Narodila se do světa, který byl bohatý, ale rozhodně nebyl pro ni. Mariposa spatřila světlo světa v zadních komnatách královského paláce, v pokojích určených pro služebnictvo. Její matka Avelina sloužila jako komorná u dvora. Byla to žena s rukama popraskanýma od tvrdé práce a duší sevřenou pravidly. O Mariposině otci nikdy nepadlo ani slovo. Neptala se. Časem pochopila, že jména mají jistou moc a některá jsou raději ponechána v zapomnění. Své dětství trávila mezi mramorovými chodbami, tlumenými rozkazy a smíchem královských dětí. I když se to nezdálo, nejvíce si padla do noty s mladou Mirellou. I když to byl začátek pevného přátelství, její rodiče Mari torelovali, pořád nebyla součástí vznešeného světa, ale jen jeho stínem. Věděla, kdy ustoupit a kdy sklopit zrak nebo předstírat, že neslyší. Zatímco jiné děti se učily číst z knih, ona se učila číst z pohledů. Každý den přinášel nový odstín ticha, napětí ve tvářích komorných, novou pomluvu šeptanou v koutě kuchyně. Naučila se rozpoznat hněv ukrytý v klidném hlase a strach za úsměvem.

​

Avelina ji vedla přísně. Svou dceru vychovávala tak, aby přežila. „Svět ti nic nedá, Mariposo. Vezmi si to sama nebo tě sežere.“ Tohle jí tloukla do hlavy neustále. Byla to sice tvrdá mateřská láska, ale také jediná, kterou znala. A ona ji přijímala s vděčností. Nikdy neprotestovala a také neodporovala. Ve svém srdci ovšem nosila vzdor. Ne proti své matce, ale proti světu, který ji uzamkl v roli, o kterou nikdy nežádala. Když jí bylo patnáct, zmizela. Ne Mariposa, ale její matka. Jednoho večera odešla do noční směny, ale už se nevrátila. Její pokoj byl následujícího dne vyklizen. Všechny osobní věci byly pryč a nikdo jí nedal žádné vysvětlení. V oficiálních záznamech stálo, že odešla kvůli nemoci. Ale Mari věděla své. V tichu, které po ní zbylo cosi skřípalo. Něco bylo špatně a ona se snažila zjistit víc, ovšem všude narazila na zavřené dveře a sluhy, kteří odvraceli zrak. V paláci není místo pro otázka a už vůbec ne pro dcery těch, kteří věděli příliš mnoho.

​

Zůstala sama. Bez příbuzných, bez ochrany. Ano, sice měla po svém boku stále Mirellu, ale ta měla také své povinnosti a svůj život. Ale od té chvíle také věděla, že jednou odejde. Neuteče, ale odejde tak, aby si to všichni pamatovali. Tři roky žila v přetvářce. Usmívala se, skláněla se a sloužila. Ale uvnitř rostl plán. Trénovala tělo v noci, učila se číst vojenské knihy, které si tajně přenášela z knihovny. Také schovávala dýku pod postelí a byla připravená. A pak nastal den Branné povinnosti. V ten den si se svou nejlepší přítelkyní dala slib, že se v kvadrantu setkají a jediná Mariposa věděla, pod jakým jménem tam bude.

​

Lávku přešla bez zakolísání. Ostatní se předváděli, křičeli nebo se snažili zabíjet ostatní kadety tím, že je shodili dolů. Ona jen kráčela. Bez jediného slova či úšklebku. Její oči byly chladné jako kámen. Snažila se tvářit tvrdě, ale její vzhled jí moc nepomáhal. Vypadala jako dívka, která si popletla cestu do kvadrantu léčitelů či písařů. Ale ona jednoduše mátla svým tělem. Ovšem jak se jí dařilo při výzvách, Gauntlet byl jiný příběh. Nezvládala všechno snadno. Klouby měla rozedřené do masa, paže jí hořely od únavy a dýchala ztěžka. Ale nikdy se nevzdala a každou překážku brala jako nutnost, kterou chtěla překonat. A když někde spadla na kolena, tak vstala. I když krvácela z rány, nezpomalila a šla dál. A při Prezentaci nastalo snad první ticho. Draci je pozorovali a prohlíželi si kadety. Někteří jen nezaujatě hleděli, další si užívali moment, kdy nějaké spálily. Ona ale neuhnula nebo se nerozeběhla pryč. Ten strach a vykolejení se snažila zakrýt za milý a sebevědomý úsměv.

