Každý by si přál v jeho vesnici krásný život. Milující rodiče, skvělou práci a žádné problém. Ať už se týkalo těch tělesných, tak i duševních či problémů úplně mimo. Mít klidnou rodinu, hezké vztahy s rodiči, a hlavně mít taky plnou a funkční rodinu. Tohle pro Matea a jeho rodinku rozhodně neplatilo. Hned po jeho narození mu matka zemřela, a tak zůstal jen on a otec. I přes všechno, jaký je, tak ho má velmi rád. Jeho porod byl opravdu těžký a jeho matka ztratila příliš mnoho krve, proto jí už nešlo nijak zachránit. Jak se říká – život za život. Sice mu ta žena, ke které by vzhlížel v životě chybí, ale pořád má v životě muže, který se snažil zastat tuhle roli aspoň trochu. Choval ho, hrál si s ním, koupal ho a učil ho věcem jako mluvit, chodit a ukazovat mu okolní svět. Ukazoval mu, co je dobré a co je zase špatné. Učil ho číst a psát. Učil ho i socializace, aby se nebál ostatních či nebyl nijak ostýchavý. Aby se nebál se zeptat na obyčejnou otázku. A to se mu také dařilo, protože měl dobrý vztah i se svými sousedy z domu naproti nim, kteří ho občas hlídali, když byl jeho otec v práci.

​

Když byly Mateovi čtyři roky, jejich sousedům se narodilo miminko – Marleen. Najednou neměli na chlapce od naproti ten čas, který mu mohli dát. Samozřejmě, že tak trochu žárlil, že neměl tu pozornost jenom pro sebe. Sice to nebyli jeho biologičtí rodiče, ale i tak s nimi trávil svůj čas poměrně často a zvykl si na ně. Zvykl si na tu jejich pozornost. Otec se mu snažil vysvětlit, že teď mají své děťátko a budou rádi, když si s ní bude hrát až bude větší. Napřed se mu to nelíbilo, dost se kvůli tomu i vztekal a už k nim ani nechtěl chodit. Nějakou dobu dokonce od nich utíkal, aby tam nemusel být. Jednou měl tu příležitost a na chvilku byli s malou holčičkou doma sami. Mateo byl zvědavý, jak asi vypadá. Napřed se dost zhrozil, protože si takhle miminko nepředstavoval. Ale jakmile jí dal ruku do postýlky a ona stiskla jeho prst tou svou maličkou ručičkou, jako kdyby si ho najednou získala. Celý ten pohled na její maličkatou osobu se změnil a on ji začal mít velmi rád. 

​

Postupem let rostli a jakmile byla Marleen ve věku, kdy mohla pořádně chodit a běhat, často trávili čas venku. Prozkoumávali okolí jejich vesnice, sbližovali se s dalšími dětmi a objevovali nová místa. Stavěli různé pevnosti z klacků a kamení, přivlastňovali si různá místa, chodívali se koupat říčky kousek za vesnicí. Dokonce si začali dělat různé naschvály, kdy si podkopávali nohy, strkali se nebo se občas i poprali. Vzájemně to nějakým způsobem fungovalo, ale když viděl, že si někdo dělal srandu z jeho kamarádky, šel a dal mu jednoduchou lekci – pěstí do obličeje. Taky to dost často musel vysvětlovat doma a odpracovat si to.

Bylo mu patnáct let, když se jeho táta začal měnit. Začal zapomínat. Napřed to byly maličkosti, že nevěděl, kam co položil, co je za den nebo co zrovna chtěl říct. Občas i zapomněl kam chtěl jít nebo si nemohl vzpomenout na něčí jméno. Nevěnovali tomu velkou pozornost. Mateo se začínal postupně připravovat na zkoušky, co se týkalo letců a v průběhu se staral o otce, který trávil čas ponořený v knihách a byl i se svými přáteli a mohl si tak užívat toho skvělého života, který měl. Do doby, než se stav otce začal pomalu horšit. Začínal zapomínat místa, začal zapomínat na osoby, které zná a kolikrát zapomněl, že má syna. Už nevěděl, co si má počít. Jednoho nakoupil provazy a cedule. Provazy uvázal různě po jejich domě a cedule vyvěsil před místnosti, aby věděl, kde se zrovna nachází. Aspoň takhle mu mohl pomoci. Přišel tak o nějaký ten sociální život, protože se musel starat o tátu. Neměl čas na trénink ani na své přátele. Občas se objevila Marleen a zeptala se, zda nechce pomoci. Jeho otec měl občas stavy, kdy zase žil přítomností a uvědomoval si věci, které byly právě teď.

