she loved like a storm – beautiful from a distance, brutal up close,

and gone before you could ask why

​

Percival Black se narodil v době, kdy císař Agoran svíral zemi železnou pěstí a Aretie se pod jeho vládou dusila jako kotel bez ventilu. Hladomor se přeléval ulicemi jako zlověstná mlha, nemoci cestovaly rychleji než zprávy a zoufalství se stávalo tak běžným podtextem všeho, že si ho lidé přestali uvědomovat. Město připomínalo tělo, které už dávno rezignovalo na uzdravení – nečekalo spasení, jen odklad smrti.  A právě v tomhle prostředí, v úzkých špinavých domech, kde zeď od zdi dělila jen tenká linie přežití, přišel na svět syn. Nechlubila se jím žádná rodina, protože žádnou neměl – byl bastardem, dítětem prostitutky, jejíž tvář přitahovala pozornost stejně rychle jako její výkyvy nálad naháněly strach. Lottie Blacková byla žena, na kterou se vzpomínalo šeptem. Mluvilo se o ní i mezi vyššími vrstvami jako o krásce, která brala dech – a zároveň jako o ženě, která neměla žádné dno, protože každé dno už prošla. Lottie svého syna milovala nevyzpytatelně a zraňovala bezmyšlenkovitě. Když se cítila silná, objímala ho a šeptala mu do ucha, že je její jediné světlo. Když byla slabá, obviňovala ho ze všeho, co v životě nestihla mít – a někdy při tom svírala jeho hrdlo. Percy nepocházel z lásky – byl důsledkem okolností. A nakonec, jako všechno, co pro ni bylo příliš těžké, ho nechala za sebou. Zmizela z jeho života nečekaně a beze slov, přesně tak, jak žila – bez pravidel, bez následků. Jednoho dne zkrátka prostě odešla. V dětství, kde se špína, hlad a strach staly běžnou součástí dne, to nebyla výjimečná událost – jen další důkaz, že věci mizí, pokud je člověk nedrží zuby nehty. A právě tohle poznání se v něm zakořenilo tak hluboko, že se nikdy úplně nerozpustilo: že láska není jemnost ani útěcha a že může být i krutá, nestálá a bolestivá.

​

i didn’t know the word for loyalty back then.

but i knew what it meant to bleed for someone who couldn’t fight

​

Percy se potloukal ulicemi Aretie tak dlouho, až přestal rozlišovat, jestli se někam vrací, nebo jen stále odchází. Žebral, kradl, a přespával tam, kde se dalo – ve sklepech, v rozpadlých stájích, jednou i několik nocí v polozbořeném chrámu, jehož oltář byl stejně opuštěný jako on sám. Když ho nakonec někdo zvedl ze země a přivedl do zařízení, které si říkalo sirotčinec, nebylo to vítězství. Budova se loupala vlhkem a smrděla plísní a močí, ale na fasádě visel erb šlechtického rodu, který údajně péči o opuštěné děti sponzoroval. Pokud tam někdy ty peníze dorazily, mizely dřív, než dopadly na podlahu. Dospělí, kteří měli dohlížet, se starali jen tehdy, když hrozila kontrola, a i tehdy jen do míry, která nevyžadovala námahu.

​

Ale právě v těch dírách mezi trámovím a šváby, ve sklepních prostorách, kde si děti učily přežívat samy, bez laskavosti a bez jistoty, si Percy našel to, co mu matka nikdy nedala – něco, co by se dalo nazvat rodinou. Nebyl nejstarší ani nejsilnější, ale jeho mysl byla vždy rychlejší a ostřejší. Ostatní děti ho začaly vnímat jako někoho, kdo přemýšlí, kdo ví, kde se dá ukrást kus chleba a kdy se raději stáhnout. Kradli společně, protože jiná možnost nebyla. Percy plánoval a organizoval, rozděloval, skrýval. Když se kolem budovy objevili podivní dospělí se zvláštním úsměvem a špinavými rukama, byl to on, kdo vzal kámen a udeřil jako první. Bránil nejen sebe, ale i ty menší. Byli smečka. Nečistá, zbídačená, ale pevná. Loajalita nebyla slovo, které by někdo z nich znal, ale žili podle něj. Nebyla to loajalita jako slib, ale jako pud. A právě tady, mezi kouty vystlanými vším, co kdo našel, a tlumenými pláči v noci, se Percy naučil, co znamená chránit někoho, kdo na tom není o nic líp než on sám.

