Spolu se svým dvojčetem přišla na svět v době, kdy v jejich domovské Aretii začaly vládnout nepokoje. Čtyři roky. Tolik času Mino a Poppy měly na to, aby se seznámily a žily v teple rodiny. Jejich zázemí bylo od začátku rozdělené na dva rozdílné světy. Jako dcery absolventů kvadrantu pěchoty a léčitelů z válečné akademie dostávaly od každého rodiče jiný druh výchovy. Otec byl mužem pevné ruky, jeho autorita dávala domovu řád a nikdy je nenechal usnout na vavřínech. Sloužil v jednotce dělostřelectva, která střežila město před nebezpečím. Naproti tomu matka věnovala většinu času ošetřování a léčení pacientů. Po studiu využila nabídku stát se léčitelkou na aretiiské klinice, kde byla uznávanou chirurgyní. Ke svým dcerám přistupovala laskavě, někdy až příliš ochranitelsky, ale byla jim vždy oporou.

 

Dvojčata ale neměla jen rodiče. Měla i staršího bratra, který pro ně znamenal všechno. Byl hrdou a ctižádostivou kopií otce, který jednou plánoval jít v jeho stopách. Rodiče ho milovali stejně jako dívky, a on svou lásku vracel každým gestem. Když rodiče nemohli být přítomní, doplnili rodinnou pohodu milující prarodiče, kteří byli vždy po ruce a dělali z jejich domova bezpečné místo. Jenže když vypukla vzpoura, dračí oheň nemilosrdně pohltil část města, včetně jejich domu. Z celé rodiny zbyla jen matka, otec a dvojčata. Starší bratr s prarodiči zahynuli. V tu chvíli byly Mino, Poppy a jejich matka odvedeny do bezpečí, ale ztráta, která se jim vryla do životů, nikdy nepřestala bolet. Od té doby, co se rodina zmítala ve stínech ztráty, se atmosféra v domově úplně změnila. Rodiče na dívky začali být přísnější, jejich úsměvy se staly vzácnými a sotva kdy se na ně podívali s něhou, jakou znaly dřív.

 

Během návratu situace v Aretii zpět do starých kolejí a postupného znovu vybudování části města přijala rodina nabídku přátel a nastěhovala se k nim. Jednalo se o otcova známého z jednotky a jeho ženu, kteří měli syna Erika, stejně starého jako dvojčata. Vedle něj dívky vyrůstaly, hrály si spolu, dělaly neplechy a neustále soupeřily, kdo z nich bude lepší. Jejich dny byly plné smíchu, drobných křiků a rychlých závodů kolem domu. Objevovali společně okolí, stavěli skrýše, tajně se vplétali tam, kam neměli, a snažili se jeden druhému ukázat, kdo je odvážnější.

 

Jak Mino dospívala, začala si více uvědomovat svůj talent pro ruční práce. Zkoušela všechno možné – od vyšívání po práci se dřevem – ale nejvíc jí přirostla k srdci práce její matky. Ta se opět ujala léčitelské praxe a ráda sdílela se svou dcerou základy umění léčení. Mino se rychle učila, její šikovné ruce a pečlivý přístup jí pomáhaly zvládat první jednoduché zákroky na členech rodiny a pochopit, jak důležité je v léčitelství soustředění i empatie. Postupně se do tohoto světa nořila čím dál víc a její nadání bylo na první pohled patrné všem, kdo ji sledovali. Během dospívání se vztah Mino a Erika prohluboval a z nerozlučných kamarádů se pomalu stali první láskou. Právě v té době přišel jejich otec s radikálním nařízením – dívky se během svého dne Branné povinnosti nesměly přihlásit do jiného kvadrantu než k písařům. Měl obavy, že by jinak mohly skončit jako zbytečná oběť rodiny a chtěl je chránit. Rozkaz byl jasný a očekával, že ho dcery bez výhrad přijmou.

 

Jenže to, co je zakázané, láká nejvíc. Erik, přesvědčený, že nejlepší kvadrant je ten jezdců, věřil, že jako jezdec bude schopný svou provincii lépe chránit. A nebyl sám – Penellaphe se k jeho přesvědčení přidala. Ti dva spolu dokázali Mino pomalu přesvědčit, že cesta za drakem je tou pravou volbou. Mino, tehdy ještě hodná a lehce naivní, byla do Erika hluboce zamilovaná. S Penellaphe po boku věřila, že s jejich podporou a ochranou dokáže čelit všemu, co jí čeká. Proto společně začali trénovat a potají se přidávali k výcviku. Scházeli se na odlehlých místech za hradbami Aretie, kde je nikdo nerušil. Tam zkoušeli svou sílu, vytrvalost i odvahu. Erik je učil, jak se nebát výšek a jak držet rovnováhu, Poppy zase dodávala taktické rady a ukazovala jim triky, které se v oficiálním výcviku nevyučovaly. Po měsících příprav všichni tři složili přijímací zkoušku do Basgiathu, a to jak ve znalostech země, tak v náročných testech zdatnosti. Díky tomu si dvojčata ve svůj narozeninový den, který přesně vyšel na odvod, mohla sama vybrat kvadrant.

