Mallaidh se narodila ve vesnici Ashglen spolu se svým dvojčetem Reverie, jen o pár minut starším. Jejich příchod na svět byl všechno, jen ne vítaný skvost — přinejmenším ne v očích rodiny. Otec, o němž prarodiče tvrdili, že byl jen potulný básník či bard a hlavně budižkničemu, zmizel dávno předtím, než vůbec zjistil, že za sebou zanechal ženu v očekávání. Zbyly po něm jen mlhavé vzpomínky matky, které se brzy změnily v hořkost a mlčení. Ta o něm raději nemluvila vůbec, snad z pocitu viny, snad proto, že doufala, že když jeho jméno nepadne, minulost se sama pohřbí. Naštěstí prarodiče, prostí lidé, kteří si celý život vystačili se svou zahradou a tvrdou prací, přijali dceru a obě holčičky s láskou. Chovali se k nim s něžností, se kterou obdělávali půdu a pečovali o rostliny – s tichou houževnatostí a odhodláním, že ze všeho dokážou něco dobrého vypěstovat. Mallaidhina matka mezitím pokračovala ve své práci léčitelky. V Ashglenu ji lidé potřebovali: přiváděla na svět novorozence, ošetřovala drobná i vážnější zranění a často musela zasahovat i tam, kde si příroda nebo lidé přáli jinak. Uměla zbavit bolesti, ale uměla i pomoci od nechtěného těhotenství – a přestože to nikdy nedělala s lehkým srdcem, pokaždé se poté modlila k bohům Malekovi a Amari, aby jí odpustili, že zasáhla do jejich vůle.

 

those who wil l not reason, are bigots

​

Mallaidh a Reverie vyrůstaly bok po boku, ale už od prvních kroků bylo patrné, že podobné jsou jen tváří, nikoliv povahou. Reverie byla neposedná, zvědavá a přitahovala průšvihy s neomylností magnetu – lezla tam, kam neměla, mizela celé hodiny v lese, ze kterého se pak vracela odřená a vítězoslavně nesla v náruči nějakého ušmudlaného zatoulance, ať už šlo o kotě, polozraněného zajíce nebo vrabce, který vypadl z hnízda. Byla to ona, kdo se poprvé popral s kluky ze vsi, protože se jí posmívali, a ona jim nedala zadarmo ani píď. Byla to ona, kdo se jako první zakoukal do sousedovic syna a přísahala, že si ho jednou vezme, i když jí v té době sotva narostly před rokem ostříhané copánky. Mallie byla její pravý opak. Už jako dítě tíhla spíš k sezení s knihou, s prarodiči v zahradě nebo k zapisování podivných značek na kusy papíru, které pak prarodiče s hrdostí vystavovali, i když jim nerozuměli. Zatímco Reverie běhala bosá po loukách a vracela se domů celá od bláta, ona se držela stranou a s výrazem plným opovržení sestře vyčítala, že je nemožné, aby pořád tahala domů špínu a zvířata. Zatímco Reverie hlasitě zpochybňovala dospělé a pletla se do věcí, Mallaidh se dívala, poslouchala a učila se z toho, jak fungují vztahy, slova a lidská slabost.

 

Prarodiče, kteří byli pro dívky skutečnou oporou, vnímali rozdíl mezi dvojčaty až příliš dobře. Reverii měli rádi pro její odvahu, i když ji nejednou přísně napomínali, když přinesla domů další „nález“ nebo se vrátila s rozbitým kolenem. V hloubi duše je ale těšilo, že se vnučka směje, že je divoká a živá. Naopak Mallaidh byla tou, o které říkali, že má „starou duši“ – působila na svůj věk dospěle, její slova byla ostrá a chování někdy až příliš přísné. Obdivovali její chytrost a rádi ukazovali sousedům, jak krásně čte a píše, ale zároveň cítili, že její bystrý jazyk a povýšený tón ji jednou oddělí od ostatních. Matka, pohlcená svou prací a čím dál více limitovaná bolestí kloubů a kostí, kterou před dcerami i rodiči skrývala, neměla tolik času, aby rozdíly mezi dvojčaty vnímala a vůbec je usměrňovala. Reverie se jí ptala na otce, vytrvale a bez ustání – chtěla vědět, kdo byl, proč odešel, jestli měl vlasy jako ony, nebo zda se jednou vrátí. Matka ale mlčela a uhýbala, a tak do role neúprosného hlasu vstupovala Mallaidh. Byla to ona, kdo Reverii vždy okřikoval, ať už mlčí, že otec byl jen nikdo, prázdná stopa, na kterou není třeba ztrácet dech. Byla to tvrdost, která jí dodávala kontrolu, i když uvnitř ji pálilo, že ani ona sama nemá žádné odpovědi.