​

Ale ani mezi dětmi nebyla rovnost. I tady byli ti, co si mysleli, že jsou něco víc – protože si pamatovali jména svých rodičů, nebo nosili boty bez děr. Percy, jako syn prostitutky, byl snadný terč. Posměšky, které slyšel, nebyly chytré, ale bodaly přesně – a Percy odpovídal pěstmi. Rvačky byly běžné. Ticho po nich ještě běžnější. Nikdo je netrestal, protože nikoho nezajímaly. V takovém prostředí žádné dítě neroste, jen tvrdne. A Percy ztvrdl. Ne do síly, ale do odolnosti. Nevěřil, že svět mu něco dá. Věřil, že si to musí vzít. Ale víc než to – věřil, že pokud už něco má, musel to držet Nevěřil, že mu svět něco dá. Věřil, že si to musí vzít. A ještě víc – že když už něco má, musí to udržet. I kdyby to byli jen tři kluci, co mu říkají brácho, a dvě holky, co neumí číst, ale nosí mu zmrzlé pečivo.

​

i learned to read people before i learned to read let ters.

turns out both can be used for profit

​

S věkem se věci zlepšily. Ne dramaticky, ne natolik, aby se dalo mluvit o štěstí, ale dost na to, aby přežití přestalo být každodenním bojem a stalo se zvykem. Percy sám měl v sobě cosi jako čich na příležitost. Uměl číst v lidech, odhadnout, co chybí, a nabídnout to dřív, než si to řekli. Kradl, ale chytře. Později směňoval, pak kupoval a prodával. V jedné z podivných souher, jaké život někdy dopřává lidem z okraje, se naučil číst a psát. A s tím přišlo i porozumění – jak funguje obchod, co znamená zisk, marže, nabídka a poptávka, jako by se s tím obchodním instinktem narodil – možná po otci, kterého nikdy nepoznal. Z původní smečky si několik později našlo práci – často právě díky Percyově schopnosti jednat s lidmi. Měl dar přesvědčit. I když chodil ve špinavých hadrech, v očích měl ostrost a klid, který působil víc jako pohled učence než uličníka.

​

Přesto se všichni stále vraceli zpět – ze sentimentu, ale i z odpovědnosti, kterou jim Percy vryl pod kůži. Vyhnat krysy z budovy, která kdysi sloužila jako vedení jejich sirotčince, nebyl akt hněvu ani revoluce. Bylo to tiché, úmorné převzetí kontroly. Pomalu, z prvních výdělků, opravili dveře, oškrabali plíseň, vyměnili zámky – a přestali se bát ticha. Nebylo to velké vítězství, ale skromná obnova místa, které kdysi přežívalo ze zvyku, a teď mohl – alespoň na chvíli – něco znamenat. Udělali to legálně? Možná ne. S vědomím úřadů? Stěží. Ale nikdo se o tento kout světa stejně nezajímal, a právě proto se v něm dalo zůstat neviděn a nezávislý. A děti, které tam přicházely po nich, už nemusely věřit, že všechno dobré zmizí, jakmile se otočí. Měly postel, jídlo a někoho, kdo je naučil počítat a říct ne.

