midge maivel

Midge potkáte téměř vždy upravenou. Netráví hodiny před zrcadlem — tenhle kus nábytku je tou nejzbytečnější věcí v jejím pokoji. Ale má neustálou potřebu mít svůj zevnějšek pod kontrolou. Vlasy nosí v dlouhém, mírně odrostlém mikádu, který si stahuje v přesném postupu, akorát tak, aby jí z účesu unikalo přesné a potřebné množství pramínků, které společně s ofinou vytváří lehkou oponu pro její věčně zkoumající pohled. Během dne si na vlasy často sahá, hraje si s černými pramínky a stahuje si je z uší, nebo je namotává na prsty jako formu náhrady za schopnost ovládat vlastní grimasy.

​

Má ráda pořádek víc než většina lidí a ve všem, co dělá, si drží svůj kousek kontroly. Pravidla jsou pro ni mapa, ne klec. Když dávají smysl, drží se jich jako klíště. Když smysl naopak začnou ztrácet, roztrhá je na kusy a vytvoří si vlastní, s jasnými červenými čárami a ostrými rohy. Všechny drobnosti si pečlivě ukládá v hlavě — každý detail, každou nesmyslnou náhodu, každé zakřivení řeči cizích těl.

​

Ognoruje tváře kolem sebe, protože už dávno ztratila snahu ostřit na detaily, které jí zůstanou navěky rozmazané. Vlastně ji vzhled a výrazy druhých už ani nezajímají. Pochopila, že všechno, co má opravdu cenu, se děje jinde než na povrchu. Lidé pro ni nejsou tváře, ale pohyb, energie a drobné detaily, které mnozí přehlížejí. Čte je jako otevřenou knihu — sleduje jejich prsty, jak nervózně svírají lem kabátu, cítí napětí ve šlachách na krku, ví přesně, kdy se někdo snaží lhát, kdy tělo křičí o pomoc, i když ústa mlčí. Tváře jsou pro ni mlhou, ale její oči vidí ostatní detaily, které jiným často unikají.

​

Midge není zvyklá mít přátele, její postižení jí to dost komplikuje. Kvůli tomu si většinou drží odstup a jen málokdy si někoho pustí opravdu blízko. Přesto, když už si k ní někdo nalezne cestu, znamená to, že si našel opravdu loajální přítelkyni, která pozná jeho energii, gesta a způsob, jakým se chová, jako své vlastní. Přátelství pro ni nejsou založená na povrchních detailech, ale na hlubokém porozumění a vzájemné důvěře. A Rozhodně si u ní můžete být jistí tím, že se vám nikdy nebude smát za nevkusný beďar. Ona ho totiž ve vaší tváři nikdy neuvidí. A čas od času, spíš v nevšedních situacích, dokáže být i překvapivě i úderně vtipná — leč spíš ostřejším, sarkastickým stylem.

​

Přirozeně si ve svém okolí drží lidi, kteří jsou něčím na první pohled zajímaví. Midge zbožňuje velká, viditelná tetování, miluje výrazné jizvy, šperky, zvláštní účesy nebo extravagantní styl oblékání. Veliké poznávací znaky jí poskytují potřebnou úlevu, díky nim snadněji přiřadí jméno k tělu a může se soustředit na jiné věci. Co se týká milostných vztahů, takové city pro ni nejsou důležité. Pro někoho, kdo je posedlý kontrolou, není snadné se zamilovat, když danou osobu v podstatě nemůže nikdy spatřit. Zato jednoduchá, bezproblémová fyzičnost jí dává pocit větší kontroly. Příliš hluboké emoce považuje za komplikace, kterým se raději vyhýbá.

​

Je také dost přísná — ať už k sobě, k ostatním, i ke světu, který se ji neustále snaží zabít. Neodpouští chyby jen proto, že „se to občas patří.“ Její obličej má titulky a chyby bezděky odměňuje ledovými pohledy, ve kterých se míchá zklamání s tichou výhružkou. Umí být mrazivá, strohá, úsečná. Jako většina jezdců má o sobě docela veliké mínění a surovou potřebu se prokazovat jako potřebný článek, ale její forma sebekontroly a nutnost neprojevovat svou slabinu jí přesto nutí se držet spíš v ústraní.