​

Jednou se vrátil domů z nákupu. Otevřel dveře a jejich dům byl prázdny. Prolezl ho z jedné strany na tu druhou, ale nikde nebyl. Dokonce proběhl celou vesnici, ptal se lidí, ale jako kdyby se po něm slehla zem. Vrátil se do domu a nevěděl, co dělat. Byl zklamaný, rozčilený a smutný zároveň. Emoce ho ovládly a on zničil úplně celý vnitřek domu. Ošklivě si poranil své ruce. Měl je rozřezané, klouby měl zničené a v kůži měl zadřeno plno třísek. Nikdy nebyl takhle sám. Nikdy… V tom nejméně očekávaném momentu si všiml, že se pod křeslem válí kus papíru. Jeho otec se vydal do Navarry za někým, kdo ho napraví. Mateo nad tím kroutil hlavou, protože je to sebevražedná mise a on ho nemohl nechat odejít. Zabalil si ty nejnutnější věci a vydal se na dlouhou cestu za ním. Vydal se do Navarry. Do místa, kde je pro ně nepřítelem a jakmile ho někdo odhalí, bude po něm.

​

Rozhodl se, že se do Navarry dostane přes loď. Možná to je sebevražedná mise, ale lepší se utopit než být zemřít na útesech či v horách.  Měl štěstí, že žil nedaleko jednoho přístavu v Cygnisenu, protože by jinak musel jít několik dlouhých dní možná déle. Domluvil se s kapitánem jedné lodi, který za mastný příspěvek převážel uprchlíky. Vždy v noci a vždy za příznivého počasí. To mělo být samozřejmě i v tu noc, kdy měli vyplout. Mateo měl zabalené jen ty nejpotřebnější věci a uprostřed noci byl naloděný a na cestě za hranice. Jenže něco bylo špatně. Vítr se zvednul, vlny byly větší a moře bylo zuřivější. Přišla bouře, se kterou rozhodně nikdo nepočítal. Bouře, která si vzala svou daň v podobě jedné poromielské lodě a několik desítek životů. Kromě jednoho.

​

Mateo se probudil o pár dní později v teplé posteli, s čistým oblečením, a hlavně byl suchý. Zranění, které mu vznikly během přežívání na neovladatelné lodi měl ošetřené. Vylekal se, byl zmatený. Rozhlížel se kolem sebe, v jeden moment pocítil teplo domova. Byl opravdu zmatený, dokud k němu nepřišla starší vrásčitá babička s miskou teplé polévky v ruce. Všechno mu vysvětlila. Prozradila mu, že ho našel brzo ráno její manžel, když vyrážel na ryby. Mateo vyplavilo moře na břeh. Jenže chlapec si z posledních dnů nepamatoval. Nepamatoval si, proč je tady ani jak se na břeh dostal. Jediné, co věděl, nesměl jim říct, že sem dorazil z Poromielu. Proto před nimi předstíral celkovou amnézii a zůstal u nich. Musel to nějak odčinit do momentu, proto u nich zůstal několik let, než došlo k Branné povinnosti, kde si vybral kvadrant jezdců. Mohla by to být větší šance, jak si pořádně vzpomenout a najít svého otce.

​

Bylo to zvláštní být mezi tolika Navařany. Držet se své role, nesmět nikomu nic říct. Nedát na sobě znát, že je z Poromielu. Ta představa, kdyby se po něm vrhli byla pro něj až moc děsivá. Při hodinách předstírat, že letce také nesnáší a je proti nim. Soustředit se na trénink kvůli Gauntletu, snažit se přežít a dělat si různé spojence. Snažit se nevypadat slabě, aby ho nikdo nezabil. Postupoval postupně ve společenském žebříčku nahoru díky své klidnější povaze a tomu, že spíš působil jako ten velkej brácha, za kterého se mohou všichni schovat. Gauntlet zvládl jako jeden z těch nejlepších, při Prezentaci se mu už třásla kolena, ale stále žil.