​

Z těch, kdo s Percym tehdy sdíleli špínu, chlad a sny pod tenkými přikrývkami, zůstali nakonec jen tři. Ostatní zmizeli – v horečkách, v zimě, nebo prostě beze stopy. Zůstali jen ti, kteří se dokázali přizpůsobit. Prvním byl Erven, vysoký a silný s trpělivostí, jakou Percy měl málokdy. Učil se u starého kováře za mostem a brzy si vydobyl jméno, které ve čtvrti něco znamenalo. Věci opravoval i budoval, a nikdy se neptal, jestli to dává smysl – prostě pracoval, protože to byla jeho forma víry. Druhým byl Hadrik, široký, těžkopádný, trochu pomalejší, ale se srdcem, které nikdy nic nezkalilo. Chránil děti, nosil těžké pytle, zůstával až do konce a nikdy nezapomněl jméno nikoho, kdo s nimi kdy žil. A pak Remy, nejmladší z nich, tišší a vnímavá, trávila celé dny sbíráním bylin za městem a vracela se s rukama špinavýma od hlíny a očima plnýma podivného klidu. Lidé ji vyhledávali pro odvary i rady, a mluvilo se o tom, že snad půjde do kvadrantu léčitelů, až nadejde čas.

​

Dalo by se říct, že se Percymu v tu dobu opravdu dařilo. Obchodem se živil slušně, někdy i velmi dobře, ale přesto se každé ráno probouzel s tíhou, která nepatřila ani nedoplatkům, ani starosti o zásoby. Byl to jiný druh ticha – vnitřní, hluboké, nepříjemně známé. Ten pocit, že navzdory přežití, navzdory úspěchu, navzdory práci, která měla smysl, pořád jen stojí na místě. Jako by kolem něj všichni mířili někam dál a výš, zatímco on sám se jen pevně držel, aby ho nic nestrhlo zpátky. A jednoho dne mu došlo, že přežít není totéž jako žít. Že loajalita k přátelům, tvrdá práce a opravený sirotčinec nestačí na to, aby se utišil ten hlas, který se v něm ozýval od dětství – že má být víc.

​

A tak, když přišel Den branné povinnosti v roce 581, ten velký, okázalý rituál národa, který sliboval smrt i smysl, Percy stál dlouho na kraji. Pozoroval ostatní – ty připravené, ty sebevědomé, ty s výstrojí, co už dávno věděli, kam patří. Neměl nic z toho. A přesto, nebo právě proto, přistoupil ke stolu, na kterém ležel seznam kvadrantu jezdců – kvadrantu s nejvyšší úmrtností. Nebylo v tom hrdinství ani vzpoura. Jen jediná tichá otázka, která ho nenechala spát: „A co když dokážeš víc?“ A tak se podepsal. Bez výcviku, bez zázemí, bez požehnání. Jen s tvrdohlavostí, co ho držela na nohou celý život, a s prázdným místem uvnitř, které doufal jednou zaplnit.

​

basgiath doesn’t care where you come from.

it just reminds you every day that you don’t belong

​

V Basgiathu se hrdinové nerodili přes noc. A pokud ano, Percy mezi nimi rozhodně nebyl. Při nástupu vypadal jako někdo, kdo se spletl ve dveřích – byl menší než většina, vychrtlý, s tělem zvyklým spíš na útěk než čestný boj, a i když měl bystrou hlavu a rychlé ruce, nebylo to nic, co by neměli i jiní. Někteří pocházeli z rodů, které posílaly do kvadrantu každou generaci. Jiní trénovali odmala, znali jména profesorů, měli plány, taktiky, kontakty. Percy měl jen instinkt, ale ten při Rozřazení nestačil. Žádný drak si ho nevybral. Nestal se vyvoleným, stal se propadlíkem. A Bez ohledu na to, odkud pochází, všichni si zapamatovali jen tohle. Přežil – ale v Basgiathu samotné přežití nemělo žádnou váhu. A právě v tom mlčení po selhání se v něm usadil první druh skutečného hněvu a závisti. Na kluky, kteří měli zázemí. Na dívky, které trénovali doma s rodinnými instruktory. Na jména, která se šeptala s úctou. Nezáviděl jim talent – záviděl jim samozřejmost. Že na rozdíl od něj nevstoupili do akademie jako vetřelci, ale jako dědici. Nosil ten cejch jako špínu, která nejde smýt.

