího života vzrušení, které doma nenacházela. Měla se snad vzdát zábavy jen proto, aby ji čekala nuda, pastelové výjevy a nekonečné společenské manýry? Ani náhodou. To si aspoň myslela.

 

Jenže zábava jednou skončit musela. Ten zlom přišel, když Basilius zajistil pro rod Alvarosů povýšení do nižší šlechty díky svému mistrovskému umu s penězi. Od té chvíle dostala Mae tvrdý dohled. Naráz tu byly nové povinnosti, nové role – a nová garderóba. V pastelových šatičkách s volánky připomínala sladký dortík, zatímco její mladší sestřičky Myrtle a Moira si užívaly nově nabyté postavení jako by je někdo korunoval na nové princezny Navarry. Pro Maevyn to byla léta utrpení. Nemohla už utíkat za svými kumpány, a tak si vztek vybíjela jinak – na učitelích, na pravidlech, na každém, kdo se jí postavil do cesty. Do tréninku, který si po dlouhých hádkách s matkou doslova vydupala zpátky, se zakousla jako hladová šelma. Cokoli mohlo být prostředkem vzdoru: meč, dýka, luk. A v každém jejím pohybu byl cítit ten samý vzdor, kterým kdysi práskla dveřmi, než utekla oknem do noci.

​

sweet grief, darker path

 

Když jí bylo osmnáct, dorazila do Mondrisu zpráva, která změnila všechno. Plukovník Conrad Alvarosa padl při útoku na základnu v Samaře. Jeho jméno se ocitlo v heroickém eposu – psalo se, jak stál proti Poromielcům a bránil hranice, dokud mu dech nestačil. Pro Mae to byla rána, jakou dosud nepoznala. Otec pro ni býval vzdálenou postavou, kterého by dokázala napočítat na prstech obou rukou, a přesto ho milovala. Nosila k němu obdiv i respekt, protože představoval všechno, co chtěla jednou ztělesnit – odvahu, sílu, hrdost Navarry. Když padl, část jejího života potemněla. A v té temnotě se jí ještě víc zakořenilo přesvědčení, že Poromielci jsou jen šmejdi, kteří si nezaslouží slitování. Její bratři tou dobou šlapali v otcových stopách: Caiden byl druhým rokem na Basgiathu, Cedric si snažil odsloužit svůj první rok coby primán, Cilliana to teprve čekalo, stejně tak i jejich bratrance Tarrenta, který se rozhodl nechat otcovy sny ležet ladem. Naopak Caliban, Basiliův nejstarší syn, právě přebíral správu pokladnice Deaconshire – bezpečnější, ale neméně důležitou cestu. Mae stála mezi nimi – jednou nohou v tradici, druhou v propasti.

 

Otcova smrt ji srazila, ale místo, aby ji držela doma, hnala ji dál. Tentokrát se její rebelství změnilo. Už to nebylo jen šplhání z oken a výsměch učitelům, ale spíš otupělost, kterou se snažila přehlušit. Zamilovala se – nebo si to aspoň myslela. Je pravděpodobnější, že to byla jen prázdnota, kterou zaplnila. Ten kluk se jmenoval Malik a měl pověst, která by většinu rodičů poslala do mdlob. Přesto si s ním začala a nedbala na zákazy ani hrozby. Žal po otci, nenávist k Poromielcům a matčina neústupná snaha udělat z ní vhodnou snoubenku někoho, kdo by mohl rodinu ještě povýšit do řad vyšší šlechty, se míchaly v její hlavě jako jed. Vybíjela to pálenkou a sexem – a když nebylo jedno, bylo druhé. Byla to bouře, která by rod Alvarosů nejraději rozmetala na kusy, a Mae to ani moc nezastírala. A právě v té době, když se začala branná povinnost hlásit o slovo, přišlo její rozhodnutí. Ne kvůli matce, ne kvůli bratrům, dokonce ani kvůli Basiliovi. Ale kvůli sobě – a kvůli otci, který padl se zbraní v ruce. Jednoho rána prostě zmizela. Zdejchla se od Malika, od matčiných výčitek i od pastelových šatiček, a vyrazila na cestu k Basgiathu. Tam, kde ji čekala lávka, draci a největší zkoušky jejího života. Tam, kde už nemohla být jen vzdornou dcerou Alvarosů, ale musela se stát někým, kdo obstojí sám.​