 

V den, kdy přešli lávku a stali se kadety, Mino věděla, že na to nikdy nezapomene. Vítr jí rval vlasy do obličeje, pod nohama se jí drolily malé úlomky kamínků a s každým krokem cítila, jak se jí potí ruce. Právě tehdy si uvědomila, jakou obrovskou chybu udělala, když vložila svou důvěru do rukou ostatních. Téměř uklouzla. Noha jí podjela po kluzkém kameni a na okamžik měla pocit, že padá. Ale stačila se zachytit, zhluboka dýchat a doklopýtat na druhý konec lávky. Poppy na ní už čekala, a místo aby se tvářila aspoň trochu vyděšeně, měla tu drzost se ušklíbnout a popřát jí všechno nejlepší k narozeninám.

 

Naštěstí pro obě platilo, že kadeti v prvním ročníku nesmí posílat dopisy domů. Rodiče tak zatím netušili, že se jejich dcery rozhodly ignorovat přímý rozkaz. Ale Mino i Poppy věděly, že jakmile přijde první možnost se setkat nebo napsat, dostanou to od nich za své rozhodnutí pořádně „sežrat“. Následující měsíce byly pro Minori zkouškou, jakou si nikdy nepředstavovala. Tam, kde ostatní kadeti vynikali, si ona musela každý krok tvrdě vybojovat. Největším strašákem se pro ni staly fyzické výzvy – zvlášť boj zblízka. Po každém tréninku odcházela s bolavými svaly, škrábanci a modřinami, které se zdály být spíš stálou součástí její kůže než přechodným zraněním. Přestože se na drsný život jezdců připravovala už před příchodem do Basgiathu, realita ji zasáhla s nečekanou silou.

 

Necítila se mezi jezdci jako doma. Hlučné povzbuzování a rivalita ostatních jí byli cizí, ale držela se zuby nehty – doslova. Naštěstí měla vedle sebe Poppy a několik blízkých, kteří s ní zůstali i v nejtěžších chvílích a pomáhali jí zlepšovat se tam, kde to bylo nejvíc potřeba. Byla sice povahově křehčí než většina jejích spolužáků, ale za maskou tichosti skrývala tvrdohlavost a neochvějné odhodlání se nevzdat.

 

Když pak konečně přežila až do konce prvního ročníku a propojila se se zelenou dračicí, byl to malý zázrak – a zároveň hořké vítězství. Ano, žila. Ale její duše už nebyla tou, se kterou překročila lávku v den odvodu. Něco v ní se změnilo, ztuhlo, zatvrdilo. A poslední úder přišel se smrtí Erika. Její milovaný nezvládl projít Gantletem. Viděla ho, jak padá a v tu chvíli cítila, jako by jí někdo vyrval kus srdce. Od té doby se rozhodla lásce vyhýbat. Zavřela se do sebe, kde mohla být nezranitelná, i když to znamenalo být osamělá. Při výcviku už nezávisela na podpůrných slovech od přátel, ale na tvrdé disciplíně, která ji pomáhala udržet si kontrolu nad svými emocemi i tělem. Její vztah k Penellaphe se stal trochu neutralním, protože Mino, potřebovala svůj prostor a klid, aby se neztratila v bolestech minulosti.

 

Navzdory tomu, že byla stále oddaná výcviku, začala se více zamýšlet nad smyslem toho všeho. Nad tím, co opravdu znamená chránit druhé a co je vlastně hodnota síly. Často ji tížila otázka, jestli cesta, kterou si vybrala, není jen nekonečnou řadou ztrát a utrpení, nebo jestli by bylo možné najít i něco jiného. Třeba naději.  A právě v této temnotě a pochybách v ní začal pomalu růst nový cíl. Vědomí, že síla není jen o fyzické zdatnosti, ale i o odvaze být k sobě upřímná, o schopnosti nechat si pomoci a někdy i o odpuštění, sobě i ostatním.

 

Tohle období zlomů a hledání formovalo Minori do ženy, která nejen že bude muset překonat své vlastní démony, ale také přijmout zodpovědnost, kterou s sebou nese být jezdcem.