​

Do dalšího Rozřazení přežil tiše, stranou. Věděl, že když z něj znovu vzejde propadlík, bude to konec. V ten den se napětí dalo krájet, ale on už nic neočekával. A možná právě proto to vyšlo. Hnědý samec – menší a šlachovitější – k němu přistoupil bez slávy, bez gest. Prostě si ho vybral, a tím skončila jeho propadlíkova éra. Ale v jeho hlavě to nebyl triumf. Nevěřil v náhody. Věřil ve znamení, v karmu, v boží vůli. A tak, když pak v řadách nového ročníku stál vedle Eley Stormhaleové, došlo mu to. Neuspěl napoprvé, protože měl být tady. Teď. Vedle ní. A všechno, co se předtím zdálo jako pád, byl jen rozběh.

​

she knew i had motives. she thought she could tame them. we both liked that lie

​

Elea. Jméno, které stačilo vyslovit jednou. Z rodu dračích jezdců, jejichž děti byly připravovány na kvadrant jezdců od věku, kdy Percy ještě přepočítával zkažená jablka.  Byla známá už během prvních týdnů – pro svou hrdost, výbušnost, neústupnost. Její krok zněl tvrdě, řeč ostrá, postoj nekompromisní. Nebyla krásná v klasickém slova smyslu, ale měla v sobě něco, co nutilo ostatní se otočit, když procházela. A Percy… v ní viděl vstupenku do světa, kde mohl být víc než nicka.

​

S nikým jiným si zvlášť nezačínal. Udržoval odstup, nehrál přátelské hry, ale s Eleou se začal bavit velmi brzy. Cíleně, klidně, ne vnucujícím způsobem – ale pravidelně. Když si sedla, byl poblíž. Když mluvila, naslouchal. Neškemral o její pozornost – byl příliš hrdý – ale choval se jako někdo, kdo je jí roven. A přestože si to sám nechtěl přiznat, dělalo mu dobře, že si s ní ostatní netroufli jednat jako s běžnou kadetkou. Věděl, že pokud se jí přiblíží, přiblíží se něčemu víc. Ke jménu, ke světu, kam jinak nepatřil. Také to nebylo poprvé, co lezl do něčí postele, protože v ní něco hledal. Před Eleou to byly ženy s přístupem, ženy s informacemi, ženy, které ho mohly vytáhnout z díry nebo zajistit jídlo. Percy se naučil využívat svůj vzhled a přitažlivost jako prostředek – fyzická blízkost mu připadala snazší než přiznání ambicí. A Elea mu to dovolovala. Ne proto, že byla naivní, ale protože ze všeho nejvíc nesnášela, když jí někdo říkal, co má dělat – a Percyho jí všichni rozmlouvali. Věděla, že má postranní úmysly, ale sama věřila, že ho dokáže přetvořit, zkrotit. Byla příliš hrdá na to, aby se mu plně odevzdala, ale zároveň dost odhodlaná, aby mu věřila víc, než by měla.

​

Percy v průběhu studia zůstal nenápadný. Jeho schopnosti se ztrácely mezi většími jmény a hlasitějšími projevy, ale když se Elea ve třetím ročníku stala velitelkou perutě a jmenovala Percyho svým výkonným důstojníkem, všechno se změnilo. Před ostatními to znamenalo, že už není nikdo. Ne proto, že by najednou vynikal, ale protože měl po boku někoho, kdo ano. Byl nenápadný muž s výjimečnou ženou. A ve světě, kde jména psala budoucnost, to stačilo.

​

they said i used her name and wealth. of course i did.

what else do you do with a weapon someone hands you?

