Poppy a její dvojče Mino se narodili v období, kdy v Aretti začali projevovat nepokoje. Ty si samotné nepamatuje, byla malinká a tak si je ani pamatovat nemůže. Co si ale z vyprávění mohla zapamatovat byla láska její rodiny a štěstí, který měli že mohli být spolu. Oni dvě, jejich bratr, rodiče a prarodiče, všichni spolu v jednom malém domku. Navzájem se o sebe starali a pečovali o sebe. Když se o ně nestarala máma, byl tam pro něj jejich bratr a nebo prarodiče, vždy u sebe měli někoho, kdo se o ně staral. Poppy byla už od malička zvídavá, už ve chvíli kdy se poprvé naučila chodit jí vždy její malé nožky zavedly kam neměli. Museli jí proto mít neustále na očích, protože se mohlo stát že by se sama zatoulala. Kromě toho ale byla zvědavá a na vše musela sahat, proto se už jako malá zažila pár krušných chvilek a zranění, když sáhla na něco na co neměla. Vždy ale rychle otrkala a zvědavě zkoumala dál. Nepokoje se nakonec projevili a jejich rodinu zasáhly naplno. Když nepokoje vypukly naplno, byli jí a její sestřičce teprve čtyři roky. Čtyři roky kdy se jejich život otočil a jejich rodinu zahalil stín. Když část města pohltil oheň, neunikl tomu ani jejich malý domek. Kromě domku ale přišla větší ztráta, smrt jejich bratra a prarodičů, kteří zahynuli při požáru. Dvojčata a rodiče sice vyvázli, ale už nic nebylo nikdy stejné. Najednou byli bez domova, bez kusu rodiny a vyděšený. Poppy ale přesto našla něco nového, fascinaci v draky. Bála se, ale postranní kousek její mysli byl fascinován tvory, kteří se v jejích dětských očích zdály být jako vládci celého světa.

Situace po tomto dnu se pomalu vraceli do normálu, část města kde bydleli se pomalu začala opravovat. Nastěhovali se k známým rodičů, kteří byli tak laskaví a nabídli jim svůj dům. Kdyby nebylo jich, nejpíš by skončili na ulici. Kromě dvou dospělých ale v domě žil ještě chlapec v jejich věku, Erik. Vyváděli spolu lumpárny, prozkoumávali ulice města a stala se z nich nerozlučná parta. Kde byl jeden, byli většinou všichni. Často se jejich dny nesly ve veselý a smíchu, které ale jejich rodičům tvořili vrásky na čele. Oni byli ale bezstarostný a tyto dny pro ně znamenali vše. Zatímco Mino se začala učit co uměla jejich matka, Poppy si osvojovala jiné dovednosti. Nejdřív s malým klacíkem, později s opravdovou dýkou se začala učit jak využívat zbraně. Sama se učila šermovat s mečem a jak správně zacházet s dýkami. Tohle vše jí bavilo a vydrželo jí to vždy hodiny, ovšem věděla že se to její rodiče nesmí dozvědět, protože by s tím nejspíše nesouhlasili. A tak se z toho stal její tajný koníček. Když se neučila bojovat, nacházela v okolí zraněná a opuštěná zvířata, o která se starala a vodila si je domů. Rodiče to nějak přecházeli, když si ale hrdě domu přinesla v rukou mládě vlka, už to nemohli ignorovat a vodit zvířata jí zakázali. No, nikdy ale nebyla moc poslušná a tak si je tajně vodila dál. Když přišel otec s rozhodnutím, že se z dívek musí stát písařky, byla to právě ona kdo protestoval nejhlasitěji. Byla naštvaná, měl jí zkazit její největší sen který měla už od dětských let. Cítila se ochuzená zákazem, chtěla mít svou vlastní volbu ale to jí bylo zamítnuto.

