Malik společně se svým dvojčetem vyrůstali na kraji velkého města zvaném Aretie, která se nacházela v Tyrrendoru. Jejich dětství nebylo nijak výjimečné. Nežili v bohatství, ale jejich rodinu postihla nějaká krize. Otec přišel o práci, matka se starala o děti a domácnost. Oba moc dobře věděli, že tímhle stylem to dopracují k velké chudobě a přijdou akorát o střechu nad hlavou. Proto vymysleli jedno možné řešení. Jedné noci je otec naložil na koňský povoz pod záminkou výletu. Byl to chladný večer, kdy se hvězdy zrcadlily na hladině vody a dětem se zdálo, že jedou jen o kus dál. Matka jim na cestu nachystala teplý čaj, do kterého přimíchala silné bylinky, které je omámily a ztěžkly jim víčka. Probudili se až uprostřed stepí. Povoz byl pryč, otec také a oni zůstali sami, zrazení v pouhých deseti letech.

​

Začala dlouhá a krutá cesta. Malik už tehdy projevoval tvrdohlavou a vztek, který se stal jeho největší zbraní proti bezmoci. Snažil se táhnout svou sestru kupředu i když to bylo často bez plánu. Ukradený bochník chleba, přespání v cizí stáji, nocleh v ruinách domů… To vše se pro ně stalo běžným. Malik se rychle naučil, že přežit znamená nebát se ušpinit si ruce a nebál se postavit ani dospělém. Zvlášť pokud se jednalo o jídlo nebo ochranu jeho sestry.

​

Do provincie Deaconshire se dostali po měsíci putování. Mysleli si, že konečně našli místo, kde by mohli začít znovu. Jenže tam narazili na jednu skupinu Poromielců, kteří se pokusili utéct od Navarry. Na svých zápěstích měli vypálené znaky, které odkazovaly právě na Poromiel. Ukrývali se ve zchátralém domě hluboko v lesích. Tito muži a ženy byli brutální. Kradli, zabíjeli dobytek a znásilňovali ženy z okolních vesnic. Dvojčata byla unesena a držena v domě jako zajatci. Zpočátku je věznili společně ve špinavé místnosti bez oken, aby si mohli navzájem dodat odvahu. Ale později je rozdělili. Carmen zavřeli do malé spíže, Malika nechali mezi sebou, aby se na něm mohli bavit. On sám si musel projít tvrdými údery a výsměchem, jenže v něm něco zlomili špatně. Místo aby se stal pokorným, jeho hněv narůstal., vařil se jako železo v peci. Jedné noci, když se naskytla příležitost, Malik vzal z rozbitého stolu rezavá nůž a vydal se pro svou sestru. Společně se jim podařilo uniknout. Zvenku stáli ruku v ruce a sledovali, jak plameny požírají ty, kteří jim brali svobodu. Bylo to první skutečné vítězství, které zformovalo Malikovu povahu. Neodpouštěl a nikdy se nenechal zastrašit. Vybudoval se i jeho obrovská nenávist k Poromielcům. Samozřejmě, jedné bandy se dokázal zbavit, ale jen díky tomu, že vypili všechen alkohol, který se jim podařilo ukrást a oni se tak vypnuli. Sledovali, jak plameny požírají střechu, která se propadla dovnitř, než se společně vydali z místa pryč.

​

Dorazili do města Mondris, vyčerpaní a hladoví. Byli cítit kouřem, jejich těla zdobily podlitiny a také saze. Někde se možná našla zaschlá krev či otevřená rána. Ukryli se v domě staršího páru – Edrana se Selvarou – kteří měli ve svém příbytku prázdný slamník. Zpočátku je považovali jen za další tuláky, ale stará žena se snažila získat jejich důvěru. Přeci jen to byly stále ještě děti. Nosila jim teplé jídlo, čisté oblečení a přikrývky. Postupně se jim dokonce podařilo zjistit, kdo Malik s Carmen skutečně jsou. Děti, které dokázaly vypálit celou skupinu násilníků. Až na jednoho, který byl zatčen a následně vypověděl, že to udělaly ty ďábelské děti tmavé pleti. Zvěst se brzy roznesla po městě a Malikovo jméno začalo být spojováno s hněvem a násilím, se kterým měl docela problém a kolikrát se dostal do pouliční potyčky. Rodiče ostatních dětí ho považovali za špatný vzor, ale mezi mladými se stal oblíbeným. Dokázal si získat kamarády, kteří obdivovali jeho odvahu i to, že se nikdy nebál postavit komukoli.

​

Starší pár, u které ho zůstali, si je nakonec osvojil a začal je učit tomu, co by v životě mohli potřebovat. Malik se učil pracovat se dřevem, opravovat jednoduché zbraně, ale i číst a psát. Především jej Edran vedl k boji. Učil ho základy šermu, práce s nožem i holí, protože věděl, že kluk s ohněm v srdci se jednou bude muset spolehnout na vlastní sílu. Malik si vysnil, že se jednou přidá k pěchotě a získá tak život, který mu rodiče odepřeli. Jenže čím byl starší, tím víc cítil, že obyčejný život mu opravdu nebude stačit.

​

Když dospěl do dvaceti let, jeho rebelství už bylo pověstné. Vstupoval do rvaček i když k nim neměl důvod a nejednou se vrátil domů s rozbitým rtem nebo monoklem. Zároveň ale poznal zakázané ovoce – Maevyn Alvarosu, dívku ze šlechtického rodu. Jejich vztah byl vášnivý, skrytý a pro Malika znamenal víc, než si připouštěl. Ona byla symbolem toho, že i zahozené dítě z Aretie může mít to, co mu svět zakázal. Jenže v den branné povinnosti Maevyn zmizela beze slova. Její odchod v něm zanechal trhlinu, kterou neuměl tolik zacelit a zároveň další důvod, proč v sobě nosí vztek, který nedokáže úplně zkrotit.

​

Přesto se rozhodl, že jeho cesta povede dál než do pěchoty. Společně s Carmen zamířil do kvadrantu jezdců. Díky dovednostem, které získal a schopnosti, přežit v nejhorších podmínkách, odvaze postavit se silnějším, znalostem boje nablízko a nezdolné tvrdohlavosti, měl relativně dobrý start. Malik nikdy nebyl vzorný student, ale jeho zuřivost, rychlost učit se v akci a instinkt chránit svou sestru v momentech, kdy to opravdu potřebovala ho činily nepřehlédnutelným. Nestál jí pořád za zadkem a neodháněl každého, kdo se na ní ošklivě podíval. Nechával ji v plno věcech vykoupat, ale zároveň byl pro ni oporou. Malik přicházel jako rebel, který znal víc, než se čekalo a vstupoval do života, kde se jeho hněv mohl stát jak jeho zkázou, tak jeho nejsilnější zbraní. I když se snažil ho krotit, aby nezničil celý kvadrant.