​

Vzali se po promoci, na konci roku 584, bez ceremonií, bez dojetí – spíš jako tiché stvrzení faktu, který se stal nepřehlédnutelným. Sama Elea to navrhla, ačkoliv to nikdy nepojmenovala jako prosbu, jen předložila rozhodnutí. Krátce předtím jí přišel dopis z domova: její rodina se dozvěděla o jejich vztahu z Basgiathu a dalo se čekat, že reakce nebude vlídná. Podle všeho Percy nebyl vhodný partner – nebyl dost dobrý, neměl ani minulost, ani budoucnost, a bylo zjevné, že se pokouší Eleu využít. Percy proti jejímu návrhu neprotestoval. Necítil se dotčeně, neobhajoval sám sebe – jen přikývl. Pro něj to bylo ideální vyústění. Manželstvím s ní se stal někým. Poprvé v životě někam patřil tak, že se za to nemusel stydět. Převzal příjmení Stormhale s klidnou hrdostí –a od té chvíle už nikdo neodporoval.

​

V aktivní službě se díky Elee a jejímu postavení dostal tam, kam by se jinak nikdy neprobojoval. Účastnil se důležitých misí, sloužil po boku lidí, kteří jeho jméno dřív ani nevyslovovali. Konečně mohl ukázat, že je víc než jen muž, co měl štěstí – mohl předvést, že má hlavu, ruce a úsudek. Nešel na to přímou cestou – jeho strategie byly spíš improvizační než systematické, ale právě v tom byl silný. Postupně si získal respekt i u těch, kteří o jeho přijetí nikdy nestáli. Nepřesvědčil je slovy – ta v jeho podání nikdy nepůsobila útěšně. Přesvědčil je tím, že držel linii, nesl odpovědnost a nikdy se nevyhýbal špinavé práci. Přijal jméno, a tím přijal i tíhu, kterou s sebou neslo. Neváhal své příjmení a jméno své ženy použít, když to pro něj bylo výhodné – ale zároveň ho chránil, jak nejlépe dovedl. Ne z loajality k lidem, ale z loajality k závazku.

​

we didn’t love each other gently. we didn’t know how

​

Manželství ale nezměnilo to podstatné v jejich vztahu. Neodstranilo napětí ani nesrovnalo rozdíly. Percy i Elea byli oba tvrdohlaví, příliš pyšní na to, aby se podřídili. Oba měli sklony držet si kontrolu a nedůvěřovat emocím. Jejich vztah nebyl postavený na důvěře nebo úctě v tradičním slova smyslu – ale fungoval. Byl fyzický, přímý, oboustranně ostrý. Věděli, co od sebe čekat, a to jim stačilo. Někdy je spojovala blízkost, jindy jen rutinní ticho, ale drželi spolu – ne kvůli lásce, ale protože to bylo rozhodnutí, které jednou padlo. A Percy, jakmile něco přijal, už to nepustil.

​

První velká hádka přišla ne kvůli jejich současnosti, ale kvůli minulosti, která do té doby zůstávala mlčky zahrabaná. Elea se dozvěděla, že Percy má syna – zplozeného ještě před nástupem do kvadrantu, narozeného v době, kdy byl v akademii, v době, kdy měl plnou hlavu výcviku a ambicí. O dítěti neměl ponětí, dokud nepřišla zpráva krátce po promocích. Jeho první reakce nebyla vina, ale instinkt – skrýt to, z přesvědčení, že je lepší mít některé věci pod kontrolou. Jenže lhal nešikovně, a Elea nepatřila k těm, kdo přehlížejí nešikovnost. Reagovala klidněji, než čekal – ale o to hůř se s tím vyrovnávala. Nebyla to hádka, jakou by čekal někdo zvenčí. Nebylo v ní křiku, jen strohá fakta a odmítnutí. Elea nehodlala přijmout, že její manžel má potomka jinde – zvlášť když šlo o dítě, které mohlo vrhnout stín na jejich rodinu. Percy zase odmítal nechat věci být. Odmítl představu, že by za něj nenesl zodpovědnost – i kdyby ho nechtěl, věděl přesně, co znamená být opuštěný. Dohoda přišla po dlouhých hodinách, kdy si jeden druhého jen přeměřovali pohledem, každý se vztekem vlastní váhy. Percy mohl ze svého postavení zajistit dítěti bezpečí a pohodlí. Mohl dostávat zprávy – stručné, párkrát do roka, ale žádné návštěvy, žádné otevřené vazby. A především: nikdo jiný se to nesmí dozvědět. Byla to dohoda, ne usmíření, ale oba věděli, že jiná možnost nebyla.