Midge Maivel se narodila v domě, kde draci nebyli pohádkou, ale holým faktem, který jednou přiletí a vezme ji s sebou, jestli bude dost chytrá, dost silná a především; dost hodna. Její matka byla jezdkyně, otec jezdec. Nebyli slavní, ale vždycky se vrátili domů - sice polamaní, ale živí, což bylo víc než mohli říct jiní. Midge už od malička poslouchala příběhy o spojeních, co se stvrzují krví a o dracích, co ji přečtou dřív, než stačí poznat samu sebe. Midge byla živé, hodně aktivní a ukecané dítě. Všude strčila nos, všude chtěla být, nikomu nedala pokoj, otázky mířila na všechny kolem sebe - proč, jak, kam, kdy? Když ostatní děti sedávaly pod stromy a hltaly pohádky o jezdcích, Midge lezla po větvích nad nimi. A právě to byl ten problém.

Ten strom. Ten kluk. Josh Bennett.

​

Sousedovic kluk, její nejlepší přítel a první letní láska, i když to tehdy ještě nechápala. Pocházel z rodiny písařů, možná proto jí tak rád skládal písničky. Bylo jí teprve deset, když s ním lezla po nejvyšším dubu za městem. Bylo to jejich místo. Místo, kam se schovávali před ostatními dětmi. Jejich strom a jejich tajemství. Ale v ten den je ostatní děti ze sousedství našli. A děti jsou zlé, když jsou v početní výhodě. Hulákali na Joshe, ať sleze, a na Midge ať se přestane tvářit, že je něco víc. Josh se v ten moment pohnul. Možná chtěl jen změnit větev, možná se chtěl postavit, aby na ně něco taky zakřičel, ale když se větev zhoupla, Josh ztratil rovnováhu a jeho ruka z reflexu strhla Midge s sebou. Na moment se sice chytila jiné větve, ale vteřinu na to cítila pod prsty prázdno - a pak přišel pád. Nebylo to dlouhé. Tvrdá rána, duté lupnutí v hlavě a ticho, které mohlo trvat pár vteřin, nebo minut. Když otevřela oči, byli tam už jen oni dva. Josh seděl vedle ní, měl rozbitou bradu a veliké slzy v očích. Midge si už nepamatuje co jí tehdy říkal. Slyšela ho, ale nevnímala. Jeho obličej se pomalu rozplynul do mlhy, jeho výrazné pihy se jedna po jedné rozutekly a zelené oči zmizely. Od toho dne byly všechny tváře rozmazané. Midge se samozřejmě dlouho litovala; bylo jí jen deset a nepoznala ani vlastní matku. Je pochopitelné, že proplakala noci. Její rodina byla jediná, která věděla o úrazu, se kterým si nevěděli rady ani městští lékaři. Až otec ji pomohl dostat se na nohy. Chvíli trvalo, než v zahořklé holce, která měla za to že je proti ní najednou celý svět, rozžhavil oheň, který její rodině koluje v žilách. A když vyschly slzy, přišla tvrdohlavost. A v té tvrdohlavosti našla cosi, co ostatním chybělo: schopnost soustředit se na to, co jiní nevidí.

​

she saw the fight for what it was: a dance of steps she could trace

​

V průběh dalších let se naučila číst těla. Jak kdo stojí, kam klade váhu, jak se napíná šlacha na krku těsně předtím, než udeří pěst. Viděla věci, které ostatním unikaly. Pochopila, že souboj je tanec a ona se naučila číst kroky. Otec ji vedl tvrdě - ne proto, že by jí chtěl ublížit, ale proto, že věděl, že svět tam venku bude ještě tvrdší. Matka to nesnášela a nesouhladila s jejím odchodem na akademii. Čím rychleji den přechodu přes parapet přicházel, večery se v její rodině čím dál častěji měnily v tichou válku za zavřenými dveřmi. A když konečně nastal den odchodu, matka jí jen mlčky dlouhé havraní vlasy ostříhala po ramena, Otec jí položil zjizvenou dlaň na rameno. „Nikomu neříkej, co je v tobě popraskaný,“ řekl jí jen tohle. To bylo jeho celé požehnání.

​

Když viděla hradby Basgiathu poprvé, hlavu měla vztyčenou, na rtech němý úšklebek. V batohu nic sentimentálního, co by ji táhlo k zemi. Tentokrát totiž mohla spadnout z mnohem větší výšky. Na Basgiathu se nezapomíná na první krok. Kdo zaváhá, spadne, kdo spadne, nevrátí se. Midge na svou cestu po parapetu čekala vzadu, ne ze strachu, ale aby prvně viděla ostatní. Jak se napínají jejich záda, jak se jim třesou kolena a jak prudce vítr naráží na jejich těla.Tehdy viděla poprvé na vlastní oči umírat lidi, na to ji nemohl připravit nikdo. Ale už nemohla couvnut. Další šla ona. Všichni vsadili, že spadne a tu možnost si musela připustit taky. Několik prvních metrů si představovala, že po ní zůstane jen ticho a krvavá šmouha, kterou někdo bude muset uklidit. Sedmý krok. Osmý. Devátý. Nemohla si dovolit žádné zaváhání. Dech, rovnováha, tanec. Když seskočila zpět na pevnou zem, koutky úst se jí zvedly do vděčného úsměvu, konečně si mohla dovolit se nadechnout. Přešla.