​

V den Rozřazení to pro ni nebylo nijak moc složité. Její vzhled sloužil jako jistá zbraň a někteří kadeti se rozhodli ji doprovázet a chránit před dalšími. Ona si to ovšem nepřála, a tak se nepozorovaně vytratila, když došlo k větší potyčce. Úspěšně se vyhýbala drakům, kteří vypadali nepřátelsky nebo ne moc ochotní se s ní propojit, než se objevila ona. Zelená dračice s očima snad stejně zelenýma, jako její šupiny. Její pohyby byly plynulé. Ovšem nepřistupovala k ní jako ostatní draci. Tanhle se zastavila v dálce a jen ji sledovala. Pak udělala krok a pak další. Obešla ji, mlčky a pomalu. Upřeně ji sledovala, než se postavila před ní, sklonila hlavu a její dech jí ovanul tvář. V její hlavě se jí najednou rozšířil zvláštní klid. „Chybí ti něco stejně důležitého, jako mně.“ V ten moment trochu pozvedla svůj mečovitý ocas. Nebo spíše… Jen jeho polovinu. Mariposa několikrát překvapeně zamrkala. Věděla, že ocasy jsou pro draky důležité. Ona pozvedla svou pravou ruku do vzduchu a podívala se na místo, kde jí chyběl palec. Tohle bylo zase její postižení. „A i přesto jsem se s tím naučila žít. Tak jako ty.“ Pronesla k dračici, která trochu ohrnula svůj horní pysk, že to vypadalo jako kdyby se pousmála. Poté se narovnala a naznačila jí, aby vyšplhala na její hřbet. Tehdy poznala svou dračici – Cragan.

​

První týdny po Rozřazení byly chaotické. Její spolužáci začali objevovat své signety, ona ještě stále ne. Jednoho dne se stala kořistí několika kadetů ze čtvrtého křídla, který si ji chtěli podat a ukázat jí, že pro takovou květinku jako je ona tady rozhodně není místo. Hlavně mezi nimi byl jeden nepropojený primán a jejího draka chtěl pro sebe. Když doběhla do slepé uličky, věděla, že není cesty zpět a ona je v koncích. Ovšem její vědomí jako kdyby explodovalo do prostoru. Jako kdyby někdo otevřel dveře, které se celý život snažila udržet zavřené a myšlenky začaly proudit ven. Obrazy, zvuk a emoce. A následně se ozval výkřik. Jeden z kadetů, který byl k ní nejblíže najednou padl na kolena a křičel. Viděl cosi, co nikdo jiný neviděl. Mariposa ho pozorovala zcela ztuhlá. Ostatní kadeti ustoupili. Jeden z nich dokonce zpanikařil a běžel pryč a následně zmizeli i další dva.

​

Její signet se projevoval nevědomě. Když byla unavená, lidé slyšeli šepoty. Když měla vztek, někdo zahlédl stíny tam, kde žádné nebyly a když měla noční můry, nějaký kadet je prožíval spolu s ní, když byl vzhůru a blízko jejího pokoje. Ovládnout to bylo těžší než cokoli, co si dokázala představit. Učila se také sama. Cvičila ve dne i v noci. Seděla v prázdných učebnách, v tréninkových sálech. Běhala lesem za hradbami a Cragan ji jen mlčky sledovala. Byla dobrým společníkem, který byl připravený ji zvednout kdykoliv padne a pomoc jí, kdykoliv si řekne. První ročník pro ni byl zkouškou nejen fyzické vytrvalosti, ale i kontroly vlastní mysli. Učila se, že halucinace nejsou jen klam, ale když člověk věří iluzi, jeho tělo na ni reaguje stejně jako na skutečnost. Vytvářela různé přízraky, falešné útoky, představy ohně, deště nebo křiku. Sledovala, jak na to reagují ostatní a učila se něco nového. Zjišťovala, že její signet nefunguje na každého stejně. Začala být známá jako ta, u které nikdy člověk neví, co je skutečné, a ne všichni ji měli rádi, ale také ji nikdo nepodceňoval.

cragan

Zelený mečoocasý || 2. kategorie - 8,7 metru || Samice

Cragangailarnach je relativně mladá dračice, jejíž věk činí krásných čtyřicet pět let. Její zelené šupiny se lesknou jako mech po dešti, její pohyb je plynulý a lehký. Nevnáší do prostoru sílu, ale jistou rovnováhu a mír. Na rozdíl od draků, kteří si zakládají na hrozivé pověsti a přidávají čárky na stěnu počtu zamordovaných obětí, Cragan nepůsobí nijak výhružně. Je spíš přátelská, klidná. Má dar působit, jako kdyby měla na všechno dost času. Ráda vede rozhovory jak s dalšími draky, tak se svými jezdci. Zastaví se, poslechne si, co mají na srdci a občas jim odpoví s jemným humorem, že si nejsou jistí, zda si z nich právě udělala srandu nebo jim poskytla radu do života. Nebo nahodí velmi černý humor.