​

V roce 591, po mnoha tichých ročních obdobích, se jim narodila dcera. Pojmenovali ji Daisy, jméno jednoduché, neokázalé, takové, které nepřitahovalo zbytečnou pozornost – a přesto v něm bylo všechno. Percy pocítil v den jejího narození cosi, co si později dovolil pojmenovat jako radost – ne kalkulovanou, ne opatrnou, ale čistou. Přesto ani dítě nedokázalo vztah s Eleou zachránit. To, co je kdysi spojilo – ambice a přitažlivost – začalo pomalu mizet. Nebylo to náhlé odcizení, ale postupné ochlazování, které si oba uvědomovali, ale nikdy ho nepojmenovali nahlas. Časem si vybudovali vlastní jazyk, v němž se slova nahrazovala mlčky přijatými pravidly. Jejich manželství se stalo oboustrannou tichou dohodou – nikoliv otevřeným svazkem, ale vztahem, který v rámci reality vojenského života umožňoval vybočení, pokud nenarušilo jádro loajality. Elea této volnosti využívala častěji než Percy, a přesto nikdy nedošlo k roztržce, protože oba přijali, že svět nefunguje podle ideálů.

​

war doesn’t take everything at once. it waits. then empties you by habit

​

Uhašení původní jiskry nebylo jediným důvodem, proč se jejich vztah rozpadal. Skutečným viníkem byla válka, ne v podobě jediné bitvy nebo tragédie, ale jako pomalý, neúnavný proces, který neustále bral víc, než dával. Elea nesla ztráty ve svých řadách hůř, než si připouštěla. Byla vychovaná k dokonalosti, ne ke smrti. Každé jméno, které při ranním hlášení chybělo, se zapisovalo hluboko do její páteře. Neztrácela přehled, ale klid. Mluvila ostřeji, spala méně, a když jí někdo řekl, že za to nemůže, viděla v jeho očích lhostejnost. Nikdy mu to neřekla, ale Percy tušil, že se bojí selhat i před mrtvými.

​

On sám navenek působil neochvějně – ironický, kontrolovaný, někdy až cynicky odtažitý – ale po nocích se mu vracelo ticho bojišť, praskání zlámaných kostí, pach spálené kůže a jména lidí, která si pamatoval jen proto, že u jejich smrti nikdo jiný nebyl. Probouzel se náhle, tělo napnuté jako struna, s potem stékajícím po zádech a sevřenou čelistí. Ne vždy si pamatoval, co se mu zdálo, ale pokaždé se několik vteřin rozhlížel, jako by nevěděl, kde je. Naučil se během těch nocí vstávat tiše, dojít k oknu, otevřít ho dokořán, a jen dýchat – s hlavou opřenou o rám, jako by čekal, že ho studený vzduch ukotví. Někdy to fungovalo. Někdy ne.

​

Osamělost ale nikdy nepociťoval, ne v tom pravém slova smyslu. Když měl příležitost, vracel se do Aretie, i když jen na pár hodin – jen aby věděl, že to místo ještě stojí. Se svojí původní smečkou udržoval pravidelný kontakt i tehdy, když mezi nimi ležely kilometry a vojenské rozkazy. Dohlížel i na chod sirotčince z dálky – posílal peníze, věděl jména nově příchozích i těch, kteří odešli, a postaral se, aby žádné dítě nemělo studené jídlo ani postel. Erven, kdysi tichý obr se zručnýma rukama, si otevřel vlastní dílnu – a Percy byl jeho prvním zákazníkem. Hadrik, jednoduchý, ale věrný, si našel ženu, která sice mluvila málo, ale o to rychleji chápala. S několika radami a drobnými finančními injekcemi od Percyho spolu založili podnik – hospodu s hernou, která se nečekaně rozrostla a stala se nenápadným místem setkávání pro lidi, kteří nechtěli být vidět. Percy je navštěvoval jen zřídka, ale Hadrik tvrdil, že podnik nemá jediného skutečného majitele – jen tři duše, které mu dali základ. A Remy, kdysi malá holka s rukama vždy od hlíny a srdcem příliš měkkým na tenhle svět, nakonec skutečně prošla kvadrantem léčitelů. Percy jí pravidelně posílal vzácné byliny, které sám sbíral během přesunů.