​

Při Rozřazení to pro něj bylo nejhorší. Nevěděl, co dělat, co pořádně očekávat. Kadeti se zabíjeli navzájem, někteří šli dokonce po něm a on je zabil v sebeobraně. Bylo to náročné. Utíkat před draky, utíkat před kadety. Na každém kroku a za každým stromem se skrývalo nebezpečí. V momentě, kdy doběhl na trochu otevřenější prostor, musel si oddychnout. Musel nabrat druhý dech. Málem byl přeseknut oranžovým mečoocasým, skoro ho zapálil jeden hnědák, svým kyjem ho málem přimáčknul zelený drak. Málem ho zavalilo několik stromů, málem spadl ze srázu. Měl toho plné kecky, chtěl se toho vzdát, přejít do jiného kvadrantu. Ale v tom momentě se nad ním vznesl stín a on se ocitl v nějakém pařátu. Musel zařvat, jak se lekl. Než se nadál, letěl ještě výš do vzduchu. Podíval se dolů a pod ním se nacházel mohutný rudý drak. Letěl přímo pod ním, takže mu Mateo dopadl na hřbet a začal klouzat níž až ke špičce ocasu. Věděl, že se musí udržet a nesmí spadnout jinak to bude jeho konec. Pevně se zachytil za jednu šupinu a začal se škrábat zpátky. Nebylo to úplně jednoduché, drak s ním dělal různé manévry. Kolikrát sklouznul zpátky na ocas nebo na nohu. Ale zvládl to. Dokázal se vyškrábat až na hřbet, zaujmout to jedno místo a držet se, než prudce přistáli na letovém poli. Všichni se dívali s hrůznou na rudého draka. Mnoho draků vrčelo jeho směrem a zaujalo obranný postoj. Dokonce muselo zasednout dračí Empyreum, protože se ukázalo, že tenhle drak byl vyhnancem, který se rozhodl propojit z ničeho nic. Proto po dlouhé konzultaci a dohadech mohl zůstat. Ale stačí jedna chyba a opět bude vyhnanec odsouzený na smrt. „Poslouchej ty malej odpade. Od dnešního dne jsem tvůj bůh. Uctíváš mě, miluješ mě. Jednou mě zradíš a všem řeknu o tom tvém vylodění na našem území. Poromielci tady nemaj co dělat a věř, že tě s chutí zabiju při první příležitosti.“ Mateo na něj jen zmateně hleděl. On to věděl. Jak to mohl vědět? Viděl to? Nikdy se ho na to nezeptal. „Teď táhni nahlásit moje jméno, odpade. Jsem Vyrrashnaudarag, posereš to a ukousnu ti paži.“ Pohrozil mu naposledy, než se odlepil od země.

​

Život na akademii se nijak neměnil. Mnozí jezdci z něho měli respekt kvůli jeho drakovi, další se snažili získat do jeho přízně. Nepropojení kadeti se ho pokoušeli zabít, protože chtěli jeho draka. Nebyla to žádná změna až na moment, kdy začal ovládat svůj signet a začal ovládat emoce. Nikdy mu nepřišlo, že by se kolem něj dělo něco nenormálního. Až v momentě, kdy se jedna z jeho kamarádek dozvěděla, že její bratr zemřel v tercii. Snažil se jí uklidnit, ale ona se začala z ničeho nic smát. Kolikrát se někomu v jeho okolí rapidně změnila nálada. Odhalil tak svůj signet, kdy dokáže lidem měnit emoce ze vteřiny na vteřinu, a ještě spadá pod prověrku. Nikdo o tom neví kromě těch, co jsou na vyšší pozici. A na jednu z nich se vypracoval i on, když vstupoval do sekundy a stal se velitelem své letky.