Je to dračice, který má srdce tam, kde jiní nosí oheň. Není slabá, jen si vybírá, kdy použije svou sílu. Když potkala svou jezdkyni, neřvala jako ostatní a nesnažila se jí ukázat, jak je hrozivá. Jen se zastavila, zadívala se na ni a prostě věděla. Od té chvíle se od ní nehnul. V jejich propojení není dusivá vášeň, ale hluboká důvěra. Dokážou společně mluvit hodiny a hodiny a nikdy nevyčerpají témata nebo je to neomrzí.

Má za sebou roky služby. Před Mari měla několik jezdců, ale s tím posledním to bylo nejnáročnější. V jedné z bitev přišla o část svého mečovitého ocasu, který byl kdysi ostrý a smrtící. Dnes jí z něj zbývá jen silný a zlomený pahýl. Mohla by to považovat za slabinu, ale Cragan se tomu velmi často směje. „Škoda, že nejsem samec. Mohla jsem mí ještě jeden funkční ocas.“ To vystihuje její pohled na život. Žije každým dnem a nenechá se rozhodit něčím takovým. Ve chvílích nebezpečí je ovšem velkou oporou. Nespěchá do boje, ale když se zapojí, dělá to, co nejpřesněji. Je chladnokrevná a nevlévá do boje zbytečnou zuřivost, která by mohla způsobovat chyby. Mezi ostatními draky je známá jako někdo, kdo má schopnost působit uklidňujícím dojmem. Je typ draka, který spíš, než rozkazy nabízí otázky a často tím dokáže přimět ostatní k zamyšlení nad tím, zda se někde při přistání nepraštila nebo to myslí opravdu vážně.

Signet vyvolávání iluzí a halucinací je jedním z těch, které balancují na hraně neuvěřitelné moci a zrádné křehkosti, když ho jeho uživatel naprosto dokonale ovládne.  Pro Mari, která si tenhle signet osvojila, se realita stává formovatelným plátnem a mysl jejích nepřátel zase nástrojem, který dokáže překreslit podle vlastní vůle.

​

Jako sekundánka má už za sebou jistou základní kontrolu nad signetem a učí se jej využívat i v náročnějších situacích. Dokáže vytvářet komplexnější iluze, které působí na víc než jeden smysl. Není omezena pouze na vizuální klamy, ale její schopnosti zahrnují také vytváření zvuků, pachů a někdy i dotekové vjemy. Dokáže například vyvolat iluzi nepřátelského oddílu tam, kde žádný není nebo přimět protivníka, aby věřil, že se propadá do země nebo ho něco sleduje nebo jeho zbraň pohlcují plameny. Dokáže vytvořit až dvacet menší iluzí, deset středních a jestli chceš vytvořit kompletně jiný prostor, zvládne jen jeden. Jakmile přetváří třeba vypálenou vesnici, dokáže ji udržet pouze po dobu deseti minut. Menší iluze dokáže držet hodiny. Ty střední maximálně dvě.

​

Její halucinace jdou ještě mnohem hlouběji. Na rozdíl od prostých iluzí zasahují přímo do mysli cíle. Pokud má dostatečně silnou koncentraci a přímý kontakt s protivníkem, může vyvolat halucinace úzkosti, paranoie nebo neexistujících bolestí. Nepřítel může slyšet výkřiky mrtvých, vidět své přátele padat pod ranami, které neexistují nebo se ztratit v labyrintu v jeho vlastní hlavě. 

​

Její největší síla spočívá v momentu překvapení, a hlavně v jistém psychologickém boji. Na bojišti dokáže rozvrátit řady a způsobit zmatek. Dokáže zdržet nepřítele nebo jej dokonce přimět k ústupu, aniž by musela hnout jenom trochu svým prstem. 

​

Ovšem její největší slabinou je ten fakt, že její moc nepůsobí přímo. Pokud protivník ví, že čelí iluzionistce, může se naučit její klamy ignorovat. Jedná se zejména o jedince s výjimečně silnou vůlí, draci anebo ti, kteří byli tomuto signetu vystavení opakovaně a stávají se vůči němu odolnější. K vytvoření iluzí potřebuje hlavně vysokou koncentraci a jistý klid ve svém nitru. Jakmile je rozrušené, je vyčerpaná nebo trochu vážněji zraněná, její signet ztrácí na přesnosti a účinku. Její pokusy o iluze v sobě mají trhliny, často jsou trochu rozostřené nebo se jednoduše klepou. Delší bitvy ji vyčerpávají, protože udržení rozsáhlých iluzí je energetický náročné. Je také odkázaná jen na to, co ví, jak vypadá. Ať se jedná o vizuální pohled, zvuk či dokonce vůni.