​​

never reveal the fractures within you

​

První rok byl syrový, bolavý a dost osamělý. Učila se jak se orientovat ve svém křídle, aniž by prozradila svou slabinu. Nejlépe si vedla na žíněnkách. Každý protivník před ní byl kniha beze jména: rameno stočené moc dopředu, kotník v křeči, dech moc rychlý. Na žíněnkách nikdy nepotřebovala znát obličeje. Pamatovala si jejich jména, napětí ve šlachách, v úhybu boků nebo křeč v lýtku těsně před útokem. Jo, taky ji to bolelo. Častěji, než by si chtěla připustit, ale první souboje ji naučily co dělat, aby ji to bolelo pokaždé o něco míň.

​

Rozřazení. Jatka, jak si to označila ona. Šedé nebe, pach deště, nádvoří rozblácené od kroků, co tam zůstaly z předchozího dne. V ten den si jeden z draků na poslední chvíli rozmyslel ji připravit o hlavu. Takových momentů se opakovalo několik. Den za dnem byla přehlížená. Zůstala už v poslední skupině. Pár kadetů zmrzlých od studu ze selhání a několik kadetek, co se snažily nedat znát, že se jim třesou kolena. Aspoň byli naživu. Slunce se v ten den vůbec neukázalo. Mraky visely nízko, vzduch byl těžký a syrový. Když dorazili poslední draci, něco se v ní pohnulo, Čekala, že nebude nic. Že prostě půjde domů. Půjde domů bez draka. Půjde domů a bude sama sobě pro smích. A pak ho ucítila. Dřív, než ho vůbec zahlédla. Oproti jiným drakům měl krok tak lehký, plíživý, až působil spíš jako stín než jako jedenáctimetrová hora masa a kostí. Vzduch zhoustl, když se přiblížil. Midge si v tu chvíli myslela, že nastala její poslední minuta, byla s tím dokonce smířená. Hnědý, obrovský, šupiny barvy mokrého písku, černé oči, co se do ní zabořily jako jedovaté ostny. Všechno kolem zmizelo. Kadeti, mokrá zem, dokonce i její vlastní strach. Byl tu jen on. Přiblížil se o jeden dlouhý, líný krok, pak o druhý, až, ani nevěděla jak, stála tak blízko, že slyšela dunění kolosálního dračího srdce. „Midge,“ sykl šeptavý, jedovatý hlas někde mezi jejím srdcem a prázdným žaludkem. „Midge Maivel. Zajímavá.“ A pak promluvil znovu. „Nyxitharaith.“ To jméno se v ní rozprsklo jako žhavý uhlík. „Nyx.“

​

i’m not your shield. i’m not your dad. i’m not your fucking hero

Nebylo to propojení o slavnostních slovech nového přátelství. Bylo to o zarputilosti. A první let? Nedůstojný. Odnesla si odřené tváře od dračích šupin, pohmožděná stehna a vytrhané nehty. Ale přežila. Byla jezdcem. Nejdřív musela pochopit, že Nyx se nikdy nestane jejím opatrovníkem ani berličkou, co ji ochrání před krutostmi světa. Nebude ji držet za ruku. Naopak ji bude ještě dlouho testovat. Po nocích jí rád šeptal pochybnosti, jen aby viděl, jestli to ustojí a nezblázní se. Při druhém letu jí málem vyrazil zuby, když prudce změnil směr. Při třetím jí pár metrů nad zemí schodil ze sedla tak nečekaně, že to odnesla se zlomenými žebry. Tréninky bral spíš jako vlastní zábavu z jejího trýznění. Ještě nějakou dobu to mezi nimi hodně skřípalo. Nyx jí rád připomínal, že si místo vychytralého válečníka vybral dítě, co by spíš zasloužilo slepeckou hůl. Trvalo to několik měsíců, ale když odcházela z dalšího výcviku po svých, s rukama rozedřenýma do krve, ale hlavou stále vztyčenou, bylo jasné, že jestli ji někdo zlomí, nebude to Nyx. Ten si ji totiž, ne že by jí to měl potřebu říkat, stihl oblíbit.​

eventy

posty