​

i thought i understood loss. then i found her body.

and learned what silence real ly meant

​

Elea byla jedna ze sedmnácti jezdců, kteří v lednu roku 599 padli v bitvě o Chakir. Percy přežil. A když pročesával pole, byl to on, kdo ji našel – nebo to, co z ní zbylo. Ležela napůl zabořená ve zmrzlé hlíně, s otevřenýma očima a hlavou zkroucenou do úhlu, který popíral jakoukoli důstojnost. Nic z ní v tu chvíli nevypadalo jako žena, kterou si vzal. Ale právě tehdy – v tom děsivě klidném okamžiku, kdy klečel v blátě, neschopen pohybu – mu došlo, co ztratil. Ne proto, že by jejich vztah byl naplněný něhou nebo harmonií. Ale proto, že bolest, která ho najednou sevřela, nebyla lítostí. Byla osobní, syrová, hluboká – a naprosto neočekávaná. A Percy, který nikdy neuměl pojmenovat city jinak než ironicky, poprvé pochopil, že tohle možná byla láska. Nebo alespoň to, co zbyde, když už je na lásku pozdě.

​

Kdykoliv se Percy podívá zpátky, má pocit, že všechno do sebe zapadlo přesně tak, jak muselo. A právě tahle karma, říkal si, si přišla pro Eleu. Možná ne kvůli nějakému konkrétnímu činu, ale kvůli tomu, co kdysi sám chtěl, co si dovolil chtít. Jenže to nebyla její karma – byla to jeho. Ona ji jen převzala – jako všechno, co se v jejich vztahu nepojmenovávalo, ale prostupovalo mezi řádky. Možná nezemřela kvůli nějakému konkrétnímu činu, ale kvůli tomu, co kdysi sám chtěl, co si dovolil chtít. Ta původní myšlenka – že její jméno, její rod, její tělo může být jeho vstupenkou někam výš – nebyla nikdy zapomenuta. Její oči, které se nechtěly zavřít se mu vracely v noci, v drobných záblescích, mezi řádky zpráv, v prázdných chvílích ticha, kdy nemohl dýchat a ani nevěděl proč. A i když se jeho vnější maska nezměnila – byl stále ten samý tvrdý, neústupný muž – jeho reakce se vyostřily. Výbušnost, kterou dříve zvládal, se stala normou, a jeho ochranitelský instinkt, dřív tlumený, nabobtnal do krajnosti.

​

cal l it control, cal l it love – i don’t care.

my job is to make sure none of them fal l. even if i have to stand in their way

​

Nejvíc se to projevilo, když se dozvěděl, že jeho syn – ten, který nikdy neměl být součástí jeho života veřejně ani soukromě – nastoupil do kvadrantu jezdců. Přesně do toho stejného, který mu kdysi málem vzal život. Přesně do toho, který zabil Eleu. A jakákoli dohoda, kterou měl s ní, nebo sám se sebou, byla v tu chvíli bezcenná. Kdykoli dostal příležitost objevit se v Basgiathu pod oficiálními rozkazy, využil ji. Neoslovil chlapce jménem, nezasahoval přímo, ale sledoval, poslouchal, intervenoval ze stínů, kdykoli měl pocit, že se mu někdo příliš přibližuje nebo příliš vzdaluje. A stejně tak to bylo s Daisy. Jeho jediná dcera se v jeho očích stala poslední hranicí, kterou ještě mohl chránit. Kontroloval, kam chodí, s kým mluví, co čte, co si zapisuje. Nikdy jí netrestal – ale dusil. Nedůvěřoval světu kolem ní. A i když jí nikdy neřekl, že ji miluje, celá jeho existence křičela o strachu z další ztráty.