 

those who cannot, are fo ols

​

Čím byly starší, tím víc mezi nimi praskalo napětí. Reverie pořád tvrdila, že si vezme toho či onoho – její srdce se zamilovávalo rychle, bezhlavě a naplno, a stejně rychle vychládalo. Každý měsíc přísahala, že tentokrát je to vážné, že tentokrát je to ten pravý, a pokaždé to končilo stejně: další jméno, další přísaha, další úsměv, který se vytratil. Mallie mezitím také zakusila první lásky, ale odmítala se jimi nechat rozptýlit. Brala je spíš jako experiment, zážitek, který se dá logicky rozebrat a zasadit do rovnic o chemii v mozku. Nikdy si nepřipustila, aby ji pohltily. Když sestru slyšela mluvit o věčné lásce a svatbě, jen obracela oči v sloup a s arogantní jistotou jí vysvětlovala, že všechno je to jen chemická reakce a že se jí to přejde. Prarodiče se snažili věřit, že se dívky časem srovnají, a dokonce se na chvíli zdálo, že tomu tak opravdu bude. Reverie se zamilovala jinak než dřív, hlouběji – do mladíka, který ji dokázal zklidnit a držel ji víc při zemi. Když se ale přidal k jezdcům, Reverie v sobě našla nový sen. Byla rozhodnutá jít za ním, i kdyby to znamenalo zradit všechna očekávání včetně toho, že bude následovat matčiny stopy a stane se léčitelkou. Před prarodiči a matkou hrála divadlo, jako by se nic nezměnilo, ale Mallaidh to poznala. Sestra jí to vykecala v návalu upřímnosti, a od té chvíle už mezi nimi nebylo cesty zpět.

 

Matka už v té době bojovala s nemocí viditelněji než dřív. Ruce se jí třásly tak, že jen stěží udržela lahvičku s tinkturou, natož aby dokázala provést složitější zákroky. Musela omezit svou práci, což pro ni byla rána. Mal viděla, jak se jí sen o velkém archivu v Calldyru bortí – protože někdo se musel postarat o matku, a Reverie to odmítala. Tvrdila, že jako starší z dvojčat má právo následovat svoje srdce a nenechat si diktovat cestu. Mal jí oponovala s chladnou logikou a krutým výsměchem, že je naivní, že je hloupá a že je to všechno jen záchvěv hormonů, který stejně odezní. Hádaly se tak často, že jejich dům duněl ozvěnou jejich hádek. Mal s výrazem povýšené jistoty dokazovala, že je z nich ta chytřejší, že na rozdíl od sestry má zodpovědnost a rozum. Reverie jí to vracela výkřiky o svobodě, o právu žít svůj život podle sebe, a v očích jí vždycky hořelo, když se mluvilo o jezdcích. Mal se snažila věřit, že ji udrží doma, že ji přemluví – ale Reverie byla odhodlaná. Nakonec zmizela v noci, pár dnů před Odvodem. Utekla dřív, než Mallaidh stihla cokoliv udělat, a přidala se k jezdcům, zatímco Mal se namísto k písařům přidala do léčitelského kvadrantu. Byla to pro ni hořká rána – nejen proto, že se cítila zrazena, ale i proto, že v tom okamžiku věděla, že její vlastní sen je ztracen. Už nikdy nebude mít možnost okusit život písařky, archivářky nebo kurátorky. Její cesta byla rozhodnuta, a rozhodla ji za ni sestra, kterou si byla podobná jako vejce vejci – a přesto naprosto jiná.

 

those who dare not, are slaves

​

První dva roky na Basgiathu pro Mallaidh nebyly snadné. Přišla tam s pověstí dívky, která má vždycky odpověď a málokdy si ji nechá pro sebe, což ji mezi léčitele neudělalo zrovna oblíbenou. Přesto se učila rychle, sbírala znalosti a dokazovala, že i když není jezdec nebo písař, dokáže být v tom, co dělá, výjimečná. Každý den ale cítila, jak jí Reverie předbíhá v tom, aby byla lepší – sestra, která si šla za svým, kterou si vybral drak, a která to dávala hlasitě najevo. Reverie se na akademii brzy chytla špatné party. Přátelila se s těmi, kteří milovali hluk, pozornost a sílu, a její povaha se jen víc vyhrotila. Při každém setkání si neodpustila poznámku na účet Mal – že zatímco ona létá s drakem a bojuje, Mal bude celý život jen rodit děti do světa a přebalovat stařečky. Byla to slova, která v sobě nesla opovržení i záměrně krutou jízlivost. Mal to dlouho snášela se zdánlivým klidem, ale pod povrchem se v ní všechno vařilo.

 

Jednoho večera to ale přeteklo. Reverie se před ní ošklivě zmínila o jejich matce – že i Mal jednou skončí stejně, zlomená, neschopná udržet v rukou nic než vlastní selhání. Přidala k tomu, že ji stejně nikdo nemá rád, že všichni jen čekají, až si na něco zase bude stěžovat. Ta slova bodla hlouběji, než by si Reverie možná sama připustila. Mal poprvé v životě neodpověděla sarkasmem, ale rukou – fackou tak ostrou, že v místnosti ztuhl vzduch. Sestry po sobě vystartovaly, a nebýt ostatních, skončilo by to krvavou rvačkou. Od té chvíle už mezi nimi nebylo nic. Přestaly se vídat úplně. Když Reverie potřebovala ošetřit, Mal se k ní ani nepřiblížila – bez jediného slova povolala jiného léčitele. Mezi nimi vznikla prázdnota, kterou nevyplnilo nic, jen mlčení a nenávist maskovaná tvrdou tváří. Na Basgiathu se staly dvěmi úplně rozdílnými ženami – jednou jezdkyní, která se pyšnila svým drakem a družinou, a jednou léčitelkou, která si osvojila hořkost i disciplínu. A i když si byly podobné jako vejce vejci, každým dnem se jejich cesty vzdalovaly tak, že už nebylo možné je spojit.