Ale pokud někdo chtěl aby něco Poppy udělala, nefungovalo to přes zákazy. Když jí někdo něco zakázal, jen se sekla a spíš udělala pravý opak, no přesně jako v tuhle chvíli. Naštěstí ale nebyla jediná která chtěla jít za svým snem. Erik měl stejný názor jako ona. Pak už zbylo jen jedno, přesvědčit Mino. Bez ní by tam nešla, na svou sestru byla poměrně upnutá a nechtěla být takovou dobu bez ní. Možná to od ní bylo sobecké, ale musela to udělat. Když jim to Mino odsouhlasila, mohlo se začít plánovat. Cítila lehké výčitky, ale zároveň i radost že se nerozdělí. Nechtěli nic nechat náhodě a tak začal společný trénink. Navzájem si pomáhali a ukazovali si vše co uměli, dodávali si odvahy a podporovali se ve všem. A po testech nastal den D. Nejen kvůli jejich narozeninám, ale kvůli dnu který jim měl změnit život. Nakonec přejít přes lávku nebyla taková sranda jak si myslela. Srdce jí ten den bušilo a nervozita na ní útočila jako zběsilá. Ovšem odmítala přijmout že by to nezvládla, jen zatnula zuby, nevnímala padající lidi, nevnímala vlastní strach a šla dál. Jediný za co se modlila bylo, aby to ona, Mino i Erik zvládli, no a taky ano. Když došla na konec lávky, cítila se jako nikdy, jako by překonala svou velkou cestu. Ta byla ale teprve před ní. Když dokončila lávku i její sestra, otočila se a s pobavením ale i s hrdostí řekla jen, “Všechno nejlepší sestřičko.” Čekala že jí Mino praští, no ale ta výbušná nebyla její sestra, ale ona. Bylo jí jedno co na to řeknou rodiče doma, ona na sebe byla hrdá jako nikdy v životě. Jeden krok za ní, další před ní. To co následovalo, byla zkouška ohněm, doslova. Kromě trénování a výzev, sem tam někoho pálil nějaký drak. Nikdo nemohl vědět jestli zrovna on nebude další, o to větší adrenalin to byl. Fyzické výzvy nějak zvládala, když se jí něco nepovedlo, zaměřila se na to a příště byla opatrnější. Víc a víc trénovala, přesto ne vždy vše zvládla na sto procent. Po výzvách přišel Gauntlet, který byl teprve výzvou. Co bylo ale horší, zemřel tam Erik. Byl to její nejlepší přítel, ale zároveň byl někdo, kdo znamenal mnohé pro její sestru. Když to spolu zvládli, v noci ležela se sestrou v posteli a nechávali svůj žal pro Erika vyjít na povrch, každá trochu jinak a přesto stejně.

Po tomhle následovala prezentace draků, po které přišlo to hlavní. Nemohla se tam spolehnout na nic než na sebe, nebo možná i na trochu štěstí. Nechala své nohy aby šli tam kam budou chtít, nechala se vést šestým smyslem. A právě ten jí dovedl až k ní, rudé dračici Narale. Když naproti sobě stáli, beze strachu avšak s respektem se jí dívala do očí. Viděla jak na ní dračice cení zuby a stejně se nehnula, jen se pousmála. Možná to bylo právě to co jí zajistilo její náklonnost, možná něco jiného, ale ten den z údolí odletěla na jejím hřbetě. Ovšem život s Narale rozhodně nebyl peříčko, dračice byla hrdá a tvrdohlavá stejně jako byla ona, takže když neměla jiné věci na práci, hádala se s ní. Byli to klidně i maličkosti, ale bylo to skoro na denním pořádku. Přesto ale v ní měla důvěru, věděla že by se na ní mohla spolehnout, věděla že by pro ní její nový společnice šla přes oheň a krev jen aby jí pomohla a byla za to vděčná. Nahlas by jí to ale neřekla, už tak byla nafrněná. A takhle nakonec přežila svůj první ročník. Vztah s její sestrou sice lehce vychladnul, ale přesto věděla že jsou tam pro sebe. Jedna pro druhou, když se budou potřebovat.