​

Tenhle vzorec se opakoval – ty, které miloval, byli pod jeho dohledem. U Remy bez jejího vědomí zařídil převelení na méně aktivní základnu. U Ervena to bylo složitější: když se vrátil ke starým zvykům, pracoval málo, pil o něco víc a začal mluvit o tom, že práce nemá smysl, Percy jednal podstrčením nové zakázky s předem zaplacenou zálohou. Když to nestačilo, postaral se, aby místní cech odmítal jiné nabídky – dokud se Erven opět nezvedl, z donucení nebo z hrdosti. A Hadrik, ten měl své slabosti vždy. Když začal podnik ztrácet dech a mluvit o tom, že přemýšlí, jestli to celé má ještě cenu, Percy ho nenechal rozhodnout. Neřekl mu to přímo – místo toho zorganizoval několik „náhodných“ večerů, kdy se v herně objevili vojáci na krátké dovolené, zajištění přes staré kontakty, kteří věděli, kam je poslat. Vytvořil dočasnou iluzi zisku, aby Hadrik zůstal tam, kde ho Percy chtěl mít – zaměstnaný, vděčný, mimo problémy. Nikdy se k ničemu nepřihlásil, ale kdykoli Hadrik zmínil, že to zvládli sami, Percy se jen podíval stranou. Nikdy nechtěl vděk. Jen potřeboval vědět, že vše funguje, jak má. To, co nazýval ochranou, by jiní možná považovali za zasahování – pokud by se o tom vůbec někdy dozvěděli. On v tom ale žádné dilema neviděl. Dokud měli střechu nad hlavou, teplo, bezpečí a možnost přežít, morálka pro něj nebyla relevantní.

​

grief didn’t break me. it sharpened me

​

V profesním životě byl vždy tvrdý, ale po smrti Eley se jeho hrany zaostřily natolik, že už je málokdo dokázal přehlédnout. Neproléval krev zbytečně, ale když šlo o výsledek, nebyl ochoten dělat kompromisy, a slitování považoval za nebezpečný přepych. Krutost mu nekolovala v žilách, ale byla to vrstva, kterou na sebe vědomě navlékl – pancíř mezi sebou a světem, který mu bral, co miloval. Politice Navarry nikdy skutečně nevěřil, nehlásil se k ideálům, o kterých mluvili řečníci na tribunách, ale rozuměl síle systému. A pokud to byl právě tenhle systém, který mohl zajistit bezpečí pro jeho dceru, pro jeho smečku, pro všechny, na kterých mu kdy záleželo – byl připravený mu sloužit. Jméno Stormhale nosil s ještě vzpřímenější hlavou než kdy dřív – z úcty k ženě, kterou miloval, a jako štít pro dceru, která si nevybrala, do jakého světa se narodí. S jejími sourozenci – mužem, kterému se lidé klaněli kvůli jeho mlčení, a druhým, jehož syn bude jednou nést jméno Stormhale dál – sdílel složitý vztah. Percy nikdy nepochopil hluboký, takřka posvátný smysl pro čest, který formoval zbytek rodu a jeho švagry, ale naučil se ho respektovat a v krizových chvílích s ním počítat jako s faktorem, ne jako s bláznovstvím. Nebyl jeden z nich, nikdy nebude, ale plnil svou část, stál bok po boku, a dětem, které mu neříkaly otče ani strýčku, by bez mrknutí oka kryl záda.

​

Jeho přístup – jakkoli neúprosný, očividně fungoval. Když Chakirská základna čelila masivnímu útokům na konci července roku 601, nebyl to Percy, kdo velel celé obraně – ale byl to on, kdo v pravou chvíli udělal rozhodnutí, která jiní odmítli. Možná nezachránil všechny, ale zachránil dost, a bez zbytečných iluzí. Za tuto chladnou efektivitu a schopnost držet jednotky pohromadě i v chaosu, byl o pár dní později povýšen na podplukovníka.